Ve středoevropském prostředí se v posledních několika letech ukazuje, že poměrně účinným způsobem, jak docílit odstoupení vysoko postaveného politika, je zjistit, že opisoval ve své závěrečné vysokoškolské práci. Prokázané plagiátorství u nás před dvěma lety vedlo k jepičímu životu ministerských kariér Petra Krčála a Taťány Malé. V roce 2012 v souvislosti s opisováním ve své doktorské práci rezignoval maďarský prezident Pál Schmitt. Dnes hýbou plagiátorské kauzy Slovenskem — podezření z opisování bez uvedení zdrojů čelí předseda parlamentu Boris Kollár, ministr školství Branislav Gröhling, a nově dokonce i premiér Igor Matovič.

Aniž by bylo třeba zabíhat do detailů o rozsahu plagiátorství v konkrétních kauzách, jsou tlaky na odstoupení politiků kvůli opisování ve vysokoškolských pracích příznakem některých obecnějších trendů v současné politické kultuře. Opisování nechci nijak obhajovat, jde o podvodné jednání, které v některých případech ospravedlňuje odebrání akademického titulu. Nicméně je dobré si uvědomit, že používání obvinění z plagiátorství jako zásadní zbraně proti politickému protivníkovi může mít i své problematické momenty.

Otázka setrvání politika ve funkci, není-li v daném případě právně upravena, například ústavními ustanoveními, jakými jsou zánik mandátu poslance uplynutím volebního období apod., je otázkou výsostně politickou. Přičemž politika je sférou, v níž pro řešení sporů nemáme žádné racionální kritérium.

Oblast politiky je oblastí střetů všech možných diskurzů, nad nimiž nestojí žádný nadřazený, podle kterého by se střet posuzoval. Politické rozhodnutí je proto rozhodnutím v pravém slova smyslu, tedy rozhodnutím, k němuž jsme nedospěli podle žádné předepsané šablony.