Asi největší pozornost po evropských volbách se upírá k vaší domovské Francii: v reakci na výsledek evropských voleb, v nichž jasně zvítězilo opoziční krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové prezident Emmanuel Macron vyhlásil předčasné volby. Je to z jeho strany rozumný krok?

Jde o velké překvapení pro všechny, včetně lepenistů. Ti sice okamžitě po zveřejnění výsledků požadovali vyhlášení předčasných parlamentních voleb, ale to dělají rituálně po každých evropských volbách: svůj úspěch berou jako důkaz o ztrátě legitimity vlády či podpory Evropské unie ze strany Francouzů. Tentokrát jim ale jejich přání Macron splnil.

Macronovou cyklicky se opakující strategií je snaha o překvapení. Snaží se takto převzít iniciativu, ocitne-li se v tísni. Je to také samozřejmě velmi riskantní krok a vabank.

Jeden důvod je ale vcelku racionální: Macron v prezidentské volbě před dvěma lety drtivě porazil Le Penovou, ale v souběžných parlamentních volbách se jeho bloku nepodařilo získat většinu, a při každém návrhu zákona je tak závislý na situačně skládaných koalicích.

To je velice náročné a zpomaluje to legislativní proces. Případně musí využívat specifický institut, kdy je zákon přijat, pokud se v parlamentu nenajde většina pro svrhnutí vlády. Nové volby mohou být šancí zabezpečit vládě většinu, kterou nyní nemá.

Není bláhové vyhlížet většinu v situaci, kdy strana Marine Le Penové suverénně vyhrála evropské volby?

V momentě, kdy nepopulárnímu prezidentu Macronovi dochází dech, může jít o způsob, jak přetavit neúspěch v evropských volbách ke změně politické konstelace v domácí politice. Je to nezvyklé, protože ve Francii se obvykle v eurovolbách sleduje skutečně právě evropská dimenze, zatímco rovina francouzská jakožto test rozložení podpory domácích stran je až na druhém místě.

Macron počítá s tím, že nadcházejícím předčasným volbám vtiskne charakter referenda o tom, zda jsou voliči ochotni vládu země svěřit nekompetentní krajní pravici. Připomeňme, že lepenistické Národní sdružení nemá koherentní ekonomický program, je to mix všelijakých sociálně-populistických a protekcionistických slibů.

Donedávna byli lepenisté také silně proti Evropské unii a euru. Až v poslední době svou rétoriku ztlumili, od image silácké krajní pravice se snaží odpoutat, a to nejpozději od dob velmi nepovedeného brexitu.

Jde o podstatě o podobný posun, jaký prodělala „postfašistka“ Giorgia Meloniová v Itálii, jež se prezentuje jako proukrajinská, prozápadní politička s dobrými styky s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou. V rámci evropské politiky jsou lepenisté nadále izolovaní, jsou schopní navázat pouze styky s dalšími jinak izolovanými pravicovými populisty z frakce Identita a demokracie.

V neposlední řadě mají lepenisté velmi podivnou představu o demokracii. Odmítají demokracii liberální, namísto toho hovoří o demokracii přímé, ale zároveň volají po vládě silné ruky.

Macron se tedy nepochybně pokusí utvořit širší koalici, pro niž nebude na prvním místě program nebo osoba prezidenta, ale celospolečenská mobilizace s cílem záchrany francouzské liberální demokracie před Marine Le Penovou.

Co říkáte na celkové výsledky evropských voleb? Evropští lidovci, socialisté a liberálové obhájili v evropském parlamentu většinu, lze tedy říct, že posun „doprava“ není tak silný, jak se čekalo?

Jistý posun doprava nastal. Ale síla krajní pravice nenarostla do takové míry, aby mohla jakkoliv realizovat svou vizi radikální transformace současné podoby Evropské unie. Ve Skandinávii krajní pravice dokonce zaostala za očekáváním, naopak tam posílila levice.

Vážnější situace je ve Francii, kde vyhráli lepenisté, o čemž jsme již hovořili, a také v Německu, kde Alternativa pro Německo získala šestnáct procent hlasů i přes skandály kolem skutečně fašizujících výroků některých představitelů strany z poslední doby.

Ve francouzském kontextu je oslabena Macronova vláda, v německém zase evropské volby skončily jednoznačnou prohrou pro vládní koalici kancléře Olafa Scholze, jehož sociální demokraté jednoznačně zaostali za opoziční CDU a také za AfD.

Stejně tak vyloženě na frak dostali v Německu Zelení. Oslabeny jsou tedy dva pilíře, na nichž poválečná Evropa stojí: Francie a Německo. Nejsou to pilíře výlučné, ale bez nich se v Evropě nic nehne. Za pozornost stojí kontrast mezi odpovědí Macronovou a mnohem váhavější odpovědí Scholzovou.

Ale jak jste správně popsal, současná většina v Evropském parlamentu bude zachována, byť patrně už ne s Ursulou von der Leyenovou v čele. Pravice mírně posílila, včetně Evropských konzervativců a reformistů, kde je krom Bratrů Itálie Giorgie Meloniové a polské strany Právo a spravedlnost i česká ODS, která by po odchodu Jana Zahradila mimochodem opravdu už měla zvážit přestup z této společnosti k mainstreamovým eurolidovcům.

Každopádně výrazněji ovlivnit evropskou politiku by konzervativci a reformisté mohli pouze v případě, že by se spojili s krajně pravicovou Identitou a demokracií. A také s Fideszem maďarského premiéra Viktora Orbána.

Evropská politika se tedy po volbách měnit nebude?

Udržení stávající většiny v Evropském parlamentu zajišťuje kontinuitu a je důležitou zprávou, že společný evropský rámec nelze tak snadno nabourat. Zároveň současná Evropská unie v souvislosti se změněnou mezinárodní situací, již přinesla válka na Ukrajině, už nemůže stát pouze na tandemu Německa a Francie, přičemž budoucí osou Unie by se mohl stát takzvaný Výmarský trojúhelník Paříž — Berlín — Varšava.

Určité podmínky k tomu již byly naplněny: Francie se vzdala svého vstřícného vztahu k Rusku, Německo zvyšuje své výdaje na obranu a Polsko má novou, proevropskou vládu, která nadto potvrdila své postavení vítězstvím v evropských volbách. Zrovna ve chvíli, kdy se zdálo, že věci jsou na dobré cestě, nastalo ochromení dvou hran výmarského trojúhelníku — ve Francii a Německu. Naopak, Poláci jakožto kdysi nejslabší potenciální článek mají nyní jasně proevropskou vládu v čele s Donaldem Tuskem.

Česká vláda v čele s Petrem Fialou také domácí volby do Evropského parlamentu jednoznačně prohrála. Na prvním místě skončilo opoziční hnutí ANO, uspěly také antisystémové a pravicově populistické subjekty. Proč se to stalo?

V evropských volbách obvykle posiluje opozice, jsou svým způsobem formou „amerických mid-terms“, tedy voleb v polovině čtyřletého mandátu exekutivy. Jde o další důkaz návratu hnutí ANO expremiéra Andreje Babiše, kterému se znovu podařilo nespokojenost ve společnosti podchytit.

Výsledky českých voleb jsou ale také logickým důsledkem toho, že v nich chyběla silná evropská témata, v kampani nebyla vůbec artikulována. Průvodním jevem toho bylo, že mohla vzniknout pro evropské volby koalice Spolu, která žádný společný evropský program neměla a vzhledem ke zjevnému rozporu mezi pragmatickými euroskeptiky z ODS a eurofederalisty z TOP 09 ani mít nemohla.

České volby se skutečně Evropy netýkaly, šlo spíše o další kolo voleb domácích. Je proto logické, že značná část lidí volby využila nikoliv k vyjádření postoje k budoucnosti Evropské unie, ale k vyjádření projevu nespokojenosti s domácí Fialovou vládou. Evropské volby nám tedy neřekly nic o českém postoji k Evropské unii.

Přezíravý vztah k Evropě je ale dlouhodobou charakteristikou české politiky, není to tak?

V devadesátých letech v českém prostoru vznikly dva póly debaty o Evropě. Na straně jedné stál Václav Havel a jeho hodnotová evropská federalistická vize, která operuje s pochopením, že suverenita národních států je v dnešním světovém kontextu velice relativní termín a že nejlepším způsobem, jak chránit naši suverenitu, je spojit se s ostatními Evropany.

Na druhé straně to byla česká obdoba britské vize, zužující Evropu na zónu volného obchodu, přičemž politická a bezpečnostní spolupráce měla být orientovaná na USA. Takové pojetí prosazoval Václav Klaus, který je navíc modifikoval svým radikálním euroskepticismem.

Oba protikladné příběhy ale vyšuměly a v posledních letech je nahradil čirý pragmatismus bez jakékoliv ucelené evropské vize. Co bude dál, je otázkou vývoje, protože u Andreje Babiše, sbližujícího se s Orbánem či Ficem, sledujeme posun k radikálnímu euroskepticismu, který jistě souvisí s jeho obavou ze zásahů Evropské unie vůči národním vládám kvůli porušování principů právního státu.

Naopak u dříve euroskeptické ODS lze v souvislosti s pozměněným zahraničněpolitickým kontextem sledovat jistý posun k evropskému konsensu. I to je zákonité.

Přinesly české volby do Evropského parlamentu v něčem překvapení?

Překvapil mne neúspěch Pirátů, kteří ještě nedávno byli hlavními nositeli liberálních hodnot a proevropských myšlenek v české politice. A rovněž neúspěch hnutí SPD Tomia Okamury, které přitom představuje potenciálního partnera pro Andreje Babiše v budoucí vládě.

Rostou mu ale potenciální partneři v národovecké pravici různých seskupení, jako je rebrandovaná KSČM nebo koalice Přísahy a Motoristů sobě, jejichž dynamika může pominout. Ale také mohou do budoucna představovat spojence pro hnutí ANO.

Hrozí s takovými vyhlídkami po sněmovních volbách v České republice příští rok neliberální obrat?

Nelze to vyloučit. Babišův posun neliberálním směrem sám dlouhodobě sleduji: ten trvá zřetelně nejpozději od posledních sněmovních voleb, kdy už stavěl svou kampaň na tématu migrace a zapojil do své vrcholící předvolební kampaně Viktora Orbána. Babiš v žádném případě není liberál, a jeho účast v eurofederalistické frakci Renew Europe tak není udržitelná.

Babiš podobně jako Fico a Orbán těží z polarizace. V případě jeho návratu do vlády lze tudíž určitě čekat větší polarizaci české společnosti, která může být umocňována tlakem jeho případných krajně pravicových vládních partnerů. V rámci Visegrádské čtyřky by nastal další rozkol, protože posun České republiky k neliberální demokracii by kontrastoval s naopak liberálním a prozápadním obratem v Polsku.

Každopádně příští české sněmovní volby budou rozhodovat o tom, kam se chce Česká republika vydat. Národovecko-populistickým směrem Orbána nebo Fica, který reprezentuje Babiš a který by je následoval po svém, nikoliv nutně ve všem, neboť jako podnikatel s ekonomickými zájmy na dotační politice EU má v sobě více pragmatismu.

Nebo se udrží stávající vládní koalice, klidně v nějaké obměně, a v opozici k Babišovi se přihlásí jasně k evropskému projektu. Domácí politické trendy mohou způsobit změny v orientaci politických aktérů také na evropské úrovni: lze očekávat, že česká ODS se bude sbližovat s evropskými lidovci.

Když se podíváme na výsledky evropských voleb, lze říci, že stále trvá rozdělení Evropy na postkomunistický východ a západ?

Taková hranice existuje v tom smyslu, že demokratické instituce budované ve střední a východní Evropě za posledních třicet let mají slabší zakořenění, jsou křehčí a zranitelnější. Projevuje se také větší uzavřeností postkomunistických zemí, která se promítá mimo jiné do přetrvávajícího silného odporu vůči migraci.

Na druhou stranu výsledky loňských polských parlamentních voleb ukázaly, že ani případný neliberální obrat není nezvratný. Navíc pravicový, národovecký populismus už není jen problémem střední Evropy, Maďarska, Slovenska nebo Polska.

V západní Evropě antiliberální fronta existovala taktéž, ale nebyla dlouho součástí vlád. To se ale v posledních několika letech změnilo: v Itálii vládne Giorgia Meloniová s pravicovými populisty z Ligy Mattea Salviniho a někdejší Berlusconiho strany Forza Italia, krajní pravice je součástí vládních koalic také ve Švédsku, ve Finsku, nově také v Nizozemsku.

Národovecký populismus dostává novou podobu, daří se mu spolupracovat a formulovat svou vizi kontrarevoluce, přestavby Evropské unie. Nadcházející měsíc bude v daném ohledu důležitý.

Buď se fragmentované evropské síly i pod tíhou mezinárodních okolností, jako jsou válka na Ukrajině nebo rýsující se znovuzvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, vůči národoveckému populismu spojí a budou jednat jako svrchovaný aktér. Anebo vykročí z dějin. To se, nakonec, může také stát.

VOJTĚCH PETRŮ