Šermování uprchlíky a zdvižené obočí nad opozicí -- že by politické déjà vu? Minulé parlamentní volby probíhaly v březnu 2016, právě mezi vlnami uprchlické krize a v hojně kritizovaném masmediálním rámování střetu dobra a zla. Jak napsal tehdy ve svém sprievodci pred voľbami Vlado Čičmanec: „Popis Smeru ako Zla, ktorého sa treba zbaviť, do veľkej miery sedí. Na to, aby sa v sobotu odohral mýtický zápas, však chýbajú (opozici) hrdinovia“.

Zkoumají-li se ovšem letošní volby na Slovensku více do hloubky, snadno se zjistí, že popsané jevy jsou spíše výjimkami. Oproti situaci na konci zimy 2016 se změnilo ve slovenské politice skutečně mnoho, i když to nemusí být na první pohled patrné. Zde pět příkladů, jež aktuální volby zřejmě zásadně ovlivní.

Jednou z novinek je mobilizace antifašistického hnutí, do nějž se otevřeně zapojily i tři z významnějších opozičních stran. Foto FB Bratislava bez náckov

Blok proti Smeru je větší, pevnější

Když vynecháme kotlebovce, tvořily v roce 2016 opoziční blok čtyři kandidátky: tehdy nová opoziční strana #Sieť kolem neúspěšného, ale perspektivního kandidáta z prezidentských voleb 2014 Radoslava Procházky; neoliberální až libertariánská Sloboda a Solidarita (SaS), jíž její předseda-zakladatel Richard Sulík zformoval stranu v roce 2009 napravo od dzurindovské SKDÚ-DS; slovensko-maďarská středová Most-Híd v čele s Bélou Bugárem, která bývala už v dzurindovských koalicích; a Matovičovi Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti (OĽaNO), nedisciplinovaná protificovská všehochuť.

Krátce před volbami 2016 vystoupal pak ještě jeden opoziční projekt v podobě hnutí Sme Rodina, formace založené playboyem a kamarádem několika dnes již mrtvých mafiánů z 90. let Borisem Kollárem, toho času majitelem lyžařského komplexu na Donovalech a bulvární celebritou. S ním se však v parlamentu příliš nepočítalo.

Vlastní volby dopadly nakonec tak, že favorizovaná #Sieť se dostala do sněmovny jen těsně a vůdčí roli v opozici převzala SaS; Sme Rodina udělala nečekaně dobrý výsledek. Most-Híd a část #Sietě následně vstoupily do koalice s Smerem a národovci z SNS, v důsledku čehož se #Sieť rozpadla a zbytek pravicové opozice zůstal v parlamentu ve velké menšině.

Před letošními volbami tvoří opoziční blok opět SaS a OĽaNO, ale společně s nimi vracející se tradiční konzervativní křesťanští demokraté (KDH), tentokrát v čele s nepřehlédnutelným podnikatelem-aktivistou Alojzem Hlinou, a dále dvě nové kandidátky: strana Za Ľudí exprezidenta Andreje Kisky a levopravá dvojkoalice Progresívne Slovensko/Spolu (PS/Spolu). Tu vede Michal Truban a Miroslav Beblavý.

Závazek nejít do koalice se Smerem, SNS či kotlebovci je přitom u letošního opozičního bloku mnohem jednoznačnější než u minulého. Sulík, Hlina i Matovič na boji se Smerem vyrostli a Kiska, Truban a Beblavý stále zdůrazňují, jak je důležité nenechat se Smerem rozdělit. Žádné z pěti uskupení opoziční formace navíc nevylučuje spolupráci se Sme Rodina, a případně i Mostem-Hídem či dalšími stranami, pokud by se dostaly do sněmovny.

Opozice je tak letos nejen silnější, ale i zkušenější, čitelnější a odhodlanější.

Opozice má jinou strukturu

Ze čtyř subjektů, jež šly jako opoziční blok do voleb 2016, byly #Sieť a Most-Híd kritizovány za přílišné vazby na určité podnikatelské kruhy a za ne-jednoznačnou-čitelnost, což se potvrdilo. SaS měla zas na sobě cejch fundamentalistů, protože v roce 2012 způsobila trváním na svých ideologických zásadách rozpad vlády Ivety Radičové a návrat Fica. O OĽaNO se jako o straně vůbec neuvažovalo.

Z letošní opozice působí Za Ľudí, PS/Spolu i KDH jako standardní evropské a jasně čitelné strany, SaS připomíná liberálnější křídlo české ODS a OĽaNO je dnes disciplinovanější — předpokládá se, že Matovič jej má více pod kontrolou. Do pozice volného radikála se posunula Kollárova Sme Rodina. A u Mostu-Hídu se soudí, že půjde do vlády s kýmkoliv snad krom kotlebovců, pokud se do sněmovny dostane.

Průzkumy veřejného mínění během roku naznačovaly, že novou opozici povede PS/Spolu, anebo Kiska, pokud by se jeho strana s PS/Spolu spojila. Kiska však spojení nakonec vetoval a nejpopulárnější z opozice bylo před volbami OĽaNO. Zajímavé je, že všichni lídři opozičních formací přijali tento trend v poklidu: i pokud by se stal Matovič premiérem, prý by se snažil, prý už několikrát ukázal, že si dovede uvědomit odpovědnost a prý by byl určitě lepší než Pellegrini nebo Fico.

Kotlebovci v centru pozornosti

Krajněpravicová strana vystupující od loňska pod změněným názvem Kotlebovci — Ľudová strana Naše Slovensko a odkazující se na fašistický Slovenský štát byla před volbami 2016 v izolaci a mimo hlavní mediální pozornost. Vstupem do sněmovny mírně překvapila, její obraz se ale ještě dlouho neměnil.

Přibližně v době prezidentských voleb na jaře 2019 se ovšem počal blok kotlebovců uvolňovat. Zástupci strany se začali objevovat v televizních debatách, agentury se jich najednou ptaly na mínění. Strana postupně přizpůsobila své vnější vystupování. I otevření neonacisté v jejích řadách už dnes na veřejnosti nehulákají, ale vysvětlují a chovají se jako bodří lidoví chlapíci.

V posledním roce pak panoval v řadách klasické opozice oficiální strach, že kotlebovci budou vtaženi po volbách přímo do vládnutí — že na ně spoléhá Smer jako na záložního partnera. Indicií k tomu byla celá řada, například jednání mezi Robertem Ficem a Marianem Kotlebou či rezignace strany na jeden z někdejších hlavních požadavků — na vystoupení z EU.

Posun přístupu ke kotlebovcům směrem k normalizaci měl ovšem pro stranu i negativní dopady. Kotlebovci musejí čím dál častěji vysvětlovat své koketování s fašistickou či nacistickou symbolikou, nahlas je připomínáno, jak Kotleba osobně zneužíval postavení banskobystrického župana, a dvě uskupení — PS/Spolu a KDH — začala proti kotlebovcům vystupovat i v rámci protifašistických demonstrací přímo v ulicích.

Někteří pozorovatelé uvádějí, že i tento druh zájmu kotlebovcům nakonec ve volbách pomůže, jiní tvrdí opak. V sobotu večer uvidíme.

Fico teď spíše jen v pozadí

V roce 2016 byl Robert Fico předsedou vlády a neviditelnější postavou slovenské politiky. Od března 2018 — od otřesů po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové — už je jen předsedou Smeru a ustupuje stále více do pozadí. I samu stranu vedl do letošních voleb jeho premiérský nástupce Peter Pellegrini. Fico byl vidět málo, do předvolebních debat například takřka vůbec nechodil. Znalci poměrů tvrdí, že má nemocné srdce.

Měsíce se na Slovensku psalo a mluvilo o pnutí uvnitř Smeru. Část pozorovatelů sice stále uvádí, že pozice Roberta Fica zůstává nezpochybnitelná — že je to stále on, kdo tahá za nitky. Alespoň navenek to však vypadá jinak.

Smer navíc není už ani na levici hegemonem. Ve volbách kandiduje strana-projekt někdejšího ministra vnitra Tomáše Druckera Dobrá voľba, k němuž přešla část sponzorů Smeru a jež měl v předvolebních průzkumech podporu tři až pět procent. Bývalé voliče Smeru se snaží oslovit i další podobné těleso Vlasť, které si založil expředseda Nejvyššího soudu SR a exministr spravedlnosti Štefan Harabin, mimořádně temná postava a symbol všech problémů slovenské justice, ale nepřehlédnutelný politik.

Třetí novou levicovou stranu — hnutí Socialisti.sk — se pak pokouší dostat do parlamentu známý levicový intelektuál Eduard Chmelár. Šance, že tato tři uskupení získají poslance, není velká. Nesporně ale oslabují Smer i vyhlídky Fica samotného.

Pro radikálnější část opozice představuje Robert Fico stále symbol celé minulé dekády, éry, s níž se je zapotřebí důsledně vypořádat. Pokud sestaví její zástupci novou vládu, bude zde snaha odhalit všechno, čeho se daný politik vládnoucí na Slovensku dvanáct let dopustil. Nebylo by ani velkým překvapením, kdyby někdejší mocenský velikán skončil do roka či dvou před soudem, možná i ve vězení.

Touha po změně?

Již volby 2016 měla dle průzkumů vyhrát opozice. Letos je její náskok ještě výraznější. Vše může dopadnout i tento rok jinak — jak připomínal i rozbor posledních zveřejněných šetření, kolem hranice vstupu do parlamentu osciluje sedm stran. Dá-li se ale věřit alespoň části slovenských médií, touha po změně je letos skutečně silnější.

Slovensko velmi poznamenala vražda Kuciaka a Kušnírové. V kontextu zveřejněné komunikace Mariana Kočnera se řeší již rok také propojení mezi ficovskou politickou garniturou, byznysem a slovenským podsvětím. Z mocenského výsluní byl stažen Robert Fico i korunní princ Smeru Robert Kaliňák. Prezidentkou byla zvolena liberálka Zuzana Čaputová, a to i přesto, že její soupeř z finálního kola Maroš Šefčovič nebyl nějakou ostudou či hrozbou, která by zmobilizovala protivoliče.

Z dvacítky reálných stran je letos na Slovensku skutečně na výběr. Nefašistická většina opozice je dle ujišťování svých lídrů připravena spolupracovat i přes konflikty v kulturně-politických otázkách či rozdílný pohled na témata typu uprchlické krize. Společně deklaruje priority jako nezávislá justice, nezávislá policie a řádně fungující právní stát.

Pokud zvítězí v aktuálních volbách opět Smer a pokud bude mít partnery na sestavení další vlády, bude to znamenat, že obraz Slovenska toužícího po změně, jak jej už rok a půl líčí masmédia i znalci, byl do velké míry falešný. Zatím ale vše nasvědčuje tomu, že se spíše potvrdí.