Plagiátorské kauzy jako příznak depolitizace

Jan Géryk

Fakt, že se ve středoevropském prostředí prosazuje nárok na to, aby politici odstupovali, prokáže-li se jejich plagiátorství, není nutně příznakem vyspělosti politické kultury. Vždyť za politicky mnohem závažnější podvody se tu neodstupuje.

O čem vypovídá, pokud politici odstupují kvůli mimopolitickým důvodům, zatímco mnohem závažnější politické jim nebrání ve funkci zůstat? Foto FB Taťána Malá
O čem vypovídá, pokud politici odstupují kvůli mimopolitickým důvodům, zatímco mnohem závažnější politické jim nebrání ve funkci zůstat? Foto FB Taťána Malá

Ve středoevropském prostředí se v posledních několika letech ukazuje, že poměrně účinným způsobem, jak docílit odstoupení vysoko postaveného politika, je zjistit, že opisoval ve své závěrečné vysokoškolské práci. Prokázané plagiátorství u nás před dvěma lety vedlo k jepičímu životu ministerských kariér Petra Krčála a Taťány Malé. V roce 2012 v souvislosti s opisováním ve své doktorské práci rezignoval maďarský prezident Pál Schmitt. Dnes hýbou plagiátorské kauzy Slovenskem — podezření z opisování bez uvedení zdrojů čelí předseda parlamentu Boris Kollár, ministr školství Branislav Gröhling, a nově dokonce i premiér Igor Matovič.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Aniž by bylo třeba zabíhat do detailů o rozsahu plagiátorství v konkrétních kauzách, jsou tlaky na odstoupení politiků kvůli opisování ve vysokoškolských pracích příznakem některých obecnějších trendů v současné politické kultuře. Opisování nechci nijak obhajovat, jde o podvodné jednání, které v některých případech ospravedlňuje odebrání akademického titulu. Nicméně je dobré si uvědomit, že používání obvinění z plagiátorství jako zásadní zbraně proti politickému protivníkovi může mít i své problematické momenty.

Otázka setrvání politika ve funkci, není-li v daném případě právně upravena, například ústavními ustanoveními, jakými jsou zánik mandátu poslance uplynutím volebního období apod., je otázkou výsostně politickou. Přičemž politika je sférou, v níž pro řešení sporů nemáme žádné racionální kritérium.

Oblast politiky je oblastí střetů všech možných diskurzů, nad nimiž nestojí žádný nadřazený, podle kterého by se střet posuzoval. Politické rozhodnutí je proto rozhodnutím v pravém slova smyslu, tedy rozhodnutím, k němuž jsme nedospěli podle žádné předepsané šablony.

V případě plagiátorství proti sobě mohou stát například diskurz morálky — daný politik opsal závěrečnou práci, eticky tak pochybil a měl by odstoupit, a diskurz efektivity — daný politik opsal závěrečnou práci, ovšem ve své funkci je schopný a jeho odchod by mohl znamenat oslabení fungování oblasti, za kterou je zodpovědný, měl by proto zůstat. Rozhodnutí, ke kterému z těchto diskurzů se přiklonit, je rozhodnutím politickým — k výběru mezi nimi neexistuje předepsaný postup.

Zdá se mi však, že striktní požadavek na odstoupení politiků kvůli plagiátorství je spojen s ústupem politiky ve výše uvedeném smyslu ve prospěch sfér, v nichž existuje jasné rozhodovací kritérium. Pro setrvání politika ve funkci již není tak zásadní politická specifičnost situace, ale spíše přednastavený etický mustr, podle nějž prokázané plagiátorství má vést k odstoupení. Vytváří se tak norma, zvyklost, podle které se budou další případy posuzovat.

V širším kontextu tak jde o následování trendu judicializace a moralizace politiky, kdy se původně politické rozhodování přesouvá do sféry práva či etiky. Tedy do sfér, kde existuje poměrně jasné a racionální kritérium — podle práva či morální normy, anebo proti právu či morálce.

V postkomunistických zemích střední Evropy se pak existence uvedeného etického mustru dále ospravedlňuje stále přetrvávajícím narativem návratu do Evropy. Často se doslýcháme, že „na Západě“ či „v civilizovaných zemích“ by politik určitě odstoupil. Pevným postojem požadujícím odstoupení z politické funkce kvůli opisování jako bychom chtěli sobě i světu dávat najevo, že již nejsme divokým Východem, kde namísto jasných pravidel panuje chaos klientelistických vazeb a přivírání očí nad neetickým či nelegálním jednáním.

Snaha být eticky papežštější než papež pak může vést k tomu, že se různým typům lží politiků, byť třeba z hlediska obecné morálky stejně závažným nebo i závažnějším, přikládá stejná politická váha, i když s politikou samou přímo souvisí jen některé. Srovnejme opisování v diplomové práci a jeho následné zapírání například s předkládáním falešných dat o zadluženosti země či epidemiologické situaci. Voláme-li u obou případů po odstoupení lhoucího politika, poněvadž lež je přestupkem proti obecné morálce, stíráme tím rozdíl mezi politickou nebezpečností jedné a druhé lži.

Paradoxně tak můžeme ty, kdo se snaží argumentovat z moralistických pozic, že obojí je lež a lhaní v politice má vést k odstoupení, obvinit z relativizace. To proto, že na stejnou úroveň staví lži, které mají nesouměřitelný dopad na život občanů.

Plagiátorství je navíc díky moderním kontrolním systémům jasně identifikovatelným přečinem, u kterého lze vynést poměrně rychlý odsudek. Volat po odstoupení politika z důvodu plagiátorství tak je snazší než požadovat výměnu na daném postu z důvodu neschopnosti, kdy je třeba přeci jen více zvažovat srovnáváním s předchůdci či potenciálními nástupci.

Nebo jiný příklad. Představme si politika, který je vedle opsané diplomové práce ještě napojen na podnikatele pohybující se na hraně či za hranou zákona. Toto napojení je mnohdy obtížně prokazatelné, lze těžko určit, zda samo o sobě může vést k hrozbě pokřivení politického prostředí.

Když se ovšem kritici takového politika chytnou spíše jasně viditelné plagiátorské kauzy, odsune se do pozadí ne tak prokazatelná, ale do budoucna potenciálně nebezpečnější problematika. V případě odstoupení kvůli plagiátorství se do povědomí veřejnosti zapíše jako přečin, po němž má následovat demise, právě opisování, nikoli další pochybné, potneciálně závažnější, záležitosti.

Nehledě na otázku, zdali se chceme v politice opravdu soustředit spíše na minulé prohřešky než na současné hrozby. U minulých prohřešků je vždy navíc třeba posoudit, zda politický protivník či investigativní novinář, kteří s konkrétní plagiátorskou kauzou přišli, nepostupovali ahistoricky. Citační etika se vyvíjí směrem k větší přísnosti a větší ochraně intelektuálního vlastnictví; u starších prací je tedy nutné počítat s tím, že je studenti vypracovávali podle pravidel, která nebyla tak přísná.

Takovýto shovívavější pohled samozřejmě platí spíše pro hraniční případy než pro zcela zjevné plagiáty, nicméně i tuto možnost je dobré mít na paměti. A to zvláště v situaci, v níž je ahistorické posuzování dřívějších prohřešků podle současných standardů i v jiných společenských debatách jevem poměrně častým.

Jde tedy o to, že jakkoli je opisování poměrně zásadním prohřeškem proti akademické i obecné etice, můžeme na politické využívání plagiátorských kauz za účelem zúžení řad politického protivníka nahlížet i z jiných úhlů. Neukazuje politický protivník plagiátora — v jakékoli barvě — vlastně svou politickou slabost, když je jeho ultimátní zbraní volání po odstoupení z důvodů minulých etických prohřešků? Co vypovídá o naší politické kultuře to, že se politici musí bát o místo spíše z důvodů mimopolitických přešlapů? 

Zda popsaný trend potvrdí i na Slovensku, uvidíme. Zatím však tamější politici ve svých funkcích zůstávají a odstoupit nehodlají, takže bude zajímavé sledovat i další faktor, kterým je postradatelnost daných osob v konkrétní politické konstelaci.

Zatímco Taťána Malá jakožto nijak zásadní politická postava odstoupila, neboť nechtěla bránit vzniku vlády s důvěrou sněmovny, a to i když se k plagiátorství nedoznala, Igor Matovič ve své funkci míní zůstat, i když opisování přiznal. Pokračování současné vládní koalice na Slovensku by bez něj bylo obtížně představitelné.