Česká republika je v současné Evropě výjimečnou zemí. Hlavní politický střet se zde totiž odehrává mezi ODS, tedy konzervativci z Evropských konzervativců a reformistů (ECR), a hnutím ANO, tedy národovci z Patriotů pro Evropu.

Jedinou další zemí Evropské unie, kde nejsilnější vládní strana a nejsilnější opoziční strana je buď z ECR nebo z Patriotů, je totiž Belgie, jejíž politiku ovšem výrazně ovlivňuje otázka možné vlámské samostatnosti, a na federální úrovni jsou tak momentálně nejsilnější vládní stranou Nová vlámská aliance z ECR a nejsilnější opoziční stranou je Vlámský zájem (Vlaams Belang) z Patriotů.

Pokud tedy od částečně specifické Belgie odhlédneme, zůstane Česká republika jedinou zemí Evropské unie, kde spolu soupeří euroskeptičtí konzervativci na jedné straně a euroskeptičtí národovci na straně druhé.

Situace v jiných státech jistě také není nikterak růžová. Národovcům v ostatních zemích Unie však čelí buď středové strany, příkladem budiž Polsko a volební souboje Občanské platformy s Právem a Spravedlností, nebo jsou stále nejsilnějšími hráči na politické scéně tradiční strany, jako je tomu ve Španělsku se socialisty z PSOE a lidovci z Partido Popular.

Češi jsou i v roce 2025 nadále velkými euroskeptiky. Z průzkumu Eurobarometru z jara tohoto roku vyplývá, že pozitivní náhled na EU má jen 29 % Čechů, 27 % má náhled negativní a 44 % se na Unii dívá neutrálně.

Aktuální stav české politiky nelze v době, kdy je pro republiku ve středu Evropy budoucnost evropské integrace — jak se ukáže dále — otázkou životního významu, označit jinak než za tragický. A bohužel jsme si na něj zvykli do té míry, že veřejný prostor místo reflexe neutěšeného stavu plní jen další a další vyjádření znechucení, či rovnou odmítání EU.

České sociální sítě působí schizofrenním dojmem. Titíž uživatelé, kteří v reakci na slova současné opozice o nefungující zemi vypočítávají, v čem všem je Česká republika skvělé místo pro život, totiž často zároveň mluví o Evropě jako o skanzenu či kolabujícím projektu, kde za chvíli poslední zhasne.

Je nejvyšší čas tento negativismus ukončit. Líčit evropskou integraci jako selhávající ideu je v aktuální české situaci bez přehánění smrtící. Evropu dnes potřebujeme ještě více než v posledních dvaceti letech. A nepotřebujeme jen unijní instituce, potřebujeme i Evropu v širším slova smyslu. Impuls a inspirace k prolomení začarovaného kruhu totiž může přijít jedině z Evropy.

Protiruští euroskeptici

Neméně pak potřebujeme Evropu v oblasti zahraniční politiky. Ač by se v poslední době mohlo zdát, že Putinův útok na Ukrajinu většinu euroskeptiků ze zavilého odporu vůči Unii vyléčil, jde do značné míry o iluzi. Odpor k Rusku prokazatelně neznamená konstruktivní přístup k evropské integraci.

Euroskeptici dnes nevarují před Unií proto, že má příliš pravomocí, které by se měly vrátit zpět národním státům. Euroskeptici dnes naopak varují před Unií proto, že je slabá. Mnozí pak téma slabé Evropy využívají hlavně k tomu, aby se vymezili vůči současné Evropské unii, a získali tak přízeň většiny, která má vůči ní maximálně neutrální postoj.

Příkladem budiž bývalý český velvyslanec při NATO Jakub Landovský, který řekl časopisu Respekt: „Děsí mě ta pomalost, s jakou Evropa přistupuje k vlastní obraně, ačkoli jí to Putin svou agresí a Trump svou neomaleností už dekádu připomínají.“

Americká novinářka Anne Applebaumová v knize Autokracie s. r. o. popisuje, jak ruská televize líčí Evropu. Rusové se snaží Evropu zobrazit jako místo, kde je každodenní život ovládán chaosem, Evropané jsou slabí a nemorální a Evropská unie je buď diktátorská a nadměrně zasahuje lidem do života, nebo každou chvíli hrozí její rozpad. Cílem přitom je, aby se Rusové s Evropou a západním demokratickým světem přestali identifikovat.

V českém veřejném prostoru vždy existovali konzervativci, kteří současnou Evropu líčili podobně jako ruská televize. Evropa byla a je podle nich dekadentní, zříkající se tradičních hodnot, což vede k chaosu a úpadku evropské civilizace. Stejně jako ruská propaganda tvrdili jednou, že Evropská unie je diktátorská, podruhé zase, že se za chvíli rozpadne. Ať už v souvislosti s Brexitem nebo s migrační krizí.

Ti konzervativci, kteří se v únoru roku 2022 jasně postavili za Ukrajinu, tímto svým postojem získali novou legitimitu. Poukazovat na slabost Evropy v kontextu obrany před Putinem se totiž zdá být záslužné. Problém však spočívá v tom, že řada konzervativců dnes jen oprášila rétoriku o nefunkční Evropě například z doby migrační krize a stejně jako tehdy vidí integraci coby problém a národní stát coby řešení.

Anne Applebaumová stejně jako například profesor mezinárodních vztahů na Georgetownské univerzitě Charles Kupchan vidí příčinu malé připravenosti Evropy v oblasti obrany naopak v tom, že obrana nebyla předmětem větší federalizace. Applebaumová zajímavě dodává, že pokud jde o obranyschopnost, nemá smysl si stěžovat na Evropskou unii, ale na NATO, protože právě ono mělo bezpečnost Evropy zajistit.

Příkladem konzervativce, který v minulosti akcentoval kritiku údajně dekadentní Evropy a dnes jasně stojí na straně Ukrajiny, může být Matyáš Zrno. Zakládající člen Občanského institutu byl donedávna šéfredaktorem Konzervativních novin, kde dostávala prostor Jana Jochová z Aliance pro rodinu a kde byli více pranýřováni kritici Orbána a Kaczynského než politika Fideszu nebo PiSu.

Sám Zrno potom do „svých“ novin psal například o tom, že Emmanuel Macron je „úplně stejným produktem PR mágů jako Andrej Babiš“. Dnes je Matyáš Zrno šéfredaktorem serveru Aktuálně a pravidelně reportuje z ukrajinské frontové linie.