Úspěšná levice nebude progresivní ani konzervativní, ale hlavně socialistická
Josef PatočkaDebata o předvolební spolupráci SOCDEM se Stačilo! znovu ukázala, nakolik lpíme na představě, že levicové hodnoty mohou hájit jen politické strany. Je nutné prolomit monopol elit na politiku a budovat silné demokratické sociální hnutí.
Se změnou ve vedení Sociální demokracie a následným ohlášením trucpodniku Progresivní Česko se znovu rozhořela ohraná diskuse o tom, zda elektorální levicová politika, chce-li zvrátit svůj dlouhodobý úpadek, má být spíš „progresivní“ nebo „konzervativní“. Prohlubuje se tak dynamika, jejíž hluboké příčiny jsme se před více než rokem pokusili popsat s Jakubem Ortem.
Naší tezí tehdy bylo, že samo takové rámování diskuse je symptomem slabosti. V situaci, kdy se levice u nás nemůže opřít o sílu vlastní přirozené mocenské základny — tradičně tkvící v institucích, jako je odborové hnutí — a kolem ní zorganizovaný voličský blok, jsou levicové elektorální projekty nucené nadbíhat jednomu z konkurenčních pólů liberálně-konzervativní osy.
Tato vnucená dynamika má přitom nejen ideologický, ale i materiální rozměr: bez dostatečně silných členských základen stran a lidových organizací, které by byly schopné elektorální projekty financovat z členských příspěvků, musí strany a hnutí financování hledat u těch, kdo peníze mají — velkopodnikatelů a finančních skupin.
Není pak náhodou, že se politika štěpí podle toho, jak se v posledním krizovém desetiletí rozpoltila česká politicko-ekonomická elita: zjednodušeně na tábor spojený s mezinárodním kapitálem, a tábor, který chce s mezinárodním kapitálem vyjednat lepší podmínky pro domácí oligarchii.
Levice nad propastí
Úpadek levice je v jistém smyslu důsledkem rozevírání této propasti. Na jedné straně levici alespoň v některých tématech blízké elektorální projekty — Zelení a následně Piráti — dvakrát za posledních dvacet let skončily v roli okrašlovacích spolků oprávněně nenáviděných vlád, vedených ODS a TOP09, čímž se samy uvrhly do marginálního postavení.
Na straně druhé sociální demokraté i komunisté podobně doplatili na své spojení s Andrejem Babišem, který je úspěšně připravil o zbytky jejich voličských základen. Úpadek komunistů dostoupil své poslední fáze v podobě koalice, v níž rozhodující moc již nemají zbývající idealističtí členové strany, ale nacionalističtí podnikatelé a lobbisté jako Zdeněk Jandejsek či Jan Skalický a dezinformační scéna napojená na zahraniční politiku Putinova Ruska.
Diskuse jako by na obou stranách postrádala schopnost poučit se z této minulosti. Fráze o „pokroku a zásadních reformách“, které mají vést „spravedlivější, prosperující a moderní společnosti,“ se čtou vždycky hezky. Proč ale máme věřit tomu, že jejich nositelé neskončí znovu s jednotkami procent ve vládě, která bude pokračovat v třídním boji české pravice proti chudým? Co bude tentokrát jinak?
Stejně nepoučitelně působí zaříkávací formule o tom, že Česká republika potřebuje „moderní levici západoevropského střihu“. Vychází totiž implicitně z představy, že elektorální projekt usilující o redistributivní ekonomickou politiku u nás může stát na široké podpoře středních vrstev.
Copak ale odlišný politický vývoj v České republice nevychází mimo jiné právě z toho, že Česká republika není v ekonomickém postavení západní Evropy? Že jde naopak o závislou ekonomiku levné práce, jejíž pracující třída na Západní prosperitu v současném nastavení Evropské unie do značné míry doplácí?
Nepřišla levice o svou podporu také proto, že nebyla schopná sama — jinak a lépe než populistická a krajní pravice — formulovat odpor proti tomuto nespravedlivému nastavení?
A nepodporují rozhodující segmenty střední třídy tak vytrvale asociální neoliberální politiku právě proto, že cestu ke prosperitě nehledá v přerozdělování, ale naopak v třídním sobectví? Je těžké ubránit se dojmu, že takové komentáře nejsou založené na střízlivé analýze, ale na zbožných přáních svých autorů.
Ani liberální, ani konzervativní — socialistická
Z diskuse jako by se vypařilo, že síla levice historicky stála na tom, že odmítala být jak liberální, tak konzervativní. Byla socialistická. Proti oběma proudům politiky, založeným na obhajobě postavení dvou typů elit a dvou typů nerovnosti — nerovnosti původu a nerovnosti trhu —, stavěla třetí alternativu. Odmítla se ztotožnit jak s nacionalistickými projekty konzervativních — typicky pozemkových — elit, tak se zájmy liberálů, kteří za jazykem vzletných ideálů skrývali partikulární zájmy vlastníků a realitu vykořisťování pracující většiny.
Socialistický projekt usiloval o to spojit širokou většinu lidí v sebeobraně právě proti oběma znepřáteleným elitám. Socialisté odmítali ponižující volbu mezi svobodou a ochranou, chtěli naplnit potřebu svobody lépe než liberálové a potřebu ochrany lépe než konzervativci: spojit bezpečí a volnost. Ambicí socialismu bylo rozšířit omezený dosah liberální demokracie na společnost jako celek, včetně ekonomiky — odtud pojem sociální demokracie.
Jak ve své knize Porážka solidarity: hněv a politika v postkomunistické Evropě z roku 2005 popisuje na základě dlouholetého výzkumu dění v Polsku politolog David Ost, levice dokázala hněv, který je nevyhnutelným důsledkem nerovnosti v jádru kapitalistické ekonomiky, organizovat způsobem, jenž demokracii spíše posiloval, než oslaboval.
Právě země, kde se socialistické levici či demokratickým koalicím zahrnujícím i socialisty podařilo sjednotit většinu, sestávající z organizovaných pracujících, rozhodujícího segmentu střední třídy a drobného rolnictva, se v meziválečném období dokázaly nejspíš vyhnout fašismu.
Tragédie polské politiky po pádu komunismu podle Osta spočívala v tom, že místo aby liberální střední vrstvy uzavřely s pracujícími alianci a organizovaly jejich hněv pro demokratické účely, vehnaly je svou zaslepenou podporu neoliberální ekonomické politiky do náruče iliberální nacionalistické pravici.
Při pohledu na současnou politickou krajinu střední Evropy tato téměř dvacet let stará analýza působí téměř prorocky. Je naivní si představovat, že fragmentaci české společnosti by mohlo zvrátit cokoliv jiného než socialistická politika přerozdělování a zkrocení polarizujících tendencí trhu demokratickou regulací, obnovou silného veřejného sektoru a vyjmutím významných strategických sektorů ekonomiky z trhu.
Z tohoto hlediska je v zásadě sympatické, že Jana Maláčová vyjadřuje ochotu vzdorovat štěpení levice kolem zástupných ideologických témat a mluví o tom, že chce svou levicovou alianci stavět kolem sdílených zájmů široké většiny pracujících lidí.
Vnucují se ale jiné nepříjemné otázky: s kým chce tuto alianci tvořit? Pokud skutečně s Kateřinou Konečnou, jak by chtěla z pozice slabšího partnera zajistit, že zbytky sociální demokracie, možná posílené symbolickými zástupci vedení některých odborových svazů, nebudou pohlceny černou dírou klientelistických zájmů, které stojí za Konečnou, a hnědým blátem národovecké dezinformační scény?
A i kdyby Maláčová uspěla, můžeme věřit tomu, že tentokrát odolá pokušení vyměnit získanou důvěru za podřízenou pozici v koalici s Andrejem Babišem — pozici, která zjevně Sociální demokracii pomohla dostat do jejího současného úpadku?
Potřeba je obrodit nejen strany, ale hnutí
Největší slabina kandidátky založené na osobním charismatu Jany Maláčové by nakonec nejspíš spočívala právě v přílišném důrazu na osobní charisma Jany Maláčové.
Podstata a síla socialistické levice historicky stála také na tom, že nechtěla reprezentovat pracující většinu jen zvenčí. Byla reprezentací jí samotné. Na základě poznání, že lidé nemohou svěřit svůj osud sebelepším elitám a umí své zájmy nejlépe hájit sami, dokázala v silných, masových, demokraticky organizovaných odborových a sociálních hnutích vytvořit instituce, které prolamovaly monopol elit na politiku, a pěstovaly vedení a iniciativu přímo ze samotných lidových vrstev.
Svůj význam nepoměřovaly jen krátkodobým úspěchem ve volbách, ale tím, nakolik dokázaly ve společnosti zmocnit právě běžné lidi a posunout poměr sil v jejich prospěch.
Vzpomínka●Josef Patočka
Jane McAleveyová nás učila, jak se organizovat. A levici, jak znovu vyhrávat
Všimněme si, že strany, které se dnes v Evropě zřetelně vymykají obecnému trendu úpadku levice, jsou právě ty, které jsou zakotvené v síle širšího sociálního hnutí. Rakouští komunisté či belgická Strana práce mají úspěch navzdory nezájmu či nepřízni mainstremových médií i bohatých sponzorů, protože pracují přímo s lidmi: zvedají opomíjená témata, jako je nedostupné bydlení, organizují lidi na pracovištích a v sousedstvích.
Obě mimo jiné odmítají brát ve volených funkcích větší než průměrné dělnické mzdy a zbytek rozdělují skrze stranické sociální fondy. Důvěru lidí si získávají dlouhodobou pomocí a službou jejich zájmům. I ve střední Evropě se obroda levice daří právě tam, kde je postavená na takové aktivitě — jako v Polsku či Chorvatsku.
Slabost české levice nepochází z toho, že dostává ve volbách málo hlasů. To je důsledek, nikoli příčina úpadku. Skutečnou příčinou je její organizační slabost jakožto hnutí, kterým se myslí nejen strany, ale organizační ekosystém, zahrnující také odbory, družstva, nájemnická hnutí, zájmové spolky a jiné instituce. Právě ty musí tvořit základnu materiální sociální moci, nezávislé na pomíjivém kolísání volební štěstěny. Elektorální politika — mimo jiné na komunální úrovni — může hrát v budování takového ekosystému důležitou roli. Nelze ho však na ní založit.
Pokud chceme českou levici jako hnutí obrodit — a potřebujeme to jako sůl —, nemusíme a neměli bychom dávat všechna naše vejce do jednoho košíku — ani Petříčkova, ani Maláčové. Uděláme dobře, napneme-li naši energii k obnově naší dlouhodobější organizační síly a udržíme-li si od stranické politiky zdravou míru odstupu, jež umožní pragmatická spojenectví na základě jasných dohod a závazků.
V každém případě je nutno ocenit správnost konstatování Josefa Patočky, že dramatický úbytek voličských hlasů pro českou levici není vlastní příčinou, nýbrž pouze důsledkem všeobecného úpadku české levice. A že tedy pravé řešení nespočívá v křečovité (a zřejmě marné) honbě za voličskými hlasy, nýbrž mnohem hlouběji, v samotné materiální/sociální realitě.
Vůbec Josef Patočka - jako obvykle - ve svých analýzách konstatuje správně celou řadu dalších věcí; ovšem co se týče jeho vlastních představ možných řešení, tady je sotva možné něco více nežli pouze skeptické pokrčení ramen.
Ale všechno popořádku. Napřed jeden z klíčových citátů: "Socialisté odmítali ponižující volbu mezi svobodou a ochranou, chtěli naplnit potřebu svobody lépe než liberálové a potřebu ochrany lépe než konzervativci: spojit bezpečí a volnost. Ambicí socialismu bylo rozšířit omezený dosah liberální demokracie na společnost jako celek, včetně ekonomiky — odtud pojem sociální demokracie."
Autor článku se zde tedy zabývá otázkou, kde by levice, respektive sociální demokracie měla principiálně hledat své místo, svou pozici ve společnosti. Ovšem - v jím užívaných pojmech je nutno konstatovat nemalou konfuzi. Na jedné straně hovoří o svobodě (a to sice lepší, kvalitnější nežli ta kterou vyznávají liberálové); ale na straně druhé mluví o volnosti (lepší nežli je ta kterou vyznávají konzervativci).
Tak především: svoboda není volnost. Či spíše opačně: od pouhé (osobní) volnosti k pravé, substanciální svobodě lidské bytosti vede ještě velmi daleká cesta. Na této záměně volnosti s (pravou) svobodou spočívá celý omyl (a je možno právem říci: i celý klam) modelu liberální demokracie. Je sice opět pozitivním momentem, že J. Patočka zřejmě směřuje (přinejmenším intuitivně) někam dále nežli pouze k liberálnímu volnomyšlenkářství; ale v tom případě by bylo zcela nezbytně zapotřebí jasně definovat, v čem spočívá, v čem má spočívat ono "lepší", socialistické pojetí lidské svobody. Takto věc daleko spíše stojí tak, že zmíněná historická sociální demokracie chce být něčím více nežli liberálové i než konzervativci, ale ve skutečnosti je daleko spíše pouze něčím mezi obojím, ani ryba ani rak. Kterýžto fakt pak plně koresponduje s naprostou neschopností současné sociální demokracie oslovit širší vrstvy společnosti nějakým novátorským impulsem ohledně dějinných perspektiv lidské bytosti.
----------------------------
Jako druhý bod je nutno blíže se zabývat tím, jak se J. Patočka odvolává na "hněv" společnosti nad nerovnostmi, nevyhnutelně vznikajícími z kapitalismu.
Bezprostředně vzato tato téze může působit přesvědčivě, přinejmenším pokud je vyslovena v levicovém prostředí. Nicméně - v daném kontextu by napřed bylo zapotřebí vést důkaz o tom, že tento "hněv" je skutečně aktuálně relevantní sociálně-politickou silou. Neboť jen málo hovoří pro to, že by tomu tak skutečně bylo.
Ano, je nesporné že kapitalismus permanentně produkuje sociální (i jinou) nerovnost. Ovšem - za prvé se dá předpokládat, že naprostá většina populace se s touto nerovností smířila; jako se skutečností sice nepříjemnou, nicméně neodvratitelnou. Tím spíše v zemi kde je stále ještě v dobré paměti, že všeobecná mzdová nivelizace v dobách socialismu vedla v konečném efektu nikoli k prosperitě, nýbrž daleko spíše k obecné chudobě.
A za druhé - a tento fakt je pro levici ještě mnohem nestravitelnější - je velice pochybné, zda všeobecná příjmová/majetková nivelizaci je skutečně prioritním zájmem většiny obyvatelstva. Nedá se nic dělat, ale moderní doba je primárně individualistická; to jest, každý člověk nevyhnutelně hledí především na svůj vlastní prospěch. A tedy i na svůj vlastní blahobyt. A teď k tomuto individualisticky smýšlejícímu člověku současné doby přijde levice a zvěstuje mu: "Je nepřípustné, nebo přinejmenším nemravné mít větší majetek nežli všichni ostatní!"
Jistě, tato levice má bezprostředně v úmyslu přerozdělovat pouze velké, nadměrné majetky; jenže kudy vést hranici? Pouhým rozdělením těchto nadměrných majetků mezi chudší vrstvy se nijak mnoho nezíská; tohle už bychom měli vědět z naší vlastní historie, kdy po roce osmačtyřicátém byla zlikvidována kompletní třída majetných. Ano, pro první chvíli se tak daly financovat určité sociální projekty; ale ve svém celku měl tento zákaz dosáhnout vyšších příjmů, vyšších majetků devastující důsledky pro celý ekonomický systém. Takže výsledkem byla zmíněná obecná chudoba všech.
Položme si jenom otázku: jakou motivaci by ještě pro své podnikání měli mít aktivní, agilní jedinci, kdyby jim bylo předem řečeno že za své úsilí pro sebe nezískají žádný materiální efekt?... Nevyhnutelným důsledkem by byl naprostý úpadek podnikatelství, a tedy ta samá stagnace jakou jsme zažili v reálsocialistické ekonomice.
Vůbec, J. Patočka se zcela vyhýbá otázce po ekonomickém uspořádání. Jaké by toto mělo být? Socialistické? Jak? Opět centrálně (a tedy byrokraticky) řízená ekonomika? Anebo přece jenom tržní ekonomika? Jenže - jak je možná tržní ekonomika bez kapitalismu? Má být jediným řešením údajná "demokratizace" ekonomiky? A jak? Jakým způsobem je možno "demokratizovat" kapitalismus?... Otázka nad otázku, a žádné odpovědi.
------------------------------
Nakonec je nutno zmínit ještě centrální výzvu J. Patočky, že namísto honby za voličskými hlasy se levice musí obrodit tím, že začne být opět aktivně činná na samotné základně. Že půjde mezi lidi, že bude žít jejich reálnými problémy, že si tím získá jejich důvěru, a tímto způsobem si opět vytvoří novou, širokou organizační základnu. Kterýžto stav se pak časem odrazí i ve voličských preferencích.
Jak už bylo zmíněno úvodem, tento obrat od honby za voličskými hlasy k reálné, materiální respektive sociální základně společnosti je sám o sobě naprosto správný. Jenže - takovýchto výzev byla už také celá řada, bez reálného efektu. Ty dva příklady které J. Patočka jmenuje (Rakousko a Belgie) jsou příliš marginální, nežli aby z nich bylo možno vyvodit celkový trend. Zopakujme znovu: člověk současnosti je primárně individualisticky orientovaný; a jen zřídka pociťuje bezprostřední motivaci angažovat se v nějakých kolektivních strukturách. Samozřejmě, když někdo trpí bytovou nouzí, je pro tu chvíli vděčen když se někdo (jako rakouští komunisté) postaví na jeho stranu; ale jakmile svůj byt dostane, tím pro něj většinou celá záležitost zároveň končí. Proč by ještě dále utrácel svůj čas nějakou - politickou či spolkovou - angažovaností?...
-------------------------------
Závěrem je tedy pouze možno zopakovat: jakkoli J. Patočka zcela správně konstatuje celou řadu skutečností, ani on sám nepředkládá žádné přesvědčivé východisko z mizérie současná levice. Tato levice se stále potácí někde mezi buržoazií a lidovostí, na jedné straně chce být antikapitalistická a lidová, ale na straně druhé nedokáže nijak překročit omezený životní a ideový horizont buržoazie pravící, že to jediné na čem záleží je individuální svoboda a majetek. Tato levice se od této buržoazie tedy nakonec liší jenom a pouze tím, že všeobecný konzumismus chce poněkud více redistribuovat ve prospěch méně majetných sociálních vrstev.
Mimochodem: svého času už Aristoteles ve své Politice s chladným objektivismem nezaujatého výzkumníka konstatoval, že jediný rozdíl mezi oligarchií a "demokracií" (tedy: vládou nemajetného lidu) spočívá v tom, že oligarchie si chce udržet svá privilegia, zatímco demokracie má za jediný cíl rozchvátit si mezi sebou majetek oligarchie. Přes všechny protiklady zájmů se tedy oběma stranám nakonec jedná o to samé: o peníze. Nějaké vyšší, ušlechtilejší horizonty nevyznává ani jedna z obou těchto stran.
Ještě jednomu aspektu z úvah Josefa Patočky je třeba se blíže věnovat. Podle jeho názoru tedy levice musí být "socialistická". Ponechme teď stranou okolnost, že by v prvé řadě bylo zapotřebí konkrétněji definovat, co tento atribut "socialistická" má vlastně znamenat: pouze klasickou sociální demokracii, anebo přece něco více, tedy zásadní systémovou přestavbu společenského uspořádání liberálního kapitalismu? Věnujme se teď ale jiné záležitosti.
Socialismus... Současní teoretici respektive ideologové levice stále tak nějak implicitně vycházejí z premisy, že je ve společnosti přítomna jakási mlčící socialistická většina. Kterou stačí jenom nějak správně oslovit, aktivovat, a ona s nadšením začne pracovat na socialistické transformaci kapitalismu.
Jenže on je tu jeden naprosto kapitální problém. Ještě Marx mohl dělnictvo na svou vizi komunistické společnosti lákat vyhlídkou na to, že až bude odstraněn vykořisťovatelský kapitalismus, že si osvobození pracující budou moci užívat život plnými doušky. Že si budou moci užívat jak kulturně, tak ale i materiálně.
Jenže - v dnešních dobách socialismus nutně musí znamenat něco zcela zásadně jiného. Už jenom z čistě ekologických důvodů dnes socialismus nemůže znamenat neomezené užívání si - omezených - materiálních zdrojů, nýbrž přesně naopak: socialismus musí v prvé řadě znamenat odpovědnost. Odpovědnost mnohem vyšší, mnohem dále jdoucí nežli je odpovědnost občana liberální demokracie; kterážto liberální demokracie je naopak založena na neomezené autonomii jedince. A tedy i jeho práva užívat si podle libosti.
Socialismus v současné době tedy znamená odpovědnost; a tedy i důslednou disciplínu. Základní otázka zde pak zní: kolik lidí, jakou část populace je možno získat pro takto pojímaný socialismus? Jak realistický se při tomto pohledu může ještě jevit předpoklad, že naprostá většina pracujících vrstev jsou přinejmenším latentní přívrženci levice?...
Nevypadá to vůbec nadějně s touto představou, že pro projekt socialismu bude možno jen tak mávnutím kouzelné hůlky získat rozhodující většinu společnosti.
A šlo by to vůbec uskutečnit v rámci jednoho státu pane Poláčku?
Správná poznámka, pane Morbicere. Pokud by se tedy skutečně mělo jednat o základní transformaci životních motivací, vůbec životního způsobu celé společnosti, pak se samozřejmě jedná o projekt nadnárodní, v konečném smyslu celoplanetární. Především onen aspekt principiálně vyšší (ekologické) odpovědnosti, to jest: sebeomezení, ten není možno realizovat v rámci jednoho jediného státu. Prostě proto, že takovéto (konzumní) sebeomezení by znamenalo konkurenční nevýhodu.
Samozřejmě, v této situaci je legitimně možno položit otázku: A co tedy máme dělat teď? A to právě v naší - relativně malé - zemi? Máme jenom pasivně čekat na to, až někde ve světě vypukne ta "velká změna", která nastartuje globální transformaci kapitalismu?
Tady je nějaká jednoznačná odpověď ovšem velice obtížná. V každém případě bych doporučoval toto:
1. Přestat si konečně dělat iluze. Přestat si dělat iluze o tom, že na vině současného stavu je jenom jakýsi - snad z nebe spadlý? - "neoliberalismus", nebo dokonce jenom nějací zlí kapitalisté respektive neoliberálové. A že tedy postačí vyhrnout si rukávy, vyhlásit tomuto neoliberalismu boj, a vzápětí se nám vrátí ten krásný a útěšný sociální stát poválečné éry.
2. Co tedy dělat teď? - V žádném případě bych nechtěl tvrdit že klasický boj proti sociální (a jiné) nespravedlnosti je marný, zbytečný. Je součástí věčného zápasu mezi pravicí a levicí, mezi vyznavači osobního prospěchu a mezi zastánci vzájemné pospolitosti a solidarity. Ustat - třeba jen na chvíli - v tomto věčném, každodenním boji by znamenalo přepustit pole protistraně. A navíc: každý (třeba i jenom drobný) úspěch na této frontě vytváří zároveň příznivější podmínky pro onu - doufejme - nadcházející komplexní transformaci. Ale je nutno si konečně uvědomit a přiznat, že tímto každodenním bojem na vedlejších frontách nikdy není možno definitivně vyhrát celkový boj o zásadní humanizaci celé společnosti jako takové.
3. Jedinou správnou a legitimní reakcí na ono vzdání se marných iluzí by byla nikoli všeobecná rezignace, nýbrž naopak cílený příklon k hledání onoho celkového, komplexního systémového řešení respektive transformace. Bohužel - v současné době je téměř veškerý intelektuální potenciál levice vázán, pohlcen právě oněmi výše zmíněnými iluzemi. že pouhým bojem proti "neoliberalismu" je možno docílit nějakého zásadního průlomu.
Bylo by tedy zapotřebí veškeré intelektuální kapacity levice přesměrovat k onomu hledání zcela nových cest. A takovýto intelektuální počin je možno provést kdekoli, třeba i v malé zemi. Ostatně, ten jediný myšlenkový projekt který já v dané oblasti pokládám za slibný pochází právě od "našeho" filozofa Michaela Hausera, který - zcela správně - navazuje na tradice našeho reformního "Pražského jara" roku osmašedesátého. Fatální Hauserovou chybou ovšem je, že svůj dialektický myšlenkový model nedokázal udržet, a velice rychle z něj sklouzl do opět pouze zjednodušeného, monistického pojetí světa. To je ovšem chyba kterou je možno snadno detekovat, a i relativně snadno opravit. O tuto opravu se pokusím v mém komentáři k Hausrově knize "Pražské jaro. Logika nového světa." Bude ale ještě nějaký čas trvat nežli se k tomu dostanu, s touto knihou ještě nejsem hotov. A stejně asi předtím ještě napíšu komentář k Hauserovu "Socialistickému manifestu", který se mi teď víceméně nahodile dostal do ruky. Vzhledem k nedostatku jiných možností publikace tyto komentáře vyvěsím na mém vlastním webu "Humanistické dialogy".
Zahraničně-politické názory Lubomíra Zaorálka jsou převážně vlastenecké a rozhodně stojí za pozornost!
Spolupráce se soudruhy z KSČM by jistě přispěla k jejich vytříbení!
Ale čtěme také Badiuoua, Lenina, Bakunina, Daniela Veselého, Petra Kužela, Michaela Hausera, Kropotkina, Chomského, Jana Kellera, Gramsciho, Eduarda Chmelára, Chelčického, Ilonu Švihlíkovou, Marxe a další!
Na celou záležitost je možno pohledět ještě i z jiné perspektivy. Připomeňme si: minule byla řeč o tom, co my sami máme v současné situaci dělat, jakým směrem máme napřít naše úsilí. Teď je ale také možno (respektive: je bezpodmínečně zapotřebí) se podívat také na to, jaký je objektivní stav věcí, kam směřuje sám reálný dějinný vývoj.
V současné době je totiž - jmenovitě na levici - stav takový, že příslušní aktivisté zaujmou tento postoj: "M n ě by se líbil takový a takový svět - a proto tento svět takovým uděláme!" A přitom si většinou ani v nejmenším nelámou hlavu s tím, do jaké míry jsou tyto jejich tužby a vize vůbec kompatibilní s realitou - jak s realitou ryze ekonomickou, tak ale i s realitou sociální, respektive psychologickou. (K poslednímu: to jest, jestli jejich představy o socialistickém světě vůbec mají co dělat s reálným člověkem.)
Tak tedy: kam směřuje reálný vývoj? - Nežli se budeme věnovat konkrétním odpovědím na tuto otázku, je napřed zapotřebí ještě blíže doložit, že něco takového jako "objektivní vývoj" zde skutečně existuje, a to sice i na poli společnosti respektive dějin.
Právě toto je totiž v současné době soustavně popíráno. Stávající pojetí společnosti a dějin je v převážné míře naprosto subjektivistické; to jest obecná představa je taková, že lidé jsou ve svém jednání naprosto svobodní, nepodmínění, a že tedy všechno o co se jedná je to tyto lidi nějakým způsobem přesvědčit o tom, že mají do budoucna provést tu či onu volbu. Tedy zvolit si ten či onen způsob společné existence, společenského uspořádání.
Takováto subjektivistická představa o společensko-dějinných procesech je sice naprosto přirozená; ale proto není ještě o nic správnější, respektive reálnější. Zcela zásadní problém je v tom, že spolu s odchodem marxismu ze světové scény zcela zmizely i poslední zbytky schopnosti systémového myšlení. Tedy takového myšlení, které dokáže společnost uchopit - a pochopit - jako jeden vnitřně provázaný celek, který není jenom čistě chaotický, tedy nepodmíněný, nýbrž který naopak spočívá na zcela určitém základu, se zcela konkrétními systémovými určeními. Jejichž analýzou je možno s určitou mírou pravděpodobnosti predikovat i budoucí systémové stavy; to jest, je možno předpovídat budoucí dějinný vývoj.
Je to svým způsobem paradox: jestliže v přírodních vědách se čím dál tím více prosazuje poznání, že i ve zdánlivě zcela chaotických systémech naprosto je možno odhalit celou řadu systémových zákonitostí a pravidelností (což mimo jiné umožňuje relativně velice přesné předpovědi počasí i tam, kde by ještě před několika málo desetiletími meteorologové jenom bezradně krčili rameny), pak paralelně k tomuto progresu přírodních věd se ve vědách společenských tento systémově objektivní prvek čím dál tím více přehlíží, a dokonce popírá! Společenské vědy se v daném ohledu v současné době nacházejí v hlubokém úpadku; a podle toho pak také vypadá schopnost současné společnosti rozpoznat a určit cíle svého dalšího směřování.
Zopakujme si tedy v krátkosti:
- není v žádném případě pravdou, že by společenské procesy byly naprosto živelné, nepodmíněné, a tedy nepredikovatelné
- společnost jako celek je zcela určitou, konkrétní entitou, která má rozpoznatelný charakter, rozpoznatelný stav; a na základě tohoto poznání je možno do určité míry predikovat, předpovídat i budoucí vývoj. Přinejmenším lze určit obecný rámec, v jehož hranicích se tento budoucí vývoj bude pohybovat.
Toto poznání není ostatně nic nového; už Hegel postuloval svého času velmi proslulou tézi o "lsti rozumu": lidé - jakožto jednotlivci - sice sledují každý své osobní, individuální zájmy; ale přitom jsou stavěni do objektivních situací, které toto jejich jednání ovlivňuje určitým způsobem, určitým směrem. Tato Hegelova téze je ostatně filozofickou paralelou k výroku Adama Smithe o "neviditelné ruce trhu", která v ryze ekonomické oblasti vyjadřuje to samé: lidé jakožto jednotlivci sledují jenom své individuální zájmy, ale tato zdánlivě chaotická suma jednotlivých individuálních aktů ve svém souhrnu vytváří v zásadě účelně fungující celek. Jako by toto dění řídila nějaká "neviditelná ruka". (U Hegela "světový duch", respektive "rozum".)
Tolik tedy obecně k otázce, zda ve společenském dění existuje či neexistuje objektivní pohyb, objektivní vývoj. Příště se budeme podrobněji věnovat tomu, kam tento dynamismus společenských procesů (pravděpodobně) směřuje v současné době.
Pokračujme tedy v hledání odpovědi na otázku, kam směřuje objektivní dějinný vývoj. Kterážto otázka byla ze své strany pokračováním otázky, co máme/můžeme za současné ekonomicko-sociální situace smysluplně dělat pro zlepšení stavu společnosti a světa.
Připomeňme si zcela základní poznatek, ke kterému jsme se doposud propracovali. Skutečnost našeho světa nemá jenom jednu jedinou (bezprostřední) rovinu, nýbrž roviny dvě. Na jedné straně stojí svět subjektivní, přirozená sféra našeho bezprostředního jednání, kdy my se snažíme naší vůlí, naším usilováním ovlivnit dění v našem smyslu. Toto je víceméně svět lineární kauzality. To znamená: chci vlastnit nějakou věc, tak si ji pořídím. Pokud je příliš drahá, zvýším své vlastní pracovní úsilí, abych si ji mohl pořídit. Abych mohl vydělávat dost peněz, postoupím dlouhá léta studia. A tak dále a tak dále. Mezi mým přáním/cílem a mou aktivitou existuje víceméně přímá, lineární spojnice.
Pak ale existuje ještě jedna druhá, skrytá rovina našeho světa, kterou si jen málokdo uvědomuje. V tomto druhém světě jen velmi omezeně platí ona první, lineární forma kauzality. Nýbrž zde se napohled jednotlivé části, jednotlivé fenomény navzájem propojí v jeden souvislý, vnitřně propojený celek - v komplexní systém, kde už neplatí kauzalita lineární, nýbrž nelineární, systémová. Tento komplex, tento systém reaguje mnohdy velice jinak, nežli jak my bychom očekávali na základě naší přirozené zkušenosti z lineárně kauzálního světa.
Dejme si zcela banální příklad. Když dejme tomu začneme nějakým ostrým předmětem vyvíjet tlak na gumový míč, pak - pokud ho budeme držet dostatečně pevně aby se nám nevysmekl z rukou - v jednu chvíli prorazíme jeho obal, a on splaskne. Ale když se o totéž pokusíme u živého tvora (dejme tomu u psa), tedy u bytosti se schopností vlastní sebereflexe a aktivní reakce, pak naše snahy s největší pravděpodobností skončí nejen neúspěchem, ale i s (v dané lineární rovině) nečekanými důsledky. Pes se samozřejmě bude aktivně snažit našemu působení uhnout; a případně přejde k aktivní obraně, tedy k útoku na nás.
Ano, je to dost banální příklad; ale i tak nám může posloužit jako úvod do našeho hlavního tématu. Toto téma zní: máme zde dánu určitou socioekonomickou realitu, kterou můžeme nazývat pozdním kapitalismem, případně také "neoliberalismem". Tato socioekonomická realita se nám jeví být nepřijatelnou, jak pro její asociální charakter (dramatické a nezasloužené majetkové a sociální rozdíly), tak i z celé řady dalších důvodů (ekologických, kulturních, morálních...).
A zde se dostáváme k samotnému jádru věci, našeho hledání. Současná levice (lhostejno zda ta radikální či mainstreamová) bojuje především proti takzvanému "neoliberalismu". Přičemž základní postoj či náhled zde je takový: v poválečné éře se přece vyvinul relativně štědrý sociální stát. Tento sociální stát byl ale odbourán, ve jménu a ve prospěch asociálního "neoliberalismu". My teď tedy musíme vyhlásit boj všem hlasatelům tohoto neoliberalismu, a musíme ze všech svých sil usilovat o znovuobnovení onoho vůči lidem vstřícného sociálního státu poválečné éry.
Ano, takovýto postoj levice je v zásadě naprosto správný, legitimní a logický - ovšem jenom a pouze ve sféře oné první skutečnosti. Tedy oné skutečnosti s lineární kauzalitou. Jenomže v oné druhé rovině skutečnosti, s kauzalitou systémově-nelineární, celá záležitost náhle vypadá zcela jinak.
V prvé řadě je nutno si uvědomit, respektive přiznat jeden naprosto klíčový moment: celý systém kapitalismu je přirozeně, evolučně vzniklý a vzrostlý. Není tomu v žádném případě tak, že by kapitalismus byl nějakou systémovou či dějinnou anomálií. Pokud vyjdeme ze základního konstatování Adama Smithe, že základem vší ekonomické činnosti není morálka, nýbrž vlastní soukromý zájem každého účastníka společenského produkčního procesu, pak latentní kapitalismus doprovázel lidstvo téměř po celou dobu jeho existence. (Snad s výjimkou zcela úvodní fáze sběračů a lovců.) V každém případě už ve starověku tehdejší velcí myslitelé Platón a Aristoteles detekovali tyto tendence k nekontrolovanému hromadění majetku, a rozpoznali jejich asociální, až přímo protispolečenský impuls. Jenže v oněch dobách ještě produkční podmínky, produkční síly společnosti nebyly natolik rozvinuté, aby umožnily vznik samotné kapitalistické produkce. Tehdy bylo možno pouze akumulovat bohatství; ale nikoli akumulovat kapitál. Kapitál vyžaduje za prvé masovou produkci, a za druhé volnou, nevázanou ekonomiku, volnost podnikání; což po celou dobu středověku s jejím rigidním cechovním uspořádáním nebylo možné.
Ještě jednou tedy: kapitalismus je - ať se to komu zamlouvá či ne - evolučně naprosto přirozená produkční forma. Ale - to pak platí naprosto stejně i o takzvaném "neoliberalismu"! Tento "neoliberalismus" patří ke kapitalismu jako k psovi uši. Ve skutečnosti systémovou anomálií tedy naprosto není současný "neoliberalismus", nýbrž touto anomálií byl zcela naopak onen poválečný sociální stát, vzniklý na základě zcela výjimečných podmínek.
Proč není možno tento sociální stát obnovit? Vraťme se ke kapitalismu jakožto jednomu komplexnímu, ucelenému systému; a vraťme se k Adamu Smithovi. Veškerá (moderní, tržní) produkce spočívá na tom základním faktu, že jeden každý z účastníků této společenské produkce je aktivní na základě jedné základní motivace: vlastního soukromého prospěchu. Aby celý tento systém společenské (tržní) produkce fungoval, musí každý z jeho účastníků mít reálnou možnost svým úsilím nadále navyšovat svůj prospěch respektive zisk - a to sice na v š e c h úrovních tohoto komplexu společenské produkce!
A zde jsme u samotného jádra problému. Levicoví aktivisté chtějí proti "neoliberalismu" bojovat klasickým lineárním způsobem - tedy přímým atakem na (nadměrné) příjmy vrstvy bohatých. Tento boj je sice legitimní v oné první, lineární rovině skutečnosti - ale v oné komplexně-systémové rovině nevyhnutelně povede k dramatickým, fatálním deformacím celého systému společenské produkce. Jakmile se totiž kterékoli části tohoto systému společenské produkce znemožní dosahovat dalšího zisku - pak ona vzápětí zcela přirozeně utlumí, respektive zcela zastaví svou další ekonomickou aktivitu. Což pak nevyhnutelně destabilizuje celý komplex společenské produkce.
To znamená, zcela jednoduše: svého času nástup "neoliberalismu" nenastal proto, že by se zde náhle vynořila jakási mafie zlovolných, asociálních neoliberálů. Nýbrž proto, že to byl sám systém společenské produkce, který oním štědrým sociálním státem narazil na své hranice. Na svůj strop. Tento štědrý sociální stát - svou vysokou mírou přerozdělování - natolik zatížil onen přirozený systém kapitalismu, že tento už nebyl v dostatečné míře schopen generovat další zisk. Který je - jak jsme si už uvedli - hlavním motorem celé společenské produkce.
Máme zde tedy - z hlediska levice - naprosto paradoxní stav: na jedné straně (v oné sféře lineární kauzality) je i nadále zcela legitimní a potřebné vést trvalý boj proti excesům neoliberalismu - ale na straně druhé, z hlediska celkového systému volnotržní (kapitalistické) ekonomiky tento boj proti neoliberalismu postrádá smysl, neboť v konečném efektu podvazuje, podlamuje celkovou efektivitu společenské produkce!
Na položenou otázku "co má levice dnes dělat?" si tedy závěrem shrňme tři základní body:
1. I nadále je (v rámci oné "první skutečnosti") naprosto oprávněné a potřebné vést trvalý boj proti asociálním excesům kapitalismu ("neoliberalismu").
2. Na straně druhé je nutno se jednou provždy zbavit iluzí, že tento kapitalismus/neoliberalismus je možno nějak podstatně zatlačit, či dokonce zcela porazit takto jednoduchým, lineárním tlakem. Tento systém kapitalismu se bude bránit jako živoucí organismus - úhybem, anebo dokonce protiútokem.
3. Pokud tedy má být dosaženo nějakého zásadního zlepšení, zhumanizování současné socioekonomické skutečnosti, pak jedině řešením celkovým, komplexním, systémovým; a levice by tedy měla veškeré své síly, veškeré své intelektuální potenciály napřít právě tímto směrem.
Bohužel, současná levice ve své naprosté většině ani není vůbec schopna pochopit, uvědomit si tuto systémovou podmíněnost "neoliberalismu"; natož pak aby byla schopna takovéto komplexní, systémové řešení vůbec hledat.
V dosavadních výkladech jsme se museli především zaměřit na vyjasnění zcela zásadních principů fungování společenských procesů jakožto specifického komplexu socioekonomických vztahů. Šlo především o uvědomění si základního faktu, že vývoj společnosti nelze řídit respektive od základu měnit voluntaristicky, na základě pouze vlastních představ a přání, nýbrž že tento socioekonomický komplex vztahů vytváří určitý systém, který má své vlastní, objektivně existující mechanismy, svá systémová určení, svou systémovou logiku. Pokud tedy chceme do tohoto objektivně existujícího tělesa společensko-ekonomických vztahů přece nějak zasáhnout, to jest jestliže jejich charakter chceme nějak zásadně zvrátit podle našich představ, pak naději na úspěch máme jenom v těchto dvou případech:
- vývoj daného systému svou vlastní logikou, svou vlastní dynamikou sám směřuje žádaným směrem
- anebo tento systém tento námi žádaný model přinejmenším připouští jako možnou, v zásadě životaschopnou variantu.
To jsou tedy základní poznatky, ke kterým jsme se doposud propracovali. Při těchto analýzách ale poněkud ustoupila do pozadí původně položená otázka: kam směřuje sám objektivní vývoj lidské společnosti? Respektive - protože se zde pohybujeme v levicovém prostředí - můžeme otázku formulovat takto: směřuje vývoj společnosti k socialismu?
Pro jistotu ty závěry, které jsme výše formulovali obecně, ještě jednou zopakujme v tomto konkrétnímu kontextu:
- směřuje vývoj společnosti, socioekonomického systému sám k socialismu?
- anebo je socialismus přinejmenším možnou variantou vývoje, ke které logika stávajícího systému sice sama automaticky nesměřuje, ale také ji zásadně nevylučuje?
Toto jsou tedy otázky, které je nyní nutno zodpovědět. (Ponechme teď stranou otázku, co vlastně konkrétně je pod pojmem "socialismus" rozuměno. Konsens bude zřejmě přinejmenším v tom ohledu, že se má jednat o způsob uspořádání společnosti, který by zlomil, překonal asociální logiku standardního kapitalismu.)
---------------------------------------
Zcela zásadní problém na této - hypotetické respektive žádoucí - cestě k socialismu je ta okolnost, že (jak jsme si vysvětlili minule) stávající systém kapitalismu je přirozeně, evolučně vzniklý. A že je s vysokou pravděpodobností tím nejpřirozenějším uspořádáním společensko-ekonomických vztahů.
Tato skutečnost je natolik evidentní, že ji do určité míry uznával i sám Karel Marx. To jest: Marx věděl a uznával, že to co on nazýval "rozvojem výrobních sil" na určitém stupni vývoje vyústí právě do tohoto systému volnotržní ekonomiky, čili kapitalismu. Marx ovšem na tento - přirozeně a evolučně vzniklý - kapitalismus navěsil ještě svou víru v to, že vývoj půjde stejně tak samovolně a nevyhnutelně směrem ke komunismu. Tuto svou víru ovšem opřel o značně slabě podložené argumenty.
V každém případě - reálné dějiny naprosto jednoznačně ukázaly, že tato víra v komunismus byla zcela utopická. Zásadní vadou komunismu/socialismu v produkční oblasti bylo to, že přerval, zpřetrhal onen přirozený vztah mezi ekonomickou aktivitou a vlastním prospěchem této aktivity, který jako základ vší ekonomiky označil už Adam Smith. Připomeňme si jeho nález: reálná ekonomika nestojí na mravních apelech, nýbrž na vlastním prospěchu každého jednotlivého aktéra. Socialismus - tím že zrušil soukromé vlastnictví, a tedy i soukromé podnikání - rozbil tento přirozený mechanismus ekonomické činnosti, a marně se ho pak snažil nahradit svými hesly typu "Jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít!" Čistě objektivně vzato to byla pravda; kdyby za socialismu všichni pracovali poctivě a usilovně, mohla socialistická ekonomika vzkvétat, a socialismus tu mohl být dodnes. Jenže - ukázalo se že "košile je bližší než kabát", a tam kde socialismus jak řečeno přerval onen přirozený vztah mezi výkonem a bezprostřední odměnou, byly všechny tyto apely na budoucí blahobyt jenom prázdnými floskulemi bez jakéhokoli reálného efektu.
-----------------------------------
Socialismus/komunismus tedy jako vývojové stadium navazující na kapitalismus, respektive tento kapitalismus rušící naprosto neuspěl, a uspět nemohl. Nicméně v této souvislosti je nutno si vyjasnit ještě jeden velmi důležitý moment. Současná levice - přece jenom do určité míry poučená z tohoto grandiózního ztroskotání pokusu o socialismus - už většinou nehlásá socialismus v této extrémní podobě, která plně neguje tržní ekonomiku; současná levice ale většinově stále hlásá socialismus jakožto (alespoň) zásadně vyšší míru přerozdělování společenského bohatství. Je to jakýsi "socialismus light", nouzové řešení, když už ten hlavní projekt nevyšel.
Tato současná levice používá jeden zásadní argument: dramatická nerovnost v současném rozdělení společenského bohatství je nejen morálně nespravedlivá; ale je přece v nejvlastnějším zájmu všech pracujících, aby tato příkrá nerovnost byla odstraněna; to jest, aby plody jejich vlastní práce patřily jim samým, a nikoli oněm zbohatlíkům.
To jest: tato levice stále předpokládá, že má na své straně naprostou většinu společnosti. A že postačí tuto - mlčící, respektive neuvědomělou - většinu probudit, uvědomit, a že na základě takto vzniklého vzdoru bude možno zlomit moc kapitálu, a zavést alespoň relativně rovnostářskou společnost. Jak řečeno, socialismus light.
Tento způsob argumentace samozřejmě napohled vypadá velmi přesvědčivě; ale přece se v něm skrývá jedna velice zásadní chyba. A to sice v tom směru, že se zde prakticky zcela svévolně pracujícím vrstvám diktuje, co tyto mají pociťovat za svůj primární zájem. Sama realita je totiž značně odlišná.
Ano, ony příkré rozdíly v rozdělení společenského bohatství jsou samozřejmě většinou populace (a tím spíše většinou pracujícího obyvatelstva) pociťovány jako nespravedlivé, až přímo nemravné. Jenže - právě zkušenost zemí reálného socialismu naprosto jasně ukazuje, k jakým důsledkům vede násilné přerozdělení, celková příjmová nivelizace. Že výsledkem není celkový nárůst blahobytu (to jest: dorovnání se nižších majetkových vrstev na úroveň blahobytu většiny populace), nýbrž že výsledkem je daleko spíše všeobecný nedostatek, ekonomický úpadek celé společnosti.
Ve skutečnosti základním zájmem většiny pracující populace není nic jiného nežli řádně, efektivně fungující ekonomika. Primárním zájmem běžného pracujícího je především, aby se nemusel obávat nezaměstnanosti; a aby mohl právem očekávat kontinuální nárůst svého reálného příjmu. Jenom u té části populace, která je už tak jako tak odkázána na sociální dávky, je objektivně primárním zájmem aby se k moci dostala politická síla která má v programu takovouto vysokou míru přerozdělování. Je tedy marným očekávání této levice, že se jí jednoho krásného dne podaří pod svými prapory shromáždit většinu pracujícího lidu; ten má zájmy zcela jiné.
Všeho všudy je tedy možno učinit závěr: na položenou otázku, zda vývoj směřuje k socialismu, je bohužel nutno odpovědět negativně. Nikoli, objektivní vývoj socioekonomického systému NESMĚŘUJE k socialismu; a to ani k tomu "pravému", tedy jakožto kompletní alternativy ke kapitalismu, ani ke zmíněnému "socialismu light", tedy se zachováním tržní/kapitalistické ekonomiky, ale se zásadně vyšší mírou přerozdělování.
Je tedy nutno spolu s touto odpovědí celý projekt socialismu (tedy nekapitalistického společenského uspořádání) definitivně odtroubit? Pohřbít? - Možná, že přece jenom ne.
Připomeňme si, co jsme si uvedli výše: vývoj k socialismu může být buďto samovolný, tedy lineárně a přirozeně vyplývající ze současného stavu; anebo ale existuje ještě druhá možnost, totiž že vývoj k socialismu sice nebude takto jednoduše samovolný, ale že nicméně tato varianta vývoje by mohla být v zásadě možná, pokud se nebude nacházet v zásadním rozporu se zákonitostmi a potřebami přirozené (tržní) ekonomiky. Příště se tedy budeme věnovat ještě této otázce.
Pokračujme v našich úvahách o možnostech vývoje k nekapitalistické, respektive socialistické společnosti. Zopakujme si napřed závěry ke kterým jsme doposud dospěli:
1. Neexistuje žádný doklad, ale ani žádné reálné indicie pro Marxovu víru, že dějinný vývoj směřuje víceméně lineárně přes kapitalismus ke komunismu (socialismu). Je možno právem konstatovat: zde bylo přání otcem myšlenky; Marxovy téze v tomto směru nebyly založeny na střízlivé úvaze, nýbrž na emocionální touze po humánnější společnosti.
2. Nijak realističtější nejsou ani naděje současné levice vkládané do předpokladu, že se jednoho krásného dne masy pracujících probudí, a prosadí radikální transformaci společensko-ekonomických poměrů, směrem k dramaticky vyšší míře přerozdělení společenského bohatství. Primárním zájmem běžného pracovníka je především fungující ekonomika generující relativní blahobyt; a nikoli násilné (rámec daného ekonomického uspořádání rozlamujicí) přerozdělování, které by za svůj důsledek mělo destrukci zavedených, přirozeně vzniklých ekonomických procesů, s následným chaosem a obecným propadem ekonomické činnosti.
Co tedy dělat? Jsou tímto konstatováním definitivně uzavřeny, jako utopické vyvráceny všechny možné cesty k nekapitalistické, respektive "socialistické" budoucnosti?
V každém případě jako jisté může platit jedno: k takovéto postkapitalistické budoucnosti definitivně nepovede žádná jednoduchá cesta. Žádná pseudorevoluční hesla. Ať třeba napohled jakkoli líbivá, jako jsou představy o jakési "naprosté demokratizaci" ekonomických procesů. Pokud má takováto postkapitalistická společnost vůbec naději vzniknout (a trvale se udržet), pak se bude muset jednat o velice složitý, vnitřně velice pečlivě vyvážený komplex socioekonomických a vlastnických procesů, struktur, institutů.
Přičemž především ono slovo "vyvážený" zde má klíčovou roli. Tento predikát "vyvážený" neznamená nic jiného, nic menšího, nežli že zde vždy bude panovat určité systémově napětí, soupeření mezi navzájem protikladnými momenty a silami. Nějaký "čistý" socialismus", kde by všichni dobrovolně a radostně pracovali výhradně pro dobro celku, zůstává čirou utopií. Vždy zde bude nevyhnutelně přítomen i moment čistě osobního (soukromého) zájmu, tedy přinejmenším latentního egoismu.
A tímto konstatováním se zároveň dostáváme k samotnému jádru věci. Připomeňme si ještě jednou základní postulát Adama Smithe: reálnou základnou společenské produkce není morálka, nýbrž vlastní, soukromý zájem každého účastníka, každého aktéra produkčního procesu.
To jediné o co se tedy jedná je vytvořit takový model společenské produkce, kde by se SOUKROMÝ ZÁJEM V ZÁSADĚ KRYL SE ZÁJMEM SPOLEČENSKÝM. Toto je reálně jediná možnost, jak do tržní (tedy soukromovlastnické) ekonomiky implantovat alespoň určité elementy socialismu.
Právě vzhledem ke krajně vysoké komplexitě a náročnosti tohoto projektu není na tomto místě možné podrobněji rozebírat jeho možnosti a předpoklady. Budiž zde tedy zmíněny prvotní pokusy na tomto poli. V českém prostředí se jedná o dvě iniciativy. Za prvé model otce ekonomických reforem šedesátých let Oty ŠIka s takzvaným "nulovým kapitálem" - tento model měl zachovat dynamiku a výkonnost tržní ekonomiky, ale zároveň ulámat hroty imanentním snahám kapitálu o neustálou expanzi, na úkor celospolečenských, humánních hodnot.
Druhý model pochází od M. Tejkla a I. Švihlíkové - zde se jedná o cílenou snahu ve výše uvedeném smyslu sjednotit, navzájem zharmonizovat zájem soukromý se zájmem společenským.
Nutno konstatovat: ve své konkrétní podobě by zřejmě ani jeden z těchto modelů v praxi nebyl funkční, nebyl životaschopný. Nicméně - jsou to alespoň první vlaštovky naznačující, jakým směrem by se mělo pohybovat hledání nekapitalistických, respektive postkapitalistických forem společnosti.
V dosavadních - nakonec dosti rozsáhlých - úvahách jsme celou dobu v zásadě kroužili kolem otázky, kterým směrem objektivně směřuje pohyb, vývoj samotné společnosti. Konkrétně jsme se ale zabývali především tím specifickým tématem, zda tento vývoj směřuje či nesměřuje k socialismu (ať už jakéhokoli druhu). Na závěr je tedy ještě jednou zapotřebí danou otázku položit ve zcela obecné formě: kam směřuje vlastní dějinný vývoj, samopohyb samotné společnosti?
Připomeňme si ještě jednou základní zjištění, ke kterým jsme se doposud propracovali:
I. V rozporu se současným převládajícím trendem tvrdícím naprostou neurčitelnost, a tedy nepredikovatelnost společenského pohybu jsme dospěli k závěru, že socioekonomická realita tvoří ve svém jádru jeden komplexní celek, který má svá zcela konkrétní systémová určení, na základě jejichž analýzy je možno s určitou dávkou pravděpodobnosti predikovat i budoucí vývoj.
II. Dospěli jsme k závěru, že nejsou žádné doklady o tom (a naopak se jeví velice nepravděpodobným), že by tento vývoj společnosti nějakým jednoduchým, lineárním způsobem směřoval k socialismu.
III. Naopak, jako víceméně jediný odůvodněný závěr může platit konstatování, že je to kapitalismus (tedy systém tržní ekonomiky), který je přirozeným, zákonitým vyústěním veškeré dosavadní produkční činnosti lidstva. Tento kapitalismus se proto jeví nejpřirozenější formou ekonomické aktivity společnosti, protože je založen na bezprostředním osobním zájmu každého aktéra, každého účastníka této ekonomické činnosti.
Ovšem! Bylo by velice předčasné, a velmi neodůvodněné z tohoto faktu vyvozovat nějaké dále jdoucí závěry ve smyslu "konce dějin", kdy by tento model tržní (kapitalistické) ekonomiky platil jako jednou provždy daný, nezměnitelný.
Takže tedy:
- tato skutečnost že dosavadní vývoj směřoval ke kapitalismu nijak nemusí znamenat, že budoucí vývoj se nemůže ubírat směrem jiným
- ta okolnost že kapitalistický produkční způsob se jeví být "přirozeným", ještě nijak nemusí znamenat že je v souladu s humanitní podstatou lidského rodu.
Je nutno si uvědomit jednu zcela zásadní okolnost: ano, na straně jedné je vždy nutno respektovat přirozený, evolučním způsobem probíhající vývoj. Tyto evoluční predispozice člověka není možno lámat přes koleno, jakýmsi sociálně inženýrským voluntarismem. (K jakým důsledkům takovéto experimenty vedou se vší naléhavostí ukázal osud reálného socialismu.)
Ale - na straně druhé je stejným právem možno tvrdit, že veškeré k u l t u r n í, respektive sociálně kulturní dějiny lidstva a člověka nejsou ničím jiným, nežli trvalou snahou lidské bytosti emancipovat, osvobodit se právě od této pouze přírodní danosti, přírodní determinace. I podle Freuda prvotní zrod lidské kultury spadá vjedno s prvotním "tabu"; tedy s prvotním absolutním zákazem nechat volný průchod svým živelným tužbám a instinktům. Právě tímto aktem postavení se proti vlastní "přirozenosti" člověk opouští stav divošství, a stává se autonomním tvůrcem svého vlastního žití, svých vlastních dějin.
Samotný přirozeně, evolučně daný vznik tržně-kapitalistického produkčního způsobu tedy nemůže platit jako definitivní důkaz o "věčném" charakteru tohoto modelu. Zde je bezpodmínečně zapotřebí dále jdoucích analýz tohoto ekonomického uspořádání.
Jaké jsou tedy tato hlubší, strukturální určení kapitalismu? Podle Marxe základní rozpor (a zároveň základní systémové určení) kapitalismu spočívá v protikladu mezi prací a kapitálem, mezi "vykořisťovaným" a "vykořisťovatelem", respektive v obecné rovině mezi společenským charakterem produkce a soukromovlastnickým charakterem kapitalismu. Tyto imanentní systémové rozpory kapitalismu podle Marxe nevyhnutelně povedou k jeho rozpadu, a k jeho nahrazení progresivnějším společensko-ekonomickým modelem, založeným na jednotě práce a vlastnictví - tedy komunismem.
Bezprostředně vzato - jmenovitě za podmínek raného kapitalismu 19. století - se tyto Marxovy vývody mohly zdát skutečně přesvědčivými. Ovšem, za prvé současný (vyspělý) kapitalismus už v podstatné míře dokázal tento konflikt mezi prací a kapitálem zmírnit, ulámat jeho hroty. A za druhé - kdyby Marx důsledněji respektoval základní principy dialektiky (ke které se verbálně natolik hlásil), mohl by vědět, že přítomnost určitého konfliktního potenciálu je ve skutečnosti nutná a přínosná, neboť jenom ona je zdrojem příslušné dynamiky dění, dalšího vývoje. K jak naprosté stagnaci - ekonomické i společenské - vede (byť i jen formální) naprostá jednota, bylo možno názorně zakusit v podmínkách "reálného socialismu".
Zdá se tedy, že základní systémové určení (a zároveň rozpor) kapitalismu je nutno hledat někde jinde. Vraťme se o krok zpět: konstatovali jsme že kapitalismus (jakožto vrcholná forma tržní ekonomiky) je spontánně, přirozeně vzniklý útvar. Jenže - v tomto ryze přirozeně, živelně probíhajícím procesu vzniku se jedná zároveň o velmi triviální, až vysloveně primitivní uspořádání.
Veškerý dějinný vývoj lidstva je možno v nejobecnější rovině charakterizovat jako kontinuální nárůst komplexity společenských vztahů, ve všech oblastech lidské činnosti. Kapitalismus ale tuto komplexitu lidské tvořivosti dramaticky omezuje a podvazuje, tím že ji podřizuje jednomu jedinému, ryze mechanickému respektive kvantitativnímu cíli: neustále maximalizovanému generování zisku.
Lidstvo nikdy nemůže plně rozvinout a uplatnit své humánní potenciály tam, kde je veškerá jeho aktivita podřízena diktátu zisku. Jak kapitalismus dramatickou měrou pozvedl produkční schopnosti lidstva, tak na druhé straně doslova okupuje jeho kreativitu společenskou, kulturní, ale třeba i ekologickou.
Je to právě tento zásadní protiklad mezi kulturní komplexitou lidské existence na straně jedné a mezi diktátem ryze kvantitativního zisku na straně jedné, který se jeví určujícím faktorem, určujícím konfliktem systému kapitalismu. Protikladem, který bude zapotřebí vyřešit, tím že se zásadním způsobem transformuje, změní nastavení celého socioekonomického uspořádání.
Na položenou otázku "kam směřuje vývoj?" je tedy se vší opatrností možno dát takovouto odpověď:
Je možno právem očekávat, že se stále více budou ukazovat uvedené limity kapitalismu, respektive jeho interní protiklady. Kapitalismus se sice nejspíše nezhroutí ryze ekonomicky (jak předpokládal Marx), ale bude se jevit čím dál tím těsnější obručí pro další progresivní vývoj lidstva.
Až se jednou tyto imanentní systémové vady kapitalismu vyhrotí (dost možná především v důsledku ekologického kolapsu), bude se čím dál tím zřetelněji ukazovat nutnost komplexní systémové změny. Tedy vytvoření socioekonomického systému s podstatně jiným nastavením. Tento budoucí model tedy už nebude kapitalismem (alespoň ne v dosavadní podobě); ale jak jsme si doložili dříve, nebude ani socialismem. Bude se zřejmě jednat o nějaký hybridní útvar; o - doufejme pozitivní - syntézu progresivních momentů jak kapitalismu (respektive tržní ekonomiky), tak socialismu. Konkrétně: jak už jsme si uvedli dříve, to o co se konec konců jedná je vytvořit takový model, kde by se soukromý zájem pokud možno kryl se zájmem celospolečenským.
Toto spojení obou těchto protikladných momentů nebude ale nikdy úplné; vždy zde zůstane určitý rozdíl, protiklad, který bude nutno vždy znovu a znovu vracet do relativně rovnovážného stavu. Nějaké definitivní socialistické "království boží" na zemi nelze právem očekávat; ale o principiální osvobození humánních potenciálů společnosti od diktátu zisku je přinejmenším možno - a nutno - usilovat.