Rychlostí blesků prolétla v pondělí sítěmi zpráva, že předseda slovenské neoluďácké strany ĽSNS a aktuálně též poslanec Marian Kotleba může jít vězení. Jedná se o jeho slavnou šekovou kauzu — Kotleba ještě jako banskobystrický župan odevzdal v březnu 2017 třem rodinám na slavnostní akci k výročí vyhlášení Slovenského štátu šeky s darem 1488 eur. Číslo 1488 je přitom poznávací šifrou neonacistů.

Prvoinstanční soud shledal Kotlebu vinným z „podpory a propagace skupin usilujících o potlačování základních práv a svobod,“ pročež mu vyměřil trest čtyři roky a čtyři měsíce nepodmíněně. „Je to přelomový rozsudek,“ uvedl v reakci žalující státní zástupce. A má pravdu. Potvrdí-li vše i Nejvyšší soud SR — Kotleba se slíbil odvolat —, čeká poslance ztráta mandátu a pobyt v nápravném zařízení.

Jaké bude mít rozsudek politické důsledky? Na Kotlebovu kariéru zatím nevíme. Politik se označil samozřejmě hned za člověka, který je „trestán za to, že pomáhal lidem“, a za oběť „procesu na objednávku“. U oněch osmi procent voličů, kteří pro něj pravidelně hlasují, mu to zřejmě projde. V kriminále může navíc i leckdo nadiktovat knihu, která se pak dobře prodává...

Z hlediska obecných dopadů se ovšem patří rozsudek přivítat, a to i ve vztahu k českému prostředí. Konečně totiž může v naší politické kultuře učinit přítrž podobnému náckovskému pomrkávání, nebo jej alespoň omezit. 

Způsob dokazování

Slovenská soudkyně na záznamu s odůvodněním rozsudku trefně argumentuje: čísla 14 a 88 jsou jenom čísla, která používat není zločin. Zločin je páchán až jejich používáním v určitém kontextu. Marian Kotleba nechal příslušné číslovky vypodobnit okázalým způsobem na bílé darovací šeky, které připomínaly spíše cedule, a třem rodinám je předal na oslavě při příležitosti výročí vzniku klerofašistického Slovenského štátu, který práva a svobody programově potlačoval. Sám Kotleba navíc pronesl na akci řeč oslavující prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa.

Soud vzal dále do úvahy výpovědi tří znalců, kteří přiblížili, jak se šifrou 14/88 neonacistická scéna pracuje — že jde o všem srozumitelný symbol, který se nevysvětluje, že se používá například v neonacistické módě či při tetování a že byl zaznamenán také na oblečení účastníků akcí krajní pravice, kde Kotleba vystupoval.

Obžalobě se pak ještě podařilo prokázat, že Kotleba rozesílal jako župan částku 1488 eur i různým sportovním či kulturním organizacím, které žádaly o příspěvky. Zhroutila se tak konstrukce obhajoby, dle níž cifra 1488 vznikla náhodou, respektive pouze rozdělením sumy peněz sešlých v sociální sbírce na tři rovné díly.

Kotlebovi zůstaly nakonec jen slabší linie hájení, jako že obžaloba dodávala důkazy dodatečně nebo že on penězi podporoval rodiny s postiženými, zatímco nacisté postižené likvidovali. Nepomohla mu ani závěrečná více než sedmihodinová řeč.

Nácci a nácíčci

Každý, kdo sleduje působení Mariana Kotleby na Slovensku, ví, že Kotleba není ideologicky vzato klasický nacista-hitlerčik, ale že je neoľuďák — člověk, který čerpá inspiraci jednak ze slovenského farského fašismu, jednak ze soudobých krajněpravicových trendů: národoveckého izolacionismu, odporu k elitám, liberalismu a intelektuálům obecně, přesvědčení o zhoubnosti politické korektnosti a o ohrožení bílé civilizace / křesťanské kultury.

Šifra 1488 přitom odkazuje k čistému neonacismu — 14 je program „čtrnácti slov“ formulovaný hvězdou moderního neonacismu Davidem Lanem („Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost našich bílých dětí“) a 88 je HH, Heil Hitler.

To ale nevadí. Podstata je jinde: Kotleba ani většina ostatních dnešních „nácků“ v politice nechce zavádět přímo nacismus — ani původní, ani aktualizovaný. Jde jim o jiné formy režimů pevné ruky, nebo prostě jen o vliv a peníze. K tomu potřebují voličskou podporu. A náckovské pomrkávání typu 1488 jim slouží k přitahování dalších potenciálních voličů z části rozhořčených skupin ve společnosti: těch, kteří do nebe nesnášejí Romy, těch, kteří sdílejí strach z kolapsu civilizace bílého muže, těch, které dráždí politická korektnost, těch, kdo chtějí radikální řešení migračních otázek, a podobně.

Lidé, kteří se zajímají o důsledky nesnášenlivosti či počátky totalitních režimů, vědí, jak nebezpečné to je — že nahromaděná zloba se vybíjí většinou na slabších menšinách; že se dlouhodobým pomrkáváním fašizuje i širší společnost či že garnituru prospěchářů a nácíčků může v krizových okamžicích vystřídat garnitura skutečných nácků.

Stále je ale obtížné příslušné věci dokazovat, zastavovat a trestat. V tomto může být Kotlebova kauza návodnou.

Od pádu řeckého Zlatého úsvitu jsou slovenští Kotlebovci nejextrémnější parlamentní stranou v EU. U nás podobnou nemáme. Ale ani pan řídící Václav Klaus mladší si neodpustil letos na Památný den romského holocaustu vtípek s rasistickým podtextem. A takový Tomio Okamura se činí na Twitteru každý den.

Nyní je tu i pro ně dík Kotlebově kauze výrazná linie, která říká: „Pozor pánové! Strašte si Bruselem nebo neomarxismem, když chcete z lidí dělat voly. S nesnášenlivostí a hailovačkami ale brzděte.“ Vězení měl sice za sebou nejeden z našich prezidentů, žádný však kvůli nebezpečné prospěchářské blbosti.