Fico vs. Pellegrini aneb Oligarchové na Slovensku přehazují výhybku

Marián Sekerák

V dlouhodobě nejsilnějším slovenském politickém subjektu nastává zlom. Tak jako kdysi nahradil Fico Mečiara schyluje se nyní k nahrazení Fica Pellegrinim. Otázkou pouze je, zda to bude v rámci Smeru, anebo v novém politickém subjektu.

Konec bratrství. Pellegrini vstoupil s Ficem do otevřeného konfliktu a v něm bude mít zřejmě navrch. Repro DR

Od roku 2006 až do toho letošního, s krátkou přestávkou v letech 2010 až 2012, kdy vládla středopravá vláda Ivety Radičové, byli slovenští sociální demokraté vůdčí vládní silou. Nyní jsou nejsilnějším opozičním subjektem.

Po letech hojnosti a exkluzivního přístupu k moci, kdy byly vnitrostranické spory minimální (a pokud nějaké byly, řešily se uvnitř strany), se na světlo světa dostala některá pnutí. Zájmové skupiny uvnitř strany zacítily šanci prosadit svůj způsob jejího vedení.

Jinak řečeno: oligarchové a letití sponzoři strany si uvědomili, že pokud se má jejich investice dále zhodnocovat, s postupně víc a víc agresivně vystupujícím a vyčerpaným Ficem to už příliš nepůjde. SMER-SD totiž za posledních pár let zažil pokles voličské podpory v několikerých volbách po sobě, přičemž ty letošní parlamentní byly pro vnitrostranický vývoj, zdá se, rozhodující.

Dá se říct, že pozvolný pád strany začal už prvním pokusem Roberta Fica o odchod do „politického důchodu“: prohranými prezidentskými volbami v roce 2014, kdy ho porazil apolitický podnikatel Andrej Kiska. Tím druhým byla jeho loňská neúspěšná kandidatura na post ústavního soudce.

Navzdory tomu, že nesplňoval ústavní podmínku patnáct let právnické praxe, mu tehdejší koaliční většina v plénu odsouhlasila, že třináct a půl roku vlastně znamená patnáct let. Ani to mu k vytouženému odchodu do poklidného ústraní nepomohlo.

I tam se však potvrdil slavný výrok Jeana-Louise de Lolme o tom, že parlament může všechno kromě toho, aby z ženy udělal muže a opačně. Zajímavé na tom je, že Fico tehdy „dokazoval“ svou „právní praxi“ i tím, že poslancům a poslankyním předložil potvrzení o tom, že kdysi učil na katedře politologie na Univerzitě Konstantina Filosofa v Nitře. Tedy na té politologii, kterou jako premiér občas zmiňoval jako příklad neužitečného oboru a v duchu hesel normalizačního socialismu vyzdvihoval především manuálně pracující.

Od doby, kdy se v důsledku vraždy novináře Kuciaka a jeho snoubenky v roce 2018 stal Peter Pellegrini poněkud nečekaně premiérem, se začalo spekulovat, zda by se právě on nemohl stát nástupcem Roberta Fica také ve vedení strany. Předtím roli „korunního prince“ plnil letitý ministr vnitra a Ficův stranický souputník Robert Kaliňák.

Expremiér Fico ale dával už tehdy jasně najevo — a činí tak i nyní — že o vůdcovství ve straně se nehodlá dělit. Dlouho se navenek zdálo, že tento status quo akceptoval i sám Pellegrini. Navíc podle stanov strany moc v ní dnes spočívá na zásadách „demokratického centralismu“: je prakticky koncentrována do rukou předsedy, který ovlivňuje i podobu konání stranického sněmu, o němž se ve straně už několik měsíců diskutuje.

Pellegrinimu už dřív bylo jasné, že jeho popularita roste, a to nejenom uvnitř strany, kde je už dnes oblíbenějším politikem než Fico, který stranu založil v roce 1999 po svém odchodu ze Strany demokratické levice, a to za finanční pomoci někdejších sponzorů Mečiarova ĽS-HZDS. První místopředseda tedy strategicky počkal na výsledek únorových parlamentních voleb.

Kdyby pro SMER-SD dopadly velmi špatně, mohl říct, že Fico tahá stranu ke dnu a je potřeba jej nahradit. To se ale nestalo. Strana měla navzdory svým skandálům a toxickým osobám s ní spojenými docela solidní výsledek. Ukázalo se, že voličská základna ukonejšená „sociálními balíčky“ včetně osob, jejichž individuální životní komfort se úzce pojí s úspěchem strany, je ještě pořád početná. Skončila však v opozici, což je pro Pellegriniho také dobrá výchozí pozice.

Doposud submisivní politik, který po kariérním žebříčku rostl spíš nesen událostmi než nějakou hýřivou vlastní aktivitou, se rozhodl de facto vyhlásit Ficovi otevřenou válku a vyzval ho k odchodu z vedení strany. Přidalo se k němu i několik „starých tváří“ z předsednictva strany. To se prý nesešlo už minimálně dva měsíce.

Fico svůj odchod odmítá připustit. Stranu označil za své dítě, které si vypiplal od samého začátku. Trochu to ve zdejší politice připomíná známé prohlášení premiéra Babiše o tom, že nikdy neodstoupí, a že bychom si to měli zapamatovat.

Hned po volbách Fico prohlásil, že chce ze strany SMER-SD mít čistě levicovou stranu. Což je poněkud zvláštní, jelikož právě levicově se už léta, byť ne od začátku, strana profiluje. Vzhledem k Ficově radikalizující se rétorice posledních let bude strana zřejmě nepokrytě směřovat k levému extrému.

Pellegrini Ficovi přes média odkázal, že jeho „otcovství“ mu nikdo nebere, ale po jedenadvaceti letech by už bylo vhodné, aby „své dítě“ nechal kráčet vlastní cestou. Jak bylo zmíněno, část vedení, ta „pragmatičtější, se však již teď postavila za Pellegriniho.

Počítat může zřejmě i s několika dalšími, méně výraznými členy parlamentu. Zejména s těmi, jejichž politickému růstu napomohl on sám. Navíc už dokonce začal propagovat svou vlastní webstránku, kde se odstřihl od rodné strany a buduje vlastní značku.

Je trochu paradoxem, že Pellegrini využívá vlastně typický nástroj Fica: hrát především sám na sebe a obklopit se věrnými, kteří mu budou krýt záda odměnou za vlastní politický a ekonomický prospěch. Nic není výmluvnějším příkladem tohoto stylu než fakt, že na svém webu promuje Pellegrini i videa, která vznikla za jeho působení v různých státních funkcích. Tedy ještě v době, kdy věrně a bezostyšně nosil politický dres SMER-u.

Nejnovější průzkum agentury Focus pro slovenský „Denník N“ naznačuje velmi výraznou podporu, až 21,4 %, pro potenciální stranu tohoto banskobystrického rodáka a absolventa tamní univerzity, za něhož se před několika dny postavili „smeráčtí“ poslanci a poslankyně místního krajského zastupitelstva. Odhlédneme-li od docela sugestivně položené otázky, první průzkumová vlaštovka — Pellegrini má jistě k dispozici jistě i své vlastní interní šetření — však ještě nic nemusí znamenat. Raketový start měly v průzkumech i strana „Sieť“ bývalého prezidentského kandidáta Radoslava Procházky, nebo strana „Za lidi“ exprezidenta Kisky. Jak nakonec obě ve volbách reálně dopadly není těžké si dohledat. Do oslňujícího úspěchu to mělo daleko.

Ať už se tedy nakonec na stranickém sněmu sociálních demokratů boj o předsednickou židli povede nebo ne, zdá se, že Pellegriniho cesta budování vlastního subjektu nabírá postupně reálné obrysy. Fico by v takovém případě musel bojovat na dvou frontách: vyhraňovat se vůči vládní koalici a současně vůči vznikající levicové konkurenci.

Oligarchové v zákulisí už ale výhybku zřejmě přehodili: od Fica k Pellegrinimu. Stejně tak, jako kdysi od Mečiara k Ficovi.