↗

Co říká o akademické obci Karlovy univerzity, že pro členy akademického senátu, kteří novou rektorku volili, její publikace „nebyly téma“, což dosvědčuje i to, že se na ně v pětihodinové diskusi nikdo nezeptal? Foto WmC

České vysoké školy se v posledních letech potýkají s vlnou případů pochybné publikační praxe a zdá se, že jejich současné institucionální obranné mechanismy selhávají. Když se před pěti lety rozvinula kauza takzvaných upířích publikací Wadima Strielkowského na FSV UK, zdálo se zpočátku, že jde o exotický případ selhání jedince, který se nechal zlákat ziskem na úkor kvality své práce. Při zpětném ohlédnutí se ale naopak zdá, že to byl jen začátek trendu, který stále trvá a proniká i do „vyšších pater“ české vědecké obce.

V dalších letech jsme byli svědky „problémů“ nejcitovanějšího českého vědce prof. Zbořila z ÚPOL, které vedly k retrakcím několika jeho článků. Následně bylo odhaleno masivní plagiátorství prorektora naší nejstarší univerzity prof. Kováře. Další prorektorka UK, profesorka Milena Králíčková, zase publikovala články v časopisech a nakladatelstvích z tzv. Beallova seznamu potenciálních predátorů. U profesora Vojtěcha Adama z Mendelovy Univerzity se objevila celá řada nesrovnalostí v publikovaných obrázcích, přičemž šance, že šlo o sérii nešťastných omylů, se zdá být malá.

Stojí za to se zamyslet nad tím, co je příčinou uvedených excesů a jak se s nimi akademické prostředí dokáže vyrovnat. Alespoň u některých případů se dá rozpoznat vliv bývalého systému hodnocení vědeckých výstupů, tzv. kafemlejnku. Ten umožňoval přebít absenci kvalitních výstupů velkým množstvím nekvalitních publikací.

V kombinaci s přímou finanční odměnou za každou publikaci tak Wadimovi Strielkowskému došlo, že je jedno, jestli jeho publikace dávají smysl, hlavně jich musí být hodně. Masivní publikování zřejmě dotáhl k dokonalosti prof. Adam z Brna — za čtrnáct let vědecké činnosti je spoluautorem skoro 900 článků, tedy v průměru na jedné publikaci strávil méně než čtyři pracovní dny. I on publikoval v řadě pochybných časopisů, jako je například 80 článků v International Journal of Electrochemical Science, který je vedený na Beallově seznamu, či v nakladatelství MDPI, které je kritizováno za neetický obchodní model i nekvalitní recenzní řízení.

V širším pojetí je možné, že kafemlejnek přispěl i k dalším zde uvedeným případům — přeci jen v mechanickém hodnocení vědeckých institucí na základě bibliometrie není místo pro vědeckou integritu.

Domnívám se ovšem, že je tu ještě jeden zdroj pochybných publikačních praktik, který je zakořeněný v kombinaci Humboldtovského pojetí univerzitního vzdělání s tolik omílaným tlakem na excelenci.

Univerzity si představují, že budou zaměstnávat excelentní pedagogy, kteří budou zároveň excelentními vědci a manažery, a to všem nejlépe za plat který pobírá pokladní v Lidlu. Je zjevné, že takových akademických supermanů je jako šafránu, a navíc tito šťastlivci mají celkem přirozenou tendenci vyhledávat univerzity v první stovce rankingu, mezi něž žádná tuzemská instituce nepatří.

V praxi se tak děje to, že akademici na vysokých školách jsou tlačeni do rolí, které jim příliš nesedí. Skvělý vědec, který je ale slabým pedagogem dokáže studentům znechutit svůj předmět — moje častá zkušenost z prvních let na matfyzu. Chaotický manažer zase působí časté bolení hlav na ekonomickém oddělení. No a člověk, který vlastně vědu moc dělat nechce, ale kvůli tlaku prostředí musí, zase sklouzává ke cargo kultu a produkuje pochybné publikace.

Důležité je ale to, jak se české vysoké školy dokázaly s těmito případy vyrovnat. Statistika je v tomto ohledu tristní. Wadim Strielkowski sice opustil FSV UK, ovšem po nějaké době zakotvil na zemědělské univerzitě. Jejímu rektorovi jeho minulost příliš nevadí.

I prorektor Kovář opustil svoji alma mater, ovšem pokračuje v působení na VŠE, kde děkan národohospodářské fakulty přirovnal závěry etických komisí UK k pokusu o lynč. Prorektorka Králíčková byla minulý týden zvolena rektorkou UK.

Pro členy akademického senátu, kteří ji volili, její publikace „nebyly téma“, což dosvědčuje i to, že se na ně v pětihodinové diskusi nikdo nezeptal. I profesor Adam byl zvolen rektorem MendelU, nikdo z členů tamějšího akademického senátu si zjevně nevšiml záznamů na serveru Pubpeer.com, které ukazovaly na manipulace s obrázky.

Na ÚPOL se kauza profesora Zbořila prolnula s budováním nového vědeckého centra CATRIN a celý příběh vyústil v nefalšované akademické peklo, ve kterém poletují trestní oznámení a odbory vyhrožují stávkou, pokud etická komise bude pokračovat ve své činnosti.

Domnívám se, že významným zdrojem uvedených problémů jsou akademické senáty. Původně měly pozici kontrolního orgánu, který dohlíží na činnost rektora, například tím, že se ho dotazuje, proč zaměstnal usvědčeného plagiátora, a který — zvláště volbou rektora — určuje směr, jímž se daná vysoká škola ubírá. Bohužel se zdá, že se jejich role změnila v kolbiště akademické politiky — tedy přetahování o zdroje, jež se snadno dostává do vleku rektorské činnosti.

Co ale s tím? Nikdo příčetný si snad nemůže přát, aby vysoké školy řídily dozorčí rady složené z místních politiků a podnikatelů. Vyřešit problém fungování vysokých škol bude opravdu běh na dlouhou trať a v tuto chvíli ani není jisté, že k tomu v české akademické obci existuje dostatečné odhodlání.

V oblasti akademické integrity by ale podle mého názoru pomohlo vytvoření národního orgánu po vzoru britské Research Integrity Office. Tento orgán by mohl fungovat jako jakási jednotná etická komise, která by řešila etické prohřešky a zároveň rozvíjela osvětový program.

Bohužel i zde se může ďábel skrývat v detailu, a tak by bylo nutné realizaci takového úřadu dobře promyslet. V principu by mohl být začleněn pod MŠMT, čímž by měl být rezistentní vůči tlakům z jednotlivých vysokých škol. Pak ale hrozí, že se z něj stane další soukolí ministerské byrokracie, které nebude naplňovat základní ideu jeho fungování.

Nebo by mohl být vytvořen například při Radě vysokých škol, to by ale vyžadovalo širokou shodu na tom, že takový úřad by byl pro českou akademickou obec opravdu prospěšný. Další možné umístění by mohlo být na úřadu vlády při Radě pro výzkum, vývoj a inovace.

Recept na to, jak problém vyřešit, nemám. Obávám se ale, že dokud se to nepodaří, zůstane rozdíl mezi Oxfordem a „středoevropským Oxfordem“ podobný jako mezi demokracií a lidovou demokracií.

Na textu komentáře se spolu s autorem podílel i kolektiv fóra Věda žije!