Od roku 2006 až do toho letošního, s krátkou přestávkou v letech 2010 až 2012, kdy vládla středopravá vláda Ivety Radičové, byli slovenští sociální demokraté vůdčí vládní silou. Nyní jsou nejsilnějším opozičním subjektem.

Po letech hojnosti a exkluzivního přístupu k moci, kdy byly vnitrostranické spory minimální (a pokud nějaké byly, řešily se uvnitř strany), se na světlo světa dostala některá pnutí. Zájmové skupiny uvnitř strany zacítily šanci prosadit svůj způsob jejího vedení.

Jinak řečeno: oligarchové a letití sponzoři strany si uvědomili, že pokud se má jejich investice dále zhodnocovat, s postupně víc a víc agresivně vystupujícím a vyčerpaným Ficem to už příliš nepůjde. SMER-SD totiž za posledních pár let zažil pokles voličské podpory v několikerých volbách po sobě, přičemž ty letošní parlamentní byly pro vnitrostranický vývoj, zdá se, rozhodující.

Dá se říct, že pozvolný pád strany začal už prvním pokusem Roberta Fica o odchod do „politického důchodu“: prohranými prezidentskými volbami v roce 2014, kdy ho porazil apolitický podnikatel Andrej Kiska. Tím druhým byla jeho loňská neúspěšná kandidatura na post ústavního soudce.

Navzdory tomu, že nesplňoval ústavní podmínku patnáct let právnické praxe, mu tehdejší koaliční většina v plénu odsouhlasila, že třináct a půl roku vlastně znamená patnáct let. Ani to mu k vytouženému odchodu do poklidného ústraní nepomohlo.

I tam se však potvrdil slavný výrok Jeana-Louise de Lolme o tom, že parlament může všechno kromě toho, aby z ženy udělal muže a opačně. Zajímavé na tom je, že Fico tehdy „dokazoval“ svou „právní praxi“ i tím, že poslancům a poslankyním předložil potvrzení o tom, že kdysi učil na katedře politologie na Univerzitě Konstantina Filosofa v Nitře. Tedy na té politologii, kterou jako premiér občas zmiňoval jako příklad neužitečného oboru a v duchu hesel normalizačního socialismu vyzdvihoval především manuálně pracující.

Od doby, kdy se v důsledku vraždy novináře Kuciaka a jeho snoubenky v roce 2018 stal Peter Pellegrini poněkud nečekaně premiérem, se začalo spekulovat, zda by se právě on nemohl stát nástupcem Roberta Fica také ve vedení strany. Předtím roli „korunního prince“ plnil letitý ministr vnitra a Ficův stranický souputník Robert Kaliňák.

Expremiér Fico ale dával už tehdy jasně najevo — a činí tak i nyní — že o vůdcovství ve straně se nehodlá dělit. Dlouho se navenek zdálo, že tento status quo akceptoval i sám Pellegrini. Navíc podle stanov strany moc v ní dnes spočívá na zásadách „demokratického centralismu“: je prakticky koncentrována do rukou předsedy, který ovlivňuje i podobu konání stranického sněmu, o němž se ve straně už několik měsíců diskutuje.

Pellegrinimu už dřív bylo jasné, že jeho popularita roste, a to nejenom uvnitř strany, kde je už dnes oblíbenějším politikem než Fico, který stranu založil v roce 1999 po svém odchodu ze Strany demokratické levice, a to za finanční pomoci někdejších sponzorů Mečiarova ĽS-HZDS. První místopředseda tedy strategicky počkal na výsledek únorových parlamentních voleb.

Kdyby pro SMER-SD dopadly velmi špatně, mohl říct, že Fico tahá stranu ke dnu a je potřeba jej nahradit. To se ale nestalo. Strana měla navzdory svým skandálům a toxickým osobám s ní spojenými docela solidní výsledek. Ukázalo se, že voličská základna ukonejšená „sociálními balíčky“ včetně osob, jejichž individuální životní komfort se úzce pojí s úspěchem strany, je ještě pořád početná. Skončila však v opozici, což je pro Pellegriniho také dobrá výchozí pozice.

Doposud submisivní politik, který po kariérním žebříčku rostl spíš nesen událostmi než nějakou hýřivou vlastní aktivitou, se rozhodl de facto vyhlásit Ficovi otevřenou válku a vyzval ho k odchodu z vedení strany. Přidalo se k němu i několik „starých tváří“ z předsednictva strany. To se prý nesešlo už minimálně dva měsíce.

Fico svůj odchod odmítá připustit. Stranu označil za své dítě, které si vypiplal od samého začátku. Trochu to ve zdejší politice připomíná známé prohlášení premiéra Babiše o tom, že nikdy neodstoupí, a že bychom si to měli zapamatovat.