↗

Co říká o akademické obci Karlovy univerzity, že pro členy akademického senátu, kteří novou rektorku volili, její publikace „nebyly téma“, což dosvědčuje i to, že se na ně v pětihodinové diskusi nikdo nezeptal? Foto WmC

České vysoké školy se v posledních letech potýkají s vlnou případů pochybné publikační praxe a zdá se, že jejich současné institucionální obranné mechanismy selhávají. Když se před pěti lety rozvinula kauza takzvaných upířích publikací Wadima Strielkowského na FSV UK, zdálo se zpočátku, že jde o exotický případ selhání jedince, který se nechal zlákat ziskem na úkor kvality své práce. Při zpětném ohlédnutí se ale naopak zdá, že to byl jen začátek trendu, který stále trvá a proniká i do „vyšších pater“ české vědecké obce.

V dalších letech jsme byli svědky „problémů“ nejcitovanějšího českého vědce prof. Zbořila z ÚPOL, které vedly k retrakcím několika jeho článků. Následně bylo odhaleno masivní plagiátorství prorektora naší nejstarší univerzity prof. Kováře. Další prorektorka UK, profesorka Milena Králíčková, zase publikovala články v časopisech a nakladatelstvích z tzv. Beallova seznamu potenciálních predátorů. U profesora Vojtěcha Adama z Mendelovy Univerzity se objevila celá řada nesrovnalostí v publikovaných obrázcích, přičemž šance, že šlo o sérii nešťastných omylů, se zdá být malá.

Stojí za to se zamyslet nad tím, co je příčinou uvedených excesů a jak se s nimi akademické prostředí dokáže vyrovnat. Alespoň u některých případů se dá rozpoznat vliv bývalého systému hodnocení vědeckých výstupů, tzv. kafemlejnku. Ten umožňoval přebít absenci kvalitních výstupů velkým množstvím nekvalitních publikací.

V kombinaci s přímou finanční odměnou za každou publikaci tak Wadimovi Strielkowskému došlo, že je jedno, jestli jeho publikace dávají smysl, hlavně jich musí být hodně. Masivní publikování zřejmě dotáhl k dokonalosti prof. Adam z Brna — za čtrnáct let vědecké činnosti je spoluautorem skoro 900 článků, tedy v průměru na jedné publikaci strávil méně než čtyři pracovní dny. I on publikoval v řadě pochybných časopisů, jako je například 80 článků v International Journal of Electrochemical Science, který je vedený na Beallově seznamu, či v nakladatelství MDPI, které je kritizováno za neetický obchodní model i nekvalitní recenzní řízení.