V roce 2018 na Národohospodářské fakultě VŠE vznikl předmět, v jehož rámci první vláda Andreje Babiše (ANO), ještě ta jednobarevná, složená z ministrů nominovaných pouze hnutím ANO, prezentovala pohledy jednotlivých ministrů na hospodářskou politiku. Ke splnění předmětu museli studenti na jeho konci psát test.

Patřila jsem k členům akademické obce, kterým to nepřipadalo v pořádku. Už tehdy měla Národohospodářská fakulta a její vedení nevalnou pověst, ale ta pro tento příběh není tak důležitá. Sepsali jsme tehdy hned po zveřejnění zprávy o „vládním předmětu“ petici, pod níž jsem byla uvedena jako kontaktní osoba.

Podepsalo ji přes pět set lidí. Tím by to celé asi skončilo nebýt toho, že dotčené vedení fakulty reagovalo. Jejich vyjádření už na webu školy dostupné není, ale nebylo to příjemné čtení. Přišly urážky, věty o tom, pro koho si troufám pracovat, přirovnávání k Vasilovi Biľakovi, hlavnímu ideologovi normalizační KSČ. Ano, té strany, jejímž členem byl v letech 1985—1989 sám tehdejší děkan Ševčík.

Politické názory pana děkana, dnešního experta hnutí Trikolóra, totiž škole nevadí a on sám na škole učit a působit může. Názor na to, zda dělá svou práci dobře, jsem sama mít ale nemohla, právě proto, že jsem byla zaměstnána politikem — byla jsem tehdy asistentkou poslance Víta Rakušana (STAN). Pravidla na fakultě tedy evidentně nebyla pro každého stejná. S tím souvisí nejčastěji používaný argument v té době: vy, jako studentka jiné fakulty, nám do dění na té naší nemáte co mluvit.

„Nemáte co mluvit. Nemáte co mluvit…“ A do čeho smím mluvit? Jen do toho, co se mě bezprostředně týká? Mohu mít názor jen na věci, které jsem vystudovala, které se týkají jen mé školy, mé fakulty, mého oboru, ideálně jen lidí, které jsem v životě potkala?

Nebo mám dovoleno pány Ševčíkem či Váňou, který mu tehdy vedl tiskové oddělení fakulty, vyjádřit názor i na jiné problémy světa, avšak za předpokladu, že neohrožují jejich mikrokosmos, jejž si aktivně na své fakultě vytvářejí? Podstata problému Národohospodářské fakulty totiž nespočívá v jedné aféře, v níž jsem byla náhodnou protagonistkou.

Spočívá v naprostém ovládnutí života na fakultě. Zůstávají na ní jen ti, kteří souhlasí s místním establishmentem. Nebo ti, kteří vydrží mlčet, nemohou se však jakkoliv zapojit. Proto byl staronový děkan nyní zvolen jednomyslně. Prostě nemá odpůrce, má jen své lidi, kteří s jeho reprezentací fakulty okázale souhlasí. Ty, kteří nesouhlasili, totiž vyhodil, vyštípal.

Je to přece vnitřní věc fakulty, mohl by si možná někdo říct. A říká to i vedení Vysoké školy ekonomické, anebo k tomu mlčí. Takové mlčení nemusí znamenat souhlas, ale i něco možná ještě mnohem horšího: nezájem.

Ten má potenciál ničit zdravé prostředí, ve kterém mezi sebou mohou názoroví oponenti soutěžit, ve kterém se mohou jejich ideje střetávat. Když o vás, váš názor, váš úhel pohledu, nikdo nestojí, a to jen proto, že není stejný jako těch, kteří na fakultě v jistou chvíli prostě a jednoduše převládli, nebudete se snažit. Ale nebudete-li mít dostatečný počet silných konkurentů, jak chcete nezakrnět? Jak se chcete dál rozvíjet?

Oprostíme-li se od aktivit jednoho člověka, atmosféry na jedné fakultě v jedné škole v zemi, zůstává tu vůbec nejpodstatnější rozměr celé kauzy. Věčná debata, zda a jak moc můžeme kohokoliv odsuzovat za jeho názory.

Obecně si myslím, že názory si máme vydiskutovávat, nemáme za ně ale kohokoliv odsuzovat. Kvůli názorům se můžeme s někým přestat kamarádit, těžko můžeme ale po společnosti chtít, aby jej ze svého středu vyloučila, aby jej propustil zaměstnavatel, učitelka odmítla učit, hostinský obsloužit. Nemůžeme mít všichni stejný názor na všechno, to by byl smutný, a možná i trochu nebezpečný svět.

Ale má to své meze. Každý má právo na svůj názor, ale nikdo nemá právo na svá fakta. Stejně tak není možné zaměňovat právo na názor s právem šířit nenávist. Jsou i jiné meze — například dané ohrožením ústavního pořádku.

Právě v Ústavě se píše, co nás má jako základní východisko spojovat: jsou to hodnoty lidské důstojnosti a svobody, je to vědomí povinnosti vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku. A náš celek je nyní ohrožen.

Rusko rozpoutalo v Evropě největší válku od poloviny minulého století. My jsme pro ně nepřátelskou zemí. Nevíme, kde se Putin zastaví, nepostaví-li se mu jasné meze. Jasně jsme si přitom nyní vybrali pomoc národu, který nás potřebuje a který se dovolává stejných ideálů, na jakých stojí i náš stát.

Jsme tedy zemí, která si nemůže dovolit dávat prostor obhajování Putina, člověka, který celé Evropě vyhrožuje jadernými zbraněmi. I to už je dnes názor, který není na místě tolerovat. To už je názor, který přijatelný — zejména u člověka v důležité veřejné pozici — není. Děkan fakulty důležité vysoké školy přece nemůže prezentovat v médiích stanovisko, že Vladimir Putin je důvěryhodnější než šéf naší vlastní tajné služby.

Nikomu by proto nemělo být jedno, jaký člověk vede fakultu jedné z deseti největších vysokých škol v zemi. Proto se vyplatí protestovat. A mluvit do toho. Kvalita akademického prostředí je věcí veřejnou, ať už si o tom na VŠE myslí kdokoli cokoli.