V nedávných volbách do Evropského parlamentu mírně posílily „vlastenecké“ strany krajní pravice a euroskeptici, ale dominantní postavení si udržela koalice frakcí tradičních demokratických stran, složená z evropských lidovců, socialistů a liberálů. Tomu, aby krajní pravice, sdružená převážně ve frakci Identita a demokracie (ID), a euroskeptici, sdružující se ve frakci Evropští konzervativci a reformisté (ECR), měli v Evropském parlamentu větší vliv, ale brání několik faktorů.

Jedním je skutečnost, že takzvané vlastenecké strany ve frakci Identita a demokracie spojují vlastně jen silně negativní postoje k Evropské unii. Cosi jako „internacionála vlasteneckých stran z různých zemí“ je protimluv, protože nacionalisté z podstaty věci upřednostňují zájmy svojí země před společným postupem.

Kdyby tyto strany dosáhly svého cíle v podobě rozpadu Evropské unie a ocitly se v čele svých zemí, je jisté, že by se jednotlivé národní státy pod jejich vedením okamžitě dostaly do konfliktů, živených i minulými křivdami. Německo pod vládou Alternativy pro Německo (AfD) a Česká republika v čele s hnutím Svoboda a přímá demokracie by se kupříkladu skoro jistě okamžitě dostaly do ostrého konfliktu o výklad mnichovské dohody a odsun sudetských Němců z poválečného Československa.

Druhým důvodem je skutečnost, že všechny krajně pravicové strany sice inklinují k autoritářství, liší se však mírou sympatií k antidemokratickým postojům. Některé koketují s fašismem, jiné nikoliv.

Důležité je i jejich vnitřní uspořádání: některé jsou založeny na vůdcovském principu, jiné mají jistou míru vnitřní plurality. Nalézt společný jazyk mezi stranami, v nichž mají hlavní slovo vůdci, a stranami, které dosahují svých rozhodnutí přeci jen na základě jisté vnitřní debaty, je těžké.

Třetí důvod spočívá v tom, že kritika „prohnilé“ liberální demokracie s jejím důrazem na práva menšin a odpor k Evropské unii, kterou tyto strany praktikují, z většiny z nich činí obdivovatele či rovnou kolaboranty putinovského Ruska. V podstatě všechny se staví shovívavě k ruské agresi na Ukrajině. Rozdíly mezi nimi existují především v tom, zda Rusko otevřeně podporují nebo jen ukazují k jeho politice jistou míru shovívavosti.

Podle různých zpráv tajných služeb Rusko dokonce některé tyto strany financuje. To už také vedlo ke skandálům v některých z nich poté, co někteří jejich představitelé byli obviněni z přijímání peněz od ruských dezinformačních sítí, vytvořených ruskými zpravodajskými službami. Z frakce Identita a demokracie tak byla těsně před volbami vyloučena německá AfD.

Vyloučení AfD je samozřejmě projevem licoměrnosti, protože, jak už bylo řečeno, ruské peníze zdaleka „netekly“ jen do AfD. Důvodem pro vyloučení byla tak spíše skutečnost, že se spolupráce s Ruskem na AfD „provalila“, když se její představitelé nechali takříkajíc „chytit při činu.“

Spor o postoj k Rusku

Strany sdružené v euroskeptické frakci ECR s některými aspekty krajně pravicových stran leccos spojuje, zejména pokud jde o pohledy na práva některých menšin a migraci, ale liší se od nich svými představami o budoucnosti Evropské unie a názorem na ruskou agresi na Ukrajině.

Strany sdružené v ECR vesměs nechtějí — na rozdíl od některých stran krajní pravice — Evropskou unii zrušit ani neusilují o to, aby z ní jejich země vystoupily. Mluví jen o potřebě rozvolnit Evropskou unii tak, aby v ní měly větší slovo národní státy. Anebo chtějí zastavit další evropskou integraci.

Jsou také většinově silně kritické k ruské agresi na Ukrajině. To je také důvod, proč se v ECR marně snaží zakotvit maďarská vládní strana Fidesz. Maďarský premiér Viktor Orbán o členství v ECR stojí, ale ta ho zatím odmítá právě kvůli proruským postojům Maďarska.

Rozdílné postoje k Rusku i k budoucnosti Evropské unie činí užší spolupráci ECR s ID skoro nemožnou. Důležitou roli navíc hrají i osobní vztahy.

Italská premiérka Giorgia Meloniová, která se po eurovolbách stala zásluhou vítězství své strany v Itálii hlavní tváří ECR, se už v minulém roce rozkmotřila s Marine Le Penovou z francouzského Národního sdružení. Přesto Meloniová mluvila ještě těsně před eurovolbami o tom, že by chtěla vytvořit cosi jako „superskupinu“ složenou ze stran krajní pravice a euroskeptiků.