Fašistka nefašistka v čele Itálie aneb Co vlastně hrozí

Petr Jedlička

Spor nad ideologickou povahou Fratelli d'Italia poněkud překryl otázku, čím reálně je tato strana nebezpečná. Řada analýz z minulého týdne i gest samotné Giorgie Meloniové přitom nabízí poměrně jasné odpovědi.

Nastupující italská premiérka Giorgia Meloniová čeká na tiskovku po vyhraných volbách. Foto Andreas Solaro, AFP

Česká vlákna sociálních sítí, ale do menší míry i třeba britská nebo belgická, žhavil v minulém týdnu nekonečný spor, zda lze vítězku nedělních voleb v Itálii a nastupující premiérku Giorgiu Meloniovou označit za fašistku. Podnítily jej zejména volební profily Meloniové připomínající i její kariérní začátky v postfašistickém hnutí, znovu nalezený výrok o Mussolinim, kterého politička kdysi pochválila, stále používaná symbolikarétorika její strany plus gratulace od politiků ODS, orbánovců a lepenistů současně.

Od té doby stihla Meloniová absolvovat základní kola koaličních rozhovorů, pronést pár důležitých prohlášení pro domácí publikum a vyslat i několik signálů do zahraničí. Navíc vyšla též řada obšírných textůrozhovorů k tématu. Máme dnes tedy už jasněji ohledně Meloniové a onoho „ošklivého slova na f“, jak říkával Roman Joch, když bránil před nařčením z fašizujících sklonů dvanáct let zpátky nastupujícího Viktora Orbána?

Popravdě, zjevně ne docela. Stále záleží, jak přísně s daným označením nakládáme. Stále záleží na definicích a úhlu pohledu. Pro nás na liberální levici jde teď v Itálii o „fašouny“ jako vyšité. Stačí se podívat na práci s kultem řádu a pořádku pokračující i po volbách, na neustálou evokaci pocitu ohrožení a nutnosti se bránit, na vypjatý etnonacionalismus Fratelli d'Italia či na brojení proti menšinám.

Připočte-li se styl projevu, těžko pochybovat. Za fašistu býval označován ostatně svého času i Silvio Berlusconi, politik mnohem mainstreamovější.

Čistě politologicky se ovšem o fašismus skutečně nejedná. I když je u Meloniové a Bratrů Itálie stále skloňováno slovo národ, programově je tato strana pro slabý stát s nízkými daněmi. Fratelli d'Italia nehlásají nějakou totální kontrolu a už takřka vůbec ne militarizaci. Namísto uniformovaného předvoje či obnovování impéria slibují nízké daně a škrty snad ve všem, kromě podpory porodnosti.

Smysluplnější než sám fašismus se proto jeví řešit, co vlastně od Meloniové a Fratelli d'Italia hrozí. Nechtějí vyvést Itálii z Evropské unie ani z NATO, ba ani z eurozóny už ne, natož aby rušili volby. Nechtějí omezovat politickou soutěž či tiskovou svobodu.

Ve srovnání s klasickou euroskeptickou pravicí, a to i s tou zahradilovského zabarvení, jde přesto u nastupující italské garnitury o řádově vyšší míru problematičnosti. Partné je to zejména ve čtyřech ohledech.

Novou vládu vytvoří společně s Fratelli d'Italia dle předvolební dohody okamurovská Lega Mattea Salviniho (vlevo) a Forza Italia Silvia Berlusconiho (uprostřed). Foto Alberto Pizzoli, AFP

1) Konstrukce vnější hrozby

Za prvé, práce s motivem ohrožení (národa, rodiny, křesťanské civilizace, dosazujme dále) je pro Fratelli d'Italia ne jen komplementem profilace jako pro ODS nebo Právo a spravedlnost, ale jedním ze jejích středobodů. Představitelé italské strany navíc tento motiv soustavně doplňují vágními konspiračními schématy, v nichž dané útoky na civilizaci, normálnost, rodinu atd. někdo řídí. Meloniová mluví v této souvislosti nejčastěji o „finančních spekulantech“, „globalistických elitách“ či prostě „levici“.

Naplnit dané kategorie lze přitom bezmála čímkoliv, čehož Fratelli d'Italia pružně využívají. Tu jsou oním loutkářem konkrétně špičky italské Demokratické strany, tu bruselští úředníci, tu lidé z neziskovek, jindy investoři z USA, George Soros, ale třeba i právní znalci, kteří trvají na ústavních právech pro každého.

Zatím šlo primárně o volebně-mobilizační taktiku. Nyní, v oficiálním postavení, centru mediální pozornosti a s exekutivní mocí, jde o mnohem nebezpečnější záležitost. Ale i kdyby nechtěli Fratelli d'Italia věc nějak účelově zneužít, i samo pokračování ve štvavé rétorice z oficiálních míst po delší dobu na společnost působí — viz Srbsko nebo Maďarsko. A pokud se nové italské vládě nebude dařit, je zde zvýšené riziko svádění všeho na vnějšího kazitele, což může mít opět vážné důsledky.

2) Radikálně konzervativní aktivismus

Za druhé, Fratelli d'Italia jsou ve srovnání se svými klasicky euroskeptickými kolegy ve svém konzervativismu agresivnější a aktivističtější. Konkrétně se to týká otázek nacionalismu, reprodukčních práv, práv sexuálních menšin a přistěhovalectví či poskytování azylu. Proto nejčastěji zmiňované obavy analytiků ohledně konkrétních změn, jež Itálii nyní čekají, směřují právě k těmto záležitostem.

Například: Meloniová i po volbách zopakovala, že její vláda nezakáže potraty, které byly v Itálii legalizovány až v roce 1978. Fratelli d'Italia ovšem dlouhodobě spolupracují s protipotratovým hnutím a stále přicházejí s různými nápady, jak interrupce stigmatizovat — tu třeba s řízeným nasazováním protipotratových aktivistů na kliniky, tu se snahou zakládat hřbitovy potracených plodů se jmény a podobě.

Nebo: Meloniová slíbila, že její vláda nebude kriminalizovat homosexualitu. Fratelli d'Italia ale dlouhodobě bojují proti „indoktrinaci dětí“ prostřednictvím „propagace homosexualismu“, konkrétně třeba proti liberální sexuální výchově na školách či proti zobrazování homosexuality v televizi.

O uprchlících — o pokutování zachránců uprchlíků z moře či o plánované soustředění azylantů bez dokumentů v uzavřených oblastech — byla v těchto souvislostech řeč už ve volební zprávě.

3) Pomrkávání na černé košile

Za třetí, ač je vztah Fratelli d'Italia ke klasickému fašismu, jak už řečeno, diskutabilní, Meloniová a spol. stále nesporně jakoby pomrkávají i na skutečné tvrdé fašisty, kterých není ani v současné Itálii vůbec málo. Činí tak pomocí nejrůznějších symbolů a kulturních odkazů. Něco podobného v hrubější formě známe například od slovenských kotlebovců — viz případ s dary ve výši 1488 eur.

I Meloniová sama vkládá do svých projevů věty či sousloví známé od Mussoliniho, používá podobná mottaobdobné strašáky. Neupíná se sice k nostalgii po Mussoliniho režimu, často však mluví ve výrazech jako čistota, zdraví či síla společnosti. A, jak už též vzpomenuto, volá po razantních řešeních.

Může v tom nakonec skutečně být i něco víc než jen kolorit daného koutu italské politiky? Mezi znalci se vede debata, jestli může jít i o nějaké prvky neofašismu, tedy snahy opravdu měnit systém k nahnědlejší podobě, byť jinými než Mussoliniho prostředky, či zda jde už jenom o postfašismus, tedy o zcela jiné cíle a přistup, v nichž pouze stále sem tam něco ze starých pořádků dožívá, anebo jde prostě o dílčí pragmatickou taktiku jedné konzervativní populistky.

Závěr této debaty zatím neznáme. Jistá gesta vůči černým košilím tu ale jsou.

4) Silný blokační hlas v EU

Konečně za čtvrté, na rozdíl od ODS, ale třeba i od polského Práva a spravedlnosti, jsou Fratelli d'Italia v některých ohledech daleko nepředvídatelnější. Zde se rizika týkají zejména unijní politiky. Sama Meloniová si sice v souvislosti se svým nástupem pospíšila uklidnit finanční elity a částečně i ty politické; hned pár dní po volbách však připomněla, že v eventuální energetické krizi se bude řídit prioritně dle italských zájmů.

Jak již uvedeno dříve, nejde přitom ani tak o nebezpečí nějaké velké integrační krize. Tu by dle všeho Meloniová skutečně rozpoutat neměla. Její vláda však bude mít pravděpodobně sklon přidávat se do blokačních koalic a komplikovat záležitosti jako prosazování evropských hodnot a práva nebo hledání shody na společné zahraniční, klimatické a právě například energetické politice.

To, co doposud dělalo v Evropské unii jen orbánovské Maďarsko a sem tam Polsko, může v budoucnu podpořit právě italský hlas. Síla italského hlasu je přitom tradičně veliká a vedle zmíněného může též politicky prospět ostatním podobným uskupením po Evropě.

Meloniová sama má zvláštní druh charismatu propojující polohy rozhořčené řečnice a asertivní političky, a přitom vtipné glosátorky a chápavé posluchačky řadových Italů. Foto Piero Cruciatti, AFP

Pravdu má povolební úvodník britského Guardianu, kde stojí, že pro Itálii samu je vítězství Meloniové především vítězstvím iliberalismu. Ještě větší pravdu má ale Patrick Wintour, když píše, že „Evropa se zatajeným dechem čeká, až Giorgia Meloniová odhalí svou skutečnou politickou identitu“.

Vše může dopadnout samozřejmě i jinak — klidně jako u nás, anebo tak, jak je v Itálii obvyklé — průměrná doba vládnutí italského kabinetu je v poslední dekádě dvacet měsíců. Může být ale i hůř a leccos nasvědčuje tomu, že i bude.

S novou vládou čekají Itálii nesporně škrty v sociálních výdajích, a přitom okázalá podpora porodnosti, pravicově populistická politika doplněná o snižování daní na dluh a nová míra přísnosti na azylanty, přistěhovalce i příslušníky menšin celkově. Zemi čeká též omezování inkluze a integračních programů. Čekají ji snahy o omezování reprodukčních práv.

Čas, možnosti a ono odhalení skutečné politické identity Meloniové pak ukáží, zda skončí u tohoto, nebo se půjde dále.

Diskuse
MP
October 8, 2022 v 11.29
No tak ale hlavně že je proukrajinská, že

Ostatně s takovým Podoljakem a dalšími Zelenského boys si může podat ruce...

PK
October 8, 2022 v 12.29

Doufal jsem, že Plevu dávno fackuje hanba, a že se tady jen tak neukáže.

MP
October 9, 2022 v 9.44
Martinovi Plevovi

Je mi líto, ale Rusko se definitivně postaralo o velmi jednoduchou rovnici:

Nebýt pro ukrajinský znamená schvalovat masivní mučení a vraždění civilního obyvatelstva a vedení vojenských operací způsobem, který porušuje válečné právo.

Takže ano, hlavně, že je proukrajinská, protože zpráva, že se premiérkou osmdesátimilionové členské země EU s ekonomickým výkonem tuším i v absolutních číslech o něco málo větším než je ten ruský, by byla hodně špatná.

A ano, je to fašizoidní mrcha, která zabrala prostor uvolněný neschopnou levicí a která si zahrává s podobnými motivy jako si u nás svého času zahrával přítel Chovanec a nedávno přítelkyně Maláčová. A používala ve volbách stejná hesla jako ten pán, co udělal kariéru v armádě přisluhující okupantům jeho země a pak se překabátil. Prostě máme všechny důvody se bát italského scénáře, tak alespoň jedna dobrá zpráva.

IH
October 9, 2022 v 10.59
Pane Plevo,

Já jsem na to vlastně upozornil na jiném místě, zcela proruský je Írán a Severní Korea.

Výsledky voleb v našem politickém sytému nás vesměs netěší, často i trápí, mají však přesto jeden pozitivní efekt, voliči, kteří hlasovali pro vítěze, dají posléze pokoj, když (více, či méně) vyčítat mohou hlavně sobě. Západ dokazuje, že stabilitu lze zajistit i jinak než z moci ajatolláhů, dynastie Kimů nebo vojenské expanze.

Řečeno s mírnou dávkou naivity, jestliže nová italská premiérka nespřádá ani ve snu plány na anexi Korsiky (ani Zadaru či Rhodu), proč by měla být upřímně proruská (protiukrajinská)?

MP
October 10, 2022 v 9.54
Ad Martin Pleva

Trochu jsem to s tou jednou dobrou zprávou přehnal.

Vlastně je to hodně špatná zpráva. Itálii zřejmě povede politická strana, která bude provádět mírný regres v rámci zákona, takové jen mírně navinule a jen trochu fašistické svinstvo. určitě nepožene lidi s jinou sexuální orientaci do koncentráků a plynových komor, jen jim k potěšení středostavovských páprdů (můj syn by optimisticky napsal "bílých", ale oni jsou všech ras, vyznání a pohlaví) bude přerozličně otravovat život. Tak trochu kaczyeňa po italsku.

A my to musíme brát jako ještě dobrou zprávu -- mohl to být plnohodnotný fašismus podporující vražedný ruský režim. A to proto, že jsme ztratili kus stabilizujícího levého středu. Ten kus, který zblbl z pečlivě proher sociální demokracie dosažených usilovnými góly do vlastní branky a z její neschopnosti dělat alespoň nějakou, když ne sociálně demokratickou ekonomickou politiku. Ten kus, který si zkouší zjednodušit nepřehledný svět plný různých nebezpečí na krásný svět, kde za všechno může jeden jediný velký Šajtán za velkou louží.

Filip Outrata v jiném článku na DR spekuluje o tom, jak oslovit tekutý hněv nasraných mas, ale ono je podle mého důležitější -- jak pro budoucnost sociální demokracie, tak pro budoucnost demokracie vůbec -- uvažovat, jak prolomit klapky na očích lidí jako je Martin Pleva.

NEUTUCHAJÍCÍ PROBLÉM PROGRESIVISMU S TÍM FAŠISMEM A NACISMEM

„Mohl to být plnohodnotný fašismus...“, podporující vražedný ruský režim, který s plným nasazením bojuje proti ukrajinskému fašismu (viz např. postoj Petra Uhla, Tomáše Tožičky či Martina Plevy).

Jestli tomu dobře rozumím, tak proti fašismu jako vždycky bojuje hlavně Rusko (někdy trochu hlava nehlava) a samozřejmě také progresivismus.

Spojencem progresivismu a Ruska v jejich svatém boji proti fašismu je emancipující feminismus, dále také hrdinný a na lidské oběti příliš nehledící islám, tvrdě trestající odvážné nezahalené ženy a svého hanobitele Salmana Rushdieho, islám bojující proti onomu Tožičkovu „židovskému fašistickému státu“ (s Davidovou hvězdou a haknkrajcem ve znaku), samozřejmě ryzí muslim Ramzan Kadyrov, vyzývající Rusko k použití jaderných zbraní, dále Wagnerovci připomínající svým pojmenováním oblíbeného skladatele Adolfa Hitlera, Lukašenkovi iráčtí uprchlíci hledající solidaritu a humanismus ve „fašistickém“ Polsku s údajnými „zónami bez LGBT“, hnutí LGBT a samozřejmě i ta Timmermansova „okrajová role zemního plynu“.

„Gratuluji Giorgii Meloniové k jejímu vítězství v italských volbách. Těším se na budoucí spolupráci,“ napsal na Twitteru český premiér a předseda ODS Petr Fiala.

„V Itálii ve volbách zvítězili vlastenci, i když Italům Evropská unie vyhrožovala,“ napsal na Twitteru Tomio Okamura.

Progresivistům bojujícím proti fašismu a populismu se z toho nejspíš musí trochu točit hlava. Jinak je ta situace ale celkem dost přehledná, akorát si musíte sundat klapky z očí.

PARADOX PROGRESIVISTICKÉ NOVOŘEČI

„Itálii čeká podpora porodnosti a snahy o omezování reprodukčních práv.“

To by člověk nevymyslel – omezit reprodukční práva a podporovat porodnost...

Není tedy žádným překvapením, že takové to pokrokové pokrytectví (demonstrované například jazykovými paradoxy ve významu slov) vyvolává v mnoha lidech silné znechucení. Progresivisté tomuto znechucení s oblibou říkají „fašismus“, zatímco poslanci ukrajinského parlamentu například tu „občanskou“ iniciativu za legalizaci stejnopohlavního manželství na Ukrajině označili za ruskou provokaci a informační sabotáž. „Za tohle nebojujeme,“ říkají ukrajinští vojáci. Je bohužel dost očekávatelné, že právě pokorným akceptováním těchhle progresivistických pitomostí i na Ukrajině podmíní evropští Putinovi kolaboranti další vojenskou a hospodářskou pomoc Ukrajině. V tom případě by šlo o odporné vydírání a zneužití nouze napadeného státu.

https://vsirazom.ua/news/rizka-reakcziya-vijskovyh-na-odnostatevu-petycziyu-my-ne-za-cze-voyuyemo

Na Ukrajině je holt potřeba vymýtit ten fašismus, myslí si Putin a progresivisté.

Putin i progresivisté mají prostě stejný cíl: destabilizace (rozklad) západní společnosti. Putin i progresivisté si myslí, že potom na těch troskách západní společnosti (kultury), vznikne něco lepšího. V tom, co je to to „lepší“ se nejspíš neshodují, shodují se ale v té potřebě destrukce stávajících struktur západní společnosti (čili kultury).

IH
October 11, 2022 v 18.26
Pane Nusharte,

proč mít za zarážející či volající po srovnání, jestliže konzervativci i progresivisté shodně nejsou spokojeni s převládající kulturou společnosti. Prvně jmenovaní ovšem preferují stav, který již pominul, druzí pak podstatnou prolongaci některých nových trendů. Takhle přece stojí věci běžně, co je jednomu moc, druhému se zdá být málo.

Být kritický znamená být západní. Evropský. Snad by bylo žádoucí jen tolik, pochopit, že budoucnost nemůže být jako minulost, ale zrovna tak nesmí být jen potlačenou minulostí.

To je, pane Horáku, velký omyl, že ti „prvně jmenovaní preferují stav, který pominul“. Pokud tedy za ty prvně jmenované mohu mluvit, oni nepreferují stav, který pominul, netouží po nějakém zakonzervování vývoje. To snad jenom nějací nostalgičtí obdivovatelé romantismu si idealizují minulost a přejí si „otevřít konzervu krásných starých časů“.

Ti prvně jmenovaní (tedy ti konzervativci) nechtějí „zastavit dobu“, nechtějí zakonzervovat vývoj, oni se pouze chtějí vyvarovat sociálního inženýrství, oni tedy před tím inženýrským nedemokratickým „kreacionismem“, který tu podobu společnosti diktuje „z nebeských výšin“, preferují přirozený (spíše samovolný) – v podmínkách západní kultury demokratický (nikoliv nadirigovaný „vládou filozofů“ či inženýrů shůry) – preferují tedy vývoj a nikoliv stvoření, kulturní evoluci a nikoliv inženýrský kreacionismus vládnoucí shůry.

Konzervativec má respekt k vlastní i cizí kultuře, respektuje její vývoj, váží si demokracie, ale nesnaží se ji „vyvážet“ do nekompatibilní cizí kultury a stejně tak se například nesnaží o násilnou instalaci multikulturalismu „shůry“ - z výšin moci. V prostředí západní společnosti je tedy konzervatismus nerozlučně provázán s demokracií, ve vztahu k cizím kulturám je ovšem respektující, protože si je – na rozdíl od progresivismu – vědom toho, že není vlastníkem „jediného správného řešení“.

Tak jako (biologická) evoluce funguje jen v závislosti na prostředí, tak totiž i ta evoluce kulturní vytváří různé modely společnosti na základě předchozího vývoje v daném místě a na základě podmínek místního prostředí. Ekonomická globalizace samozřejmě přináší i globalizaci kulturní – včetně všech těch agresivních reakcí na hegemonní postavení kultury Západu (dané jeho ekonomickou úspěšností), to ale neznamená, že všude dojde k „zestejnění“ prostředí, ke vzniku stejných podmínek po celé planetě.

A ano, mnohá ta řešení současného „inženýrského kreacionismu“ přímo souvisejí s evoluční úspěšností příslušných populací (kultur), stejně jako v přírodě.

IH
October 12, 2022 v 10.59

No, pane Nusharte, tady asi došlo k nedorozumění. Já jsem (sice) psal obecně o konzervativcích (a progresivistech), ale navazoval jsem na Váš předchozí příspěvek, na toho Putina, jak jste ho v něm zmínil. Zajisté mi tedy nešlo o konzervatismus, jaký uznáváte Vy a nakonec, nejednou, i já. V zájmu objektivity je ovšem namístě podotknout, že nevíme, co by se mohlo stát třeba s konzervativními představiteli dvou zemí Visegradské skupiny, kdyby znenadání měly 17 mil. km2 a ke 150 mil. obyv.

Co se týče demokracie, již máte (už) za konzervativní hodnotu, kritičností ani tu myslím šetřit netřeba. Nakonec jejím dílem, nejinak než sociálního inženýrství, byly různé nepěkné realizace. A propos, byly základy Evropy, k nimž se dnes hlásí především konzervativci, budované po smrti Ježíšově spíše demokraticky, nebo jako akt z rodu sociálního inženýrství?

Ale abych Vám dal taky v něčem za pravdu, tak jak Putin a jeho potenciální následovatelé, tak i někteří progresivisté mezi progresivisty jsou s to recyklovat nenávist, když Evropa stále ještě stojí na obou svých ideových nohách. Nesrovnávejme však nesrovnatelné, do starého válečného bahna např. mladá Greta Thunbergová jistě nezabředne. Ani stařičký Soros. Ale Putin zabředl zcela jistě, svobodně a ochotně.

Je pane Horáku zřejmé, že cílem Ruska je destabilizovat západní společnost. Kulturní válka „progresivismu s konzervatismem“...

[pouze zjednodušeně takto řečeno; významnou roli v tom pochopitelně sehrává krize liberalismu, která je de facto vývojově předurčena v jeho samotné „DNA“ – když například liberalismus vyčerpá přírodní zdroje nutné k našemu pojetí svobody]

... se k tomu hodí více než dobře a nezáleží přitom vůbec na tom, kterou stranu Rusko fakticky podporuje [na oslavy připojení Krymu přicestovali před lety jak zástupci evropské krajní pravice, tak i zástupci evropské krajní levice] a které straně podporu jenom deklaruje. Putin určitě nikoho před ztrátou demokracie nezachrání.

Pokud jde o tu demokracii, nemůžeme ji vnímat ahistoricky, je to výsledek evoluce kultury v západní civilizaci. Podle mě je tedy poněkud irelevantní posuzovat, zda po Ježíšově smrti byly základy Evropy budované demokraticky nebo prostřednictvím sociálního inženýrství. Myslím, že v té době prostě nemůžeme mluvit ani o demokracii, ani o sociálním inženýrství. Bylo by to podobné, jako když deník Washington Post obvinil Aristotela z „otcovství vědeckého rasismu“ a na závěr této kritiky nazval řeckého myslitele „praotcem rasových teoretiků“. [Tohle progresivistické šílenství mimochodem nemůže být jednou z těch dvou Vámi zmíněných „ideových noh“ západní civilizace, to je totiž prostě cesta k vymazání celé západní filozofie.]

IH
October 16, 2022 v 22.34

Přiznám se, že jsem si myslel, nebo myslet chtěl, že konzervativní politika (snad se to tak dá říci) katolických zemí (Itálie, Španělska, Chorvatska, Maďarska i Polska či Slovenska) před 2. světovou válkou a za ní byla zvláštní, neopakovatelnou kapitolou během krizového vývoje Evropy (v podobě ruské revoluce a proměny v Německu). Jsem nerad, když současnost mi staví před oči, že (nehledě na nebývalé projevy papeže Františka) jde o tendenci znovu aktuální, již delší dobu sílící. Starost mi, v nestejné míře, dělá pochopitelně i vývoj v zemích jiného typu (samozřejmě v Rusku, Číně, Turecku, ale také třeba v Indii nebo Izraeli), ale současní či nedávní volební vítězové ve státech tradičně "západokřesťanských", jako jsou Trump, Bolsonaro, Duterte apod. až po dlouhodobě vlády se držící lídry několika zemí EU, mě mrzí zvláště.

Naproti tomu v případě progresivistů vnímám, že nemají vlastně nikde u moci své reálné představitele a že se vyžívají v málo důsažných kampaních, leckdy hloupých, v naschválech a provokacích, asi z otrávenosti ze stále více odkládané střídy generací a usnadněných chabým povědomím o minulosti i působením mladých přistěhovalců.

Je jasné, že obrazoborectví vůči kdysi ustavené hierarchii historických osobností jednou za čas vyvře a nemusí to být vždy jen na škodu. Jestliže jsou země naší části Evropy v tomto směru pozadu a bez zápalu, je to pro ještě tu působící zkušenost s nedovzdělanými autory předmluv a doslovů, v nichž s vládnoucí ideologií posilněným egem kádrovali i sebevětšího génia, ne uvědomujíce svou trapnost a směšnost.

Příliš jednostranné soudy progresivistů a pokusy o ikonoklasmus v případě koloniální minulosti a jejich představitelů, dokonce i víceméně domnělých, bych viděl někdy primárně co proud na mlýn nacionalistů v populačně i ekonomicky velmi vzrostlých zemích nedemokratického a protidemokratického tábora, kteří nepociťují sebemenší zábrany, jakmile cítí příležitost dělat sami mocenskou reálpolitiku hodně starého typu.

„Soudy progresivistů ... bych viděl co proud na mlýn nacionalistů.“

S tím, pane Horáku, souhlasím. Zdá se, že je to vzájemně posilující se konflikt, extrém na jedné straně vyvolává další extrém na straně druhé. Nesouhlasím s tím, že to nemusí být na škodu – posilování tohoto destabilizujícího konfliktu uvnitř západní kultury (kulturní občanská válka, či spíše občanská kulturní válka, která má potenciál přejít ve válku občanskou, jako se to v historii někdy stávalo) představuje ruský geopolitický zájem. Na škodu to je. (Na škodu geopolitického zájmu Západu.)

+ Další komentáře