Dva nejsilnější prezidentští kandidáti nebabišovského tábora — Petr Pavel a Danuše Nerudová — byli v posledních dnech často hodnoceni dle svých životních a kariérních profilů, respektive image. Sítě, ale i klasická média, tak zaplavily škatulky jako generál-NATO-hrdina (vs. kdysi-šplhavý komunista), moderní akademička (vs. obchodnice s tituly), klidná síla (vs. loutka militaristů), výrazná žena (vs. loutka Bakaly či ambiciózního manžela) a podobně.

Orientaci a rozhodování už tyto charakteristiky moc neusnadňují, spíše naopak. Pro ty, kdo stále váhají mezi Pavlem a Nerudovou, proto může být užitečné podívat se na dilema jinak — podle toho, jak chtějí oba prezidentskou funkci pojmout: jak se chtějí jako hlavy státu chovat, jak používat svěřené pravomoci, co dělat (nebo naopak určitě nedělat) tak, jako se dělalo doposud.

Je to svým způsobem osvěžující. Vzato čistě takto totiž vyvstávají dva vcelku jasně odlišné prezidentské typy.

Petr Pavel slibuje být ztělesněním rozvážné opory. Nechce otevřeně vstupovat do záležitostí, jež spadají do kompetencí vlády a premiéra. O navržených ministrech či politických otázkách chce debatovat s kolektivy expertů (slibuje „obecně respektované“), a poté s premiérem či s dotyčnými v soukromí. V případě neshody se chce podřídit vůli premiéra s poukazem na premiérovu odpovědnost. Už tedy žádné grilování ministrů z akvária před kamerami.