Nástup Donalda Trumpa do prezidentského úřadu ve Spojených státech a posilování nacionálně-populistických stran v Evropě je doprovázen snahami nejrůznějších konzervativně orientovaných think-tanků a médií o teoretické zdůvodnění toho, co se děje. Nejčastěji slyšíme, že jsme na prahu „konzervativní kontrarevoluce“, která zastaví zhoubný liberální progresivismus. Politika nacionálních konzervativců, jako je Trump, prý také zastaví globalizaci a vrátí kontrolu nad hospodářstvím národním státům.

Čeští zastánci těchto teorií nedávno uspořádali další setkání, kterému říkají Konzervativní kemp.

Publicisté a teoretici, kteří se jí zúčastnili, debatovali o tématech, jako je role Trumpa v posílení národního konzervativismu nebo vzpoura proti globalismu. Několik panelů bylo věnováno kritice progresivismu a woke ideologie, která prý přispívá ke krizi západní civilizace. Jeden panel se soustředil na kritiku zahraničního financování nevládních organizací. Mluvilo se o údajném nástupu nového světového řádu.

Podíváme-li se na podobné akce v zahraničí, jako byla nedávná konference amerických konzervativců (Conservative Political Action Conference neboli CAPS), nebo na výroky národně-konzervativních politiků, kteří se už dostali v některých západních zemích k moci, vidíme, že je spojuje přesvědčení, že národně-konzervativní revoluci, která rozmetá zhoubný progresivismus prosazovaný liberály, lze odstartovat — a její výdobytky udržovat při životě ¬— politickou akcí. Je prý třeba ještě zásadnější změna politického kurzu, než ta, kterou už v některých západních demokraciích vidíme.

V cestě tomu, aby se snění konzervativců a nacionalistů o radikální změně kurzu ve směru „konzervativní kontrarevoluce“, stalo skutečností, stojí ale několik zásadních překážek. Tou největší je, že globalizace a emancipační snahy menšin v různých západních společnostech souvisí mnohem více s technologickým a vědeckým rozvojem než jen s politickými rozhodnutími. Podstatné také je, že ideje, které se ve svobodné společnosti ukážou jako produktivní, nelze jen tak sprovodit ze světa. Politickou akcí lze možná jen korigovat některé excesy, které se s nimi pojí.

Deglobalizace je jen sen

Národní konzervativci pracují s mylnou tezí, že globalizace je především výsledkem mezinárodních dohod a špatně nastavených parametrů mezinárodního obchodu. Přesvědčil se o tom Trump, když pod antiglobalizačním heslem „Amerika na prvním místě“ vyvolal celní válku s mnoha zeměmi.

Velmi rychle se totiž ukázalo, že globalizovaný svět nelze jen tak rozpojit. Americká administrativa tak v posledních týdnech zjišťovala to, co se jí snažila vysvětlit řada předních ekonomů: globalizace je především globální dělba práce, kterou umožnily moderní technologie.

To, o co se pokouší Trump, by možná fungovalo jako nástroj k zajištění ekonomické prosperity USA v době, kdy byl kapitalismus národní. Tedy v době, kdy se produkty cele vyráběly v jednotlivých státech a pak se směňovaly. V éře globalizace, kdy se sofistikované výrobky skládají z komponent vyráběných v mnoha zemích, a pak se někde skládají do finální podoby, je uvalování neúměrných a nepromyšlených cel často jen ekonomickým sebepoškozováním země, která tak činí.

Fyzická výroba se navíc opírá o sdílení dat a služeb. Spojené státy mají vůči řadě zemí velké deficity v obchodu s fyzickými výrobky, s týmiž zeměmi však často vykazují přebytky v ochodu se službami.

Nejmodernější digitální technologie a umělá inteligence fungují globálně. Nelze je omezit národními hranicemi, protože se opírají o propojenou síť serverů a dalších technologických aspektů. Podobně se v éře globalizace odehrává vědecký výzkum. Skoro nic, co je ve vědě a v technologickém výzkumu průlomové, se neodehraje jen na národní bázi, ale v síti nadnárodně propojených laboratoří a výzkumných center.

Ve světě, v němž ještě stále existují velké rozdíly v bohatství a technologické úrovni jednotlivých států, globalizace také logicky vedla k dělbě práce založené na těchto rozdílech. Levné oděvy a boty se šijí v zemích třetího světa a pak exportují do těch bohatších nikoliv primárně proto, že o tom politicky někdo rozhodl, ale proto, že je to v globálním měřítku ekonomicky efektivnější, ač samozřejmě ne vždy spravedlivé.

„Outsourcing“ byl průvodním jevem akcelerující globalizace v posledních třech dekádách, protože velkým korporacím se tato praxe vyplatila. Vyrábět v nějaké levnější destinaci produkty, jejichž výroba se už v ekonomicky bohatších zemích ekonomicky nevyplatí, byla v rámci propojeného světa logická volba. Představy, že uvalení vysokých cel na výrobky, které dnes vznikají mimo USA, povede k masivnímu návratu jejich výroby do USA, jsou proto zcela naivní.

Trumpovi i dalším uniká, že globalizace nebyla politické rozhodnutí. Různé dohody o volném obchodu byly spíše jen průvodním jevem než příčinou. Tou je technologický rozvoj, který umožnil propojení světa na mnoha úrovních, takže globální dělba práce je z ekonomického hlediska mnohem výhodnější než ekonomický nacionalismus, který sní o soběstačnosti.

Soběstačnost na základě politických rozhodnutí je namístě v případě strategických výrobků, bez nichž se státy neobejdou kupříkladu v ozbrojených konfliktech. I v takovém případě ale státy za výrobu těchto produktů na svém území platí vyšší cenu, než by platily, kdyby spoléhaly na jejich dovoz z levnějších destinací.

Shrneme-li to, radikální de-globalizace je nereálná představa. Technologické, hospodářské, finanční a komunikační propojení současného světa je natolik intenzivní, že boj proti globalizaci je kontraproduktivní. Trump se o tom přesvědčuje každý den. Musel už ostatně udělat řadu ústupků.

Politici, kteří sní o konci globalizace a nové éře národních států, by udělali mnohem lépe, kdyby se pokoušeli politickou akcí odstranit různé negativní dopady globalizace, jako jsou daňové ráje či vyvádění zisků ze zemí, kde různé korporace reálně podnikají.

Jedním z dopadů propojeného světa je také to, že s sebou nese stále více globálních výzev, na které politika národních států jednoduše nestačí. Masová migrace, klimatické změny, mezinárodní zločin nebo již zmíněné obcházení daňových systémů národních států nelze účinně řešit jen na národní úrovni. Přesvědčuje se o tom nyní i nejbohatší a nejmocnější země světa.

Konzervativní revoluce je chiméra

Nacionálním konzervativcům uniká, že i mnohé z toho, co se děje uvnitř západních společností, není výsledkem politických rozhodnutí, ale předně technologických a vědeckých posunů, které mění strukturu a hodnoty společnosti. Emancipace menšin a žen není jen výsledkem politických rozhodnutí, za nimiž dle konzervativců stojí liberálové, ale skutečnosti, že postindustriální výroba založená na službách, jakož i větší dostupnost vzdělání, dávají menšinám a ženám větší možnosti a ekonomickou nezávislost.

Za těmito změnami stojí úbytek těžké fyzické práce ve prospěch práce ve službách a výzkumu nebo práce z domova. A také obecně větší komunikační propojení společnosti umožňující práci na principu sítí, spíše než v těžkopádných hierarchiích. Z ekonomického hlediska je produktivnější menšiny vtahovat do ekonomiky i do fungování společnosti jako celku, než je diskriminovat.

Představy, že se kupříkladu ženy vrátí „k plotně“, jsou ve společnostech, v nichž stále méně žen ekonomicky závisí na mužích a kde nezřídka získává univerzitní vzdělání více žen než mužů, zcela nereálné. Řeči o „tradičních hodnotách“ jsou v tomto kontextu mnoha ženami zcela oprávněně považovány za archaické pokusy vrátit s pomocí ideologie a náboženských doktrín nadvládu mužů.

Je jistě namístě kritizovat a bojovat s excesy, které se s emancipační politikou pojí. Každá revoluce má tendenci předbíhat reálné možnosti a schopnost společnosti změny absorbovat. Časem se ukáže, že některé prosazované „progresivní“ změny jsou podobně nereálnými výstřelky, jako snahy konzervativců o návrat k tradičním hodnotám.

V současném dění v USA vidíme, jak „konzervativní kontrarevoluce“ začíná požírat svoje děti. Plošné útoky na politiku diverzity, rovnosti a inkluze (DEI) míjejí cíl.

Je jisté na místě bojovat s využíváním DEI coby nástroje pro „kádrování“ nebo uplatňování pozitivní diskriminace tam, kde už to po desetiletích emancipace není třeba. Snahy tuto politiku zakázat ale produktivní nejsou, protože diskriminace založená na rase, etnicitě nebo genderu ještě zdaleka není vymýcena. Plošný útok navíc vede jen k radikalizaci celých segmentů společnosti.

Umírněný konzervativismus sehrál v historii pozitivní roli v tom, že se stavěl do cesty excesům a snahám o sociální inženýrství tam, kde bylo nefunkční. Radikální nacionální konzervativismus je však z krátkodobého hlediska výhradně nebezpečný. Chce totiž „kontrarevolučně“ vrátit společnost, a to i na globální úrovni, do jakéhosi vysněného „přirozeného“ řádu, který je založený na národních státech a tradičních hodnotách. Zpravidla tím jen pomáhá na svět fašismu.

Evropa si už ostatně něco podobného zažila. Po Velké francouzské revoluci přišla v Evropě „metternichovská“ kontrarevoluce. Ta sice na jedné straně oprávněně reagovala na některé výstřelky Velké francouzské revoluce, zároveň ale už nemohla vykořenit a uvrhnout v zapomnění mnohé liberální ideje, které ve zkratce vyjádřilo heslo „svoboda, rovnost, bratrství“.

Ve Francii byly tyto ideje samy a sobě reakcí na to, že „ancien régime“ už nereprezentoval společenské změny, k nimž došlo i zásluhou nástupu tržního hospodářství a idejí osvícenství. Zašlapat je do země byl marný pokus. „Konzervativní kontrarevoluce“ nástup nových idejí a emancipačních snah oddálila o půl století, ale v roce 1848 ji smetla vlna „liberálních“ revolucí.

Podobně dopadne i současná „konzervativní kontrarevoluce“. Možná se dočasně prosadí v některých státech, jako se o to pokouší v současných USA. Jelikož však odpovědi na to, co se v moderním světě skutečně děje, hledá v zastaralých ideologických poučkách, neuspěje. Je to v kontextu globálního vývoje a pokračující revoluce v technovědě jen zpátečnictví, které ovšem může krátkodobě způsobit těžké politické kalamity.