Slovenští občané ještě krátce před karanténou stihli absolvovat volby do jednokomorové Národní rady Slovenské republiky. Srazili svými hlasy dosavadní moc a ustavili zcela odlišnou vládu. Nemálo mých spřízněných duší bylo v únoru spokojeno. Mysleli, že nová většina je skutečně odlišná. Přátelé a známí, s nimiž sdílím politické preference, se divili, proč jsem nebyl výsledkem nadšen.

Připomeňme si, že byla přesvědčivě poražena dosavadní víceméně euroskeptická koalice údajné sociální demokracie s nacionalistickými směry. Dopadly na ně temné vazby vládních politiků a s nimi spojených vysokých úředníků s mafiánskými strukturami. Voliči si je spojovali s vraždou investigativního a ostře kritického novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně 21. února 2018.

Letošní vítězná, doposud stále ještě vládní koalice uskupení Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti, Sme rodina, Sloboda a solidarita a strany dřívějšího prezidenta Andreje Kisky Za ľudí nabízela evropskou alternativu. A ve všech pádech ve volební kampani skloňovala politickou kulturu a morálku ve veřejném životě.

Sotva se přes Slovensko přehnala karanténa a politický život se vrátil do obvyklých kolejí, po pouhých pěti měsících se ukazuje, jak může vypadat alternativa populistů a nacionalistů. Předseda druhé nejsilnější vládní strany Boris Kollár mimo jiné také slíbil v souhlasu s názvem svého politického subjektu hájit tradiční rodinné hodnoty.

Ukázalo se, že pro ochranu tradiční rodiny má mimořádnou kvalifikaci. Má rodin celkem devět. Jakou politickou morálku lze od něj čekat, to také ilustruje odhalení jeho kontaktů s bossem bratislavského podsvětí Petrem Steinhübelem a zjištění, že jeho diplomová práce o cestovním ruchu na Středoevropské vysoké škole ve Skalici je plagiátem.

Ti, kdo chtěli ještě chvíli setrvat při nadšení z únorové porážky politických sil stylem a mentalitou podobných zdejšímu ANO a Hradu, mohli říct, že se přihodí, že se mezi seriózní politiky vetře někdo bezcharakterní a že se to nedá hned poznat. Že se dá čekat rychlé řešení a pokračování v politice nového stylu.

Před několika dny však vyšlo najevo, že stejné je to s diplomovou prací nynějšího předsedy vlády Igora Matoviče. Nezbylo mu než se přiznat, že z diplomové práce „nenapsal ani písmeno“ a že celou diplomovou práci dal dohromady, pospojoval věci a dal ji kamarádce k přepsání do počítače. Nejvyšší politický činitel Slovenska je prostě prokázaný podvodník.

Jeho politické počátky, než spojil síly s neprůhledným OĽANO, jsou spojeny se Slobodou a solidaritou, se stranou, která je jako dvojče dvojčeti podobná české Občanské demokratické straně. To přinejmenším rozsvěcuje varovnou kontrolku nad zdejšími politickými alternativami.

Nedávnou demokratickou opozici Slovenska dokresluje méně známá, ne tak nápadná kauza ministra školství za koaliční Slobodu a solidaritu Branislava Gröhlinga, absolventa další ze soukromých vysokých škol, tentokrát Bratislavské vysoké školy práva, kterou založil Ján Čarnogurský spolu se dvěma ruskými podnikateli. Dnes se jmenuje Paneurópska vysoká škola. Její absolventi u nás nemohou pracovat v advokacii, což potvrdil i Nejvyšší soud.

Roku 2018 před školou a jejími kontakty veřejně varoval Petr Pithart. S panevropským politickým hnutím je dlouhodobě propojen předseda ODS Petr Fiala, i když v současnosti se nehodí, aby se k tomu okázale hlásil. 

Slovenský ministr školství vtělil do své diplomové práce prakticky celou svou bakalářskou práci a novináři vyhodnotili tento jeho výtvor tak, že je na hranicích kompilace a plagiátu. Že si je toho vědom, tomu nasvědčuje i to, že po publikaci kauzy Igora Matoviče požádal školu o znepřístupnění své kvalifikační práce.

Kauzy slovenských vládních činitelů samy o sobě nic nevypovídají ani o programu ani o lidských kvalitách českých politiků. Jen zobrazují to, jak ošidné je šermování kulturou a morálkou proti politickým soupeřům. Spor dnes vládních slovenských politických subjektů s Ficovou politickou formací silně připomíná českou demokratickou opozici v konfliktu se zemanovsko-babišovskou politickou ostudou.

Podobně jako na Slovensku slyšíme — ne tak moc od ODS — o proevropské či prounijní orientaci, aspoň jedna z opozičních stran bijících na poplach před současnou českou politikou se odvolává na tradiční křesťanské hodnoty a na ochranu rodiny. Samo přihlášení k těmto hodnotám nic nepraví o osobní morálce, ke které můžeme být u vědomí vlastních prohřešků shovívaví, ale ani o morálce veřejného života.

I kdybychom nechali stranou etiku svědomí ve smyslu Hanse Jonase, musíme trvat na etice odpovědnosti. Tedy na předpokladu, že bude platný slogan: jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s pokračováním vpravdě lidského života na Zemi.

Politika sice chvályhodně kritická vůči populistovi a lháři sedícímu na Pražském hradě a k oligarchovi okupujícímu Strakovu akademii na vltavském nábřeží nemusí být skutečně odlišnou variantou politiky. Jejich politiku už máme z nedávné minulosti ověřenou v tom smyslu, že pro ně vše je zboží. To sotva přinese něco nadějného.

Předmětem tržních vztahů pro ně bylo výslovně zdraví, pokusili se komercializovat veřejné vysoké školy, což se jim podařilo částečně. Proč bychom měli teď očekávat, že politická rozhodnutí nebudou součástí nabídky a poptávky?

Nemusíme třeba ani zkoumat rodinné vztahy a kvalitu písemných prací, jimiž získali čeští nevládní politici kvalifikaci, jisté však je, že by opoziční spojenectví, například teď právě projednávané mezi zatím hodnověrnými piráty a dříve vládními starosty, nemělo být levné. Blíží se volby do třetiny senátu a volby, v nichž jsme my Pražané zbaveni volebního práva, tedy do krajských zastupitelství.

Možná nejsou tak důležité, ale jsou testem politických sympatií zhruba uprostřed volebního období sněmovny. Volební aritmetika může být svůdná. Jen není jasno, co přesně udělat pro to, aby česká politika nebyla takovým krachem, zkázou a zmarem, jako je to teď na Slovensku, snad jen s výhradou sympatické, ale politicky osamělé prezidentky.