Evropská krajní pravice a euroskeptici těžko hledají shodu
Jiří PeheEuroskeptická frakce ERC si pod vedením G. Meloniové stále více zahrává s krajní pravicí. ODS váhá, zda přejít k lidovcům, jak připouští Petr Fiala, nebo ve frakci setrvat, což pozici ČR při jednání o posty v EU rozhodně neprospívá.
V nedávných volbách do Evropského parlamentu mírně posílily „vlastenecké“ strany krajní pravice a euroskeptici, ale dominantní postavení si udržela koalice frakcí tradičních demokratických stran, složená z evropských lidovců, socialistů a liberálů. Tomu, aby krajní pravice, sdružená převážně ve frakci Identita a demokracie (ID), a euroskeptici, sdružující se ve frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR), měli v Evropském parlamentu větší vliv, ale brání několik faktorů.
Jedním je skutečnost, že takzvané vlastenecké strany ve frakci Identita a demokracie spojují vlastně jen silně negativní postoje k Evropské unii. Cosi jako „internacionála vlasteneckých stran z různých zemí“ je protimluv, protože nacionalisté z podstaty věci upřednostňují zájmy svojí země před společným postupem.
Kdyby tyto strany dosáhly svého cíle v podobě rozpadu Evropské unie a ocitly se v čele svých zemí, je jisté, že by se jednotlivé národní státy pod jejich vedením okamžitě dostaly do konfliktů, živených i minulými křivdami. Německo pod vládou Alternativy pro Německo (AfD) a Česká republika v čele s hnutím Svoboda a přímá demokracie by se kupříkladu skoro jistě okamžitě dostaly do ostrého konfliktu o výklad mnichovské dohody a odsun sudetských Němců z poválečného Československa.
Druhým důvodem je skutečnost, že všechny krajně pravicové strany sice inklinují k autoritářství, liší se však mírou sympatií k antidemokratickým postojům. Některé koketují s fašismem, jiné nikoliv.
Důležité je i jejich vnitřní uspořádání: některé jsou založeny na vůdcovském principu, jiné mají jistou míru vnitřní plurality. Nalézt společný jazyk mezi stranami, v nichž mají hlavní slovo vůdci, a stranami, které dosahují svých rozhodnutí přeci jen na základě jisté vnitřní debaty, je těžké.
Třetí důvod spočívá v tom, že kritika „prohnilé“ liberální demokracie s jejím důrazem na práva menšin a odpor k Evropské unii, kterou tyto strany praktikují, z většiny z nich činí obdivovatele či rovnou kolaboranty putinovského Ruska. V podstatě všechny se staví shovívavě k ruské agresi na Ukrajině. Rozdíly mezi nimi existují především v tom, zda Rusko otevřeně podporují nebo jen ukazují k jeho politice jistou míru shovívavosti.