Kampaň před komunálními volbami, mluvím na ulici s lidmi. Někteří přijdou sami, jiní naopak prchají před letáky a stranickým tričkem jako před nějakou nákazou. Někdo je předem rozhodnutý, s úsměvem říká, že už má jiného favorita. Převažují slušné reakce, i když někdy je vidět, že stojí dotyčnou či dotyčného jisté přemáhání.

Averze k určitému politickému směru, nebo k politice jako takové, je rozšířená. Stalo se mi, že jsem rozdával letáky a nedaleko postával někdo od konkurence. Okolo šel z metra pán a pod vousy, ale nahlas utrousil — „stejně jsou to všechno podvodníci“… Uvědomil jsem si, že navenek se političtí kandidáti při kampani skutečně podobají pochybným prodejcům čehokoli. Snaží se lidem vnutit něco, o co nestojí.

Nejzajímavější jsou rozhovory s lidmi. Nikdy se nedá předem odhadnout, jak se vyvinou. Podle zevnějšku se nedá rozpoznat, jestli se setkáte se sympatiemi, nebo s odsudkem. Někdy je potřeba značné trpělivosti, protože to, co slyšíte, není vůbec příjemné. Někdy vám to nedá a něčí názory vás nutí oponovat, i když je to celkem vzato v danou chvíli zbytečné.

Povídal jsem si s jednou paní středního věku. Řekla, že je nevolička, k volbám zásadně nechodí. Pokusil jsem se ji přesvědčit, aby tentokrát šla volit. Zdálo se, že by o tom i mohla uvažovat. Pak ale začala o chemtrails, o tom, že to na nás sypou, a přitom nikdo nehlídá náš vzdušný prostor. Uvědomil jsem si, že argumenty, které jsem se několik předchozích minut pokoušel dávat dohromady, možná nepadly na úrodnou půdu.

Jiná paní, důchodkyně, byla naštvaná na dnešní poměry, zjevně se ale její naštvanost obracela stejně proti všem těm „nahoře“, vlastně ani nerozlišovala, kdo je u vlády dnes a kdo byl předtím. Jako bych měl před očima zhmotněný příklad toho, čemu politologové říkají „tekutý hněv“. Přemýšlel jsem o tom, jak se dá s někým takto zaměřeným diskutovat, když tu tekutost skutečně není možné uchopit, protože protéká mezi prsty, jaksi chybí pevné částice, záchytné body.

Oč obtížnější je diskutovat s lidmi, kteří jinak myslí, mají jiný pohled na svět, některé jejich názory jsou těžko přijatelné, o to jednodušší je paušálně je odsoudit. Znám dost těch, kteří by řekli, že ty dvě paní, voličky či nevoličky, jsou ukázkové příklady „dezolátů“, pro demokracii jsou zcela nepoužitelné či přímo představují její ohrožení. Pro někoho může být potřeba vnitřně se oddělit od takových lidí, jejich názorů a jejich světa, projevem obav a potřeby se chránit.

Přesto cítím, že nakonec není jiná cesta než se snažit o porozumění. Naslouchat, přemýšlet, hledat to, co spojuje. Nejen proto, že i tito lidé disponují volebním hlasem, který má nakonec stejnou hodnotu jako hlas těch, kteří se jich bojí nebo jimi opovrhují. Ale hlavně proto, že to jsou spoluobčané, jsou to lidé, kteří obývají stejnou zemi, mají své radosti, obavy, naděje. A zaslouží si úctu, což samozřejmě neznamená přitakávání všemu, co říkají.

Jak kultivovat a rozvíjet politický humanismus, neztratit lidský přístup, zachovat si schopnost mluvit s těmi naštvanými, zklamanými, obávajícími se, to je pro mě hlavní téma těchto voleb. Zvláště pro ty, kdo se hlásí k myšlenkám jako je solidarita, spravedlnost, společenská soudržnost, a obecně hodnoty demokratické levice, je to asi to vůbec nejdůležitější.