Každé volby vydají za desítky sociologických průzkumů, poněvadž průkazně, neoddiskutovatelně, změří reálné nálady ve společnosti a rozložení politických sil v daný okamžik. U voleb nižšího řádu, tedy krajských či komunálních, je samozřejmě nutno brát v potaz místní specifika, u voleb senátních zase osobní prvky v situaci, ale i tak výsledky jako celek poskytují pokaždé celou řadu cenných informací o rozpoložení české politické veřejnosti. Nejinak tomu bylo letos.

1. Voliči jsou rozumní: výsledky ANO jsou slabší, než se dalo čekat

Vzhledem k tomu, že vláda skutečně dělá celou řadu hrubých chyb a celkově zaostává svými výkony i za notně skeptickými očekáváními, je přeliv voličské přízně k ANO vlastně mnohem menší, než bylo možno realisticky očekávat. Předně si uvědomme, že nikam jinam se reálně hlasy přelévat nemohly.

Levice, a to kompletní levice, se tu z vlastní vůle degradovala na rohožku sloužící k čištění špinavých bot české oligarchie. A Okamurovy rasisty či různé konspirátorské zjevy či jiné odpudivé formace typu Trikolóry slušný člověk přece volit nepůjde.

A tak i v důsledku velmi chabého přístupu vlády, médií i většiny občanské společnosti k ANO, s nímž se tu nezachází důsledně jako s kleptokratickým osobní projektem českého oligarchy, jenž se jeho prostřednictvím pokouší uchvátit český stát a učinit z jeho institucí složky svého podnikání, mnozí posud na politickou divizi korporace Agrofert pohlížejí, jako by se jednalo o nějakou demokratickou opozici. To je sice blud, ale více nežli novým voličům ANO to mějme za zlé vládě, která rezignovala na program deagrofertizace, médiím, které to po ní nepožadují, a levici, která se svou trvající kolaborací s ANO nadále podílí na jeho legitimizaci.

Je naším dlouhodobým přesvědčením, že voliči jsou zdaleka nejkompetentnější institucí českého politického provozu. A svým hlasováním to i tentokrát vcelku potvrdili. Vládu postrašili, ale k protidemokratickým silám nijak masově nepřešli.

2. Vládní strany oslabily: nezmění-li přístup, příští sněmovní volby prohrají

Upřímně řečeno, vzhledem k jejím výkonům je zázrak, že vláda neodešla od voleb s výpraskem. Vděčí za to jen tomu, že nemá schopnější a atraktivnější opozici. Uspokojení ovšem vůbec není na místě.

K volbám komunálním a krajským, natožpak senátním, chodí podstatně méně, takřka o celou třetinu méně, voličů nežli k volbám sněmovním. Rozdíl připadá na občany, kteří k volbám chodí primárně nebo alespoň do značné míry, se sociálně-ekonomickou motivací. Ti pochopitelně budou proti vládě naladěni v mnohem větší míře.

Už v analýze překvapivého výsledku loňských sněmovních voleb jsme nastupující vládu varovali, že se moci ujímá v obtížné pozici, poněvadž za sebou nemá ani většinu z lidí, kteří hlasovali. Sněmovní většinu současné vládní koalici přihrál — hluboce nespravedlivý — český volební systém, nikoli autentická většinová voličská vůle.

Bylo by tedy zapotřebí vládnout tak, aby pětikoalice své původní voliče neztrácela, a naopak nové získávala. Je zjevné, že se děje pravý opak. Pokud vláda nezačne jednat jinak, příští sněmovní volby prohraje. Nezmění-li se do té doby charakter opozice, což sice není vyloučeno, leč zůstává to krajně nepravděpodobné, může to znamenat faktické ohrožení samé podstaty české demokracie. V sázce tedy není vůbec málo.

Jak by vláda mohla základnu své podpory ve společnosti zvětšovat, jsme rovněž rozebrali v povolební analýze; v zásadě se jednalo o tři doporučení:

1. provést systematickou deagrofertizaci,
2. vykonávat promyšlenou, v principu velkorysou, sociální politiku,
3. prohlubovat demokracii tak, aby více lidí získalo reálný vliv na dění kolem sebe.

Vše lze dělat politicky i zprava, pro vše existují v současné Evropě dobré vzory, není to žádná „kosmická věda“… Ale česká vláda nic z toho nedělá.

3. ODS je zpět: a to není jen špatná zpráva

Výsledky voleb z ODS činí suverénně nejsilnější českou demokratickou stranu. Patrně nikdo v českém veřejném provozu od doby vzniku ODS nenapsal na její adresu tolik nesmlouvavé a uštěpačné kritiky jako autor tohoto textu. Historická vina ODS na diskreditaci polistopadové demokratické politiky a s ní souvisejícím vzestupu odpudivého populismu a krajní pravice je nepopiratelná.

Její současný návrat do role reálně fungující strany, která je schopna na všech úrovních od komunální přes krajskou po státní vykonávat veřejnou správu, ale není vůbec jen špatnou zprávou. Dokud tu demokratické vládnutí nějak zcela nepřekonfigurujeme, aby v něm politické strany nemusely hrát podstatnou roli, je prostě zapotřebí ocenit každou takovou instituci, jež se svým počínáním neobrací přímo proti demokratickým základům státu. To už dnešní ODS nečiní.

A za pozornost také stojí, jakým způsobem se do své role vrátila. Před volbami v roce 2017 takřka všichni na levici „měli jasno“, jak hned po nich skočí ODS pod jednu deku s ANO. Tehdy to přitom krásně šlo, obě strany by spolu měly pohodlnou většinu a Babiš byl nepochybně ochoten k velkým ústupkům až po meze dané jeho podnikatelskými zájmy. ODS, jako strana, jež má přísně vzato ideologicky k zájmům české oligarchie mnohem blíž než levice, se snadno mohla s Babišem dohodnout na rozporcování státu a vlivu.

Že to neudělala, je veliká historická zásluha Petra Fialy, o němž lze parafrázovat větu, kterou na adresu Konstantina Biebla po jeho skonu pronesl Ferdinand Peroutka: „Je to muž, který se mýlí takřka ve všem, ale má charakter.“ Fiala je skutečně pozoruhodně charakterní člověk, který ODS vzkřísil z mrákot.

ODS samozřejmě ještě čeká další tříbení charakteru, bude se muset například nakonec rozhodnout, zda se chce na evropské úrovni bratříčkovat s polskými tmáři z PiS, anebo se přiřadí do proudu jakž takž akceptovatelné evropské konzervativní pravice ve stylu německé CDU. Ale nechybělo mnoho, a ODS mohla dnes být v rukou Klause juniora a podobných postav a otevřeně pomrkávat po Trumpovi či Orbánovi. Není vyloučeno, že takovýto sesuv ještě nastane, ale prozatím patří velký dík všem na české demokratické pravici, kteří tomu dokázali svou prací zamezit. Nebyl to malý výkon.

A konečně: neošívejme se uznat respekt k obrodě ODS jen proto, že je nám tolik politicky vzdálena. Velikost politické síly každého subjektu roste s úrovní oponenta. A každému, kdo vidí českou politickou krajinu vcelku, musí být jasné, že demokratická levice tu pro budoucnost nemá žádnou realističtější cestu, chce-li se ještě někdy stát dominantní silou, nežli nahradit v půdorysu stávající vládní koalice právě ODS.

4. Rakušan zvládl zatím nejtěžší zkoušku. Dokáže přejít do ofenzívy?

Poté, co před předchozími volbami propagandistická mašinérie politicko-ekonomického konsorcia ANO-Agrofert zaměřila veškerou svou destruktivní sílu na Pirátskou stranu, nyní byl podobnému ataku vystaven STAN, a zejména osobně jeho předseda Vít Rakušan. Jeho strana i on osobně sice utrpěli šrámy, ale vcelku obstáli. Podtrhuje to i fascinující výsledek Rakušanovy domovské Změny pro Kolín, která získala padesát procent hlasů, a tedy opět s velkou převahou většinu mandátů.

To je velmi důležité, protože Rakušanovi to dává demokratickou legitimitu k tomu, aby mohl dále politicky pracovat. Ze všech postav ve vládě je z více důvodů — mezi nimi snad především díky zcela přesvědčivé práci odvedené ve správě svého rodného města — právě on nejspíše disponován k tomu, aby dosavadnímu nepřesvědčivému výkonu vládního ansámblu dal novou dynamiku.

Jednat by se mělo jak o kroky v rámci vlastního resortu, tak na vládní úrovni. Možností je mnoho. Ale je potřeba začít razantně konat, nejen úřadovat, jinak se na tuto v roce 2025 poraženou vládu bude vzpomínat jako na Sobotkovu sociálnědemokratickou sbírku truchlivých postav, které své šance vyztužit zdejší neduživou demokracii prováhali ve volebním období 2013-2017.

5. Piráti jsou stále jako opaření. Příští stanice „Opozice“?

Pirátská strana, která ještě jen nedávno byla nejčipernějším zjevem v českém stranicko-politickém provozu, stále působí jako opařená loňským — hluboce nespravedlivým — volebním knock-outem. V letošních volbách jako by se řídila coubertinovským heslem „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Výsledky vypadají podle toho.

Piráti nemají ani jednoho kandidáta či kandidátku v druhém kole senátních voleb. Ba co víc na jejich webu je nyní v neděli v devět hodin večer poslední zpráva z pátku a týká se vystoupení ministra Lipavského v OSN. Z posledních osmi „aktualit“ se jen jedna týká letošních voleb — 16. září tu Piráti vydali komentář své kandidátky Dany Balcerové. Není tu ani poděkování za hlasy, zkrátka nic k volbám, které právě skončily. Piráti, je internet stále ještě vaše moře?

Výsledky komunálních voleb takovému laxnímu přístupu odpovídají. V roce 2018 bylo zvoleno 275 Pirátskou stranou navržených zastupitelů. Letos jich je jen 170. To není malý sešup, je to více než třetinový propad, a to u strany, která by ve skutečnosti potřebovala dále růst a zapouštět kořeny na obecní úrovni. To minulí tolik sympatičtí poslanci nevedli místní kandidátky? Neuspěli?

Přestože všichni ministři zvolení za Pirátskou stranu dozajista odvádějí dobrou práci (jakkoli ministr pro legislativu Michal Šalamoun je veřejně prakticky neviditelný), měla by Pirátská strana v zájmu svého přežití vážně přemýšlet o odchodu z vlády. Je potřeba samozřejmě dobře zvolit načasování a zdůvodnění, ale pokud se to během příštích dvou let nestane, je vysoce pravděpodobné, že stranu čeká podobný či ještě bolestivější ústup z pozic hned v trojích volbách — evropských, senátních a krajských. A za tři roky pak dost možná úplná pohroma ve volbách sněmovních.

Byla by to veliká škoda, protože Pirátská strana na celostátní úrovni zůstává suverénně nejsympatičtější součástí českého stranického života. Její vrcholní politici vyzrávají, mnoho se toho naučili. A bylo by skvělé, kdyby se z Pirátské strany stala trvalá součást českého politického provozu — generační liberální strana, operující v politickém středu, jakási česká obdoba nizozemských Demokratů 66.

6. Levice? Kdo?

Bez vážného rizika, že se člověk dopouští nepřesnosti, lze konstatovat: česká levice na tom nebyla takto špatně od 7. dubna 1878, kdy v pražském hostinci U Kaštanu vznikla Česká sociální demokracie. Je přitom takřka neuvěřitelné, že levici se ve stávajících volbách podařilo svůj hrob ještě prohloubit.

O komunistické straně už mluvíme dost možná naposledy. Ačkoli tyto noviny jsou principiálním odpůrcem antikomunismu a hluboce oceňujme celou řadu osobností, které se k českému komunistickému hnutí v jeho různých fázích hlásily, strana prováhala všechny příležitosti se po roce 1989 transformovat v moderní evropskou důsledně socialistickou levici a už nemá sebemenší šanci se vzpamatovat.

Posledním hřebíčkem do vlastní rakve byla pro komunistickou stranu kolaborace s Babišem a rasisty v minulém volebním období, namísto toho, aby požadovala, jak by se na Marxovy dědice slušelo, zestátnění Agrofertu a postavení SPD mimo zákon. Strana vymírá a dělí nás nejvýše dekáda od stavu, kdy bude pro český veřejný život obdobně relevantní jako Společnost přátel žehu.

Je to samozřejmě nepopulární názor, ale pro českou společnost je navzdory všeobecnému mínění velkou kulturně-politickou ztrátou, že se tu čeští komunisté nedokázali v duchu toho nejlepšího ze své minulosti transformovat. Mohli být následovníky Františka Kriegla, zůstali Brežněvovými sirotky. Dnes už tak nemá smysl přát jim nic jiného, než aby odešli v pokoji.

Pro ČSSD jsou letošní výsledky tím horší, že úplně největší škody jí působí vlastní domnělé úspěchy. Je totiž rafinovanou pastí vlastní výroby, že značka ČSSD v druhém kole senátních voleb figuruje u kandidátů postavených společně s ANO, a dokonce také u jednoho za ANO původně zvoleného, nyní však nominovaného ČSSD spolu s ODS!

V ČSSD, jejímž hlavním současným problémem je intelektuální a morální rozvrat, to bude posilovat zcela bludnou představu, že cesta k přečkání zlých časů vede skrze pokračování kolaborace s politickou organizací českého oligarchy, jehož reálným projektem — zopakujme si — je uchvácení státu v zájmu vlastního podnikání. V realitě je dnes ovšem jakákoli aliance ČSSD s ANO aliancí myši s krajtou.

Oba kandidáti zvolení za značku ANO/ČSSD ve skutečnosti vděčí za místo ve druhém kole Babišovi — a oba to moc dobře vědí. ČSSD k tomu přihodila nanejvýš pár procent, jimiž ve svém současném stavu ještě — kupodivu — disponuje. Skutečnou přitažlivost značky ČSSD změřily výsledky dvou v jádru opravdu autentických sociálně demokratických osobností — Vladimíra Špidly v Praze a bývalé velmi kompetentní europoslankyně Olgy Sehnalové v Kroměříži: oba prohráli i s panoptikálními konspirátory krajní pravice.

ČSSD si za to ovšem může se vším všudy sama — nejen kolaborací s Babišem, ale i neschopností či neochotou těch, kteří viděli, jaká je to hanba, veřejně proti tomu systematicky bojovat. Ba co víc intelektuálové v ČSSD se na pádu své strany podíleli i vymýšlením absurdních ideologických konstrukcí typu „socialismu bez liberalismu“, které měly hanebnou mesalianci s oligarchou ospravedlnit. Jednoho z protagonistů této školy „socialismu bez lidské tváře“, našeho někdejšího kolegu, Matěje Stropnického to nedávno přivedlo až ke skandální podpoře demonstrace svolané před třemi týdny zdejší pátou Putinovou kolonou na Václavské náměstí.

Jenomže takováto dezorientace se týká do značné míry i jinak vcelku sympatické levice intelektuální, jejímž projektem byla kandidátka Solidarity v Praze. Proč skončila hluboko v poli poražených, dokonce s menším počtem hlasů než autofanatici z Prahy autem? S přátelskou zdrženlivostí jsme tu důvody předpokládaného nezdaru rozebrali už před volbami.

Nyní otevřeněji: debakl přišel právě proto, jelikož se i pražská intelektuální levice v čele s časopisem Alarm mylně domnívá, že lze ve střetu mezi autoritářstvím a demokracií zůstat neutrální, pakliže se silami autoritářství kolaboruje stranická levice, zatímco síly demokracie zastupuje pravice a pravý střed. I kvůli tomuto postoji přemnohých levicových intelektuálů velká většina občanské společnosti cítí k samé značce „levice“ dnes hluboký a oprávněný odpor, zatímco příznivci rasistů a Babiše nemají důvod voličsky přebíhat k těm, v nichž — rovněž právem — vidí jen své ponížené pomahače.

Selhání Alarmu, Masarykovy demokratické akademie a podobných intelektuálních platforem české levice není malé. Bylo tu totiž povinností jakékoli autentické levice proti účasti ČSSD v Babišově vládě při každé příležitosti s veškerou vehemencí bojovat. A to se nedělo.

Když se na Letné demonstrovalo proti vládě Andreje Babiše, levice samozřejmě měla být přitom, a ne sedět ve vládě či to zpovzdálí s uštěpačnými poznámkami komentovat na sociálních sítích. Dnes se totiž i v pražských komunálních volbách sklízely důsledky této nabubřelé přezíravosti vůči největšímu polistopadovému českému sociálnímu hnutí Milion chvilek pro demokracii. Kdo z jejich příznivců měl důvod Solidaritu volit? A kde jinde chtěla své voliče brát?

Vezměme prosím už konečně jako fakt, že všichni lidé, kteří tu mají starost o demokracii, a mezi přirozeně levicovými voliči je jich takových pochopitelně ohromné množství, nebudou volit nikoho, o němž si nemohou být jisti, že nebude kolaborovat s rasisty a oligarchií, či takovouto kolaboraci tolerovat nebo i jen ignorovat — například s poukazy na temné stránky ODS. Jenomže jediná instituce hlásící se k české levici, která dnes takovouto jistotu veřejnosti beze zbytku skýtá, jsou tyto noviny. A ty samozřejmě nikam kandidovat nebudou.

7. Prostor pro demokratickou opozici: otevírá se tu velká příležitost

Konstelace české politiky, jak ji plně obnažily výsledky letošních voleb, v sobě nese i velkou příležitost. Českému parlamentnímu provozu totiž zjevně chybí opozice, která by mohla být i pro demokraticky založené voliče přitažlivější nežli vláda.

Je to prostor, do nějž lze vstoupit různými způsoby, ale východiskem je porozumění faktu, že současnou základní, voličskými hlasy opakovaně změřenou, realitou české politiky je střet mezi demokracií a autoritářstvím či oligarchií, nikoli mezi levicí a pravicí. Ten je až sekundární a nyní v realitě zcela potlačený, protože ANO i SPD žádnou levicí nejsou; jen její podvodnou imitací. A proto, že veškerá stranická levice je tu zcela dezorientovaná, bezvlivná.

Podmínky úspěšného manévru takovéto potenciální opozice jsou dvě. Za prvé: je třeba jasně říci, že spolupráce s ANO či SPD na žádné úrovni, a to ani na úrovni komunální, ani na úrovni krajské principiálně nepřipadá v úvahu. Oné depolitizující komunální frašce bezcharakterních koalic a la Národní fronta od Pirátů po SPD, jíž otevřeli vrata odpudivým příkladem opoziční smlouvy Václav Klaus a Miloš Zeman, je třeba učinit přítrž. Politice je třeba vrátit charakternost. A už od komunální úrovně je tu třeba začít pěstovat kulturu a umění tvořivé opozice.

Ale především je třeba nyní zkrátka zcela jasně říci, že oba subjekty současné parlamentní opozice jsou kvalitativně řádově horší než cokoli ze současné vlády, neboť obě strany, ANO i SPD, každá svým způsobem, představují nebezpečí pro základy české demokracie. Z tohoto hlediska je dobré zasadit si obě do evropského či mezinárodního kontextu, domyslet plně Babišovy inspirace Orbánem a Trumpem i Okamurovo flirtování s Le Penovou a Putinem. Toto jsou reálné — a zcela fatální — hrozby.

Za druhé: vládu je třeba kritizovat právě za její chyby, jimiž této pro demokracii nebezpečné opozici žene vodu na mlýn. A přesně takto je třeba onu kritiku také koncipovat. Je třeba být dokonce důraznější v odporu proti SPD a ANO, nežli je dnes vláda, a tu je třeba kritizovat i za její nedůslednost v postupu proti nim! Ze stejného hlediska a ve stejném pojetí se lze také velmi směle domáhat robustnějších sociálních opatření i postupu proti dalším představitelům české oligarchie, nejen proti Babišovi.

Ten prostor tu nyní zcela zjevně doširoka zeje a pokud ho někdo obsadí, mohl by se stát černým koněm příštích voleb. Protože lidé budou alternativu potřebovat. A jak nám tyto volby ukázaly, Okamuru ani Babiše se jim dvakrát volit nechce. Je to prostor, do nějž by jistě mohli z opozice zkusit vstoupit Piráti. Možná i ČSSD, pokud by prodělala vulkanický otřes a pokud by se dokázala exemplárně zbavit všech, kteří mají cokoli společného s ostudnou kolaborantskou érou uplynulých pěti let. Možná by to dokonce mohli zkusit i Zelení, kdyby nalezli odvahu překonat své současné komunální obzory.

Vzhledem k dlouhodobému vývoji české politiky je nyní ale bohužel mnohem pravděpodobnější, že onen prostor reálné demokratické opozice zůstane neobsazený, příležitost nevyužita. A že po už nyní předvídatelném šoku z výsledků podzimních voleb v roce 2024, kdy bude na nějaké důkladnější projekty pozdě, ve sněmovních volbách 2025 česká demokracie se svými nepřáteli prohraje. Po letošních volbách víme, že jsme na této cestě.