Dalo se vyhlížet, v co porážka Smeru-SD ve slovenských parlamentních volbách vyústí. Ve zpytování svědomí? V reformu či transformaci? V personální zemětřesení?

Předseda a bývalý premiér Robert Fico měl jinou představu. Opevnit se v pozicích a stát se tvrdým oponentem pestrobarevné koalice Igora Matoviče (OĽaNO). Fico si patrně výsledek vyhodnotil jako porážku jednoho typu populismu druhým. Vzal to statečně, ale potřebu se změnit necítí. Pouze v některých rozhovorech připustil, že upraví svůj komunikační styl.

Petru Pellegrinimu, jenž byl do voleb za Smer-SD premiérem, to nestačilo. Volal po hlubší reflexi a vyzýval Fica, ať složí předsednickou funkci, ba ať se stáhne z politiky úplně. Nebyl vyslyšen. A tak s evidentní jízlivostí konstatoval, že tuto stranu přenechá jejímu otci-zakladateli a vytvoří si novou.

Zopakoval tak Ficův fígl z roku 1999. Tomu se tenkrát zajídala široká pravo-levá koalice, opustil svoji domovskou Stranu demokratické levice a založil Smer. Nebylo to ale spíš tak, že rozpoznal vyčerpávající se potenciál SDL?

Zlí jazykové tvrdí, že mu ruku vedli ambiciózní oligarchové. Každopádně Fico představil politický projekt hlásící se po vzoru Blairových labouristů a Schröderovy SPD ke třetí cestě. Časem integroval slovenskou sociální demokracii, zradikalizoval svůj program a získal pro sebe na téměř deset let křeslo předsedy vlády.

Fico je zároveň pragmatik i tvrdý hráč. Dokáže se přizpůsobovat situaci, zejména náladám veřejnosti, ale svým kritikům z řad politické konkurence a médií umí uštědřovat nelítostné rány. Takový politik je dokonalý, dokud bojuje za správnou věc.

Co když ale jeho kompas selže? Co když se dostane pod vliv špatných kamarádů, ne-li přímo podsvětí? Co když propadne paranoidním představám, že mu všichni jdou po krku?

Na konci své vládní éry se Smer-SD stal symbolem klientelismu a korupce. Bývá to tak vždy, když je někdo u moci příliš dlouho. Potom ztrácí pud sebezáchovy a prorůstá i tam, kam by neměl. Poslední kapkou se stala vražda novináře Kuciaka a jeho snoubenky, jejíž zosnovatelé byli již nebezpečně blízko vládnoucí garnitury.

Fica coby premiéra tlak ulice smetl. Lidé ve velkých městech získali pocit, že Slovensko už nepatří jim, ale jemu. Paradoxně pak vynesli do vlády ne distingovanou stranu blízkou prezidentce Čaputové nebo stranu exprezidenta Kisky, nýbrž bizarní těžko ideově zařaditelné formace v minulosti koketující nejen s populismem, ale i čirou demagogií.

Slováci, kteří si přáli změnu, stále ještě doufají, že Matovič dospěje a jeho vláda vydrží déle než do švestek. Ovšem symptomatické už jsou disharmonické okamžiky mezi Matovičem a Čaputovou.

Za této situace tedy Pellegrini vzdal interní soutěž s Ficem, opustil Smer-SD a chystá se založit novou stranu. Představil už i své nejbližší spolupracovníky. Odchází z ním deset poslanců, mezi nimi známá jména jako Richard Raši, Ľubica Laššáková, Peter Žiga nebo Denisa Saková. Škarohlídi opět tvrdí, že jde jen o roztržku mezi oligarchy, kteří jsou věrní Ficovi, a oligarchy, kteří nad ním zlomili hůl. Kéž by to tak nebylo.

Hroutí se tedy poslední vlivná levicová bašta ve středovýchodní Evropě? Obávám se, že už se dávno zhroutila. Fico sice byl symbolem intenzivní sociální politiky, pročež si udělal solidní jméno zejména mimo Bratislavu, ale postupem času byl jeho styl konzervativnější a konzervativnější, což nejintenzivněji poznávaly menšiny.

Z ekonomických důvodů vycházel s Bruselem lépe než Česká republika, doma ale dával stále více průchod národovectví až nacionalismu. Vrcholem byla jeho připravenost spolupracovat s fašistickou Kotlebovou Lidovou stranou Naše Slovensko.

Proto také Pellegrini, jenž na počátku své vrcholné kariéry přejímal Ficův slovník, nyní hovoří jinak a v souvislosti s novou stranou skloňuje nejen starost o slabé, nízkopříjmové skupiny, rodiny a seniory, ale také protifašistickou tradici. Zjevně sází na sympatizanty, kteří od levice neočekávají národní konzervativismus, ale jasné vymezování se neofašistickým tendencím, které krajní pravice má.

Pellegriniho strana prý bude sociálně demokratická. Lidé budou moci posoudit, kdo, zda Fico, nebo Pellegrini, má lepší nápady, čistější pozadí a širší koaliční potenciál. Sociologové předpovídají Pellegriniho partaji, která ještě nemá jméno, výrazně větší šance než Smeru-SD.

Může to být dáno poptávkou Slováků po změně, ale také potřebou postavit proti nevyzpytatelnému a věčně prst slinícímu Matovičovi poctivou levicovou opozici. Fico tuto příležitost promarnil už dávno. Muž, který v minulosti boural sály od Michalovců po Cheb, dnes spíš než dynamo připomíná mlýnský kámen na nohou druhdy atraktivního Smeru.