Nacionálně-konzervativní kontrarevoluce nemůže než prohrát
Jiří PeheSnaha o potlačení liberálního progresivismu je marná. Konzervativní kontrarevoluce totiž nemůže cílit na nic jiného než na příznaky. Sama podstata globálního světa je neporazitelná. Lidé jako Trump proto jen napáchají škody. A prohrají.
Nástup Donalda Trumpa do prezidentského úřadu ve Spojených státech a posilování nacionálně-populistických stran v Evropě je doprovázen snahami nejrůznějších konzervativně orientovaných think-tanků a médií o teoretické zdůvodnění toho, co se děje. Nejčastěji slyšíme, že jsme na prahu „konzervativní kontrarevoluce“, která zastaví zhoubný liberální progresivismus. Politika nacionálních konzervativců, jako je Trump, prý také zastaví globalizaci a vrátí kontrolu nad hospodářstvím národním státům.
Čeští zastánci těchto teorií nedávno uspořádali další setkání, kterému říkají Konzervativní kemp.
Publicisté a teoretici, kteří se jí zúčastnili, debatovali o tématech, jako je role Trumpa v posílení národního konzervativismu nebo vzpoura proti globalismu. Několik panelů bylo věnováno kritice progresivismu a woke ideologie, která prý přispívá ke krizi západní civilizace. Jeden panel se soustředil na kritiku zahraničního financování nevládních organizací. Mluvilo se o údajném nástupu nového světového řádu.
Podíváme-li se na podobné akce v zahraničí, jako byla nedávná konference amerických konzervativců (Conservative Political Action Conference neboli CAPS), nebo na výroky národně-konzervativních politiků, kteří se už dostali v některých západních zemích k moci, vidíme, že je spojuje přesvědčení, že národně-konzervativní revoluci, která rozmetá zhoubný progresivismus prosazovaný liberály, lze odstartovat — a její výdobytky udržovat při životě ¬— politickou akcí. Je prý třeba ještě zásadnější změna politického kurzu, než ta, kterou už v některých západních demokraciích vidíme.
V cestě tomu, aby se snění konzervativců a nacionalistů o radikální změně kurzu ve směru „konzervativní kontrarevoluce“, stalo skutečností, stojí ale několik zásadních překážek. Tou největší je, že globalizace a emancipační snahy menšin v různých západních společnostech souvisí mnohem více s technologickým a vědeckým rozvojem než jen s politickými rozhodnutími. Podstatné také je, že ideje, které se ve svobodné společnosti ukážou jako produktivní, nelze jen tak sprovodit ze světa. Politickou akcí lze možná jen korigovat některé excesy, které se s nimi pojí.
Deglobalizace je jen sen
Národní konzervativci pracují s mylnou tezí, že globalizace je především výsledkem mezinárodních dohod a špatně nastavených parametrů mezinárodního obchodu. Přesvědčil se o tom Trump, když pod antiglobalizačním heslem „Amerika na prvním místě“ vyvolal celní válku s mnoha zeměmi.
Velmi rychle se totiž ukázalo, že globalizovaný svět nelze jen tak rozpojit. Americká administrativa tak v posledních týdnech zjišťovala to, co se jí snažila vysvětlit řada předních ekonomů: globalizace je především globální dělba práce, kterou umožnily moderní technologie.
V zásadě by bylo možno s tézemi Jiřího Pehe vyslovit naprostý souhlas; už proto že ve svých výkladech užívá fakticky důsledně marxistiko-materialistické metody analýzy společenských procesů. Tedy takový výkladový model, podle kterého je primárním faktorem společenských a dějinných procesů nikoli sféra politických (či jiných) idejí, nýbrž sféra zcela reálných, materiálních vztahů, vznikajících především v oblasti společenské produkce.
Potud je tedy možno s centrální tézí autora článku, že objektivní (materiální) trend tohoto světa směřuje k liberalismu, k liberálním hodnotám, vyslovit víceméně plný souhlas. Spolu s tím je tedy nutno vyslovit souhlas i s jeho hodnocením, že snahy současných konzervativců o návrat k domnělému bezpečí důvěrně známého národního státu jsou iluzí, nemající naději na úspěch.
Potud tedy všechno dobře. Jenže - celá záležitost je i zde o něco složitější. Jiří Pehe především opomněl položit otázku, jaké jsou vlastně příčiny toho že v současné době toto konzervativní hnutí stále více sílí, a stále více se radikalizuje. Když přece ony objektivní (materiální) trendy přece všechny směřují zcela opačným směrem, k postojům liberálním a k pozicím globalizovaného světa.
Vše hovoří pro to, že příčiny tohoto masivního nástupu konzervatismu v současné době budou ležet někde hlouběji, nežli v pouhé osobní zakyslosti určité množiny jedinců. Nebo jinak řečeno: že i příčiny tohoto konzervatismu mají ve skutečnosti nikoli pouze subjektivní, nýbrž stejně tak objektivní příčiny.
A nezdržujme se zbytečným hledáním: tyto příčiny zjevně leží přesně v té samé materiální sféře, která sama o sobě produkuje zmíněný liberalismus a globalismus.
Zdá se v tom vězet rozpor? Že jedna a ta samá příčina (moderní technologická produkce) vede ke zcela protichůdným důsledkům? - Totiž, náš svět existuje vůbec jenom ve formě rozporů; bohužel dnes už natolik hluboce upadla schopnost dialektického myšlení, že jen málokdo je tuto imanentní rozporuplnost našeho světa schopen vidět a chápat.
Jiří Pehe totiž tuto moderní vysoce technologickou, a na maximální (mezinárodní) kooperaci odkázanou produkci vykládá jenom a pouze z této její - objektivně pozitivní, tj. ekonomicky efektivní - stránky. Jinak řečeno, J. Pehe zde hodnotí z pozic čirého ekonomismu.
Ovšem, ten samý Jiří Pehe zde právě nedávno konstatoval dehumanizační potenciál novodobé "technovědy". Která svou vlastní dynamikou vše lidské vyprazdňuje, eliminuje ve prospěch neosobních mechanismů produkce a trhu. Kde jediným kritériem úspěchu není sám člověk, nýbrž jenom a pouze holá efektivita produkce, a v prvé řadě mrazivá a bezohledná maximalizace (kapitalistického) zisku.
To je tedy ta druhá stránka protichůdného, rozporuplného charakteru moderní technické produkce: proti liberálnímu trendu posilujícímu postavení jedince zde stojí (napohled paradoxně) stále silnější podřizování toho samého člověka pod neosobní, lidské podstatě odcizené mechanismy produkce, zisku a moci.
Za těchto okolností tedy nejenže není nijak překvapivé, ale naopak je to zcela přirozenou a zákonitou reakcí na tyto dehumanizující trendy, že se ve společnosti vynoří opoziční směr snažící se zachránit či obnovit ztracený lidský rozměr jsoucího světa. Tento opoziční pohyb se ovšem v prvé řadě konstituuje jakožto směr konzervativní, neboť se staví proti těmto - historicky novým - trendům v produkci i ve společnosti.
Ano, tento konzervatismus je mnohdy nechutně zkostnatělý, zatuchlý, až přímo reakcionářský; ale bylo by těžkou chybou při pohledu na tuto jeho negativní jevovou formu přehlížet a ignorovat, že jakožto spontánní reakce na ony zmíněné dehumanizující trendy v současném světě dominovaném onou "technovědou" má i tento konzervatismus své opodstatnění.
Nebo řečeno jinak: pokud my sami se nedokážeme oněm dehumanizačním tendencím současného technokapitalismu postavit čelem, pokud my sami vůči nim nedokážeme postavit lepší, pozitivnější, humánnější alternativu života společnosti - pak se musíme smířit s tím že do čela odporu proti těmto deformacím se postaví nikoli umírnění konzervativci, nýbrž zavilí konzervativní reakcionáři.