"Po třiceti letech existence České republiky a dvou přímých volbách totiž stále nevíme, co vlastně od prezidenta jako politického činitele očekáváme. Vlastně by se nám možná ze všeho nejvíc líbilo, kdyby byl budoucí prezident či prezidentka pět let důstojným — a jinak nedělal vůbec nic." - Toto konstatování (či spíše rezignovaný povzdech?) R. Bartošky plně vystihuje reálnou situaci. Ano, je tomu skutečně tak - především po po periodě vládnutí M. Zemana naplněné trapnostmi, obhroublostmi a nechutnostmi všeho druhu se nyní jako maximum očekávání vkládaných do nového prezidenta jeví to, aby se ve své funkci choval alespoň navenek důstojně. A jinak - i to souhlasí - se od něj neočekává prakticky nic. (Snad jenom od exgenerála Pavla se čeká jakýsi expertní bonus v časech aktuálního válečného dění na Ukrajině.)

Jinak se tedy od prezidentských kandidátů neočekává nic dalšího; R. Bartošek jim proto vytýká, že nepřicházejí s žádnou vlastní vizí. Což o to: například od německého prezidenta se také neočekává naprosto nic jiného, nežli být důstojně vystupujícím reprezentantem státu, který tu a tam přednese nějakou státnickou řeč. V prvé řadě by tedy bylo nutno se rozhodnout, zda česká společnost má od svého prezidenta očekávat něco více, nežli Němci (nebo třeba i Švýcaři) od toho svého.

Na straně druhé je faktem, že český prezident má podstatně větší pravomoci nežli oni dva jmenovaní; a za druhé v české politické kultuře přetrvává silná tradice "prezidentů s vizí", tedy především tradice masarykovsko-havlovská.

Jenže - tady je nutno hledět na konkrétní kontext. Specifická situace jak Masaryka tak Havla byla v tom, že oba vzešli z revoluce, oba byli revolucionáři. Masaryk prováděl revoluci národní, a oba pak revoluci demokratickou. A kde je revoluce, tam je vždy také přítomna její vize. Otázkou ovšem je, jestli by i tyto dvě bezpochyby výrazné osobnosti byly schopné s nějakými novátorskými, strhujícími vizemi přicházet ještě i dnes - v době kdy už veškerá revoluční euforie pominula, a naděje upínané k nové svobodě a demokracii povlovně, ale nezadržitelně vyhasínaly spolu s poznáním, že tato "vláda lidu" je fakticky odosobněným, chladným technokratismem, se stále dokola se opakujícími mechanismy moci.

V každém případě Havel byl zřejmě s přibývajícím časem čím dál tím více frustrován reálným vývojem, neboť viděl jak velmi se tento vzdaluje jeho původním ideálům; a i Masaryk musel v každém případě rezignovaně konstatovat, že "máme demokracii, ale bez demokratů". Aniž by si ovšem dokázal přiznat, že by se mohlo jednat o deficit systémově podmíněný.

Položme si tedy ještě jednou otázku: mohli by Masaryk nebo Havel ještě dnes přicházet s nějakými novými idejemi, novými inspirujícími vizemi? - U Havla je možno tuto otázku téměř s jistotou zodpovědět negativně; a Masaryk? Kdyby ještě dnes hlásal své humanistické vize - neznělo by to v dnešním konzumně-cynickém světě už naprosto archaicky, jako hlas z minulého století? Je nutno se obávat, že zřejmě ano.

Postavme si otázku ještě jinak: který ze současných světových lídrů je schopen přijít s nějakými skutečně novými vizemi, které by mohly národu vytyčit novou inspiraci k jeho cestě do budoucnosti? Snad francouzský prezident Macron? Se svým programem modernismu? Ano, napřed touto vizí dokázal strhnout určitou část francouzské veřejnosti; ale časem se ukázalo, že tento "modernismus" nemá žádnou vlastní substanci, nespočívá na žádné skutečné ideji, nýbrž je ze všeho nejspíše jenom jakýmsi útěkem vpřed. A kdo ještě jinak? Snad Trump, se svým primitivním a obhroublým populismem a šovinismem? Tady by se chtělo říci pouze: Bůh nás chraň před "vizemi" takového druhu!

Zkrátka: základním omylem R. Bartošky je to, že žádá vize od určitých osob - ale za takových rámcových podmínek, v takovém světě, kde pro příchod nějakých nových vizí není ani společenská poptávka, ani nutné ideové zázemí. Napřed by společnost sama musela být ochotna k vlastní hluboké hodnotové konverzi (respektive by se musela dostat do situace, která by svým pnutím tuto nutnost hodnotové konverze vytvořila); a teprve potom by bylo možno očekávat, že se vynoří osobnosti s novými vizemi. Dokud ale společnost nadále bude existovat ve stávajícím modu "hlavně když si můžeme užívat svého konzumu, však ono už nějak bude", potud budou výzvy k příchodu velkých osobností s novými vizemi jenom marným čekáním na Godota.