Prezidentská kandidatura Danuše Nerudové svedla pozornost i na její rektorské působení na Mendelově univerzitě v Brně. Převážná většina zpráv o univerzitě i jejím bývalém vedení přitom vyznívá negativně. Hovoří se hlavně o aféře s „rychlotitulech“, jež měli na univerzitě pod vedením Nerudové získávat doktorandi v nestandardním režimu. Sama Nerudová prohlašuje, že informace o problému neměla a jakmile se k ní dostaly, začala jej řešit — i když, jak nyní říká, měla jednat rázněji.

Je samozřejmě potřebné, aby se případná pochybení u každého kandidáta — tím spíše prezidentského — náležitě vysvětlila. A potvrdí-li se, měla se vyvodit patřičná odpovědnost. Nicméně mi — jakožto zaměstnanci „Mendlovky“ — připadá převládající negativní obrázek mé alma mater nefér, a to jak vůči instituci samotné, tak do značné míry i vůči Danuši Nerudové a bývalému vedení.

Jde samozřejmě o můj ryze osobní názor. Na univerzitě se jistě najdou kolegové, kteří budou věci vidět jinak. Upozorňuji na to proto, že jsem do jisté míry předpojatý — byl jsem voličem minulého vedení Mendelovy univerzity a podporoval jsem jej. Věřím však, že to nijak nediskvalifikuje oprávněnost níže uvedeného.

Něco málo o „Mendlovce“

Zrod Mendelovy univerzity v Brně, respektive někdejší Vysoké školy zemědělské, nebyl lehký. Z určitých politických a národnostních důvodů nebylo v Rakousko-Uhersku žádoucí mít vysoké zemědělské a lesnické učení na Moravě. První československý prezident T. G. Masaryk byl „Moravák“ a o vysoké učení zemědělského zaměření na Moravě velmi stál, a proto se nedlouho po vzniku republiky zasadil i o jeho ustavení.

Vysoká škola zemědělská „dostala věnem“ krásná území v Černých polích v Brně, ale i rozlehlé území lesa. Dnes jej nazýváme Masarykův les Křtiny a je součástí Moravského krasu, kam se chodí statisíce obyvatel (nejen) Brna rekreovat. Vysoké učení získalo i řadu zemědělských statků jižně od Brna a svým zaměřením přispělo ke kultivaci zemědělských, sadařských, vinařských a jiných oborů, jejichž produkty a plody ochutnávají lidé na jižní Moravě.

Mendelova univerzita tak není pouhou „zemědělkou“, ale vedle výuky a výzkumu plní i řadu společenských a ekosystémových funkcí, které jsou často pod rozlišovací schopností mnoha občanů. V principu se „Mendlovka“ blíží poslání univerzit, které v USA mají tzv. „Land Grant“ — plní i širší společenskou službu občanům v daném oboru.

Personální zlepšení

Václav Bělohradský někde vyslovil — parafrázuji, že každý má sice právo na vlastní názor, ale nikoli právo na vlastní fakta. I když se s projevy pomýlené představy o „právu na vlastní fakta“ setkáváme dnes a denně — například v podobě dezinformací, rád bych zde uvedl alespoň sedm věcí, na nichž lze doložit, že se Mendelova univerzita během minulého vedení posunula dopředu.

Nejprve se zaměřme na tři personální záležitosti. Univerzita získala v roce 2018 jako první vysoká škola v České republice ocenění „HR Excellence in Research“ udělované Evropskou komisí. Ocenění není pouhou formalitou, nýbrž dokládá důstojné zacházení s pracovníky ve vědeckém prostředí, a je důležitým předpokladem pro některé formy unijního financování výzkumných projektů.

V roce 2020 univerzita ustavila Grantovou agenturu J. G. Mendela, jejíž součástí jsou i návratové granty pro pracovníky vracející se z rodičovské dovolené — v České republice jde převážně o ženy, jimž umožní snažší znovuzačlenění do práce. Jak víme například i z mezinárodních srovnání, je u nás mnoho potenciálu žen ve vědě nevyužito, a proto je dobře, že se „Mendlovka“ k této dobré praxi přihlásila.

Do třetice: v roce 2021 univerzita provedla svůj první audit rovných příležitostí. Pro ilustraci, přepočteno na úvazky, byl podíl žen s titulem profesor asi jedenáct procent, s titulem docent přibližně jednatřicet procent a s doktorským titulem okolo pěttřiceti procent.

Ačkoli na západ od českých hranic je implementace genderově citlivějších politik již standardní součástí univerzitního prostředí, u nás byl tento záměr vzhledem k dominanci mužského „profesorského sboru“ přijímán poměrně rozpačitě. Jeho přínos je však nepopiratelný a následně se promítl do vytvoření Plánu genderové rovnosti Mendelovy univerzity.

Další úspěchy bývalého vedení

Zlepšení nastalo za rektorování Danuše Nerudové i v oblasti platů. V roce 2019 navýšila asi po jedenácti letech Mendelova univerzita mzdové tarify, které přes svou tristní výši za předchozích vedení stagnovaly. Opět pro ilustraci: mzdový tarif v roce 2017 pro odborného asistenta (tedy s titulem Ph.D.) s akademickým úvazkem a do deseti let praxe činil 25 tisíc korun hrubého; částka za minulého vedení vzrostla na 34 tisíc, což je přitom stále výrazně pod hranicí průměrného platu.

Iniciativa přišla ze strany vedení, a také proto byla dohoda s odborovými organizacemi v rámci kolektivního vyjednávání uzavřena docela hladce. Do kolektivní smlouvy se také podařilo implementovat určitou korekci tarifů podle vývoje inflace. V pozitivně nastavené mzdové politice pokračuje i současné vedení univerzity.

Dávno před ohlášením prezidentské kandidatury se Danuši Nerudové dařilo vstupovat do veřejného prostoru, což „Mendlovce“ podstatně zvýšilo kredit a sebevědomí — a také povědomí o ní ve společnosti i na sítích. Ač je rektorská funkce ve své podstatě veřejná a ten, kdo je do ní zvolen, by měl ve veřejném prostoru promlouvat, Mendelova univerzita svůj veřejný hlas do té doby postrádala.

Na konci rektorského mandátu Danuše Nerudové dostala pověst univerzity velkou ránu. Nebylo to ovšem vinou dosavadní rektorky, ale jejího nově zvoleného následníka, který byl podezřelý z porušení etických norem vědecké práce. Odcházející rektorka z tohoto důvodu ustanovila externí odbornou komisi. S odstupem času se potvrdilo, že její sestavení bylo správným krokem, protože umožnilo záležitost nestranně posoudit. Spolu se zaznívající kritikou vnějšího akademického světa iniciovala procesy, které vedly k vypsání nových voleb a zvolení rektora, který univerzitu svými kauzami nepoškozuje.

V neposlední řadě bych zmínil — jakkoli do určitě míry jde o subjektivní hodnocení —, že se minulému vedení dařilo lépe komunikovat se studenty. Rektor je studentům vždy vzdálenější než děkani a nemalá část studentů častokrát ani neví, kdo v čele univerzity stojí. To se za minulého vedení změnilo jak vhodným využitím komunikačních kanálů, které studenti používají — jako jsou sociální sítě, tak zavedením přímých setkání. I tento pozitivní trend se na Mendelově univerzitě podařilo udržet a pokračuje i v současnosti.

Kritika a ocenění by měly jít ruku v ruce

Uvedených sedm bodů, které popisují zlepšení za minulého vedení „Mendlovky“, mi na jeden rektorský mandát nepřijde málo. Zároveň rozhodně nechci tvrdit, že by univerzita neměla a nemá své mouchy a problémy, ostatně jako každá jiná veřejná vysoká škola v České republice. K největšímu z nešvarů patří politikaření — každé vysokoškolské (rektorské, děkanské i senátní) volby přinášejí vytvoření zájmových skupin, které spolu nerady mluví a často po volbách nechtějí spolupracovat.

Když jsem se před necelými třinácti lety, po skoro roční americké univerzitní zkušenosti, vrátil zpět na „Mendlovku“, hned jsem silně pocítil, že u nás se poukazuje spíše na chyby druhých. A současně, když se něco druhému povede, tak o tom spíše pomlčet, rozhodně však nechválit. Ocenit práci druhých se „my Češi“ musíme ještě učit. A to platí i v tomto případě: až se na univerzitách naučíme chválit děkany, děkanky, rektory a rektorky, které jsme nevolili, ale kteří udělali něco dobře, bude akademické prostředí — použiju-li zemědělské metafory — zase o něco „zralejší a méně kyselé“.

Mendelova univerzita v Brně patří k univerzitám, které v češtině často zkratkou nazýváme „zemědělkami“. V angličtině mají přídomek „Life Sciences“, což mi přijde z hlediska globálních výzev, kterým čelíme a čelit budeme, daleko přesnější a důležitější zařazení — přežití lidského druhu je závislé přece jen na potravě, kterou bez zemědělství — interakce s živou a neživou přírodou — nezískáme.

Z tohoto důvodu dovozuji, že „zemědělky“ ještě můžou sehrát důležitou roli, přestože v současné době není jejich studium v České republice příliš oceňované — platově ani statusově. I z těchto veskrze obecných důvodů mi přijde nefér házet na Mendelovu univerzitu v Brně (potažmo její bývalé představitele) jen „špínu“. Chceme-li se přece něco o něčem dozvědět, musíme vyžadovat obé: nahlížet věc kriticky a zároveň si nenechat ujít to dobré.