Úspěšná levice nebude progresivní ani konzervativní, ale hlavně socialistická
Josef PatočkaDebata o předvolební spolupráci SOCDEM se Stačilo! znovu ukázala, nakolik lpíme na představě, že levicové hodnoty mohou hájit jen politické strany. Je nutné prolomit monopol elit na politiku a budovat silné demokratické sociální hnutí.
Se změnou ve vedení Sociální demokracie a následným ohlášením trucpodniku Progresivní Česko se znovu rozhořela ohraná diskuse o tom, zda elektorální levicová politika, chce-li zvrátit svůj dlouhodobý úpadek, má být spíš „progresivní“ nebo „konzervativní“. Prohlubuje se tak dynamika, jejíž hluboké příčiny jsme se před více než rokem pokusili popsat s Jakubem Ortem.
Naší tezí tehdy bylo, že samo takové rámování diskuse je symptomem slabosti. V situaci, kdy se levice u nás nemůže opřít o sílu vlastní přirozené mocenské základny — tradičně tkvící v institucích, jako je odborové hnutí — a kolem ní zorganizovaný voličský blok, jsou levicové elektorální projekty nucené nadbíhat jednomu z konkurenčních pólů liberálně-konzervativní osy.
Tato vnucená dynamika má přitom nejen ideologický, ale i materiální rozměr: bez dostatečně silných členských základen stran a lidových organizací, které by byly schopné elektorální projekty financovat z členských příspěvků, musí strany a hnutí financování hledat u těch, kdo peníze mají — velkopodnikatelů a finančních skupin.
Není pak náhodou, že se politika štěpí podle toho, jak se v posledním krizovém desetiletí rozpoltila česká politicko-ekonomická elita: zjednodušeně na tábor spojený s mezinárodním kapitálem, a tábor, který chce s mezinárodním kapitálem vyjednat lepší podmínky pro domácí oligarchii.
Levice nad propastí
Úpadek levice je v jistém smyslu důsledkem rozevírání této propasti. Na jedné straně levici alespoň v některých tématech blízké elektorální projekty — Zelení a následně Piráti — dvakrát za posledních dvacet let skončily v roli okrašlovacích spolků oprávněně nenáviděných vlád, vedených ODS a TOP09, čímž se samy uvrhly do marginálního postavení.
Na straně druhé sociální demokraté i komunisté podobně doplatili na své spojení s Andrejem Babišem, který je úspěšně připravil o zbytky jejich voličských základen. Úpadek komunistů dostoupil své poslední fáze v podobě koalice, v níž rozhodující moc již nemají zbývající idealističtí členové strany, ale nacionalističtí podnikatelé a lobbisté jako Zdeněk Jandejsek či Jan Skalický a dezinformační scéna napojená na zahraniční politiku Putinova Ruska.
Diskuse jako by na obou stranách postrádala schopnost poučit se z této minulosti. Fráze o „pokroku a zásadních reformách“, které mají vést „spravedlivější, prosperující a moderní společnosti,“ se čtou vždycky hezky. Proč ale máme věřit tomu, že jejich nositelé neskončí znovu s jednotkami procent ve vládě, která bude pokračovat v třídním boji české pravice proti chudým? Co bude tentokrát jinak?
Stejně nepoučitelně působí zaříkávací formule o tom, že Česká republika potřebuje „moderní levici západoevropského střihu“. Vychází totiž implicitně z představy, že elektorální projekt usilující o redistributivní ekonomickou politiku u nás může stát na široké podpoře středních vrstev.
Copak ale odlišný politický vývoj v České republice nevychází mimo jiné právě z toho, že Česká republika není v ekonomickém postavení západní Evropy? Že jde naopak o závislou ekonomiku levné práce, jejíž pracující třída na Západní prosperitu v současném nastavení Evropské unie do značné míry doplácí?
Nepřišla levice o svou podporu také proto, že nebyla schopná sama — jinak a lépe než populistická a krajní pravice — formulovat odpor proti tomuto nespravedlivému nastavení?
A nepodporují rozhodující segmenty střední třídy tak vytrvale asociální neoliberální politiku právě proto, že cestu ke prosperitě nehledá v přerozdělování, ale naopak v třídním sobectví? Je těžké ubránit se dojmu, že takové komentáře nejsou založené na střízlivé analýze, ale na zbožných přáních svých autorů.
Ani liberální, ani konzervativní — socialistická
Z diskuse jako by se vypařilo, že síla levice historicky stála na tom, že odmítala být jak liberální, tak konzervativní. Byla socialistická. Proti oběma proudům politiky, založeným na obhajobě postavení dvou typů elit a dvou typů nerovnosti — nerovnosti původu a nerovnosti trhu —, stavěla třetí alternativu. Odmítla se ztotožnit jak s nacionalistickými projekty konzervativních — typicky pozemkových — elit, tak se zájmy liberálů, kteří za jazykem vzletných ideálů skrývali partikulární zájmy vlastníků a realitu vykořisťování pracující většiny.
Socialistický projekt usiloval o to spojit širokou většinu lidí v sebeobraně právě proti oběma znepřáteleným elitám. Socialisté odmítali ponižující volbu mezi svobodou a ochranou, chtěli naplnit potřebu svobody lépe než liberálové a potřebu ochrany lépe než konzervativci: spojit bezpečí a volnost. Ambicí socialismu bylo rozšířit omezený dosah liberální demokracie na společnost jako celek, včetně ekonomiky — odtud pojem sociální demokracie.
Jak ve své knize Porážka solidarity: hněv a politika v postkomunistické Evropě z roku 2005 popisuje na základě dlouholetého výzkumu dění v Polsku politolog David Ost, levice dokázala hněv, který je nevyhnutelným důsledkem nerovnosti v jádru kapitalistické ekonomiky, organizovat způsobem, jenž demokracii spíše posiloval, než oslaboval.
Právě země, kde se socialistické levici či demokratickým koalicím zahrnujícím i socialisty podařilo sjednotit většinu, sestávající z organizovaných pracujících, rozhodujícího segmentu střední třídy a drobného rolnictva, se v meziválečném období dokázaly nejspíš vyhnout fašismu.
Tragédie polské politiky po pádu komunismu podle Osta spočívala v tom, že místo aby liberální střední vrstvy uzavřely s pracujícími alianci a organizovaly jejich hněv pro demokratické účely, vehnaly je svou zaslepenou podporu neoliberální ekonomické politiky do náruče iliberální nacionalistické pravici.
Při pohledu na současnou politickou krajinu střední Evropy tato téměř dvacet let stará analýza působí téměř prorocky. Je naivní si představovat, že fragmentaci české společnosti by mohlo zvrátit cokoliv jiného než socialistická politika přerozdělování a zkrocení polarizujících tendencí trhu demokratickou regulací, obnovou silného veřejného sektoru a vyjmutím významných strategických sektorů ekonomiky z trhu.
Z tohoto hlediska je v zásadě sympatické, že Jana Maláčová vyjadřuje ochotu vzdorovat štěpení levice kolem zástupných ideologických témat a mluví o tom, že chce svou levicovou alianci stavět kolem sdílených zájmů široké většiny pracujících lidí.
Vnucují se ale jiné nepříjemné otázky: s kým chce tuto alianci tvořit? Pokud skutečně s Kateřinou Konečnou, jak by chtěla z pozice slabšího partnera zajistit, že zbytky sociální demokracie, možná posílené symbolickými zástupci vedení některých odborových svazů, nebudou pohlceny černou dírou klientelistických zájmů, které stojí za Konečnou, a hnědým blátem národovecké dezinformační scény?
A i kdyby Maláčová uspěla, můžeme věřit tomu, že tentokrát odolá pokušení vyměnit získanou důvěru za podřízenou pozici v koalici s Andrejem Babišem — pozici, která zjevně Sociální demokracii pomohla dostat do jejího současného úpadku?
Potřeba je obrodit nejen strany, ale hnutí
Největší slabina kandidátky založené na osobním charismatu Jany Maláčové by nakonec nejspíš spočívala právě v přílišném důrazu na osobní charisma Jany Maláčové.
Podstata a síla socialistické levice historicky stála také na tom, že nechtěla reprezentovat pracující většinu jen zvenčí. Byla reprezentací jí samotné. Na základě poznání, že lidé nemohou svěřit svůj osud sebelepším elitám a umí své zájmy nejlépe hájit sami, dokázala v silných, masových, demokraticky organizovaných odborových a sociálních hnutích vytvořit instituce, které prolamovaly monopol elit na politiku, a pěstovaly vedení a iniciativu přímo ze samotných lidových vrstev.
Svůj význam nepoměřovaly jen krátkodobým úspěchem ve volbách, ale tím, nakolik dokázaly ve společnosti zmocnit právě běžné lidi a posunout poměr sil v jejich prospěch.
Vzpomínka●Josef Patočka
Jane McAleveyová nás učila, jak se organizovat. A levici, jak znovu vyhrávat
Všimněme si, že strany, které se dnes v Evropě zřetelně vymykají obecnému trendu úpadku levice, jsou právě ty, které jsou zakotvené v síle širšího sociálního hnutí. Rakouští komunisté či belgická Strana práce mají úspěch navzdory nezájmu či nepřízni mainstremových médií i bohatých sponzorů, protože pracují přímo s lidmi: zvedají opomíjená témata, jako je nedostupné bydlení, organizují lidi na pracovištích a v sousedstvích.
Obě mimo jiné odmítají brát ve volených funkcích větší než průměrné dělnické mzdy a zbytek rozdělují skrze stranické sociální fondy. Důvěru lidí si získávají dlouhodobou pomocí a službou jejich zájmům. I ve střední Evropě se obroda levice daří právě tam, kde je postavená na takové aktivitě — jako v Polsku či Chorvatsku.
Slabost české levice nepochází z toho, že dostává ve volbách málo hlasů. To je důsledek, nikoli příčina úpadku. Skutečnou příčinou je její organizační slabost jakožto hnutí, kterým se myslí nejen strany, ale organizační ekosystém, zahrnující také odbory, družstva, nájemnická hnutí, zájmové spolky a jiné instituce. Právě ty musí tvořit základnu materiální sociální moci, nezávislé na pomíjivém kolísání volební štěstěny. Elektorální politika — mimo jiné na komunální úrovni — může hrát v budování takového ekosystému důležitou roli. Nelze ho však na ní založit.
Pokud chceme českou levici jako hnutí obrodit — a potřebujeme to jako sůl —, nemusíme a neměli bychom dávat všechna naše vejce do jednoho košíku — ani Petříčkova, ani Maláčové. Uděláme dobře, napneme-li naši energii k obnově naší dlouhodobější organizační síly a udržíme-li si od stranické politiky zdravou míru odstupu, jež umožní pragmatická spojenectví na základě jasných dohod a závazků.
V každém případě je nutno ocenit správnost konstatování Josefa Patočky, že dramatický úbytek voličských hlasů pro českou levici není vlastní příčinou, nýbrž pouze důsledkem všeobecného úpadku české levice. A že tedy pravé řešení nespočívá v křečovité (a zřejmě marné) honbě za voličskými hlasy, nýbrž mnohem hlouběji, v samotné materiální/sociální realitě.
Vůbec Josef Patočka - jako obvykle - ve svých analýzách konstatuje správně celou řadu dalších věcí; ovšem co se týče jeho vlastních představ možných řešení, tady je sotva možné něco více nežli pouze skeptické pokrčení ramen.
Ale všechno popořádku. Napřed jeden z klíčových citátů: "Socialisté odmítali ponižující volbu mezi svobodou a ochranou, chtěli naplnit potřebu svobody lépe než liberálové a potřebu ochrany lépe než konzervativci: spojit bezpečí a volnost. Ambicí socialismu bylo rozšířit omezený dosah liberální demokracie na společnost jako celek, včetně ekonomiky — odtud pojem sociální demokracie."
Autor článku se zde tedy zabývá otázkou, kde by levice, respektive sociální demokracie měla principiálně hledat své místo, svou pozici ve společnosti. Ovšem - v jím užívaných pojmech je nutno konstatovat nemalou konfuzi. Na jedné straně hovoří o svobodě (a to sice lepší, kvalitnější nežli ta kterou vyznávají liberálové); ale na straně druhé mluví o volnosti (lepší nežli je ta kterou vyznávají konzervativci).
Tak především: svoboda není volnost. Či spíše opačně: od pouhé (osobní) volnosti k pravé, substanciální svobodě lidské bytosti vede ještě velmi daleká cesta. Na této záměně volnosti s (pravou) svobodou spočívá celý omyl (a je možno právem říci: i celý klam) modelu liberální demokracie. Je sice opět pozitivním momentem, že J. Patočka zřejmě směřuje (přinejmenším intuitivně) někam dále nežli pouze k liberálnímu volnomyšlenkářství; ale v tom případě by bylo zcela nezbytně zapotřebí jasně definovat, v čem spočívá, v čem má spočívat ono "lepší", socialistické pojetí lidské svobody. Takto věc daleko spíše stojí tak, že zmíněná historická sociální demokracie chce být něčím více nežli liberálové i než konzervativci, ale ve skutečnosti je daleko spíše pouze něčím mezi obojím, ani ryba ani rak. Kterýžto fakt pak plně koresponduje s naprostou neschopností současné sociální demokracie oslovit širší vrstvy společnosti nějakým novátorským impulsem ohledně dějinných perspektiv lidské bytosti.
----------------------------
Jako druhý bod je nutno blíže se zabývat tím, jak se J. Patočka odvolává na "hněv" společnosti nad nerovnostmi, nevyhnutelně vznikajícími z kapitalismu.
Bezprostředně vzato tato téze může působit přesvědčivě, přinejmenším pokud je vyslovena v levicovém prostředí. Nicméně - v daném kontextu by napřed bylo zapotřebí vést důkaz o tom, že tento "hněv" je skutečně aktuálně relevantní sociálně-politickou silou. Neboť jen málo hovoří pro to, že by tomu tak skutečně bylo.
Ano, je nesporné že kapitalismus permanentně produkuje sociální (i jinou) nerovnost. Ovšem - za prvé se dá předpokládat, že naprostá většina populace se s touto nerovností smířila; jako se skutečností sice nepříjemnou, nicméně neodvratitelnou. Tím spíše v zemi kde je stále ještě v dobré paměti, že všeobecná mzdová nivelizace v dobách socialismu vedla v konečném efektu nikoli k prosperitě, nýbrž daleko spíše k obecné chudobě.
A za druhé - a tento fakt je pro levici ještě mnohem nestravitelnější - je velice pochybné, zda všeobecná příjmová/majetková nivelizaci je skutečně prioritním zájmem většiny obyvatelstva. Nedá se nic dělat, ale moderní doba je primárně individualistická; to jest, každý člověk nevyhnutelně hledí především na svůj vlastní prospěch. A tedy i na svůj vlastní blahobyt. A teď k tomuto individualisticky smýšlejícímu člověku současné doby přijde levice a zvěstuje mu: "Je nepřípustné, nebo přinejmenším nemravné mít větší majetek nežli všichni ostatní!"
Jistě, tato levice má bezprostředně v úmyslu přerozdělovat pouze velké, nadměrné majetky; jenže kudy vést hranici? Pouhým rozdělením těchto nadměrných majetků mezi chudší vrstvy se nijak mnoho nezíská; tohle už bychom měli vědět z naší vlastní historie, kdy po roce osmačtyřicátém byla zlikvidována kompletní třída majetných. Ano, pro první chvíli se tak daly financovat určité sociální projekty; ale ve svém celku měl tento zákaz dosáhnout vyšších příjmů, vyšších majetků devastující důsledky pro celý ekonomický systém. Takže výsledkem byla zmíněná obecná chudoba všech.
Položme si jenom otázku: jakou motivaci by ještě pro své podnikání měli mít aktivní, agilní jedinci, kdyby jim bylo předem řečeno že za své úsilí pro sebe nezískají žádný materiální efekt?... Nevyhnutelným důsledkem by byl naprostý úpadek podnikatelství, a tedy ta samá stagnace jakou jsme zažili v reálsocialistické ekonomice.
Vůbec, J. Patočka se zcela vyhýbá otázce po ekonomickém uspořádání. Jaké by toto mělo být? Socialistické? Jak? Opět centrálně (a tedy byrokraticky) řízená ekonomika? Anebo přece jenom tržní ekonomika? Jenže - jak je možná tržní ekonomika bez kapitalismu? Má být jediným řešením údajná "demokratizace" ekonomiky? A jak? Jakým způsobem je možno "demokratizovat" kapitalismus?... Otázka nad otázku, a žádné odpovědi.
------------------------------
Nakonec je nutno zmínit ještě centrální výzvu J. Patočky, že namísto honby za voličskými hlasy se levice musí obrodit tím, že začne být opět aktivně činná na samotné základně. Že půjde mezi lidi, že bude žít jejich reálnými problémy, že si tím získá jejich důvěru, a tímto způsobem si opět vytvoří novou, širokou organizační základnu. Kterýžto stav se pak časem odrazí i ve voličských preferencích.
Jak už bylo zmíněno úvodem, tento obrat od honby za voličskými hlasy k reálné, materiální respektive sociální základně společnosti je sám o sobě naprosto správný. Jenže - takovýchto výzev byla už také celá řada, bez reálného efektu. Ty dva příklady které J. Patočka jmenuje (Rakousko a Belgie) jsou příliš marginální, nežli aby z nich bylo možno vyvodit celkový trend. Zopakujme znovu: člověk současnosti je primárně individualisticky orientovaný; a jen zřídka pociťuje bezprostřední motivaci angažovat se v nějakých kolektivních strukturách. Samozřejmě, když někdo trpí bytovou nouzí, je pro tu chvíli vděčen když se někdo (jako rakouští komunisté) postaví na jeho stranu; ale jakmile svůj byt dostane, tím pro něj většinou celá záležitost zároveň končí. Proč by ještě dále utrácel svůj čas nějakou - politickou či spolkovou - angažovaností?...
-------------------------------
Závěrem je tedy pouze možno zopakovat: jakkoli J. Patočka zcela správně konstatuje celou řadu skutečností, ani on sám nepředkládá žádné přesvědčivé východisko z mizérie současná levice. Tato levice se stále potácí někde mezi buržoazií a lidovostí, na jedné straně chce být antikapitalistická a lidová, ale na straně druhé nedokáže nijak překročit omezený životní a ideový horizont buržoazie pravící, že to jediné na čem záleží je individuální svoboda a majetek. Tato levice se od této buržoazie tedy nakonec liší jenom a pouze tím, že všeobecný konzumismus chce poněkud více redistribuovat ve prospěch méně majetných sociálních vrstev.
Mimochodem: svého času už Aristoteles ve své Politice s chladným objektivismem nezaujatého výzkumníka konstatoval, že jediný rozdíl mezi oligarchií a "demokracií" (tedy: vládou nemajetného lidu) spočívá v tom, že oligarchie si chce udržet svá privilegia, zatímco demokracie má za jediný cíl rozchvátit si mezi sebou majetek oligarchie. Přes všechny protiklady zájmů se tedy oběma stranám nakonec jedná o to samé: o peníze. Nějaké vyšší, ušlechtilejší horizonty nevyznává ani jedna z obou těchto stran.
Ještě jednomu aspektu z úvah Josefa Patočky je třeba se blíže věnovat. Podle jeho názoru tedy levice musí být "socialistická". Ponechme teď stranou okolnost, že by v prvé řadě bylo zapotřebí konkrétněji definovat, co tento atribut "socialistická" má vlastně znamenat: pouze klasickou sociální demokracii, anebo přece něco více, tedy zásadní systémovou přestavbu společenského uspořádání liberálního kapitalismu? Věnujme se teď ale jiné záležitosti.
Socialismus... Současní teoretici respektive ideologové levice stále tak nějak implicitně vycházejí z premisy, že je ve společnosti přítomna jakási mlčící socialistická většina. Kterou stačí jenom nějak správně oslovit, aktivovat, a ona s nadšením začne pracovat na socialistické transformaci kapitalismu.
Jenže on je tu jeden naprosto kapitální problém. Ještě Marx mohl dělnictvo na svou vizi komunistické společnosti lákat vyhlídkou na to, že až bude odstraněn vykořisťovatelský kapitalismus, že si osvobození pracující budou moci užívat život plnými doušky. Že si budou moci užívat jak kulturně, tak ale i materiálně.
Jenže - v dnešních dobách socialismus nutně musí znamenat něco zcela zásadně jiného. Už jenom z čistě ekologických důvodů dnes socialismus nemůže znamenat neomezené užívání si - omezených - materiálních zdrojů, nýbrž přesně naopak: socialismus musí v prvé řadě znamenat odpovědnost. Odpovědnost mnohem vyšší, mnohem dále jdoucí nežli je odpovědnost občana liberální demokracie; kterážto liberální demokracie je naopak založena na neomezené autonomii jedince. A tedy i jeho práva užívat si podle libosti.
Socialismus v současné době tedy znamená odpovědnost; a tedy i důslednou disciplínu. Základní otázka zde pak zní: kolik lidí, jakou část populace je možno získat pro takto pojímaný socialismus? Jak realistický se při tomto pohledu může ještě jevit předpoklad, že naprostá většina pracujících vrstev jsou přinejmenším latentní přívrženci levice?...
Nevypadá to vůbec nadějně s touto představou, že pro projekt socialismu bude možno jen tak mávnutím kouzelné hůlky získat rozhodující většinu společnosti.
A šlo by to vůbec uskutečnit v rámci jednoho státu pane Poláčku?
Správná poznámka, pane Morbicere. Pokud by se tedy skutečně mělo jednat o základní transformaci životních motivací, vůbec životního způsobu celé společnosti, pak se samozřejmě jedná o projekt nadnárodní, v konečném smyslu celoplanetární. Především onen aspekt principiálně vyšší (ekologické) odpovědnosti, to jest: sebeomezení, ten není možno realizovat v rámci jednoho jediného státu. Prostě proto, že takovéto (konzumní) sebeomezení by znamenalo konkurenční nevýhodu.
Samozřejmě, v této situaci je legitimně možno položit otázku: A co tedy máme dělat teď? A to právě v naší - relativně malé - zemi? Máme jenom pasivně čekat na to, až někde ve světě vypukne ta "velká změna", která nastartuje globální transformaci kapitalismu?
Tady je nějaká jednoznačná odpověď ovšem velice obtížná. V každém případě bych doporučoval toto:
1. Přestat si konečně dělat iluze. Přestat si dělat iluze o tom, že na vině současného stavu je jenom jakýsi - snad z nebe spadlý? - "neoliberalismus", nebo dokonce jenom nějací zlí kapitalisté respektive neoliberálové. A že tedy postačí vyhrnout si rukávy, vyhlásit tomuto neoliberalismu boj, a vzápětí se nám vrátí ten krásný a útěšný sociální stát poválečné éry.
2. Co tedy dělat teď? - V žádném případě bych nechtěl tvrdit že klasický boj proti sociální (a jiné) nespravedlnosti je marný, zbytečný. Je součástí věčného zápasu mezi pravicí a levicí, mezi vyznavači osobního prospěchu a mezi zastánci vzájemné pospolitosti a solidarity. Ustat - třeba jen na chvíli - v tomto věčném, každodenním boji by znamenalo přepustit pole protistraně. A navíc: každý (třeba i jenom drobný) úspěch na této frontě vytváří zároveň příznivější podmínky pro onu - doufejme - nadcházející komplexní transformaci. Ale je nutno si konečně uvědomit a přiznat, že tímto každodenním bojem na vedlejších frontách nikdy není možno definitivně vyhrát celkový boj o zásadní humanizaci celé společnosti jako takové.
3. Jedinou správnou a legitimní reakcí na ono vzdání se marných iluzí by byla nikoli všeobecná rezignace, nýbrž naopak cílený příklon k hledání onoho celkového, komplexního systémového řešení respektive transformace. Bohužel - v současné době je téměř veškerý intelektuální potenciál levice vázán, pohlcen právě oněmi výše zmíněnými iluzemi. že pouhým bojem proti "neoliberalismu" je možno docílit nějakého zásadního průlomu.
Bylo by tedy zapotřebí veškeré intelektuální kapacity levice přesměrovat k onomu hledání zcela nových cest. A takovýto intelektuální počin je možno provést kdekoli, třeba i v malé zemi. Ostatně, ten jediný myšlenkový projekt který já v dané oblasti pokládám za slibný pochází právě od "našeho" filozofa Michaela Hausera, který - zcela správně - navazuje na tradice našeho reformního "Pražského jara" roku osmašedesátého. Fatální Hauserovou chybou ovšem je, že svůj dialektický myšlenkový model nedokázal udržet, a velice rychle z něj sklouzl do opět pouze zjednodušeného, monistického pojetí světa. To je ovšem chyba kterou je možno snadno detekovat, a i relativně snadno opravit. O tuto opravu se pokusím v mém komentáři k Hausrově knize "Pražské jaro. Logika nového světa." Bude ale ještě nějaký čas trvat nežli se k tomu dostanu, s touto knihou ještě nejsem hotov. A stejně asi předtím ještě napíšu komentář k Hauserovu "Socialistickému manifestu", který se mi teď víceméně nahodile dostal do ruky. Vzhledem k nedostatku jiných možností publikace tyto komentáře vyvěsím na mém vlastním webu "Humanistické dialogy".
Zahraničně-politické názory Lubomíra Zaorálka jsou převážně vlastenecké a rozhodně stojí za pozornost!
Spolupráce se soudruhy z KSČM by jistě přispěla k jejich vytříbení!
Ale čtěme také Badiuoua, Lenina, Bakunina, Daniela Veselého, Petra Kužela, Michaela Hausera, Kropotkina, Chomského, Jana Kellera, Gramsciho, Eduarda Chmelára, Chelčického, Ilonu Švihlíkovou, Marxe a další!