O volbách do Evropského parlamentu se většinou mluví jako o volbách druhého řádu. Není to však namístě. Evropský parlament totiž v unijní politice ovlivňuje mnohé. Byl vždy obhájcem evropské integrace a Evropské unie jako společenství hodnot, což se v poslední době projevilo například jasným postojem k porušování principů právního státu v Maďarsku nebo v Polsku. Politici jako maďarský premiér Orbán doufají, že se jim charakter Evropské unie postupně podaří změnit a prvním krokem k tomu má být právě úspěch v těchto evropských volbách.

Česká debata o Evropě je v aktuálním předvolebním období o trochu lepší než před pěti lety. Už se tolik neřeší marginálie typu žebříček aktivity europoslanců. Počtem písemných otázek položených Evropské komisi se dnes chlubí už jen lídr francouzské krajní pravice Jordan Bardella. Češi naštěstí diskutují o velkých evropských tématech, jako je Green Deal, migrační pakt nebo přijetí eura. Dělají to ale bohužel často tak, že sledujeme prostě jen další předvolební kampaň, která má do svátku demokratické debaty o Evropě poměrně daleko.

Koalice Spolu udělala z evropských voleb pokračování boje za svobodu a její superlídr Alexandr Vondra (ODS), pokud zrovna nezpochybňuje vliv člověka na klimatickou změnu, vzpomíná na své působení v disentu. Je to logický výsledek toho, že neexistuje příliš témat z evropské politiky, ve kterých by členové koalice Spolu nalezli společnou řeč.

Nejde přitom jen o známá témata, jako je přijetí eura. Politici Spolu se nejsou schopni zkoordinovat, ani pokud jde o aktuální jednotlivosti. Od jejich kandidáta č. 4, Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL), jsme tak mohli slyšet, že skvělým komisařem pro obranu by byl Petr Fiala, zatímco kandidát č. 5, Ondřej Krutílek (ODS), si naopak myslí, že zřizovat takovou funkci nemá smysl.

Starostům většinu času zabírá obhajoba migračního paktu. Především kvůli tomu, že se dosud nerozhodli, jestli jej budou hájit proto, že z něj má Česká republika výjimku, nebo proto, že je to další krok na cestě k jednotnější Evropě.

Starostové se často prezentují jako federalisté, kandiduje za ně například poslanec Martin Exner, pro kterého je nejinspirativnější evropskou osobností zakladatel Panevropského hnutí hrabě Coudenhove-Kalergi. Poslanec Exner tak chce „EU jako federaci regionů“. Podle jiného kandidáta Starostů Andreje Poleščuka by ovšem EU měla být „složená ze suverénních a sebevědomých národních států“.

Piráti v kampani aplikují model z národní politiky, kde jsou součástí vlády, jen pokud jde o digitalizaci a zahraniční politiku. Pirátský přístup, kdy jsou proevropští, ale zároveň často zdůrazňují, že současnou Evropskou komisi v roce 2019 nevolili, je jistě legitimní. A je to částečně i osvěžující změna, najde-li se někdo, kdo kritizuje evropskou realitu nikoli z euroskeptických pozic.

Tento přístup ovšem vede také k tomu, že Piráti se na jedné straně chlubí, že hlasovali pro největší počet „zelených“ zákonů ze všech českých politických stran, zároveň ale tvrdí, že za Green Deal odpovědní nejsou, zodpovídají za něj strany, které volily dosluhující Evropskou komisi.

Zatímco v Polsku Donald Tusk z Evropské lidové strany (EPP) kritizuje svého rivala Mateusze Morawieckého z Evropských konzervativců a reformistů (ECR) za podporu ultrakonzervativní akce Viktora Orbána, v České republice vidí Petr Fiala evropské volby jako šanci, že se konzervativci z ECR konečně stanou v evropských institucích součástí „vládní“ většiny. Asistují mu k tomu politici ze dvou českých členů EPP — lidovci a TOP 09.

Starosty s Piráty téma Evropy nijak nespojilo. Vymezují se vůči sobě navzájem stejně důrazně jako vůči Spolu. Jediné, co Piráty a Starosty pojí, je jejich snaha přesvědčit voliče, že je to právě jejich kandidát na eurokomisaře, který má k výkonu této funkce ty nejlepší předpoklady. Především Starostové argumentují tím, že nechá-li se eurokomisař nejdříve zvolit do Evropského parlamentu, je to krok přibližující Evropu občanům.

V procesu tvorby Evropské komise je však to, že některý z kandidátů byl zároveň zvolen do Evropského parlamentu, jen málo významný moment. Pokud Starostové chtěli nějak zvýraznit své federalistické postoje, mohli například stále opakovat, že Komise musí být fakticky evropskou vládou, a nikoli jen sekretariátem Rady EU, jak si to představuje například Andrej Babiš (ANO).

Národní debata

To, že jsou evropské volby stále více národní než evropské, je faktem všude v Evropské unii. Chybí-li však na české politické scéně dlouhodobě někdo, kdo by byl schopen reprezentovat onen středový hlavní proud evropské politiky nejen tehdy, když se mu to zrovna hodí, nelze se divit, že ve volbách zřejmě znovu zvítězí Andrej Babiš a reálnou šanci na úspěch mají i takové subjekty jako Stačilo!

Česká politická scéna je navíc v Evropě výjimečná tím, kolik politických stran se ve své evropské politické rodině necítí příliš komfortně. Nejkřiklavějším příkladem je dnes samozřejmě hnutí ANO zakotvené u evropských liberálů, ale ani většina vládních stran si není příliš jista, kam v Evropě patří. Pokud přijde řeč na to, že ODS momentálně sdílí svou konzervativní frakci nejen s polskými konzervativci, ale i se španělskou stranou Vox nebo Zemmourovým Znovudobytím, slyšíme často, že Petr Fiala by vlastně byl radši u evropských lidovců.

Tam patří momentálně Starostové, kteří ovšem zvažují, zda neposílit evropské liberály. O liberálech uvažovali už před pěti lety Piráti, kteří by ale byli úplně nejradši, pokud by mohli opustit frakci evropských Zelených a založit v Evropském parlamentu svou vlastní frakci evropských Pirátů.

Problém slabé identifikace se svou evropskou politickou stranou nebo frakcí v Evropském parlamentu jistě není zásadní moment českého vztahu k Evropě. Je to však moment, který přispívá k tomu, že naše evropská debata je stále spíše národní než evropská.

Článek 10 Smlouvy o Evropské unii deklaruje, že „politické strany na evropské úrovni přispívají k utváření evropského politického vědomí“. To ovšem platí jen v případě, cítí-li jednotlivé národní politické strany skutečnou sounáležitost s tímto evropským vědomím, ať už liberálním, zeleným nebo třeba socialistickým, a jsou tak ochotny jej učinit součástí národní debaty.

Na konci loňského roku zemřel předseda Evropské komise z let 1985—1995 Jacques Delors. Jeho životní příběh pěkně připomenul Petr Janyška, ale jinak jsme v českých médiích mohli číst spíše povšechné nekrology. Je to škoda, protože připomenout si člověka označovaného za „architekta Evropské unie“ nebo za „otce eura“ by možná právě Čechům, kteří dlouhodobě hrají první ligu, pokud jde o odmítání evropské integrace a eura, prospělo.

Delors se u nás připomíná hlavně jako velký taktik a schopný vyjednavač, což souzní s českým ideálem evropského profesionála, který k evropské integraci přistupuje hlavně pragmaticky. Takový pragmatik nemusí mít žádnou vizi Evropy, hlavní je, že umí ad hoc sestavit většinu například na podporu spalovacích motorů.

Delorsův životopisec Charles Grant však stejně jako Pascal Lamy, někdejší Delorsova pravá ruka v Evropské komisi, tvrdí, že Jacques Delors byl taktik s vizí. Měl jasnou představu, čeho chce dosáhnout. Grant píše, že Delors byl přesvědčen o tom, že jeho úspěch spočíval především v tom, že přišel se správnou vizí ve správný čas.

Jedním z prvních Delorsových úspěchů bylo v roce 1986 schválení Jednotného evropského aktu, který rozšířil kompetence tehdejších evropských společenství, zvětšil počet záležitostí, o nichž se hlasovalo kvalifikovanou většinou a posílil pravomoci Evropského parlamentu.