Česká republika je v současné Evropě výjimečnou zemí. Hlavní politický střet se zde totiž odehrává mezi ODS, tedy konzervativci z Evropských konzervativců a reformistů (ECR), a hnutím ANO, tedy národovci z Patriotů pro Evropu.

Jedinou další zemí Evropské unie, kde nejsilnější vládní strana a nejsilnější opoziční strana je buď z ECR nebo z Patriotů, je totiž Belgie, jejíž politiku ovšem výrazně ovlivňuje otázka možné vlámské samostatnosti, a na federální úrovni jsou tak momentálně nejsilnější vládní stranou Nová vlámská aliance z ECR a nejsilnější opoziční stranou je Vlámský zájem (Vlaams Belang) z Patriotů.

Pokud tedy od částečně specifické Belgie odhlédneme, zůstane Česká republika jedinou zemí Evropské unie, kde spolu soupeří euroskeptičtí konzervativci na jedné straně a euroskeptičtí národovci na straně druhé.

Situace v jiných státech jistě také není nikterak růžová. Národovcům v ostatních zemích Unie však čelí buď středové strany, příkladem budiž Polsko a volební souboje Občanské platformy s Právem a Spravedlností, nebo jsou stále nejsilnějšími hráči na politické scéně tradiční strany, jako je tomu ve Španělsku se socialisty z PSOE a lidovci z Partido Popular.

Češi jsou i v roce 2025 nadále velkými euroskeptiky. Z průzkumu Eurobarometru z jara tohoto roku vyplývá, že pozitivní náhled na EU má jen 29 % Čechů, 27 % má náhled negativní a 44 % se na Unii dívá neutrálně.

Aktuální stav české politiky nelze v době, kdy je pro republiku ve středu Evropy budoucnost evropské integrace — jak se ukáže dále — otázkou životního významu, označit jinak než za tragický. A bohužel jsme si na něj zvykli do té míry, že veřejný prostor místo reflexe neutěšeného stavu plní jen další a další vyjádření znechucení, či rovnou odmítání EU.

České sociální sítě působí schizofrenním dojmem. Titíž uživatelé, kteří v reakci na slova současné opozice o nefungující zemi vypočítávají, v čem všem je Česká republika skvělé místo pro život, totiž často zároveň mluví o Evropě jako o skanzenu či kolabujícím projektu, kde za chvíli poslední zhasne.

Je nejvyšší čas tento negativismus ukončit. Líčit evropskou integraci jako selhávající ideu je v aktuální české situaci bez přehánění smrtící. Evropu dnes potřebujeme ještě více než v posledních dvaceti letech. A nepotřebujeme jen unijní instituce, potřebujeme i Evropu v širším slova smyslu. Impuls a inspirace k prolomení začarovaného kruhu totiž může přijít jedině z Evropy.

Protiruští euroskeptici

Neméně pak potřebujeme Evropu v oblasti zahraniční politiky. Ač by se v poslední době mohlo zdát, že Putinův útok na Ukrajinu většinu euroskeptiků ze zavilého odporu vůči Unii vyléčil, jde do značné míry o iluzi. Odpor k Rusku prokazatelně neznamená konstruktivní přístup k evropské integraci.

Euroskeptici dnes nevarují před Unií proto, že má příliš pravomocí, které by se měly vrátit zpět národním státům. Euroskeptici dnes naopak varují před Unií proto, že je slabá. Mnozí pak téma slabé Evropy využívají hlavně k tomu, aby se vymezili vůči současné Evropské unii, a získali tak přízeň většiny, která má vůči ní maximálně neutrální postoj.

Příkladem budiž bývalý český velvyslanec při NATO Jakub Landovský, který řekl časopisu Respekt: „Děsí mě ta pomalost, s jakou Evropa přistupuje k vlastní obraně, ačkoli jí to Putin svou agresí a Trump svou neomaleností už dekádu připomínají.“

Americká novinářka Anne Applebaumová v knize Autokracie s. r. o. popisuje, jak ruská televize líčí Evropu. Rusové se snaží Evropu zobrazit jako místo, kde je každodenní život ovládán chaosem, Evropané jsou slabí a nemorální a Evropská unie je buď diktátorská a nadměrně zasahuje lidem do života, nebo každou chvíli hrozí její rozpad. Cílem přitom je, aby se Rusové s Evropou a západním demokratickým světem přestali identifikovat.

V českém veřejném prostoru vždy existovali konzervativci, kteří současnou Evropu líčili podobně jako ruská televize. Evropa byla a je podle nich dekadentní, zříkající se tradičních hodnot, což vede k chaosu a úpadku evropské civilizace. Stejně jako ruská propaganda tvrdili jednou, že Evropská unie je diktátorská, podruhé zase, že se za chvíli rozpadne. Ať už v souvislosti s Brexitem nebo s migrační krizí.

Ti konzervativci, kteří se v únoru roku 2022 jasně postavili za Ukrajinu, tímto svým postojem získali novou legitimitu. Poukazovat na slabost Evropy v kontextu obrany před Putinem se totiž zdá být záslužné. Problém však spočívá v tom, že řada konzervativců dnes jen oprášila rétoriku o nefunkční Evropě například z doby migrační krize a stejně jako tehdy vidí integraci coby problém a národní stát coby řešení.

Anne Applebaumová stejně jako například profesor mezinárodních vztahů na Georgetownské univerzitě Charles Kupchan vidí příčinu malé připravenosti Evropy v oblasti obrany naopak v tom, že obrana nebyla předmětem větší federalizace. Applebaumová zajímavě dodává, že pokud jde o obranyschopnost, nemá smysl si stěžovat na Evropskou unii, ale na NATO, protože právě ono mělo bezpečnost Evropy zajistit.

Příkladem konzervativce, který v minulosti akcentoval kritiku údajně dekadentní Evropy a dnes jasně stojí na straně Ukrajiny, může být Matyáš Zrno. Zakládající člen Občanského institutu byl donedávna šéfredaktorem Konzervativních novin, kde dostávala prostor Jana Jochová z Aliance pro rodinu a kde byli více pranýřováni kritici Orbána a Kaczynského než politika Fideszu nebo PiSu.

Sám Zrno potom do „svých“ novin psal například o tom, že Emmanuel Macron je „úplně stejným produktem PR mágů jako Andrej Babiš“. Dnes je Matyáš Zrno šéfredaktorem serveru Aktuálně a pravidelně reportuje z ukrajinské frontové linie.

Zároveň ale dává prostor lidem, jako je Ondřej Černý, který je dnes dle svého profilu na síti X „zpravodajem Aktuálně ve Francii“. Pan Černý se identifikuje jako „prozápadní konzervativec“ a když zběžně projdeme jeho profil, zjistíme, že si myslí, že „Evropa ohledně Ukrajiny naprosto selhala“, strana Geerta Wilderse je „prozápadní strana s realistickým postojem k migraci“ nebo že „Wilders má obdobné postoje jako zbytek konzervativního křídla ODS“.

Andrea Čepová z ODS, seniorní úřednice ECR v Evropském parlamentu, Černému na slova o Wildersovi jen odpověděla, že „v diagnóze a razanci má určitě pravdu, v konkrétních plánech a opatřeních musí přidat“.

Český veřejný prostor soustředěný na souboj eurorealistů s národovci navíc v době války na Ukrajině jako by zapomněl, že lze být proti Rusku a zároveň proti evropské integraci. Připomenout nám to mohli polské prezidentské volby — Právo a Spravedlnost má totiž přesně s takovým bojem na dvou frontách, proti Moskvě a proti Bruselu, nemalé zkušenosti.

Nový polský prezident Karol Nawrocki samozřejmě není proruský. Stejně jako Matyáš Zrno. Některé jejich postoje a postoje jim podobných konzervativců však nahrávají Rusku v tom smyslu, jak o tom píše Applebaumová. V českém kontextu bylo ohledně nového polského prezidenta nejdůležitější, že nezmění postoj Polska k Rusku. Zpravodaj České televize Andreas Papadopulos na síti X napsal, že Nawrocki je „kandidát mainstreamu“ a ohledně vztahu k EU bude „zastáncem eurorealistické linie“.

Nawrocki v reakci na gratulaci od Ursuly von der Leyenové napsal, že si představuje Unii jako společenství suverénních národních států. Některé smířlivé české postoje vůči novému polskému prezidentovi se liší od debaty ve Francii, kde ještě ECR není mainstreamem. Bývalý francouzský velvyslanec ve Francii Pierre Buhler tak ve vysílání stanice RFI Nawrockého označil za zástupce nacionální populismu, dalšího zástupce trumpismu v Evropě, který může přispět k tomu, že Evropa bude stále méně sjednocená kolem hodnot Evropské unie. A půjde směrem, který si zřejmě přeje například americký viceprezident J.D. Vance. Podle Buhlera cokoli, co takto rozděluje Evropu, nahrává Rusku.

V gratulaci novému polskému prezidentovi napsal český prezident Petr Pavel, že doufá, že Polsko bude nadále rozvíjet své prozápadní směřování. Bývalý polský velvyslanec na Slovensku Maciej Ruczaj na to na síti X reagoval tím, že „v Polsku není žádná politická síla, která by se necítila součástí Západu, maximálně se mohou lišit představy o tom, jak by měl ten Západ vypadat“.

Ruczaj, který se stal velvyslancem Polska na Slovensku za vlády PiS, ale po vítězství Donalda Tuska v parlamentních volbách nakonec vydržel v Bratislavě ani ne rok, zde možná nechtěně shrnul základní problém. Debata má skutečně být o tom, jak by měl Západ vypadat. Ruczaj, dnes mimo jiné komentátor serveru Echo24, si přitom Západ představuje asi jako Matyáš Zrno, Karol Nawrocki nebo ředitel Občanského institutu Roman Joch.

Západ na východě?

Joch v roce 2021 publikoval v časopise Kontexty článek Západ a Post-západ — který poté přetiskly i Konzervativní noviny — a ve kterém tvrdí, že západní část Evropy už je post-západní a tím pravým Západem je dnes střední Evropa.

Jistý Daniel Foubert na síti X navazuje na Romana Jocha, když píše, že „Polsko je dnes západní Evropa. To, co se označovalo za západní Evropu, by se dnes mělo označovat jako severní Afrika“. To, co je na tomto postu zajímavé, je, že na něj reaguje výše zmíněná Andrea Čepová z ECR, která píše, že „Polsko a další země střední a východní Evropy byly vždy Západ. Tragédií je, že Evropa přestává být Západem“.

Českou debatu o světě a Evropě je tak třeba pozvednout na novou úroveň, kde jediným kritériem nebude to, jestli je někdo proruský nebo prozápadní, ale také to, jaký Západ si představuje. A vůbec nejlepší by bylo, jak říká Applebaumová, kdybychom přestali používat Západ a místo toho používali „demokratický svět“. Chceme bránit demokratický svět před všemi jeho nepřáteli včetně západních fanoušků neliberální demokracie nebo chceme jen společně s Orbánem, Le Penovou, Nawrockim a Trumpem, bránit jejich představu Západu?

Andreas Papadopulos má v zásadě pravdu, když na síti X píše, že PiS jsou jako členové ECR blíže unijnímu středu než nacionalisté v Patriotech. Neměli bychom ale naletět na starý trik, který s oblibou používal Jan Zahradil, když říkal, že politika ECR je rozumný kompromis mezi federalistickými fanatiky na jedné straně a nacionalisty, kteří chtějí EU úplně zrušit na straně druhé. Koncept Evropy národních států totiž není žádná centristická reforma, je to zásadní odklon od nadnárodní metody spolupráce, na které byla doteď Evropská unie založena.

Sylvain Kahn ze SciencesPo píše v brožuře Evropa tváří v tvář Ukrajině z roku 2024 o tom, že dnes existují dva koncepty Evropy. Jeden, který existuje od 50. let minulého století, je založen na dědictví osvícenství a diskreditaci nacionalismu po druhé světové válce. Je to projekt společného řešení problémů. Druhý projekt vychází z odmítnutí osvícenství. Je to podle Kahna projekt Orbána v Maďarsku, strany PiS v Polsku, Fica na Slovensku nebo Babiše v České republice. Projekt, který vychází z toho, že konstrukce současné Evropy založená na nadnárodním principu, pluralismu a kompromisu je součástí problému, nikoli řešení.

Důležité tak není, že vedle ECR je ještě někdo radikálnější, ale to, že ECR, stejně jako Patrioté, nesouzní s myšlenkou evropské integrace tak, jak byla dosud praktikována. Bohužel to vypadá, že to v ČR nevidíme, nebo nechceme vidět, a místo toho se těšíme až se český anti-osvícenský mainstream stane mainstreamem i v celé Evropě.

Novinář Ondřej Houska píše v Hospodářských novinách, že Evropě by prospěl vznik pravicové většiny v Evropském parlamentu. Podle Housky by tato většina zahrnovala „EPP, ECR, větší část Patriotů a část liberálů“. Houska se domnívá, že současná situace, kdy většinu tvoří široká koalice od Zelených až po pravý střed, „postupem času posiluje extrémy“.

Server Politico přinesl v červenci zprávu o tom, jaký cíl si v Německu vytyčila neonacistická AfD. Podle interního stranického dokumentu, který mělo Politico k dispozici, chce AfD vytvořit takovou situaci, kdy dělicí linie již nepovede mezi stávajícími politickými proudy a AfD, ale „mezi buržoazně konzervativním táborem a radikalizující se levicí tak, jak se to děje ve Spojených státech“. Jak píše ve Financial Times Constanze Stelzenmüllerová z Brookings Institution, AfD předstírá příklon ke středu, zatímco se chystá tento střed zničit podněcováním kulturních válek.

Dnes je tak potřeba podporovat přesný opak toho, co navrhuje Ondřej Houska. Je potřeba udržet politický střed, středovou většinu a zde, jak říká Yves Bertoncini, bývalý ředitel Institutu Jacques Delorse, pro stanici France Culture, je zásadní, aby Evropská lidová strana (EPP) držela linii a neustupovala odmítačům nadnárodní metody spolupráce. Jestli se to podaří, je stále otevřené. Naděje spočívá v tom, že tradice evropských lidovců je silně proevropská. Bohužel jejich hlavní opora, Němci z CDU/CSU jsou dnes na domácí scéně v defenzívě.

Zvláštní zmínku si mezi reakcemi na slabost Evropy zaslouží text, který v Politicu publikovali Gabrielius Landsbergis a Garry Kasparov. Píšou o tom, že Evropa dnes riskuje minimálně bezvýznamnost, protože její dosavadní modus operandi založený na pomalém nacházení kompromisu a minimalizaci risku není v situaci, kdy Evropa fakticky bojuje o vlastní existenci v souboji s Ruskem a Čínou, adekvátní.

Autoři burcují směrem k větší akceschopnosti ať už na úrovni unijních institucí, nebo jednotlivých politiků. Navrhují zrušit pravidlo jednomyslnosti a začít rychle pracovat na tom, aby Evropa byla schopna odstrašit Rusko nebo Čínu i bez pomoci Spojených států. Ač však Landsbergis s Kasparovem burcují v době, která si to žádá, buďme k jejich textu částečně kritičtí.

EU je silnější, než si myslíme

Především, Evropská unie je možná silnější, než si myslíme. Akcent na kulturu kompromisu a líčení Evropanů jen jako pohodlných a nerozhodných uživatelů dividendy míru vychází ze zakladatelského vyprávění o Unii, které říká, že spojená Evropa vznikla tehdy, když se evropské státy poučily z války a rozhodly se místo válčení spolu obchodovat.

Podle Timothyho Snydera, který má na Evropskou unii originální náhled, je toto ale mýtus. Tvrdí, že s evropskou integrací Evropané začali proto, aby v době rozpadu svých koloniálních říší udrželi prosperitu a váhu ve světě. Podle Snydera je spojená Evropa nástroj zajišťující přežití metropolitních částí dřívějších koloniálních říší, jde-li o západní Evropu, a periferií říší jako bylo Rakousko-Uhersko, jde-li o Evropu východní.

Pokud bychom se na Evropu dívali touto optikou, jeví se Evropané možná méně naivní, ba naopak schopní učinit existenční rozhodnutí, které není idealistické, ale naopak vrcholně pragmatické. Spojená Evropa podle Snydera zajišťuje přežití toho, čemu Snyder říká trosky impérií a čemu se jinak běžně říká národní státy. Podle Snydera je ten, kdo dobře chápe to, co je Evropská unie, právě Rusko, které dobře ví, že samostatné národní státy nemají proti impériu šanci. A proto Rusko všude v Evropě vždy podporovalo euroskeptiky, eurorealisty a různé další zastánce Evropy národních států.

Obdobně, podíváme-li se na životopis Jeana Monneta, vidíme, že jeho přemýšlení o sdílené svrchovanosti začíná již v období první světové války, kdy poznává, že spojenci musí sdílet zdroje a jejich využívání koordinovat, jinak zůstanou slabí. Monnetovi nešlo o to těžit dividendu míru, nebo jen zkrotit Německo po roce 1945. Monnetovi vždy šlo o silnou Evropu, o to, čemu se dnes říká strategická autonomie. Buďme tedy optimisté: Evropa umí být i silná.

Landsbergis s Kasparovem také v pozitivním smyslu zmiňují ideu vícerychlostní Evropy z roku 2017. Domnívají se, že debata o vícerychlostní Evropě mohla vést k potřebným změnám v jejím institucionálním uspořádání. Například pro ODS však byla vícerychlostní Evropa vždy způsobem, jak se hlavně vyhnout všemu tomu, co zavání další integrací.

A lze také předpokládat, že v případě startování vícerychlostní Evropy by existoval zájem, aby jádro této nové Evropy bylo co největší, a tudíž by dnes tolik diskutovaná, ale velice citlivá oblast obrany pravděpodobně nebyla středem zájmu. Těžko tak říct, jestli by dnes vícerychlostní Evropa neznamenala naopak Evropu ještě více rozdrobenou, a tudíž ještě více oslabenou.

Podobně když v textu nalézáme zmínku o tom, že „extrémistické strany správně identifikovaly, že pouhá politika spolupráce jako reakce na dnešní výzvy nestačí“. Chce se spíše nesouhlasit a říct, že extrémistické strany onu spolupráci především rovnou odmítaly. Zastánci Evropy národních států dnes sdílí každou zmínku o slabosti Evropské unie. Diskusi na téma, jak učinit Evropu silnější, je třeba vést s vědomím toho, že Evropa bude silnější, bude-li silnější politický střed, a nikoli budeme-li jakkoli zvyšovat legitimitu extrémistických stran.

Podle Charlese Kupchana je opětovné zvolení Donalda Trumpa nejen příčinou, ale také symptomem problémů současného světa. Kupchan připomíná, že v době, kdy byl největším americkým zaměstnavatelem koncern General Motors, byla průměrná hodinová mzda jeho zaměstnanců 32 současných dolarů. Dnes je největším americkým zaměstnavatelem obchodní řetězec Wallmart, kde průměrná mzda činí kolem 13 dolarů za hodinu.

Lidem ztrácejícím dosavadní jistoty je v době, kdy byl dosavadní model prosperity založený na průmyslové výrobě překonaný, třeba nabídnout novou vizi. Bývalý poradce prezidenta Obamy Kupchan říká, že politický střed ve Spojených státech nevydržel a začíná postupně mizet. Aby mohl znovu vzniknout silný politický střed, je třeba vyřešit krizi střední třídy.

Podle časopisu The Economist byla v roce 2023 česká ekonomika druhá v žebříčku klientelistického kapitalismu hned v závěsu za prvním Ruskem. Podle ekonoma Miroslava Zámečníka vzrostly v České republice spotřebitelské ceny od roku 2015 o 51,9 %, což je třetí nejvyšší růst po Maďarsku a Estonsku.

Podle Eurostatu měla Česká republika ve druhé polovině roku 2024 nejvyšší cenu elektřiny pro domácnosti v celé Evropské unii. Podle ekonoma Thomase Dvoraka byla v roce 2024 jediným tahounem české ekonomiky spotřeba domácností. A podle Úřadu práce je momentálně v České republice nejvyšší počet lidí bez práce za posledních sedm let.

K těmto neveselým statistikám je třeba přidat ještě ten fakt, že velké slovo v české politice stále mají zastánci volného trhu bez přívlastků, kteří jediné řešení vidí jen v další a další deregulaci. Tito lidé tak trochu ovládli debatu i nad zprávou Maria Draghiho o budoucnosti evropské konkurenceschopnosti. Pozornosti se dostalo jeho návrhům na odstranění zbytečné byrokracie a přežívajících překážek na vnitřním trhu, ale málokdo zmínil to, co sám Draghi vypíchl ve svém článku pro Financial Times.

Draghi totiž píše, že druhým faktorem brzdícím Evropu je její tolerance ke slabé poptávce. A právě snížená poptávka vedla k celkovému snížení produktivity. Podle Draghiho byla hlavní příčinou snížené poptávky evropská fiskální politika. Spojené státy, pokračuje, napumpovaly v období mezi lety 2009 a 2024 do ekonomiky pětkrát více peněz než Evropská unie. Česká pravice, jejíž jediný reformní nápad spočívá ve větší rozpočtové odpovědnosti, bohužel zárukou budoucího uspokojivého ekonomického vývoje být nemůže.

Antologie současného polského politického myšlení Pravým okem vyšla v roce 2010 a jejím editorem byl už zmíněný Maciej Ruczaj. S textem Agnieszky Kolakowské nazvaném Politická korektnost a totalitní mentalita by dne asi nejvíce souzněli Motoristé a jejich fanoušci tvrdící, že ODS už dnes degenerovala do levicové strany.

Kolakowská rozvíjí onu konzervativní figuru o tom, že po pádu Sovětského svazu se totalitní ideologie znovu rozvíjejí na Západě v podobě liberálního myšlení, které prosazuje politickou korektnost a je pod vlivem multikulturalismu nebo feminismu. Podle Kolakowské tak v Evropě probíhá „negace celé židovsko-křesťanské minulosti Evropy, její kultury a dějin“.

To, co podle Kolakowské spojuje starou i novou totalitní mentalitu, je odsuzování trhu a kapitalismu. Tvrdí, že „nevysloveným předpokladem politiky evropských vůdců“ se stala „logika redistribuce“. Kolakowská poté zmiňuje sociálně tržní hospodářství, o kterém tvrdí, že „nikdo neví, o co vlastně jde“.

Polská filozofka zřejmě nečetla knížku Evropa vysvětlená mladým, kterou napsal slavný francouzský historik Jacques Le Goff. Již v roce 1996 Le Goff píše, že v ekonomické oblasti je třeba kombinovat tržní ekonomiku s určitou kontrolou ze strany státu, která musí být omezená, ale která bude korigovat tendenci trhu vytvářet ve společnosti nespravedlivou nerovnost.

Posílit střed

Neoliberalismus, který je v České republice stále tak populární, vede podle držitele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze k populismu. Vzestup populismu je pak podle něj důsledkem nikoli toho, že stát toho dělá příliš, ale naopak důsledkem toho, že stát toho dělá málo. Stiglitz v knize Cesta ke svobodě píše o tom, že neregulovaný trh podkopává ekonomické i politické svobody.

Podle Stiglitze platí přesný opak toho, co tvrdili ekonomové von Hayek a Friedman. Neregulovaný trh není nezbytnou cestou k udržení svobody. Neoliberalismus v důsledku podporující extrémní sobeckost naopak podkopává demokracii, společenskou soudržnost, důvěru, a vede nakonec i k horšímu fungování celé ekonomiky.

Česká společnost, která postrádá demokratickou levici a která už dnes vysílá do Evropského parlamentu většinu europoslanců, kteří evropskou integraci odmítají, si tak musí uvědomit, že Evropu stále potřebuje. Potřebuje sociálně tržní hospodářství. Potřebuje nadnárodní metodu spolupráce. Potřebuje silný proevropský politický střed.

Bývalý šéf britské tajné služby MI6 Alex Younger v podcastu The Rest is Politics mluvil o tom, že nejhorší scénář pro Ukrajinu není konec pomoci ze strany Spojených států. Úplně nejhorší scénář pro Ukrajinu je konec pomoci ze strany Evropy. Zmizí-li Evropa, zmizí jakákoli naděje pro Ukrajinu. Instituce Evropské unie zásadně přispívají k tomu, že evropský kontinent je dnes jednotnější, a tudíž silnější. Prosazovat Evropu národních států, znamená chtít Evropu oslabit.

V záplavě komentářů a analýz, jejichž autoři jednou považují snahu o evropskou strategickou autonomii za bláznovství, aby podruhé naříkali nad tím, že cesta vybraných evropských státníků do Washingtonu redukuje Evropu na americkou kolonii, je třeba si vždy znovu a znovu opakovat: Evropu potřebujeme.