V komunistickém Československu se považovalo nadšení pro hlasování v anketě Zlatý slavík za jakousi náhražku toho, že politické volby postrádaly potřebnou pluralitu a prostor pro svobodné vyjádření názoru. Dnes je tomu však naopak.

V době, kdy dříve populární hudební anketa již nereflektuje vývoj hudebního průmyslu a přestává skoro všechny zajímat, musíme hledat jinou velkou celonárodní akci, kde můžeme podpořit své osobní favority. A tuto roli dnes hrají prezidentské volby.

Na počátku milénia tento typ kratochvíle ještě suplovaly tehdy nové reality show typu VyVolení či Česko hledá superstar. Ano, i tato „pěvecká soutěž“ byla pěveckou soutěží jen do určité míry. Lidé fandili Anetě, Šárce nebo Sámerovi nejen podle toho, jaké měli předpoklady pro kariéru v populární hudbě, ale také podle toho, kdo byl veselejší či dravější, nebo naopak skromnější, ale v každém případě sympatičtější a autentičtější.

Dnes už i Superstar zajímá málokoho, a tak upínáme zraky ke „státnické soutěži“, která je ovšem státnickou soutěží také jen do určité míry. Fandíme „Generálovi“, „Danuši“ či „Babišovi“ nejen podle toho, jaké mají předpoklady pro zvládání prezidentské funkce, ale i (a především) podle toho, kdo nám je sympatický „jako člověk“.

A proto nás tolik nezajímá, kdo by lépe sestavil bankovní radu České národní banky či jmenoval — se souhlasem Senátu — lepší ústavní soudce. Zajímá nás spíše to, kdo nevypadá jako přílišný kariérista, ale zároveň má odvahu rvát se „za lidi“ a k tomu vypadá jako „jeden z nás“.

Sympatičnost kandidáta umí posoudit každý. Stejně jako řada z nás neumí posoudit zdařilost intonace v pěvecké soutěži, tak často tápeme v nástrojích používaných Českou národní bankou, a nejsme proto schopní zhodnotit, jakým směrem se bude ve vztahu k personálnímu výběru bankovní rady pohybovat budoucí prezident. Proto nám při výběru prezidenta či prezidentky nezbývá než dát na neurčitý „celkový dojem“.

Je to jako s televizními seriály ze specifického prostředí, například z toho nemocničního. Je jedno, že oproti reálné nemocniční práci je tam spousta věcí jinak, tyto seriály jsou psány hlavně jako vztahové příběhy o osobních životech postav, atraktivní prostředí nemocnice jen dodává na akčnosti. I prezidentskou volbu sledujeme tak trochu jako seriál o vztazích a osobních příbězích — ty ostatně máme každý nějaké, a proto je známe — a prostředí boje o Hrad opět spíše jen dodává na akčnosti.

Kandidáti toto samozřejmě vědí, nicméně úkol být „jedinečný“ a zároveň „jeden z nás“ není jednoduchý. Charisma soutěžícího, kterému všichni přejí, nejde plně natrénovat. Přece jen jde o „kouzlo“ osobnosti, přičemž „osobnost“ již dlouho v moderní době nechápeme jako něco veřejného, jako nějakou ustálenou masku či roli (persona), ale právě a spíše jako něco nám niterného, autentického, psychologizovaného.

Politický marketing

Klíčovou disciplínou politického marketingu v prezidentském klání je tak vytvořit u voličů představu harmonie mezi veřejnou prezentací a niterným nastavením kandidáta. Podíváme-li se na Slovensko, právě toto bylo zdrojem úspěchu Zuzany Čaputové.

Danuše Nerudová může vypadat podobně atraktivně či se podobně snažit cílit na liberální voliče, ale tak unikátního propojení veřejného poselství, osobního příběhu a potřebných specifik lokální společenské situace, které v roce 2019 „vytvořilo charisma“ Čaputové, dosáhnout vlastně ani nemůže. Proto je pro ni blízkost Slovenska a neustále se nabízející srovnání spíše nevýhodou než zdrojem inspirace.

Podobně náročné to v soutěži sympatie má i Andrej Babiš. I přes to, že je ANO stranou „charismatického“ lídra či až „stranou jednoho muže“, byl jeho úspěch do značné míry založen na využití kolektivních opozic. Proto bylo ANO ve svém zrodu Akcí nespokojených občanů vzniknuvší proti establishmentu „tradičních stran“. Ostatně i loni na podzim se v relativně úspěšných komunálních volbách Babiš vymezoval systémově: proti současné vládě, „Fialově drahotě“.

Prezidentské volby jsou ale jiná disciplína, kde jsou mnohem důležitější složkou osobní sympatie. Možná se v této souvislosti ptáte, kde že bylo osobní charisma Miloše Zemana, nicméně pozitivní vlastnosti typu intelektuální jiskry či smyslu pro humor — jakkoli někdy zvráceného — mu lidé připisovali ve větší míře než Andreji Babišovi.

Referendum o vládě

Andrej Babiš tak ke svému úspěchu zásadně potřebuje onen třetí prvek stojící vedle veřejného poselství a autentického příběhu: ono aktuální situační momentum. Jinými slovy, měl by šanci uspět jen tehdy, pokud by prezidentskou volbu brutálně přerámoval na „referendum o vládě“. Což se ovšem jeví jako velmi obtížný úkol.

Zaprvé se sám Babiš se svým marketingovým týmem rozhodli stavět kampaň na jeho poměry spíše pozitivně. „Pomáhá lidem. Proto Babiš,“ stojí na billboardu s předsedou ANO ve smířlivém bílém roláku. Zadruhé vláda obtížnou situaci oproti takovému září, kdy byly proti její nečinnosti svolány velké demonstrace, jakž takž kočíruje a udržuje byť křehký sociální smír. Samy vládní strany nakonec a možná prozíravě svého kandidáta nenasadily a v předvolebním prezidentském souboji se co nejvíce upozaďují.

Zatřetí Andreji Babišovi paradoxně nepomáhají slovní přestřelky mezi příznivci Petra Pavla a Danuše Nerudové. Spor táborů těchto kandidátů umenšuje pocit, že jsou vykonstruovanými „antiBabiš“ kandidáty, jakým byl v modifikaci „antiZeman“ Jiří Drahoš před pěti lety. „Když se dva perou, třetí se směje,“ zkrátka nemusí platit vždy.

Jak Petr Pavel, tak Danuše Nerudová navíc mají dost práce s vysvětlováním některých svých vlastních problémů — Andrej Babiš je tak zajímá nakonec méně, než se čekalo, a je tak vlastně odstaven na vedlejší kolej. To, že se neúčastní většiny televizních debat, mu rovněž nenahrává. V přímé konfrontaci by totiž spor „Babiš proti zbytku“ mohl zesílit a Babišovi, který se rád staví do role oběti, spíše nahrát — zvláště po pondělním zproštění obžaloby v kauze Čapí hnízdo. Uvidí se alespoň v té dnešní na Nově, kde účast přislíbil.

Nebude-li mít situační momentum, musí i Andrej Babiš spoléhat co nejvíce na „kouzlo osobnosti“ a přirozenou interakci v situacích, jimž je s pomocí různých mediálních konstrukcí vystaven. Jeho lidová českoslovenština, díky níž nezní jako Pražák a na kterou sbírá sympatie regionálně cítících voličů či federálně nostalgicky uvažujících starších generací, mu ale už stačit nemusí.

To se ostatně ukázalo například ve známé scéně, kdy Andrej Babiš před třídou školních dětí prokazuje neznalost díla Jaroslava Haška a Karla Čapka či považuje Měsíc za planetu. Ihned se vedly diskuze o tom, jestli je Babiš opravdu takto neznalý, nebo to celé na pokyn marketingového týmu hraje.

Situace, kdy má čelit školním otázkám, byla ovšem pro Babiše prohrou od začátku. Předpokládejme, že si strategii školního tázání alespoň trochu předem promýšlel. Jelikož si v politice dlouhá léta budoval spíše image rošťáka a třídního frajírka, nemohl před třídou a národem u obrazovek být najednou za šprta.

Na druhé straně je nutno mít na paměti, že občané, a to i zastánci co největší „lidovosti“ kandidáta, chtějí mít na Hradě přece jen prezidenta, který zná základní kulturní kánon. Z této konstelace Babiš zkrátka nijak těžit nemohl.

Generál sympaťák

Soutěž sympatie tak nakonec může vyhrát generál. Pokud by tomu tak bylo, potvrdila by se aktuální charakteristika České republiky jako trochu rozhádaného skautského oddílu poohlížejícího se po správném vůdci s potřebnou autoritou, který během výpravy na vrchol nějakého místního kopce oddíl tak nějak stmelí a nikdo se přitom neztratí a nepřizabije. Což symbolicky předznamenal například turistický výšlap Petra Pavla s jeho příznivci, zdokumentovaný ve vynikajícím dílu Fabulací Jana Špačka.

To Andrej Babiš je spíše typickým oddílovým pokladníkem, s nímž by se ztratit lese přál málokdo. Petr Pavel navíc pochází z prostředí armády coby profesionalizované instituce, která je spolu s policií tou, které důvěřuje nejvíce Čechů a Češek. Situační momentum v podobě krizové geopolitické situace mu hraje do karet rovněž.

Vše se ale teprve ukáže a výsledek těžko tipovat, stejně jako to, zda se vítěznému kandidátovi či kandidátce aspoň trochu podaří v české společnosti zakopat některé příkopy. Připomeňme si ale, že sjednocení společnosti je do určité míry floskule a těžko po kandidátech splnění tohoto úkolu požadovat.

Spřízněni jsme zatím spíše samotnou volbou, kdy jsme nakonec rádi, že zde zase máme soutěž, u níž si společně — byť ten tomu, ta onomu — zafandíme. Když už nikoho nezajímá ten Český slavík.

Toto však platí a platit může jen pro první kolo. Před druhým kolem začne být pro spoustu voličů i pro podobu českého politického prostředí v sázce poměrně hodně — zvláště pronikne-li do něj Andrej Babiš coby nejvýraznější opoziční politik, který by rozhodně nebyl prezidentem ceremoniálního charakteru. Dojde tak k mnohem výraznější společenské polarizaci než před oním popkulturně odlehčeným kolem prvním.

Což je také úskalí dvoukolového absolutně většinového volebního systému, zejména volí-li se ve velkém — celostátním — obvodu. Tento volební systém sice pro druhé kolo zmenšuje šance extremistických kandidátů, kteří jsou i pro mnohé váhající voliče nepřijatelní, nicméně ke společenské polarizaci jednoznačně přispívá.

Do budoucna by proto bylo vhodné uvažovat nad zavedením jednokolové volby podle pravidel tzv. australského systému, kde voliči seřadí kandidáty do žebříčku podle svých preferencí a pomocí specifického přepočtového modelu se dojde k výsledku již po jednom kole. Tento model se diskutuje zejména v souvislosti se senátními volbami, ale pro prezidentskou volbu je ještě vhodnější, což tvrdí například i ústavní právník Marek Antoš. Nakonec by tento volební systém skrze seřazování kandidátů zachoval i onu zábavnou složku, kterou od „soutěže sympatie“ vlastně očekáváme.