Hlavním tématem nynějších prezidentských voleb je samozřejmě Andrej Babiš a otázka, zda bude pokračovat jeho pomalý ústup do mocenského ústraní, nebo naopak nabere novou sílu a získá možnost vládě aktivně škodit, paralyzovat ji a připravovat tak půdu pro budoucího premiéra Karla Havlíčka. Chápu, že někomu se to nelíbí a má pocit, že Babišem nezačíná a nekončí životní příběh dalších deseti milionů občanů České republiky. Andrej Babiš by měl být zastíněn a poražen agendami a svou nekompetentností v nich, nikoli být sám tou hlavní a jedinou agendou — což nepopírá hluboký politický problém, kterým Babiš je.

Problém je v tom, že kampaň žádnou agendu nastolit nedokázala — snad s výjimkou Josefa Středuly. Pozice „antibabiš“ se zakonzervovala, stal se z ní cíl, nikoli východisko politiky.

Po třiceti letech existence České republiky a dvou přímých volbách totiž stále nevíme, co vlastně od prezidenta jako politického činitele očekáváme. Vlastně by se nám možná ze všeho nejvíc líbilo, kdyby byl budoucí prezident či prezidentka pět let důstojným — a jinak nedělal vůbec nic.

Hlavním programem kandidátů se stala idea jich samotných. Hledání Mirků Dušínů naráží na realitu toho, že každý občas chybuje, třeba i hodně — a ejhle! Konflikt je na světě. Babišovi je to jedno — jeho voliči snesou, i kdyby svého syna rozčtvrtil a namlel do párků. Nerudová a Pavel se zacyklili v nekončícím vysvětlování a obhajování své osobní morální konzistence, ale nic jako vizi nenabídl ani jeden z nich.

Vzhledem k zahleděnosti demokratické pravice do sebe sama tak nakonec nekonfrontují ani Babiše jako systémové nebezpečí pro demokracii. Skoro to vypadá, že hlavní strategií vůči Babišovi je vykopat kolem něho co nejhlubší příkop, držet se v hygienické vzdálenosti a za každou cenu zamezit jakémukoliv kontaktu.

Středula a levice

Agendou, která mohla Babišovi natrhnout frak alespoň tak, aby třeba skončil třetí (což se skoro určitě nestane — ale o tom později), mohla být ostrá, ale Ruskem neřízená kritika vlády za její chaotickou asociální politiku a další objektivní vládní lapsy. S touto ambicí vstupoval do zápasu Josef Středula. Jako odborář je pro takovou roli ostatně téměř předurčen.

Voličstvo a komentariát shromážděný kolem Spolu něco takového nerozdýchal — a Středula tak od začátku čelil útokům, které si formou i bezduchým obsahem nezadaly se štvaním proti Jiřímu Paroubkovi v polovině nultých let. Rudě vidělo veškeré občanské napravo hlavně kvůli odborářské demonstraci na Václavském náměstí, která se Středulovu týmu až impozantně nepovedla.

Podíl na neúspěchu a delegitimizaci odborářské demonstrace nese ale i část antibabišovského hnutí, které se — z pro mě nepochopitelného důvodu — rozhodlo hrát na stínový Úřad pro kontrolu politických stran a hnutí. Odborářský předák dostal vynadáno za to, že je odborář, údajně je kvůli své kandidatuře ve střetu zájmů, a tak se jako odborář nesmí tři měsíce tvářit, nebo nedej bože sbírat podpisy pod vlastní kandidaturu.

Dopadlo to trochu jako s mýtickým lithiovým pokladem, který chtěla těsně před volbami 2017 ukrást ČSSD — vyspinovaný narativ chybějící legitimity, vyfutrovaný nejhloupějšími osobními útoky, se už prostě nepodařilo překřičet. O Středulovi tak nyní levicový elektorát ví, jaké má hodinky a kolik měsíčně bere, zatímco energii z frustrace, strachu a zoufalství bude sklízet Vrabel. Ještě nás z toho bude hodně bolet hlava.

Můj hlas Josef Středula dostane, zdá se ale, že jeho šance na úspěch je v tuto chvíli minimální. Za týden se obvykle nedějí zázraky, ale jen katastrofy. Jak by situace vypadala, kdyby dokázal Vrabelovi plný Václavák vyfouknout, je samozřejmě čistě spekulativní otázka.

Silnější pozice v prezidentském pelotonu mohla odčerpat dostatečně velké množství Babišových voličů, aby se mohl uskutečnit sen tuzemského Twitteru o Babišovi na třetím místě. Jedinou reálnou cestou k dosažení takového výsledku byl právě relativní úspěch Josefa Středuly, případně i Jaroslava Bašty.

O co ve volbách nejde

Znova se opakuje to, co jsem vytýkal tuzemské debatě už několikrát: naše politika jede na principu sto procent taktiky, nula procent strategie. Víme naprosto přesně, jak budeme reagovat na generála ve flanelové košili nebo Babiše s kočkou.

Jsme schopni si představit, co se stane v horizontu osmačtyřiceti hodin — a tomu podrobujeme veškerou energii, děláme politiku citoslovcí. Vše, co horizont okamžiku přesahuje, ignorujeme. Nemáme strategii.

V těchto volbách opravdu nejde o generálovu stranickou knížku, a dokonce ani o mizernou úroveň doktorátů z Mendelovy univerzity. Jedno i druhé jsou odrazy doby a systémová selhání, kterým dnešní pretendenti Hradu podlehli. Ne, nemají se čím chlubit. Pavel ale nevynalezl normalizaci a šedou zónu budující kariéru a Nerudová nenese vinu za to, že Česká republika nenávidí vědu a je obsedantně posedlá tituly. A upřímně, jedno i druhé nebude mít na případný výkon funkce prezidenta či prezidentky vliv.

Mnohem zajímavější by bylo se třeba detailněji ptát na zájmy, které za oběma kandidáty stojí, nebo na jména lidí, které by si do svého aparátu přivedli. Ale to už není pěna dní. Swajp — Pavel má flanelovou košili a kočku!

Bohorovná arogance některých dobrodějů, se kterou útočí na Hilšera nebo Fischera, protože si dovolili kandidovat, je neuvěřitelná. Marka Hilšera jsem volil před pěti lety. Letos ho volit nebudu, ale kdyby Středulu třeba trefil meteorit, je to má dvojka. Je to mé právo a je právem Hilšera do volby jít, byť v roli outsidera.

Pro jistotu ještě jednou zopakuji: ve volbách už v tuto chvíli nejde o to dostat Babiše na třetí místo v prvním kole. Kandidatura Marka Hilšera a Pavla Fischera na to má naprosto zanedbatelný vliv. Andrej Babiš bude nejvíc brát v množině nerozhodnutých voličů, kteří politiku příliš nesledují a neorientují se — na tom má od začátku postavenou celou svou komunikační strategii. Nerozhodnutých voličů je, pokud vím, stále zhruba třetina.

Mimochodem, u Hilšera a Fischera opravdu nejde o „kampaň do Senátu“. Pokud by tak tomu skutečně bylo, dávalo by pro oba dva smysl právě teď odstoupit, podpořit jednoho z favoritů a až přijdou senátní volby, přihlásit se o vrácení podpory a z pozice státníka s hlubokou morální integritou rozrazit dveře Senátu už v prvním kole.

Jak to dopadne?

Jak volby dopadnou, nevím. Babiš není Zeman. Chybí mu k tomu charisma i inteligence, jak ostatně dobře popsal Jakub Patočka. Dokáže ve druhém kole mobilizovat víc podporovatelů než svých odpůrců? Je pravděpodobnější, že se to nestane.

Andrej Babiš uspět může. Je třeba pamatovat na to, že před druhým kolem budeme najednou stát před úplně jinou a novou volbou. Právě tady bude potřeba, aby se co největší množství voličů nepostoupivších kandidátů sjednotilo za panem či paní X. Prosté součty — podobně jako v minulé volbě — fungovat nebudou. Je třeba být k lidem, kteří nevolili mého kandidáta, velkorysí.

Jsem přesvědčen, že významnou roli mohou opět hrát televizní debaty — při vší úctě k ČT hlavně ta na Nově, protože právě ta nejsnáze osloví segment nerozhodnutých a nevoličů. Upřímně doufám, že si týmy všech kandidátů vzaly poučení z poslední volby. Tedy že X bude mít co říct. Kontrast s Babišem pak může být zásadní.