↗

Oslavy českého vstupu do Evropské unie v květnu 2004. Ani po dvaceti letech nejsme v EU doma. Foto Michal Sváček, Mafa, AFP

O volbách do Evropského parlamentu se většinou mluví jako o volbách druhého řádu. Není to však namístě. Evropský parlament totiž v unijní politice ovlivňuje mnohé. Byl vždy obhájcem evropské integrace a Evropské unie jako společenství hodnot, což se v poslední době projevilo například jasným postojem k porušování principů právního státu v Maďarsku nebo v Polsku. Politici jako maďarský premiér Orbán doufají, že se jim charakter Evropské unie postupně podaří změnit a prvním krokem k tomu má být právě úspěch v těchto evropských volbách.

Česká debata o Evropě je v aktuálním předvolebním období o trochu lepší než před pěti lety. Už se tolik neřeší marginálie typu žebříček aktivity europoslanců. Počtem písemných otázek položených Evropské komisi se dnes chlubí už jen lídr francouzské krajní pravice Jordan Bardella. Češi naštěstí diskutují o velkých evropských tématech, jako je Green Deal, migrační pakt nebo přijetí eura. Dělají to ale bohužel často tak, že sledujeme prostě jen další předvolební kampaň, která má do svátku demokratické debaty o Evropě poměrně daleko.

Koalice Spolu udělala z evropských voleb pokračování boje za svobodu a její superlídr Alexandr Vondra (ODS), pokud zrovna nezpochybňuje vliv člověka na klimatickou změnu, vzpomíná na své působení v disentu. Je to logický výsledek toho, že neexistuje příliš témat z evropské politiky, ve kterých by členové koalice Spolu nalezli společnou řeč.

Nejde přitom jen o známá témata, jako je přijetí eura. Politici Spolu se nejsou schopni zkoordinovat, ani pokud jde o aktuální jednotlivosti. Od jejich kandidáta č. 4, Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL), jsme tak mohli slyšet, že skvělým komisařem pro obranu by byl Petr Fiala, zatímco kandidát č. 5, Ondřej Krutílek (ODS), si naopak myslí, že zřizovat takovou funkci nemá smysl.

Starostům většinu času zabírá obhajoba migračního paktu. Především kvůli tomu, že se dosud nerozhodli, jestli jej budou hájit proto, že z něj má Česká republika výjimku, nebo proto, že je to další krok na cestě k jednotnější Evropě.

Starostové se často prezentují jako federalisté, kandiduje za ně například poslanec Martin Exner, pro kterého je nejinspirativnější evropskou osobností zakladatel Panevropského hnutí hrabě Coudenhove-Kalergi. Poslanec Exner tak chce „EU jako federaci regionů“. Podle jiného kandidáta Starostů Andreje Poleščuka by ovšem EU měla být „složená ze suverénních a sebevědomých národních států“.

Piráti v kampani aplikují model z národní politiky, kde jsou součástí vlády, jen pokud jde o digitalizaci a zahraniční politiku. Pirátský přístup, kdy jsou proevropští, ale zároveň často zdůrazňují, že současnou Evropskou komisi v roce 2019 nevolili, je jistě legitimní. A je to částečně i osvěžující změna, najde-li se někdo, kdo kritizuje evropskou realitu nikoli z euroskeptických pozic.

Tento přístup ovšem vede také k tomu, že Piráti se na jedné straně chlubí, že hlasovali pro největší počet „zelených“ zákonů ze všech českých politických stran, zároveň ale tvrdí, že za Green Deal odpovědní nejsou, zodpovídají za něj strany, které volily dosluhující Evropskou komisi.

Zatímco v Polsku Donald Tusk z Evropské lidové strany (EPP) kritizuje svého rivala Mateusze Morawieckého z Evropských konzervativců a reformistů (ECR) za podporu ultrakonzervativní akce Viktora Orbána, v České republice vidí Petr Fiala evropské volby jako šanci, že se konzervativci z ECR konečně stanou v evropských institucích součástí „vládní“ většiny. Asistují mu k tomu politici ze dvou českých členů EPP — lidovci a TOP 09.

Starosty s Piráty téma Evropy nijak nespojilo. Vymezují se vůči sobě navzájem stejně důrazně jako vůči Spolu. Jediné, co Piráty a Starosty pojí, je jejich snaha přesvědčit voliče, že je to právě jejich kandidát na eurokomisaře, který má k výkonu této funkce ty nejlepší předpoklady. Především Starostové argumentují tím, že nechá-li se eurokomisař nejdříve zvolit do Evropského parlamentu, je to krok přibližující Evropu občanům.

V procesu tvorby Evropské komise je však to, že některý z kandidátů byl zároveň zvolen do Evropského parlamentu, jen málo významný moment. Pokud Starostové chtěli nějak zvýraznit své federalistické postoje, mohli například stále opakovat, že Komise musí být fakticky evropskou vládou, a nikoli jen sekretariátem Rady EU, jak si to představuje například Andrej Babiš (ANO).

Národní debata

To, že jsou evropské volby stále více národní než evropské, je faktem všude v Evropské unii. Chybí-li však na české politické scéně dlouhodobě někdo, kdo by byl schopen reprezentovat onen středový hlavní proud evropské politiky nejen tehdy, když se mu to zrovna hodí, nelze se divit, že ve volbách zřejmě znovu zvítězí Andrej Babiš a reálnou šanci na úspěch mají i takové subjekty jako Stačilo!

Česká politická scéna je navíc v Evropě výjimečná tím, kolik politických stran se ve své evropské politické rodině necítí příliš komfortně. Nejkřiklavějším příkladem je dnes samozřejmě hnutí ANO zakotvené u evropských liberálů, ale ani většina vládních stran si není příliš jista, kam v Evropě patří. Pokud přijde řeč na to, že ODS momentálně sdílí svou konzervativní frakci nejen s polskými konzervativci, ale i se španělskou stranou Vox nebo Zemmourovým Znovudobytím, slyšíme často, že Petr Fiala by vlastně byl radši u evropských lidovců.

Tam patří momentálně Starostové, kteří ovšem zvažují, zda neposílit evropské liberály. O liberálech uvažovali už před pěti lety Piráti, kteří by ale byli úplně nejradši, pokud by mohli opustit frakci evropských Zelených a založit v Evropském parlamentu svou vlastní frakci evropských Pirátů.

Problém slabé identifikace se svou evropskou politickou stranou nebo frakcí v Evropském parlamentu jistě není zásadní moment českého vztahu k Evropě. Je to však moment, který přispívá k tomu, že naše evropská debata je stále spíše národní než evropská.

Článek 10 Smlouvy o Evropské unii deklaruje, že „politické strany na evropské úrovni přispívají k utváření evropského politického vědomí“. To ovšem platí jen v případě, cítí-li jednotlivé národní politické strany skutečnou sounáležitost s tímto evropským vědomím, ať už liberálním, zeleným nebo třeba socialistickým, a jsou tak ochotny jej učinit součástí národní debaty.

Na konci loňského roku zemřel předseda Evropské komise z let 1985—1995 Jacques Delors. Jeho životní příběh pěkně připomenul Petr Janyška, ale jinak jsme v českých médiích mohli číst spíše povšechné nekrology. Je to škoda, protože připomenout si člověka označovaného za „architekta Evropské unie“ nebo za „otce eura“ by možná právě Čechům, kteří dlouhodobě hrají první ligu, pokud jde o odmítání evropské integrace a eura, prospělo.

Delors se u nás připomíná hlavně jako velký taktik a schopný vyjednavač, což souzní s českým ideálem evropského profesionála, který k evropské integraci přistupuje hlavně pragmaticky. Takový pragmatik nemusí mít žádnou vizi Evropy, hlavní je, že umí ad hoc sestavit většinu například na podporu spalovacích motorů.

Delorsův životopisec Charles Grant však stejně jako Pascal Lamy, někdejší Delorsova pravá ruka v Evropské komisi, tvrdí, že Jacques Delors byl taktik s vizí. Měl jasnou představu, čeho chce dosáhnout. Grant píše, že Delors byl přesvědčen o tom, že jeho úspěch spočíval především v tom, že přišel se správnou vizí ve správný čas.

Jedním z prvních Delorsových úspěchů bylo v roce 1986 schválení Jednotného evropského aktu, který rozšířil kompetence tehdejších evropských společenství, zvětšil počet záležitostí, o nichž se hlasovalo kvalifikovanou většinou a posílil pravomoci Evropského parlamentu.

Jak vzpomněl na stránkách deníku The Guardian jeho někdejší evropský editor John Palmer, nepovažoval se Delors přímo za federalistu, ale chtěl federalizující se Evropu. Podle Lamyho potom Delors vnímal Evropskou komisi jako evropskou vládu, Evropský parlament jako evropskou poslaneckou sněmovnu a Radu Evropské unie jako evropský senát.

Pascal Lamy ve svém článku pro server Le Grand Continent také píše, že Jacques Delors bral Evropský parlament vždy vážně a na jeho půdě pravidelně oznamoval své nejdůležitější iniciativy. Bylo tomu tak jistě proto, že — jak píše Anthony Teasdale ve svém Průvodci Evropskou unií — „měl tehdy přímo volený Evropský parlament vůdčí roli a diskusi o Evropě definoval usilovným prosazováním více Evropy, ať už v rovině jednotlivých politik nebo v rovině institucionální“.

Když tedy Václav Havel mluvil o potřebě postupné parlamentarizace a federalizace Evropy, navazoval na vizi, kterou nesl právě Delors. Tuto jejich vizi dnes u nás nikdo relevantní nehájí a horší pověst než u českých občanů má Evropský parlament jen ve Francii. Podle výzkumu agentury Ipsos pro Euronews má pozitivní názor na Evropský parlament 66 % Portugalců, 59 % Dánů nebo 50 % Chorvatů, ale jen 29 % Čechů a 28 % Francouzů.

Ve Francii k tomu „potřebují“ federalistického prezidenta Macrona, který svou politiku pravidelně prezentuje skrze úspěchy v prosazování svých priorit na evropské půdě, je ale ve střetu s krajní pravicí, která Evropu dlouhodobě odmítá a evropské volby vyhlásila za referendum o Macronovi v polovině jeho druhého funkčního období. U nás k negativnímu postoji k Evropskému parlamentu stačí soustavný nezájem kombinovaný s výkřiky o tom, že jde o aktivistickou instituci odtrženou od reality.

Když už i novinář David Klimeš je schopen napsat, že Evropský parlament „je již tradičně velmi aktivistický a tamní reprezentace zcela odstřelují od domácí politiky“, což podle něj má „výrazné negativní externality“, jako je například současná absurdní česká debata o migračním paktu, je třeba říct, že migrační pakt, který má dnes podle mnohých vzít vítr z plachet populistům, bylo možno schválit hlavně proto, že Evropský parlament mnoho let prosazovat společnou migrační a azylovou politiku. Tedy něco, na čem se členské státy odmítaly dohodnout. Evropský parlament v oblasti migrace a azylu definoval debatu stejně, jako ji definoval už v období před Maastrichtem.

Prosadí-li Evropský parlament v rámci vyjednávání s Radou změny v textu předtím schváleném Radou, jde o standardní postup, s nímž každý dopředu počítá. Pokud ovšem česká média vytvoří dojem, že členské státy najdou kompromis a Evropský parlament potom jejich práci zničí svými aktivistickými zásahy, je to problém českých médií, ne Evropské unie.

Až se tématem zase jednou stane Schengen a ministři vnitra členských států budou prosazovat jako jediné řešení zavedení kontrol na vnitřních hranicích, budeme najednou za Evropský parlament, který tento jejich přístup bude mírnit, ještě rádi. Nebude to aktivismus, ale stejně jako v případě schvalování migračního paktu úprava dosavadních návrhů skrze standardní legislativní proces.

Euro, věc politická

Podobnými neduhy jako česká debata o Evropském parlamentu trpí také naše rozprava o euru. Teprve prezident Petr Pavel, který z přijetí eura udělal politickou otázku, vyvedl diskusi ze slepé uličky ekonomických argumentů. Stále více jsou proto slyšet hlasy poukazující na to, že euro je součástí projektu evropské integrace, a je tedy třeba euro hájit a prosazovat současně s evropskou integrací.

Profesor Tomáš Weiss na síti X napsal, že „debata o euru je ekonomická až sekundárně“ a „nejdůležitější argumenty jsou politické“. Bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma potom pro Seznam Zprávy řekl, že poměřování ekonomických pro a proti nikam nevede, a dodal, že „buď chceme hlubší integraci do EU, nebo ne“.

Jacques Delors a politici jako Helmut Kohl nebo Francois Mitterrand samozřejmě prosazovali euro jako součást vytváření stále více integrované Evropy. Helmut Kohl kdysi řekl, že „měnová unie a politická unie jsou dvě strany jedné mince“. Euro je projev a součást sdílené suverenity, mimochodem stejně jako například dnes diskutovaná společná obrana. Je proto s podivem, jak dlouho trvalo, než se takto základní informace prosadila do české debaty.

Vnést do diskuse moment eura coby politického projektu je ovšem ta jednodušší část úkolu. Mnohem těžší je následně obhajovat euro jako projev a zároveň nositele evropské integrace. Na co je třeba se připravit, mohou zastánci eura rozpoznat například z komentáře, který napsal Marek Mora do Hospodářských novin.

Mora, o němž se mluví jako o někom, koho by si ODS uměla představit jako českého eurokomisaře, ve svém textu nejdříve uznává, že „ekonomická debata o výhodách a nevýhodách eura je velmi komplexní a k jednoznačnému závěru skoro nelze dospět“, zároveň však dodává, že „ani politický rozměr není jednoznačný“.

Mora je ve svých soudech velmi opatrný, ale i tak lze říct, že jeho text je ukázkou klasického euroskeptického přístupu, spočívajícího v tom, že po tvrzení, že něco se Evropě stejně nikdy nepodaří, následuje odsouzení kroků, které k údajně nedosažitelnému cíli už dnes směřují. Mora píše, že „fiskální unie je svým způsobem logická a byla by to výrazná posila pro fungování eurozóny“, zároveň ale tvrdí, že schopnost členských států vytvořit fiskální unii je mizivá.

Následně všechny momenty, v nichž Evropa v průběhu času začala směřovat směrem k federálnímu rozpočtu a přeshraničním transferům, označí Mora za ne úplně standardní. Vydáním společného dluhu v reakci na pandemii se eurozóna podle Mory odchýlila od pravidel, na kterých vznikla, a veškeré kroky Evropské centrální banky v éře Maria Draghiho, jako byl například „masivní nákup dluhopisů“, považuje za něco, „co asi ne zcela odpovídalo představám těch z nás, kdo jsme si mysleli, že ECB je taková převtělená Bundesbanka“.

Zatímco tedy francouzský prezident Macron ve svém druhém projevu na Sorbonně nedávno vyzdvihl dohodu na společném dluhu z doby pandemie jako velký úspěch a důležitý moment v procesu evropské integrace, Mora jej vidí jako něco, co neodpovídá vizi eurozóny z devadesátých let. Integrace byla a je proces, který můžeme podporovat, nebo s ním nesouhlasit, ale odpůrci eura by možná místo hodnocení toho, zda Draghiho záchrana eura byla standardní nebo nestandardní, mohli veřejnosti nabídnout zhodnocení toho, zda by Evropa bez eura byla dnes vůči imperialistickému Rusku silnější nebo slabší.

Delorsův odkaz

Prezident Pavel vyzval k přijetí eura i ve svém projevu u příležitosti oslav vstupu České republiky do Evropské unie. Místopředseda poslanecké sněmovny za ODS Jan Skopeček mu na to na síti X odvětil, že „nepotřebujeme odevzdávat měnovou politiku Evropské centrální bance“, ale musíme hlavně „deregulovat ekonomiku“. K návratu k „trhu bez přívlastků“ vyzval nedávno také Václav Klaus podobně jako zakladatel modernizační platformy v ODS Radim Ivan, který by „uvítal, kdyby naše vláda následovala více libertariánské směřování“.

Jacques Delors v sobě spojoval sociálně-demokratický a křesťansko-demokratický proud politického myšlení, který v poválečné Evropě netvořil tržní hospodářství bez přívlastků, ale sociálně tržní hospodářství. Karel Schwarzenberg už v roce 1991 v rozhovoru pro rakouský časopis Construktiv říká, že „po nějakou dobu bude u nás v Česku a ve střední Evropě existovat divoký kapitalismus“, ale vyjadřuje naději, že postupně se také naučíme „sociálně tržnímu hospodářství, tedy tomu, že i kapitalismus potřebuje mít nějaké pravidla“.

Dnes ovšem česká sociální demokracie prakticky přestala existovat a druhý tradiční propagátor sociálně tržního hospodářství, křesťanští demokraté, kandidují s českými thatcheristy pod heslem deregulace.

Ivo Strejček, mezi lety 2004 a 2014 poslanec Evropského parlamentu za ODS, dnes na stránkách Institutu Václava Klause píše, že jedním z nákladů členství v Evropské unii bylo to, že „se česká tržní ekonomika bez přívlastků stala součástí sociálně tržního hospodářství“. Strejček dnes vidí tři výhody vstupu do Evropské unie. Prvním je návrat k demokraciím západního typu, druhým je členství v jednotném trhu, i když „je stále byrokratičtější a zatíženější rostoucím množstvím povinných harmonizací“, a třetí výhodou potom je volný pohyb pracovních sil.

Institut Václava Klause jistě není zásadním referenčním bodem, ale je potřeba si uvědomit, že většina českých elit za posledních dvacet let většinou žádné jiné výhody, než jsou ty tři, které jmenuje Strejček, neviděla nebo neuměla formulovat. Přijímali jsme jen vnitřní trh. Postupná federalizace, posilování institucí nebo euro, to všechno byly věci, které nebyly žádoucí a bylo třeba se vůči nim neustále vymezovat. Češi jsou dodnes největšími euroskeptiky v Evropě jednoduše proto, že Delorsovu unii tak, jak vznikla po Maastrichtu, nikdy nepřijali.

Konzervativci z ECR se dnes snaží přesvědčit voliče, že je potřeba současnou proevropskou většinu liberálů, lidovců a socialistů doplnit právě o členy jejich politické rodiny, protože oni jediní mají být zárukou toho, že Evropská unie bude méně byrokratická nebo že systém dotací projde tou nejracionálnější reformou. Jestli je však něco živoucím odkazem Delorsovým, je to potřeba mít celkovou vizi fungování Evropské unie.

A zde čeští konzervativci nabízejí stále stejný program preferující spolupráci členských států namísto prohloubení evropské integrace a posílení evropských institucí. Slovy evropského desatera koalice Spolu, chtějí ODS a její partneři Evropskou unii, „která se vyvíjí a reformuje dle potřeb, na nichž se členské státy shodnou“ a zároveň deklarují, že „nemáme zájem rušit právo veta“. Je to přístup, který jde zcela proti vizi francouzského prezidenta Macrona, který mimo jiné spojuje zrušení práva veta s možností rozšíření Evropské unie.

My a oni

Přesto, že se takto český přístup míjí s přístupen francouzským a německým, tvrdí premiér Fiala, že nyní jsme již součástí jádra Evropské unie. Evropští konzervativci a reformisté se snaží přesvědčit veřejnost, že jejich vliv roste a jejich představy začínají být akceptovány i dosavadními odpůrci. Zástupkyně generálního tajemníka frakce ECR Andrea Čepová tak například na síti X tvrdí, že fakt, že návrhy reforem v oblasti vnitřního trhu a v oblasti konkurenceschopnosti vypracovávané Italy Enricoem Lettou a Mariem Draghim svědčí o rostoucím vlivu italské premiérky Meloniové.

Je to samozřejmě omyl vyplývající možná z přesvědčení, že existuje nějaký jeden italský hlas, jako má existovat jeden český hlas, který musí být v Bruselu více slyšet. Skutečnost je taková, že jak Enrico Letta, tak Mario Draghi směřují svá doporučení směrem, který zastává Emmanuel Macron, nikoli směrem, který preferují konzervativci z ECR. Řešením není rozvíjet spolupráci mezi státy a v době krize se potom umět rychle shodnout na ad hoc reakci. Podle Draghiho budou Evropané konkurenceschopní, jen pokud budou moci jednat tak, jak mohou jednat Američané nebo Čínané, tedy jako unitární stát.

Enrico Letta často mluví o tom, že Evropská unie je volba. Je to něco, co když si nezvolíme, tak prostě nebude. Aktuálně rezonující Macronova věta, že Evropa je smrtelná, s tím samozřejmě úzce souvisí. Macron také říká, že to, zda Evropa přežije, závisí na naší volbě. Evropská unie není klub, do kterého prostě jen vstoupíme a čas od času se s jeho dalšími členy domluvíme na nějaké spolupráci. Evropská unie je především volba jednotné Evropy. Je to volba sdílené suverenity.

U příležitosti oslav rozšíření Evropské unie se často zmiňovalo, že teď, po dvaceti letech, už snad nikdo v západní Evropě nebude Českou republiku označovat za nový členský stát. Zde je ale třeba si říct, že to hodně závisí na nás samotných. Václav Havel v projevu v Evropském parlamentu v roce 2009 řekl, že „přistoupit na princip vícevrstvé suverenity lze ovšem jen na pozadí občanské a politické identifikace s ním“.

Podle Havla vidění světa v termínech „my“ Češi a „oni“ Brusel „prozrazuje jediné: pramalé pochopení samotného integračního principu“. Český problém je toto pramalé pochopení integračního principu, nikoli doba trvání našeho členství. Pokud integrační princip nepochopíme, budeme novým členským státem i za dalších dvacet let.

Velmi podobně jako Havel mluví v roce 2022 Václav Bělohradský, když v rozhovoru v Lidových novinách říká, že „jádrem Evropské unie byla vůle sdílet svrchovanost“. Podle Bělohradského bohužel „toxické postkomunistické pojetí státnosti svedlo nezanedbatelnou část občanů k tomu, aby viděli Brusel jako novou Moskvu“.

Český proevropský hlavní proud stále žije v iluzi, že zmenší počet euroskeptiků tím, že bude popularizovat unii skrze příklady toho, kdy je náš hlas slyšet, protože EU jsme my a už dvacet let tvoříme Evropu.

Ve skutečnosti jsme dvacet let Evropu více odmítali, než tvořili, a těch několik ukázek toho, že náš hlas byl slyšet, více než aby přispělo k pochopení integračního principu, vracelo do hry pocit, že EU je klub, ve kterém získáme důležité postavení jen ve chvíli, kdy ukážeme sílu a prosadíme si svůj národní zájem.

Podle Bělohradského ony postkomunistické toxiny „nakazily celou EU, posílily v ní odpor ke sdílené svrchovanosti“. Visegrád skutečně dlouho sloužil jako inspirace pro nacionalisty všeho druhu včetně Marine Le Penové. Ta se například před důležitým summitem Evropské rady v červnu 2018 nechala slyšet, že doufá, že země visegrádské čtyřky přesvědčí Macrona s Merkelovou, že migraci je hlavně potřeba zastavit. Na výsledky tohoto summitu se dnes odvolává Mateusz Morawiecki, když kritizuje migrační pakt.

Při návštěvě Budapešti v říjnu 2021 potom Marine Le Penová přímo řekla, že jejím plánem je reformovat Evropskou unii společně se střední Evropou, tehdy jmenovitě s Polskem, Maďarskem a Slovinskem.

Pokud Marine Le Penová a Jordan Bardella za měsíc porazí ve Francii v evropských volbách Emmanuela Macrona, bude to tak trochu i neslavná zásluha Visegrádu z období kolem migrační krize. Visegrád jim totiž tehdy napomohl převtělit se z francouzských nacionalistů v jedny z mnoha evropských kritiků „od reality odtrženého Bruselu“.

Ruská invaze na Ukrajinu samozřejmě mnoho věcí v Evropě změnila. Včetně atmosféry v České republice. Petr Fiala si už nemyslí, že zahraniční politika Viktora Orbána odpovídá zájmům České republiky, jako si to myslel v září 2018, tedy zhruba v době, kdy na Orbána spoléhala Marine Le Penová.

Pavel Šafr už nevydává komentáře Tomáše Zdechovského o tom, že „Istanbulská úmluva je zbytečný nesmysl propagující gender ideologii“, ale naopak si na síti X stěžuje, že „odmítnutí Istanbulské úmluvy oslavují primitivové a je to ústupek ruskému stylu“. A samozřejmě Alexandr Vondra už nerozdává brožuru Anti-Macron, ale pro Lidové noviny potvrzuje: „Stal se ze mě frankofil.“

Je jistě jedině dobře, že česká politická reprezentace stojí od začátku v principiální otázce podpory napadené Ukrajiny na té správné straně. Bylo by však užitečné, aby ona česká proměna z antimacrona na frankofila byla postupně doprovázena a motivována ne „jen“ snahou zastavit Rusko, ale také snahou vytvořit skutečně silnou a funkční Evropskou unii. Souhlas frankofila Alexandra Vondry s Emmanuelem Macronem totiž dnes končí ve chvíli, kdy dojde na rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou, které koalice Spolu odmítá. Ostatně stejně jako hnutí ANO.

Negativní definice

V současnosti můžeme sledovat, kolik energie po letech ideologického odmítání eura stojí postupně začít byť jen trochu rozumnou debatu o jeho přijetí. Bylo by však zbytečné stejnou chybu opakovat, i pokud jde například o téma většinového hlasování. O Evropě musíme začít přemýšlet skutečně komplexně, protože jak říká Mario Draghi, při současném redefinování Evropy musíme být stejně ambiciózní jako ti, kteří před sedmdesáti lety s evropskou integrací začínali.

Bylo by přitom dobré vyvarovat se dvou momentů, které často charakterizují český vztah k Evropě.

První moment popisuje Timothy Garton Ash v knize Evropa, náš domov, kde tvrdí, že mnoho Středoevropanů považuje nejen NATO, ale také Evropskou unii především za ochranu před Ruskem. Vzpomíná na moment, kdy se v devadesátých letech v Litvě zeptal člena tamějšího parlamentu, co pro něj znamená Evropa. Onen poslanec odpověděl německy: „Europa is nicht-Russland“. Definovat Evropu negativně jako nikoli Rusko je ale dnes už málo. Je potřeba promýšlet definici pozitivní.

Druhý moment formuluje Ben Judah, v současnosti poradce stínového ministra zahraničí za Labour Party Davida Lammyho. Judah ve video upoutávce na svou knihu This is Europe říká, že „Evropa není muzeum. Sépiové fotografie a cestovní deníky o tom, jak se duch Františka Ferdinanda vznáší nad Sarajevem nepomohou pochopit to, co se dnes děje.“ Nad oběma těmito momenty bychom se měli zamyslet, protože mnohdy to vypadá, že si v České republice vystačíme s tím, že jsme Evropané proto, že nejsme Rusko, a navíc jsme Západ proto, že František Ferdinand bydlel u nás na Konopišti.

To je ale skutečně muzeální způsob vztahování se k Evropě. Současnou Evropu můžeme pochopit a postupně si vytvářet moderní evropskou identitu, jen budeme-li přemýšlet o tom, co současnou Evropu postupně proměňuje a co vytváří Evropu budoucí. A to jsou témata jako migrace, Green Deal nebo technologická transformace. Těžko vytvoříme předpoklady pro pochopení a zájem o dění v Evropě, budeme-li říkat, že migrace není pro Českou republiku téma, protože právě teď k nám nemíří tolik migrantů jako do jiných evropských zemí.

O tom, jaká témata sledovat nebo zda se vůbec zajímat o evropské dění, si nakonec rozhodne každý občan podle vlastního uvážení. Bylo by však dobré, aby se ti, které evropská integrace zajímá, naučili sledovat Evropskou unii tak, jak Češi sledují kanadsko-americkou hokejovou NHL. Sledují ji totiž, i když v ní zrovna Češi nedominují, protože umí ocenit její kvality, vědí, jak funguje, nebo proto, že chtějí získat inspiraci z prostředí, kde se to, co je zajímá, odehrává na skutečně světové úrovni.

Posledních dvacet let se na českou hru v Evropě příliš koukat nedalo a v národní lize jsme byli rádi, že jsme v souboji s euroskeptiky nakonec vydřeli alespoň remízu. V dalších dvaceti letech snad ale už začneme ve všech soutěžích předvádět moderní hru plnou invence, bojovnosti a odhodlání postavit se jeden za druhého.