Dva nejsilnější prezidentští kandidáti nebabišovského tábora — Petr Pavel a Danuše Nerudová — byli v posledních dnech často hodnoceni dle svých životních a kariérních profilů, respektive image. Sítě, ale i klasická média, tak zaplavily škatulky jako generál-NATO-hrdina (vs. kdysi-šplhavý komunista), moderní akademička (vs. obchodnice s tituly), klidná síla (vs. loutka militaristů), výrazná žena (vs. loutka Bakaly či ambiciózního manžela) a podobně.

Orientaci a rozhodování už tyto charakteristiky moc neusnadňují, spíše naopak. Pro ty, kdo stále váhají mezi Pavlem a Nerudovou, proto může být užitečné podívat se na dilema jinak — podle toho, jak chtějí oba prezidentskou funkci pojmout: jak se chtějí jako hlavy státu chovat, jak používat svěřené pravomoci, co dělat (nebo naopak určitě nedělat) tak, jako se dělalo doposud.

Je to svým způsobem osvěžující. Vzato čistě takto totiž vyvstávají dva vcelku jasně odlišné prezidentské typy.

Petr Pavel slibuje být ztělesněním rozvážné opory. Nechce otevřeně vstupovat do záležitostí, jež spadají do kompetencí vlády a premiéra. O navržených ministrech či politických otázkách chce debatovat s kolektivy expertů (slibuje „obecně respektované“), a poté s premiérem či s dotyčnými v soukromí. V případě neshody se chce podřídit vůli premiéra s poukazem na premiérovu odpovědnost. Už tedy žádné grilování ministrů z akvária před kamerami.

Všechny výlučné jmenovací pravomoci chce Pavel vykonávat s maximální transparentností. Dávat dopředu vědět jména zvažovaných kandidátů a kritéria rozhodování, následně publikovat odůvodnění. Dokonce ani v roli vrchního velitele ozbrojených sil se nechce Pavel nějak vyžívat — opakuje, že jde spíš o ceremoniální věc, pouze že může zajíždět na summity NATO a vládě tam pomáhat.

Jeho hlavním závazkem co do obecného prezidentského působení je přispívat ke klidu a sjednocování společnosti, aby, jak říká, nevítězili extremisté. Tomu míní podřizovat své veřejné vystupování. Slibuje se dokonce osobně vydávat na problematická místa a za lidmi, kteří se domnívají, že je vládní politika vede do nouze, aby porozuměl jádru potíží.

V otázkách reprezentace státu navenek a zahraniční politiky se poměrně jasně vyslovuje k opuštění ideje České republiky jako mostu mezi Západem a Východem. Má však pochopení i pro francouzský či německý přístup k atlantismu.

Danuše Nerudová naproti tomu slibuje jako prezidentka především popohánět svým aktivními vstupy do veřejného prostoru ono „nastartování Česka“ z jejího volebního sloganu. V kampani soustavně upozorňuje na potřebu transformace vzdělávání, energetiky i ekonomicky celkově, aby se Česká republika stala po všech stránkách perspektivní zemí.

Chce využívat prezidentských pravomocí účastnit se jednání vlády, Sněmovny i výborů. Chce na nich promlouvat a na základě expertních podnětů usměrňovat obecné reformní snažení.

Ústřední místo v prezidentském programu Nerudové zabírá využívání měkké moci prezidenta, tedy mediální a celkově společenské váhy, jakou má jeho slovo. Takto slibuje otevírat nová témata, nabízet vize, „dávat naději“. Konkrétně vzato chce vedle modernizačních věcí vázat pozornost také k problematice okrajových částí ČR a situaci chudších vrstev. Republiku míní ve funkci systematicky objíždět.

Dále hodlá Nerudová organizovat kulaté stoly, dávat rozhovory, poskytovat záštity a udílet různá ocenění.

Jinak ani Nerudová nechce napínat prezidentské pravomoci zemanovským stylem a vstupovat do odpovědnosti vládě. Na rozdíl od Pavla je ochotna jmenovat premiérem i trestně stíhanou osobu. Rovněž na rozdíl od něj je ale principiálně proti jmenování ústavních soudců, kteří byli členy KSČ.

V rozhovorech a debatách mluví Danuše Nerudová často velice obsáhle o různých civilizačních i specificky českých výzvách současnosti, včetně například změn klimatu. Na jejím webu je k nalezení i tematický soupis těchto výzev s dovětky u každé, jak by chtěla svými prezidentskými pravomocemi přispět k jejich zvládnutí.

Petr Pavel si naproti tomu vystačí s poukazy na potřebu vrátit příslušné debaty do racionální roviny. Někdy je zjevné, že do tématu nevidí a ani se nesnaží vidět. Hezky patrné je to například ze srovnání odpovědi Pavla a Nerudové na klimatickou otázku v anketě Alarmu.

Zajímavé je, že ač se Pavel sebedefinuje jako konzervativec, zaujímá snad všechna nejčastější kulturně-progresivní stanoviska — od legalizace manželství a adopcí dětí homosexuály, přes odmítání školného či dvojího standardu ve zdravotnictví až po podporu eura a legalizaci marihuany. V tomto je stejný jako Danuše Nerudová.

Totéž platí i pro obecně politickou orientaci — v prezidentských podcastech Insider vznikla dokonce letmá pře, kdo z dvojice o sobě řekl jako první, že je „pravicově smýšlející, ale se silným sociálním cítěním“ jako první.

I Pavel i Nerudová o sobě prohlašují, že nejsou spojeni s žádnou stranou ani zájmovou skupinou a u obou je to rozporováno, ale bez hlubšího rozkrytí. U Pavla se za nejkontroverznější označuje blízkost s atlantickými jestřáby, u Nerudové zájmy kolem podnikání jejího manžela.

Pavel má ve veřejném vystupování nesporně větší sebedisciplínu a většinou působí jako projevově zdatnější, občas však také sešněrovaně. Nerudová hovoří překotněji a o větším počtu témat, občas je ale u ní patrná výraznější frázovitost. Zde se však jedná takřka určitě o styl, který s kampaní do značné míry skončí. Soudě dle jejích starších rozhovorů by se jistě zvládla žánru prezidentské promluvy přizpůsobit.

Dva hlavní nebabišovští kandidáti si zvolili za hesla kampaní „Vraťme Česku řád a klid“ a „Změna, který nastartuje Česko“. Těm odpovídají i prezidentské typy, jež reprezentují. I když jde o osobnosti hlásící se k podobným hodnotám a stranám, lze takto mezi nimi poměrně čitelně rozlišovat i vybírat.