↗

Poměr kandidátů na prezidenta je žalostný: sedm můžů proti jedné ženě — Danuši Nerudové. Foto FB Patricie Bartová

Barbora Urbanová, poslankyně STAN

Ženy v politice chybějí. Je jich málo. Je to fakt, s nímž je nutné pracovat a ptát se, proč do ní nevstupují. A to je debata na hodiny a hodiny. Samozřejmě, je důležité ženy do politiky aktivně dostávat — ale ne proto, že jsou ženy, ale proto, že máme usilovat o rovnost mužského a ženského pohlaví. Ženy jsou stejně dobré političky jako muži ne proto, že jsou ženy, ale proto, že jsou také lidé. Náš názor je stejně dobrý, má stejnou váhu, může být hloupý, stejně tak může být chytrý, stejně jako u mužů. Vidím kolem sebe mnoho příkladů aktivních žen, skvělých političek, u kterých si říkám, že nám ten příklad, že politika je i pro ženy, dávají. Vyrovnané, sebevědomé, mluvící o radostech i strastech tohoto povolání, které je jako každé jiné mnohdy vysilující a mnohdy nabíjející.

Stejně tak vidím mnoho mužů, kteří mnohdy ani ne vědomě prostor ženám dávají a prostě na ně nekoukají jinak. Ale upřímně, vidím kolem sebe i řadu žen, které bagatelizují témata, která s rozdílným přístupem vůči ženám a mužům souvisejí (dobrý den, paní Danielo Kovářová!), prostě necitlivost vůbec nesouvisí s pohlavím. Totéž platí o názorech. Tedy… jsou pro mě důležité hodnoty, které kandidát či kandidátka představuje, je pro mě důležité, jakým prezidentem či jakou prezidentkou bude, a to víc než pohlaví kandidáta. Chci však, aby o rovnost usiloval či usilovala, prostě aby to byl feminista či byla feministka. To mi totiž připadá opravdu normální.

Jana Drápalová, dlouholetá zelená starostka brněnského Nového Lískovce

Kritérium, zda je kandidátkou na prezidentku žena nebo kandidátem muž, pro mne není jediné a rozhodující, důležitější pro mne jsou hodnoty, vize a také názory, a to nejen na domácí, ale i na zahraniční politiku. Pokud by byli dva kandidáti v těchto oblastech pro mne stejně přijatelní, tak bych asi o volbě ženy vážně uvažovala, protože se domnívám, že zastoupení žen ve vrcholných funkcích v České republice je nedostatečné.

Věřím, že prezidentka by ve společenské diskusi mohla otevírat nová témata bližší ženám, jako je například situace pečujících osob nebo kvalita vzdělání. Mohla by také upozorňovat na to, jak důležitá je ochrana krajiny, biodiverzity a zdravé životní prostředí pro budoucí generace.

Alena Zemančíková, publicistka, dramaturgyně a kritička

Otázka, zda je kandidující politik muž nebo žena, pro mě důležitá je. Spíš ale jako námět k přemýšlení než jako konečné rozhodovací kritérium. Zajímá mě — a nemám na to uspokojivou odpověď — proč se ženy na nejvyšších politických pozicích rekrutují v tolika případech v pravicových stranách (Giorgia Meloniová, Marine Le Penová, někdejší Kacszyǹského předsedkyně vlády Beata Szydłowa, koneckonců i několikadenní premiérka Velké Británie Liz Trussová, ale i před ní Theresa Mayová).

Výrazné političky naší ODS jako Jana Černochová nebo Miroslava Němcová či pravicové primátorky českých měst své úsilí nevzdávají — o političkách sociálně demokratických nebo zelených se to říct nedá. Vlastně jediná jednáním „měkká“ politička pravicové strany byla Angela Merkelová, ale to už jsme se posunuli na sever, kde politická dělba mezi ženy a muže funguje jinak, kde je menší vnímání genderových rozdílů. Na otázku, proč to tak je, také nemám uspokojivou odpověď.

Proč je pro politické strany, které jsou svým programem mému vidění budoucnosti bližší než tvrdé pravicové strany se svým nesmiřitelným konzervativismem, tak obtížné ve svém středu podporovat ženu, která by reprezentovala zajímavější, barevnější a snášenlivější politickou vizi, prozatím nevím. Teorie, které jsem si na to během času vytvořila, se neosvědčily. (Mé podezření, že pro pravicové strany představují ženy jen korektní zástěrku jejich mužsky stereotypních mocenských praktik, při pohledu na předsednictvo ODS trvá. Ale že by třeba Giorgia Meloniová byla ochotna hrát takovou roli, se mi nezdá).

Pokud jde o aktuální prezidentskou volbu, ocitne-li se proti komukoli v jejím druhém kole kandidátka, tedy Danuše Nerudová, budu volit ji. I když na můj vkus až příliš vězí v obecném stereotypu o ambiciózních ženách.

Linda Sokačová, ředitelka české Amnesty International

To, zda jde o kandidáta muže nebo kandidátku ženu, vnímám osobně jako doplňkovou informaci. Vzhledem k tomu, že jsme v Československu, ani v novodobé České republice prezidentku neměli, však nejde o zcela okrajovou věc. Zvolení první české prezidentky by mohlo pomoct v prolamování skleněných stropů nerovného postavení, kterému v mnoha oblastech ženy v České republice stále čelí. Obecně je ale rozhodující celkový pohled na lidská práva v globálním kontextu.

Bylo by skvělé, aby tuto vysokou pozici vykonával člověk, muž nebo žena, který vnímá lidská práva v jejich komplexitě a stál na straně těch, jejichž práva jsou dlouhodobě porušována. Určitě nastala doba, aby prezidentem či prezidentkou byl někdo, kdo nehledá povrchní popularitu, kterou je navíc ochoten živit zvyšováním nenávisti vůči diskriminovaným a marginalizovaným lidem. A my bychom se s tím jako veřejnost neměli rozhodně smiřovat a dovolit ponižovat děti, lidi z LGBTQ+ komunity nebo romskou menšinu.

Bára Soukupová, předsedkyně organizace Transparent

Ano, gender kandidujících pro mě při rozhodování, koho volit za prezidentku či prezidenta, hraje podstatnou roli. Ráda bych, aby tomu tak nemuselo být. Ráda bych se ve všech volbách rozhodovala jen podle kritérií, které daný člověk může ovlivnit, jako jsou kompetence pro danou funkci. To by ale museli mít všichni lidé, a hlavně všechny skupiny lidí rovné příležitosti. V oblasti genderu je tomu bohužel Česká republika na hony vzdálena.

Ve vládě máme jen dvě ministryně oproti patnácti ministrům, ve sněmovně ani v krajských zastupitelstvech nepřevažuje podíl žen 1/4. V české politice jsou zkrátka ženy velmi podreprezentované. Problém je to široký, mnohovrstevnatý a má dlouhodobý negativní vliv na politické rozhodování na všech úrovních veřejné správy. A určitě nepůjde vyřešit jednoduše přes noc.

Volba prezidentky však může být velmi podstatným střípkem k jeho posunu. Existence vzorů je klíčová jak pro motivaci žen, aby politiku dělaly, tak i pro voliče, aby ženám v ní dávali důvěru. Neexistuje symboličtější funkce než prezident*ka. Pokud děti vzhlížejí k nějakému politickému povolání, je jím s největší pravděpodobností právě on*a. Zvolení prezidentky bude impulzem pro mnoho dalších žen, a změní tak českou politiku a ostatně i jiná odvětví směrem k rovnějšímu zastoupení žen a mužů a v konečném důsledku k lepšímu, reprezentativnějšímu rozhodování.

Skutečné pravomoci prezidentky či prezidenta jsou malé. Je málo podstatné, zda je spíše levicová nebo pravicový, dominantní roli v domácí politice má stejně vláda. Podstatnější je, jakým bude symbolem.

Pokud existuje dobrá, kompetentní kandidátka, která prezidentský úřad zvládne, pak změna, kterou jejím zvolením do této funkce způsobíme, může být vlastně větší než vlastní působení kteréhokoliv kandidujícího v prezidentském úřadě.

Adéla Šípová, pirátská senátorka

Ač bych si přála vyšší zastoupení žen v politice a zejména ve vládě a parlamentu, není pro mě kritérium pohlaví pro výkon funkce hlavy státu nejdůležitějším aspektem. Daleko více se u jednotlivých kandidátů nebo kandidátek zaměřuji na to, co nabízejí, jaký je jejich postoj k principům právního státu, lidským právům, jakým týmem poradců se obklopí a zda by byli hlavou státu spíše stmelující, nekonfrontační, umírněnou a klidnou.

Přála bych si prezidenta či prezidentku civilní, o níž/němž nebudeme slýchat každý den a třeba ani každý týden, protože její/jeho každodenní práce je spíše ceremoniální, s výjimkou některých výjimečných jmenovacích úkonů. Po letech prezidentování Miloše Zemana bych si přála klidně někoho naprosto nudného. Zemanova „kreativita“ totiž ústavnímu pořádku nikdy nic dobrého nepřinesla.

Úlohou hlavy státu není tvořit politiku. Genderově podmíněná životní zkušenost není pro kvalitu práce ve prospěch lidí tak důležitá jako například u zákonodárců/kyň nebo dokonce u premiéra. Tam naopak velice lituji, že jsme po 33 letech svobody dosud neměli žádnou premiérku. Není divu, že vládní programy dosud nedokázaly zajistit rodinám dostatek předškolních zařízení.

Mužská politika je k záležitostem, které většinově řeší ženy, slepá. Stejně tak je slepá k neformálně pečujícím, jimiž jsou opět zpravidla ženy, které se starají o nemocné a staré členy rodin. A proto nemáme dostatek přiměřeně placených terénních pracovníků, díky nimž by se zejména pečujícím ženám ulevilo. Nemáme ani dostatek potřebných typů sociálních zařízení a lidé tam pracující jsou skandálně podhodnoceni a čelí vyhoření. To vše je důsledkem mužského způsobu vládnutí. Péče je hůře odměňovanou prací, je-li vůbec honorována.

Bude-li budoucí hlava státu pravidelně vahou své autority připomínat vládě, že si ženy (a nejen ženy, ale také romská menšina) zaslouží lepší podmínky pro svůj spokojený život, získá mou podporu. Předpokládám, že prezidentka by pravděpodobně mohla pro ženskou otázku mít větší pochopení, není to však pravidlem. Označí-li se kandidát muž za feministu a já mu to skutečně uvěřím, budu ho volit. Doufám, že letos zvolíme dobře.

Miluše Horská, senátorka, ředitelka Volební akademie žen

Na základě toho kritéria se budu rozhodovat zcela určitě. Jsme více než tři desítky let od revoluce a podívejte se, jaké máme zastoupení žen v politice. Ani jedna ještě nebyla premiérkou ani prezidentkou. Velmi slabé zastoupení žen stál máme i u nás v Senátu, kde jsem aktuálně jedinou předsedkyní z celkem deseti výborů.

Danuše Nerudová je nejen ženou a ženou fundovanou a vzdělanou, ale je zejména kandidátkou, která oslovuje primárně mladou generaci. A já zastávám názor, že by si o tom, kdo bude příští hlava státu, měla rozhodnout právě mladá generace. Protože pokud znovu rozhodne generace nejstarší, tak to u naší mladé generace vyvolá ještě více frustrace a odklonu od politiky. A s tím bych si skutečně nezahrávala. Můj hlas i proto paní Nerudová má.

Marie Jílková, lidovecká poslankyně

Asi by se ode mne očekávalo, že budu mít zcela jasno. Dlouhodobě prosazuji vyšší zastoupení žen v politice a jsem ráda za každou další ženu, která se ve veřejném politickém prostoru objeví. Předsedám stálé parlamentní komisi pro rodinu a rovné příležitosti. Považuji se za feministku. Už jen tento výčet by měl stačit k tomu, abych neváhala a odevzdala svůj hlas v prvním kole ženě. Já však váhám.

Je nutné podotknout, že očekávání, že ženy budou volit ženy, se dlouhodobě nepotvrzuje a nefunguje. Proto ani v těchto volbách od žen automaticky neočekávejme, že budou volit jedinou ženskou kandidátku.

Vyšší pravděpodobnost, že budu volit ženu, by nastala, pouze pokud by kandidovalo více žen. Zde nemám moc na výběr a řídím se primárně tím, co vše má kandidát za sebou, jak vystupuje a jakým týmem se obklopuje. Mojí nejpravděpodobnější volbou v prvním kole je proto Petr Pavel a Danuše Nerudová následuje v těsném závěsu (ta je i mojí případnou volbou pro druhé kolo). Pokud se nestane něco podstatného v posledních hodinách do otevření volebních místností.

Je skvělé, že Danuše Nerudová kandiduje, ale je to žalostně málo. Jedna a sedm mužů. Pokud bych chtěla trvat na volbě podle pohlaví a preferovat v tomto případě ženu, pak to bude znamenat, že preferuji rovnost výsledku před rovností příležitostí. V tomto dilematu se budu vždy stavět na stranu rovnosti příležitostí. Udělejme maximum pro to, aby kandidovalo víc žen, skoro bych řekla, že po tom společnost prahne. A pak nechme na voličích, jakého kandidáta nebo kandidátku zvolí. Ostatně i proto podporuji kvóty v poměrném systému, protože srovnají startovní pozice, které mají ženy často těžší, a významně rozšíří výběr.

To je spravedlnost.

Klára Vlasáková, spisovatelka

Působení některých českých političek — jako třeba Daniely Kovářové — ukazuje, že identifikovat se jako žena ještě rozhodně neznamená, že má člověk předporozumění pro genderové otázky. Hlavní kritérium to tedy určitě není, ačkoli je fakt, že žena v takto vysoké politické funkci by představovala alespoň symbolický milník.

Z odpovědí prezidentských kandidátů a kandidátky je zřejmé, že jejich vztah k feminismu je opatrný. Evidentně se snaží „nepoštvat“ proti sobě voliče*ky. Jedná se ale bohužel o začarovaný kruh — čím víc veřejně působících osob se z opatrnosti nebude hlásit k feminismu, tím déle potrvá, než bude otázka rovnosti ve společnosti přijímána jako něco zcela základního, samozřejmého.