Nebezpečně jednoznačné vítězství

Jakub Patočka

Debakl kandidátů Andreje Babiše v senátních volbách je sám o sobě dobrou zprávou. Bohužel ale jedinou. Výsledek je svou jednoznačností pro vládu paradoxně nebezpečný. A podtrhuje, jak moc nám dnes chybí opozice lepší nežli vláda.

Symbolem poctivosti a nezávislosti v Senátu byla lékařka a protikorupční aktivistka, nositelka Ceny Františka Kriegla Alena Dernerová. Je varovné, že oceňovaná kvalita „nezávislosti“ se v exkluzivně výběrovém voličstvu, jež chodí k druhému kolu senátních voleb, přesunula k bizarní postavě bojovnice proti právům vlastního pohlaví Daniele Kovářové. Foto STAN

Výsledek senátních voleb 2022 lze — jen s mírnou nadsázkou — vyprávět jako klasický vtip o „dobré“ a „špatné“ zprávě. Tou dobrou zprávou je, kdo prohrál, tou špatnou, kdo vyhrál.

Debakl kandidátů ANO v senátních volbách sám o sobě je samozřejmě důvodem k oslavě. Je přitom dosti dobře možné, že v některých obvodech mohl mít i konkrétní kandidát reprezentující Babišovo hnutí lepší osobnostní předpoklady vykonávat funkci senátora nežli kandidát vládní koalice — příkladem byl asi mohl být brněnský střet bývalého primátora za ANO Petra Vokřála se staronovým senátorem Jiřím Duškem, který v zájmu své kandidatury z ANO přešel pod křídla ODS a ČSSD.

I zde je ale v posledku dobře, že kandidát ANO prohrál. Pravda bolí.

Mezi ANO a ODS je principiální rozdíl

Ač v politice na konkrétních osobnostech záleží, v jádru se jedná o kolektivní disciplínu. A je třeba znovu a znovu si připomínat, že politické hnutí ANO se principiálně odlišuje od stran současné vládní koalice — a to tím, že se ve své základní podstatě jedná o součást osobního podnikatelského impéria Andreje Babiše.

To z politického hnutí ANO činí stranu, která v mezinárodním kontextu patří do kategorie subjektů, jejichž reálným programem je uchvácení státu (state capture) v zájmu korporací. Jedná se o specifický typ autoritářského vládnutí reprezentujícího oligarchii a z Babiše to činí politickou postavu podobnou Trumpovi, k němuž ostatně odkazuje i symbolicky svými přihlouplými kšiltovkami, či jiným autoritářským vůdcům od Bolsonara přes Orbána po Módího.

Každého kandidáta ANO — včetně ostravského primátora či bývalého brněnského primátora — pak obnažuje jako politicky fatálně omezenou osobnost, pokud daný fakt přechází. Totéž ostatně analogicky platí o pracovnících Babišových médií.

Skutečnost, že se zaslepenou blazeovanou lehkostí toxickou podstatu Babišova hnutí často pomíjí i velká část médií i politiků, je možno brát jen jako dílčí vysvětlení, proč i v některých ohledech sympatičtí lidé kandidují za ANO, nikoli jako jejich omluvu. A v tomto smyslu voliči v 2. kole senátních voleb prokázali větší politickou kompetenci než celý zdejší mediálně-politický mainstream, který se v mnoha ohledech k Babišovu principiálně protidemokratickému hnutí bohužel chová, jako by se jednalo o standardní součást politické soutěže.

Znovu a znovu je zapotřebí striktně odmítat apolitické řeči o tom, že ODS, či dokonce další strany vládní koalice, a ANO jsou jedni za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. To je bohužel perspektiva vlastní i podstatné části současné levice, aniž by si přitom uvědomovala, že právě takto manifestovanou pošetilostí sama sebe odsuzuje do role politicky irelevantních statistů. A nejde jen o KSČM a ČSSD, připravené dnes bohužel začasté kolaborovat nejen s Babišovým ANO, ale i s rasisty v SPD.

Přímo výstavním příkladem podobné sebezničující plytkosti v politickém myšlení je text Stanislava Bilera Komunální volby ukazují, že ANO a ODS jsou dvě strany stejných hodnot, vydaný v A2larmu — platformě tohoto druhu levicového politického nemyšlení.

Voliči, a to včetně převážné většiny voličů levicových, samozřejmě smýšlejí jinak. Část z bývalých voličů levice, za něž by mnozí levicoví intelektuálové tak rádi hovořili, je totiž nadále obětí Babišova — i Okamurova — podvodu, a tak má za to, že celá vláda je ve skutečnosti mnohem horší než obě protidemokratické opoziční strany.

A část naopak vidí přesně, že obě opoziční strany jsou řádově horší než kterýkoli z členů vládní koalice, a tak raději volí její nejpřijatelnější segmenty, než by dali hlas dezorientované či politicky zaprodané levici, v níž právem vidí naivní pomahače či oportunistické kolaboranty otevřených nepřátel demokracie. Vlastní levici tak dnes volí jen ti, kdo myslí — nebo přesněji řečeno nemyslí — jako A2larm, což ještě lichotivě změřil výsledek kandidátky Solidarity v Praze, který při vší jeho hrůze paradoxně zachraňovali zelení.

Výsledek senátních voleb neodráží reálné rozložení společenských nálad

Ač je tedy Babišův debakl na místě beze zbytku uvítat, je nutné vybízet k opatrnosti. Především je třeba vzít v potaz, že se o něj postarala veskrze elitní část voličstva — druhého kola senátních voleb se účastnil jen jeden z pěti lidí, kteří volit mohou. Jsou to lidé, jejichž motivace je čistě občanská a politická; vliv velké většiny senátorů na podobu každodennosti je totiž minimální.

Byl to tedy opravdu střet mezi voliči, jejichž motivací bylo ukázat Babišovi, že jej veřejnost odmítá, a naopak těmi, kteří se nechali obelhat a vidí v něm snad i příslib nějakého zlepšení, ale především se k němu přichylují jako k nejviditelnějšímu symbolu odmítnutí stávající vlády. Že ANO prohrálo na celé čáře v oné se vším všudy elitní voličské skupině, není ovšem zdaleka dáno nějakou zvláštní oblibou, jíž by se vláda těšila, jen prostě tím, že Babiš vzbuzuje — oprávněně vzbuzuje — v pětině občansky uvědomělých voličů tak hluboký odpor.

V tomto smyslu měl pravdu Petr Fiala, když na Babišův výpad, že z voleb udělá „referendum o vládě“, opáčil: „Leda tak o té vaší.“ To se stalo, dopadlo to dobře, ale je to také vcelku jediná dobrá zpráva.

Zásadně ji relativizuje už sama volební účast. K sněmovním volbám přijde dvakrát více voličů, než chodí k druhému kolu voleb senátních.

Navíc je při bližším pohledu samozřejmě problematické, jaká část vládního tábora ve volbách vítězila. Politické hnutí ANO je svou podstatou totiž tak odpudivé, že se mu podařilo učinit z kandidátů ODS reprezentanty slušnosti — což samozřejmě reálně platí jen v některých dosti vzácných případech.

Celkově výsledky indikují povážlivý sesuv nároků a norem, jež se takto snížily Babišovou vinou. S tím ale souvisí i určitá ztráta schopnosti rozlišovat důležité nuance v demokratickém táboře.

Přes utržené šrámy totiž nadále samozřejmě platí, že mnohem solidnější demokratickou kulturu nežli ODS reprezentuje STAN a další nezávislé osobnosti s podobným profilem, jako má jeho předseda Vít Rakušan. A nadále také platí, že suverénně nejpříznivějším elementem současné české parlamentní politiky je Pirátská strana. Také STAN ale utrpěl debakl a Piráti ve druhém kole tentokrát neměli ani živáčka.

Propadla nejen levice, ale také občanské osobnosti

Že propadla levice, má své jasné důvody. V české politice dnes evidentně stěžejního politického konfliktu mezi demokracií a autoritářstvím se totiž buďto neúčastní, nebo do něj vstupuje s absurdními relativizacemi obou stran, jako to činí dnes a denně A2larm, anebo dokonce v něm stojí na straně nepřátel demokracie, což je nadále případ nejen KSČM, ale i ČSSD, která se do odpudivé pozice obsazuje už faktem společného senátního klubu s ANO.

Nejen v senátních volbách levice prostě není nyní alternativou, a to ani pro vlastní přirozené voliče. A nestane se jí, dokud nepochopí, že její místo je v principiálním boji proti nepřátelům demokracie a že voličskou podporu nejspíše může získat zpět právě kritikou vlády za to, že ve střetech s ANO a SPD není dostatečně důsledná, k čemuž samozřejmě patří i zoufale nedostatečná péče Fialova kabinetu o sociální smír.

Právě z takové platformy by se mohla levice také věrohodně obracet na své bývalé voliče přeběhlé k Babišovým marketérům a Okamurovým rasistům. Mohla by je oslovovat jako oběti podvodníků, jimiž takoví bývalí levicoví voliči reálně jsou. I sociálně slabí lidé v politice oceňují tak nemateriální kvalitu, jíž je poctivost.

Svou současnou pozicí levice, kdy se mnohde snaží pošetile nadbíhat voličům nahnědlou či protievropskou rétorikou, ovšem naopak pomáhá relativizovat toxickou povahu protidemokratické opozice a posilovat dojem, že ANO — ba i SPD — jsou jakkoli akceptovatelnou částí demokratické politické soutěže. Je to mylné fakticky, takticky i strategicky.

A bohužel to přímo přispívá i k tomu, že zdejší politická realita zůstává nadále redukována na základní střet na ose vláda versus Babiš. Levice jako zmatená či oportunistická pomahačka oligarchie nemá nyní kudy do principiální politické soutěže vstoupit.

A nepřímo — o této vině levice se zatím vůbec nikde nemluví — to ovšem přispívá i k nivelizaci tábora odpůrců Andreje Babiše, kde se najednou jako by setřely rozdíly, a lidé se tak snáze přiklánějí ke korouhvi, jež se jeví jako nejsilnější a nejspolehlivější hráz proti Babišovu možnému návratu k moci. Tu pozici chytře obsadila ODS či přesněji koalice SPOLU, která stále ještě v mnoha ohledech toxickou značku s modrým ptákem činí o něco stravitelnější. Zejména je logo SPOLU prostě emblém vítězů nad Babišem. To i vysvětluje, proč právě kandidáti Spolu byli tentokrát jasnými vítězi senátních voleb.

STAN, Piráti i celý rozlehlý segment občanské společnosti přitom svou totožnost z velké části utvářel i na odporu k ODS jako ke straně institucionalizované korupce, jíž zcela nepochybně ve svých érách od Klause až po Topolánka byla. A problém pro celé progresivnější prostředí dnes je, že nedokáže vhodně onu zajisté trvající, byť třebas v něčem oslabenou, ale přitom stále velmi podstatnou, odlišnost mezi sebou a ODS zvýraznit. A pak ji obrátit ve svůj prospěch.

Ještě před šesti lety byla značka ODS tak poskvrněná, že skvělí občanští kandidáti jako zelený senátor Petr Orel v Novém Jičíně či Alena Dernerová v Mostě vítězili i proti ní. V Novém Jičíně tehdy ODS dokonce raději ani nekandidovala (tentokrát v rámci aliance SPOLU podpořila lidoveckou političku) a v Mostě tehdy byla kandidátka ODS pátá — vedle suverénní Aleny Dernerové i za kandidáty KSČM, STAN a ČSSD. Před šesti lety ODS získala tři mandáty, TOP 09 dva; nyní jich společně získaly třináct.

Nejen před šesti, ale možná ještě před dvěma lety by výsledky střetů mezi Janisem Sidovským a odéesáckým matadorem Oberfalzerem v Berouně, mezi Alenou Dernerovou a krajně problematickým starostou Mostu Paparegou či mezi stávající senátorkou Renatou Chmelovou a covidovým dezinformátorem Janem Pirkem, takřka určitě skončily naopak. A celý posun nálad podtrhuje, ba až posouvá do bizarní roviny, že když už se „nezávislá osobnost“ v jednom případě proti vládnímu kandidátovi prosadila, jedná se blouznivou bojovnici proti právům vlastního pohlaví Danielu Kovářovou.

Jistě velkou práci na „polidštění“ ODS vykonal Andrej Babiš. Ale nepochybně velkou roli hraje také určitá ztráta tempa sil, jejichž zájem nejen na kostře demokracie, ale také na její tkáni, je mnohem věrohodnější než v případě ODS — týká se to nejen Pirátů, STAN či do jisté míry Zelených, ale rovněž onoho segmentu občanské společnosti, jehož nejviditelnějším reprezentantem je Milion chvilek pro demokracii.

I celý tento politický prostor obhájců prohlubování a zvyšování kvality demokracie a politické kultury byl tentokrát v senátních volbách poražen. A to není vůbec dobrá zpráva.

Piráti, STAN, „Chvilky“ by tak měli vzít výsledek voleb jako impuls k novému promyšlení vlastní role a strategie. Celková tendence totiž vůbec není dobrá, jak výsledky senátních voleb mohou klamně naznačovat.

Slábnutí STAN a Pirátů neohrožuje jen je, ale potenciálně i českou demokracii jako takovou. Až přijdou ke sněmovním volbám ony skoro čtyři miliony voličů, kteří k druhému kolu senátních voleb nechodívají, bude totiž všechno vypadat úplně jinak.

Zrádný výsledek

Výsledek voleb je přitom nebezpečný právě v tom, že vládu samozřejmě ukolébá. Kdo by bral vážně projevy nespokojenosti, když tak suverénně vítězí ve volbách?

Vládě zřejmě neposkytnou žádnou zpětnou vazbu ani prezidentské volby, protože v jejich druhém kole nebude mít svého kandidáta — dnes ohlášený manévr SPOLU vlastně znamená, že podpoří kohokoli proti Babišovi, ale to z něj ještě vládního kandidáta neudělá. Hlavní favorit voleb generál Pavel si od vlády přitom drží — těžko říct, zda jen taktický, nebo i faktický — odstup.

S celou dynamikou může ještě otřást, pokud Babiš nalezne místo sebe vhodného kandidáta — k tomu ale více někdy příště. Každopádně v případě, že nezvítězí Babiš či nějaká jeho návnada, což se nyní jeví jako krajně nepravděpodobné, vláda opět nebude mít žádný důvod korigovat svůj kurz.

Je sice možné, že bude narůstat protestní hnutí proti drahotě a nedostatečným sociálním opatřením, ale pokud v sobě nebude mít současně demokratizační potenciál, což bohužel v důsledku výše popsaných selhání levice nejspíše nebude, za vládním táborem jako reálnou oporou demokracie zůstane stát i podstatná část lidí, kteří vůči ní jinak jsou v řadě ohledů silně kritičtí.

Další volby pak přijdou až v létě 2024 — evropské. Ať dopadnou jakkoli, v českém prostředí jsou to volby třetího řádu a takřka jakýkoli výsledek půjde zaobalit interpretacemi.

Pak na podzim budou volby krajské a senátní — ty navíc opět zkreslené výběrovou voličskou skupinou. A po nich už bude čas ke sněmovním volbám v roce 2025 utíkat strašně rychle. Na tvorbu alternativ bude velmi pozdě, navíc už je ani nepůjde ozkoušet v žádných volbách „nanečisto“. A zopakujme si znovu — trajektorie k oněm příštím sněmovním volbám vůbec nevypadá slibně.

Kdyby se sněmovní volby konaly zítra, je vysoce pravděpodobné, že poslanci ANO a SPD by ve Sněmovně získali většinu. A nelze přitom vůbec vyloučit, že zcela dezorientovaná „levice“ — třebas propojená s nějakým projektem typu Přísaha — může i se svým současným sebezničujícím přístupem pět procent překročit, a tuto protidemokratickou alianci pak zčásti z oportunismu zčásti s kvazi-sociální rétorikou podpořit, tak jako to ostatně učinila ke své věčné hanbě v minulém období.

Výsledek senátních voleb je tedy nebezpečný v tom, že maskuje realitu. Síly, jež by měly chtít vládě nastolit principiální alternativu, kterou by příznivci demokracie mohli pokládat za lepší možnost, k tomu zřejmě nezískaly dostatečnou motivaci. A vláda nezískala motivaci k potřebným hlubokým korekturám své politiky. Ač to tak tedy na první pohled vůbec nevypadá, vyhlídky české demokracie se po senátních volbách nezlepšily, ba právě naopak.

advertisment
advertisment
Diskuse
DU
October 4, 2022 v 17.15
Nejde o vládní ani opoziční politiku, ale o systém

Ale o dlouhodobou krizi nastavení polistopadového systému, které začalo špatným nastavením ústavních institucí, prohloubilo se zrušením předčasných voleb Ústavním soudem v r. 2009, pokračovalo zavedením přímé volby prezidenta 2012 bez úpravy jeho pravomocí, předsunutím voleb do sněmovny z léta na podzim. Vznikl systém permanentních odcizených voleb s různými volebními systémy, kdy se vůle voličů ztrácí. Máme permanentní každoroční volby, které znemožňují něco politicky vlastně budovat, legitimitu mají snad jen obce, Senát, který by tomuto státu slušel, je permanentně torpédován. Umělé a nesmyslné kraje jsou referendy, které torpédují smysluplnou exekutivní práci na centrální úroivni (na té regionální jí tropéduje samotná guberniální a hybridní podoba krajů, se kterými se lidé ani po 22 letech neidentifikovali.) Tradiční strany se silnými členskými základnami v podstatě nevznikly a ty částečné byly oslabeny. Bylo navázáno na první republiku v tom špatném - nacionalismus pronikl do hlavní pravicové i levicové strany - ODS nese dědictví mladočechů, národních demokratů a národních socialistů, ČSSD nesli rovněž část národněsocialistické tradice. Chybí autentická radikální levice - KSČM byla radikální konzervativně-levicová nacionalistická síla. Kartel pravice bojující nefér prostředky a prorostlá klientelismem a mafiánským kapitalismem vytvořili podmínky pro vznik hnutí oligarchy, které postupně požralo nakonec potenciál levice. Máme stát, který zbyl, nefunguje, neplní svou funkci a byl privatizován oligarchy různé síly a úrovně.

Co s tím? Přechod k páté republice, za mě ale spíš k monarchii se silnou rolí kancléře a jeho vlády v centrální exekutivně, v regionální silných samosprávných euroregionů na půdorysu tradičních zemí (jednota v různosti), komunální okresy jako opora státní správy, funkční a větší obce jako ta nejnižší složka samosprávy a nahoře monarcha jako ceremoniální svorník, který přizná nevědomou touhu Čechů po vlastním monarchovi, nikoli prezidentovi. Prožívání nedávného pohřbu Alžběty II. bylo toho dalším důkazem.

Jinak těžko čekat, že v Praze může zelenorudá mladá levice uspět jako ve Vídni.

DU
October 4, 2022 v 17.33
Dodatek

Omlouvám se za překlepy, diskusní příspěvky nelze po odhalených chybách editovat, což možná způsobuje fakt, že diskuse tu není tak bohatá jako v dřívějších dobách.

Každopádně zapomněl jsem na podstatnou věc a tím je otázka systému financování politických stran a limitů na kampaň. To už jsme věděli v roce 1997 v průběhu aféry o financování ODS.

Zajímalo by mě, kolik již permanentní každoroční volby stály miliard z rozpočtu navíc a paradoxem bude, že se dostaneme k tomu řeckému scénáři, kterým před 12 lety strašila tehdejší pravice.

Jedno nechápu - adoraci STAN autorem článku. Každý přeci ví, že Gazdík-Polčákův projekt je něco jako Babiš nebo ODS v malém.

JP
October 5, 2022 v 10.18
Oligarcha a vláda oligarchie

J. Patočka veškerý svůj politický zájem fixuje na osobu Andreje Babiše, takto bohatého podnikatele. Kterého je určitým právem možno definovat jakožto "oligarchu". J. Patočka v působení A. Babiše v české politice spatřuje zásadní nebezpečí pro demokracii (podle jeho vyjádření Babiš chce "uchvátit stát"), a volá proto po široké koalici všech prodemokratických sil. A jakékoli zpochybňování tohoto antibabišovského projektu vyhlašuje za "nelevicové".

Budiž proto pro zajímavost připomenuto, že z důsledně levicového, tedy marxisticko-třídního hlediska je (český) stát tak jako tak už dávno "uchvácen" třídou buržoazie. Nebo jinými slovy, třídou oligarchů. Zaměřovat v takové situaci veškerý boj jenom na jednu jedinou osobu, na jednoho jediného oligarchu, jenom proto že ten stojí více v popředí, tedy ze systémově-třídního hlediska nejen že postrádá smyslu, ale naopak jenom zastírá důsledně systémově-třídní pohled. (V tomto ohledu je tedy článek autora v Alarmu mnohem levicovější, nežli postoje J. Patočky.)

Podívejme se teď blíže na tvrzení J. Patočky, že "oligarcha" Babiš je nebezpečím pro demokracii.

Tak za prvé: ve funkční demokracii naopak principiálně není možno někomu bránit v aktivní účasti na politickém dění jenom proto, že je úspěšným podnikatelem. (Že se v daném případě nepodařilo úspěšně vyřešit problém střetu zájmů, je v prvé řadě selhání státu, nikoliv samotného Babiše.)

A za druhé: v době vládnutí A. Babiše se sotva daly zaznamenat nějaké alarmující příznaky, že by A. Babiš "uchvacoval" stát ve vlastním smyslu tohoto slova. Jeho největší kauza (Čapí hnízdo) je ve své podstatě ryze kriminální, nikoliv politická. A ve všech ostatních (politických) oblastech se hnutí ANO sotva vyznačovalo signifikantně vyšší (spíše naopak menší) mírou korupčních a jiných kauz, nežli vlády předcházející.

A ještě jeden moment J. Patočka přehlíží ve svém křížovém tažení proti Babišovi: totiž že ten si stále ještě udržuje vysokou míru obliby u běžné populace. Tito voliči Babiše nevolí proto, že je oligarcha; nýbrž proto, že on stále ještě dokáže reprezentovat princip "nepolitické politiky". Ať právem či neprávem; ale v každém případě v české společnosti (tradičně velmi skeptické vůči světu politiky) nadále přetrvává touha po správě státu konané věcně, bez ideologických předpojatostí.

Ještě jednou tedy: v každém případě z důsledně levicového, systémově třídního hlediska onen boj "všechno proti Babišovi" postrádá jakéhokoli smyslu; a pouze zastírá skutečnost, že celý polistopadový socioekonomický systém spočívá na faktické dominanci celé třídy oligarchie.

PK
October 5, 2022 v 12.14

"A jakékoli zpochybňování tohoto antibabišovského projektu vyhlašuje za "nelevicové"." ...míní pan Poláček.

Nikoliv "nelevicové", nýbrž prostě nemravné.