Vítězství konzervativce Karola Nawrockého v polských prezidentských volbách je některými komentátory interpretováno jako první významný volební úspěch evropského politika, který podporuje politiku amerického prezidenta Donalda Trumpa. A to prý svědčí o přitažlivosti trumpismu v Evropě.

Problémy s tímto tvrzením začínají už tím, že definovat „trumpismus“ — jakožto ideologii nebo jen srozumitelnou praxi — je v podstatě nemožné. V obecné rovině je to kombinace populisticko-nacionální ideologie, autoritářství, velkohubosti a jakési bizarní reality show.

Trumpova protichůdná rozhodnutí vytvářejí především chaos. Na Západě se dá taková politika asi praktikovat jen v USA, v nichž při určité souhře okolností může být zvolen do pozice prezidenta, který má neobyčejnou moc, narcistní infantilní populista. Archaický americký politický systém navíc umožňuje, aby za určitých okolností vládnul na základě okamžitých rozmarů mysli. V evropských parlamentních demokraciích se trumpismus úplně dobře kopírovat nedá.

Vrátíme-li se k Nawrockému, kterého přímo do Polska před volbami přijeli podpořit významní politici z Trumpovy politické sekty MAGA, jako je Kristi Noemová, není — stejně jako v případě jiných obdivovatelů Trumpa v západních demokraciích — jasné, k jakým aspektům Trumpovy chaotické politiky se vlastně hlásí. A co z toho by chtěl uskutečňovat v Polsku. Tedy kromě blouznění o suverenitě Polska vzhledem k EU, protože Polsko má být „na prvním místě“.

Navíc není jisté, že podpora pro Trumpa Nawrockému vůbec pomohla. Výsledky voleb v podstatě jen kopírovaly rozdělení sil mezi liberály a konzervativci z minulých prezidentských voleb, kdy Nawrockého vyzyvatel Rafael Trzaskowski prohrál o téměř stejný počet hlasů s Andrzejem Dudou.

V parlamentních demokraciích Trump naráží

Prezidentské volby ve většině západních zemí jsou navíc ve srovnání s těmi americkými specifické tím, že všechny až na Francii jsou parlamentními demokraciemi nebo konstitučními monarchiemi. V Evropě a dalších západních demokraciích je většinově praktikován parlamentarismus, zatímco USA jsou kvůli silnému postavení prezidenta spíše jakousi monarchií v mezích republikanismu.

Američtí politici vesměs evropskému parlamentarismu nerozumějí. Přinejmenším v tom smyslu, že přeceňují roli formálních hlav státu, jako jsou prezidenti a monarchové.

Je sice pravda, že prezidenti Polska a Rumunska mají o něco větší pravomoci než prezidenti ostatních parlamentních demokracií, rozhodně však nestojí v čele exekutivy. Když se tedy Trump a jeho spolupracovníci angažovali v podpoře antiliberálních nacionalistických kandidátů v Polsku a v Rumunsku, mířili částečně mimo terč. Nepochopili, že rozhodující jsou výsledky parlamentních, a nikoliv prezidentských voleb.

Navíc jejich podpora pro rumunského prezidentského kandidáta George Simiona spíše pomohla jeho vyzyvateli, liberálovi Nicusoru Danovi, který nakonec vyhrál mnohem větším rozdílem, než se čekalo. A jak už bylo řečeno, není ani jasné, nakolik jejich podpora pomohla Nawrockému v Polsku.

S jistotou naopak víme, že spojení s Trumpem zafungovalo rovnou jako strašák v parlamentních volbách v Kanadě a v Austrálii. Vyhráli v nich liberálové, kteří ještě několik týdnů před volbami ztráceli. Když se jejich konzervativní oponenti začali hlásit k Trumpovi, podpora liberálů prudce vzrostla.

Trumpovi spolupracovníci, jako jsou viceprezident J.D. Vance a donedávna také Elon Musk, se také otevřeně vměšovali do voleb v Německu. Srovnání předvolebních průzkumů a volebních výsledků naznačuje, že krajně pravicové Alternativě pro Německo jejich podpora nijak významně nepomohla, ač jí rozhodně neublížila. Volby vyhráli křesťanští demokraté, kteří jsou srovnatelní s tradičními konzervativci v USA, které Trump a jeho sekta MAGA zdecimovali.

Jediné země v Evropě, kde vládnou strany, jejichž představitelé se otevřeně hlásí k Trumpovi, jsou Itálie a Maďarsko. V Itálii jsou to politici postfašistické strany Bratří Itálie, v Maďarsku politici Fideszu. Některé aspekty Trumpovy politiky obdivují též slovenský premiér Robert Fico a jeho spolupracovníci ze strany Smer.

Jenže všechny tyto strany se dostaly k moci ještě před Trumpovým nástupem do Bílého domu. A ze tří zmíněných stran neklesly v poslední době významně preference pouze Bratřím Itálie. Možná i proto, že premiérka Meloniová se sice k Trumpovi hlásí formálně, v praxi však dělá politiku, která se od té Trumpovy dost liší. Patří k ní i silná podpora Ukrajině ve válce s Ruskem.

Trump a Česká republika

Některé národně-populistické a krajně pravicové strany u nás se k Trumpovi po jeho vítězství hlásily. Poté, co se ukázalo, že Trumpova obchodní válka dopadne negativně na všechny země Evropské unie, však jejich nadšení začalo opadat. Po několika dnech od Trumpova nástupu do funkce bylo také jasné, že americký prezident nevyjedná slibovaný mír mezi Ruskem a Ukrajinou, na který sázely ty z těchto stran, které jsou fakticky proruské.

Relativně umírněná evropská politika nastavuje trumpovskému chaosu kritické zrcadlo. Dokonce i Trumpova migrační politika, která měla být ukázkou toho, jak lze „zatočit“ s nelegální migrací, se v tomto zrcadle jeví jako kombinace chaosu a fašizujících tendencí.

I proto z českých politických subjektů hlásících se k Trumpovi po prvních čtyřech měsících jeho chaotického vládnutí zůstali jen Motoristé sobě, kteří se ovšem v poslední době příznačně ocitli pod hranicí volitelnosti. Částečně možná proto, že jejich hlavní tvář, Filip Turek, reprezentuje stejný mix povahových vlastností jako právě Trump.

Lídři hnutí ANO už několik týdnů po nástupu Trumpa do funkce kamsi schovali červené čapky MAGA. O údajných úspěších Trumpa přestali mluvit. Jediný významnější politik ANO, který i nadále v Trumpovi vzhlíží, je Radek Vondráček. Nebylo by divu, kdyby se Babiš pokusil jeho nadšení pro Trumpa před volbami mírnit.

Budoucnost trumpismu v Evropě

Vládnoucí politické reprezentace většiny evropských zemí vnímají Trumpa coby politického výstředníka a extrémistu, s nímž je nicméně třeba kvůli bezpečnosti nějak koexistovat. Rozhodně ho ale nechtějí napodobovat. Už kvůli veřejnému mínění ve svých státech. Průzkumy totiž ukazují, že v některých evropských zemích je podpora pro Trumpa nižší než deset procent. Většina Evropanů nyní vnímá Trumpa jako nepřítele. Čtyři z deseti si o něm myslí, že je diktátor.

Pokud Trumpova politika zatím má v Evropě nějaký hmatatelný efekt, je to cosi, co bychom mohli nazvat nástupem „evropského vlastenectví“ — nikoliv tedy trumpovského národního nacionalismu ve stylu „naše země na prvním místě“. Jinými slovy: Trump svojí neomalenou politikou Evropu neobyčejně sjednotil a rehabilitoval společný evropský projekt.

I krajně pravicové a populistické strany budou proto muset okolo Trumpa našlapovat opatrně, zejména pokud na evropskou ekonomiku začnou negativně dopadat jeho cla. Navíc jeho domácí ekonomická politika by dle expertů mohla za jistých okolností způsobit podobné turbulence ve světovém hospodářství jako finanční krize v roce 2008.

Nejzajímavějším testem síly trumpismu v Evropě budou francouzské prezidentské volby, které se budou konat za necelé dva roky. Jak už bylo řečeno, Francie je prezidentská republika, a Trump a jeho spolupracovníci proto budou dozajista silně podporovat kandidáta hlásícího se k Trumpově politice a obecně politice MAGA. Vítězství takového kandidáta — ostatně jen rok před americkými prezidentskými volbami — by ukázalo, že trumpismus není jen izolovaný politický fenomén, ale má jakousi univerzální platnost, s níž se může ohánět i příští republikánský kandidát na prezidenta.

Jenže francouzští prezidentští kandidáti, včetně toho reprezentujícího lepenovské Národní sdružení, si budou na příliš silné spojování s Trumpem dávat dobrý pozor. Francie je velmoc, jejíž prezident si nemůže dovolit vypadat jako blízký spojenec USA, které ponižují Evropu s pomocí hesla „Amerika na prvním místě“.

Bude-li dál slábnout americká podpora pro NATO, Francie coby jediná země v EU s jadernými zbraněmi, bude muset případné bezpečnostní vakuum vyplnit. Což se zřejmě neobejde bez politiky, která se bude od Trumpa spíše distancovat.

Sečteno a podtrženo, navzdory nadšené podpoře pro Trumpa a jeho politiku ze strany některých marginálních uskupení a části médií, je v politickém mainstreamu západních zemí spojení s Trumpem spíše kontraproduktivní. A nezdá se, že by podpora pro Trumpa a jeho politiku významně pomáhala ani nacionálně-populistickým a krajně pravicovým stranám, které ho zatím ještě stále opěvují coby politika, který údajně našel recept, jak se vypořádat s dekadentním systémem liberální demokracie.