Wilders, Orbán, Meloniová. Zatímco tito krajněpravicoví vůdci v posledních letech zvítězili ve volbách a většina z nich sedí ve vládě, jiní, jako je Le Penová, Okamura nebo Chrupalla, si už brousí zuby na to, až se jim taková příležitost také naskytne.

V Evropě totiž za poslední roky výrazně vzrostla podpora krajní pravice. Ve Francii už druhé prezidentské volby vyústily v duel Macrona a Marine Le Penové, v Rakousku krajně pravicová FPÖ pohodlně vede ve volebních průzkumech a v Německu, které si neustále připomíná svou nacistickou minulost, se už půl roku v průzkumech drží na druhém místě krajněpravicová AfD, jež v Sasku dokonce získala prvního starostu.

Příští rok nás navíc čeká řada důležitých voleb, které mají šanci výrazně ovlivnit fungování celého Západu. Kromě parlamentních voleb v Rakousku nebo v Portugalsku budeme už za půl roku hlasovat také o podobě příštího Evropského parlamentu. Ve Spojených státech proběhnou na podzim prezidentské volby, kde není vyloučeno, že Bílý dům znovu obsadí bývalý prezident a miláček alt-right Donald Trump.

Proč se krajní pravici v posledních letech tak překvapivě daří? Významnou roli hraje souběh řady krizí, jimž dnes čelíme: válka na Ukrajině, pandemie, inflace, migrační krize… Krajní pravice byla vždy velmi obratná v tom, aby všemi těmito tématy voliče vylekala a následně nabídla své, zpravidla velmi jednoduché řešení. Viděli jsme to už v roce 2015, vidíme to i teď.

Obrovský podíl na rostoucím vlivu krajní pravice nesou také socioekonomické problémy a míra schopnosti demokratických vlád je řešit. Voliči jsou zklamaní a hledají alternativu — a tou se ohání krajní pravice. Nemálo krajněpravicových politiků o sobě hrdě prohlašuje, že jsou „protievropští“ a za všechno negativní svalují vinu na „zlý Brusel“. Tato metoda se skvěle osvědčila v Orbánově Maďarsku nebo Kaczyńského Polsku.

V zemích, kde zvítězila krajní pravice, se vlády nezdráhaly hned v prvních měsících u moci začít osekávat všemožné demokratické instituce a orgány, které v zemi zajišťují dodržování právního státu. Orbánovi se podařilo několikrát změnit maďarskou ústavu tak, aby si pojistil, že už žádné budoucí volby neprohraje. Kaczyńského vláda obsadila polské soudnictví a státní televizi. Ve Slovinsku někdejší premiér Janša tvrdě útočil na svobodný tisk a v Itálii vláda Giorgie Meloniová prosazuje volební zákon podobný tomu, který před sto lety zajistil pevnou moc fašistickému diktátorovi Mussolinimu. Rozklad právního státu můžeme dnes v přímém přenosu sledovat na Slovensku, kde Ficova vláda ruší elitní složky prokuratury a útočí na novináře.

Snadné řešení není. Situace ale není beznadějná

Neexistuje žádná kouzelná metoda, jak se s krajní pravicí vypořádat. Přesto je řada cest, jak její roli omezit. Zásadní význam v tom má spolupráce mezi evropskými státy na řešení všech současných i budoucích krizí. Zpravidla platí, že silná a jednotná Evropa se dokáže problémům postavit efektivněji a řešit je rychleji než samotné státy.

Válka na Ukrajině nebo pandemie jasně ukazují, že takovou spolupráci naléhavě potřebujeme. K tomu ale musíme prosadit některé reformy, mezi něž patří i změna hlasování v Radě EU z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu.

Velice také pomůže, když na všech úrovních zachováme takzvaný „cordon sanitaire“, tedy že nebudeme s krajní pravicí na ničem spolupracovat. Své o tom ví například v Polsku, kde v parlamentních volbách před pár měsíci sice znovu zvítězilo ultrakonzervativní Právo a spravedlnost, po osmi letech ale poprvé nedokázala složit vládu. Podobný scénář teď zřejmě čeká i Wilderse v Nizozemsku.

Nesmíme rovněž podcenit roli občanů v obraně právního státu a demokratických institucí. Pokud budeme aktivně poukazovat na snahy krajněpravicových politiků pošlapávat lidská práva, omezovat svobodu tisku a podobně a budeme demokratické instituce bránit, krajní pravice bude mít o dost těžší práci.

Každopádně krajní pravice z Evropy jen tak nezmizí. Pokud nechceme, aby v následujících letech nebo dekádách vedla Evropu, musíme se připravit na dlouhý a nelítostný boj.