V komunistickém Československu se považovalo nadšení pro hlasování v anketě Zlatý slavík za jakousi náhražku toho, že politické volby postrádaly potřebnou pluralitu a prostor pro svobodné vyjádření názoru. Dnes je tomu však naopak.

V době, kdy dříve populární hudební anketa již nereflektuje vývoj hudebního průmyslu a přestává skoro všechny zajímat, musíme hledat jinou velkou celonárodní akci, kde můžeme podpořit své osobní favority. A tuto roli dnes hrají prezidentské volby.

Na počátku milénia tento typ kratochvíle ještě suplovaly tehdy nové reality show typu VyVolení či Česko hledá superstar. Ano, i tato „pěvecká soutěž“ byla pěveckou soutěží jen do určité míry. Lidé fandili Anetě, Šárce nebo Sámerovi nejen podle toho, jaké měli předpoklady pro kariéru v populární hudbě, ale také podle toho, kdo byl veselejší či dravější, nebo naopak skromnější, ale v každém případě sympatičtější a autentičtější.

Dnes už i Superstar zajímá málokoho, a tak upínáme zraky ke „státnické soutěži“, která je ovšem státnickou soutěží také jen do určité míry. Fandíme „Generálovi“, „Danuši“ či „Babišovi“ nejen podle toho, jaké mají předpoklady pro zvládání prezidentské funkce, ale i (a především) podle toho, kdo nám je sympatický „jako člověk“.

A proto nás tolik nezajímá, kdo by lépe sestavil bankovní radu České národní banky či jmenoval — se souhlasem Senátu — lepší ústavní soudce. Zajímá nás spíše to, kdo nevypadá jako přílišný kariérista, ale zároveň má odvahu rvát se „za lidi“ a k tomu vypadá jako „jeden z nás“.

Sympatičnost kandidáta umí posoudit každý. Stejně jako řada z nás neumí posoudit zdařilost intonace v pěvecké soutěži, tak často tápeme v nástrojích používaných Českou národní bankou, a nejsme proto schopní zhodnotit, jakým směrem se bude ve vztahu k personálnímu výběru bankovní rady pohybovat budoucí prezident. Proto nám při výběru prezidenta či prezidentky nezbývá než dát na neurčitý „celkový dojem“.

Je to jako s televizními seriály ze specifického prostředí, například z toho nemocničního. Je jedno, že oproti reálné nemocniční práci je tam spousta věcí jinak, tyto seriály jsou psány hlavně jako vztahové příběhy o osobních životech postav, atraktivní prostředí nemocnice jen dodává na akčnosti. I prezidentskou volbu sledujeme tak trochu jako seriál o vztazích a osobních příbězích — ty ostatně máme každý nějaké, a proto je známe — a prostředí boje o Hrad opět spíše jen dodává na akčnosti.

Kandidáti toto samozřejmě vědí, nicméně úkol být „jedinečný“ a zároveň „jeden z nás“ není jednoduchý. Charisma soutěžícího, kterému všichni přejí, nejde plně natrénovat. Přece jen jde o „kouzlo“ osobnosti, přičemž „osobnost“ již dlouho v moderní době nechápeme jako něco veřejného, jako nějakou ustálenou masku či roli (persona), ale právě a spíše jako něco nám niterného, autentického, psychologizovaného.