Současný západní svět je zachvácen „tekutým hněvem“, který je zdrojem politických úspěchů populistů různých odstínů. Tekutost tohoto hněvu se projevuje tím, že často nemá jednoznačný terč a obvykle nezískává ani pevnou politickou strukturu.

Jeho rysem je jakási celková naštvanost na „systém“, aniž by kdo přesně věděl, jak a v co systém změnit. Paradoxem je, že „systém“ přitom nějakým zcela zásadním neselhává. Západ celkově nikdy nebyl tak bohatý jako dnes, nezakoušíme zásadní ekonomickou krizi podobnou té, která stála kupříkladu u zrodu nacismu ve třicátých letech minulého století.

Co je tedy zdrojem tekutého hněvu?

↗

Nová doba vytváří nové pocity nespravedlnosti a úzkosti, jakož i nové nároky, které jsou jen těžko uspokojitelné. Výsledkem je frustrace a hněv. Foto Bring Back Words

Bezmoc

Za prvé je to pocit bezmoci. Ten má sám přitom několik zdrojů. Tím prvním je, že liberální demokracie se snaží tradičními prostředky řešit problémy, které se zavedeným způsobům řešení stále více vymykají.

Svět se v posledním čtvrtstoletí ekonomicky, komunikačně a technologicky globalizoval, ale politika se nestačila přizpůsobit. Zůstala „uvězněna“ na úrovni národních států, přičemž pokusy pozvednout ji na nadnárodní úroveň, jako je tomu v případě Evropské unie, narážejí v národních státech na odpor související s identitou a tradicemi.

S tím, jak se množí globální výzvy, které už svoji podstatou transcendují národní hranice, naráží lokálně či národně ukotvená politika na svoje limity. Lidé chtějí, aby politici tyto nejrůznější výzvy — od nadnárodního terorismu přes masovou migraci až po rostoucí moc nadnárodních korporací a finančních trhů — řešili, ale ti k tomu nemají na národní úrovni dostatečně efektivní prostředky.

Mohli by je získat, pokud by se globalizovala i politika, jenže tento proces je pomalý. A navíc je právě on terčem populistických hnutí, která využívají strachu voličů z toho, že poté, co jejich státy ztratily kvůli globalizaci kontrolu nad řadou jevů, odevzdají kamsi „nahoru“ i kontrolu nad politikou. Jako alternativu nabízejí politickou cestu zpět do minulosti, kdy státy, opevněné za vlastními hranicemi, měly zdánlivě svoje osudy ještě pod kontrolou.

Sílící pocit, že tradiční politika je bezmocná proti nejrůznějším globálním výzvám, zvyšuje nedůvěru nejen k demokratickým politikům, ale i k některým institucím liberální demokracie. Do jisté míry po právu, protože kupříkladu politické strany zformované podle tradičních ideologií a dál cílící na dnes mizející sociální skupiny stále častěji nenacházejí ve svých zastaralých ideologických receptářích odpovědi na nové problémy.

Dění v ekonomice i technovědě se v důsledku akcelerující globalizace nesmírně zrychlilo, ale tradiční strany, se svými aparáty, zůstávají těžkopádné a pomalé. Podobně pomalé jsou i rozhodovací procesy obecně spojené s liberální demokracií. Každé závažnější rozhodnutí musí projít složitým systémem posuzování a vzájemných institučních kontrol i vyvažování, což vzbuzuje vzhledem k urgentnosti, kterou některé globální výzvy vzbuzují, pocit paralýzy celého systému.

Nesrozumitelnost

Tekutý hněv se zdá být do jisté míry poháněn i jakousi celkovou tekutostí a nepřehledností současného světa. Jsme ve víru možná nejzásadnějších proměn lidského světa od jeho počátku, což souvisí jak s akcelerujícími pokroky technovědy, tak s obrovským rozvojem komunikačních prostředků.

Podle některých analýz se objem informací, které máme k dispozici, každý rok zdvojnásobí. Jinými slovy, objem informací od počátku lidstva až do roku 2016 se v roce 2017 zdvojnásobí, a tak dále. Věda a technologie, které toto umožňují a které stojí za akcelerujícím počtem mnoha dalších nových jevů a objevů, přitom svět propojují do jakési planetární civilizace, což se střetává s dosud živým paradigmatem národních států a hranic.

Toto propojování světa pak spolu s liberálním tlakem na rovnoprávnost všeho druhu uvnitř západních společností vytváří i nadnárodní tlak na bourání hranic mezi etniky, menšinami či náboženstvími, což jsou ovšem hluboce zažité formy lidské identity. Vznikají tak nejrůznější, často i násilné protireakce, nemluvě o skutečnosti, že útoky na údajně zhoubný multikulturalimus, bezbřehou toleranci k menšinám či jiným náboženstvím jsou mocným arzenálem populistických hnutí.

Svět byl přitom jen před půl stoletím ještě docela přehledně rozdělen. Navzdory občasným krizím se dvě supervelmoci držely navzájem v šachu, což na Západě paradoxně vyztužovalo liberální demokracii coby systém stojící v kontrastu ke komunistické totalitě. Základní pohledy na svět byly „černobílé“.

V západních demokraciích panovala poměrná stabilita, zaručovaná úspěšnou humanizací kapitalismu s pomocí sociálního státu v národních měřítkách. Existovalo srozumění o jakémsi minimu společenského pokroku, k němuž patřil i předpoklad, že se další generace bude mít lépe než ta předchozí, což dnes už nezbytně neplatí.

Značná míra srozumitelnosti a předvídatelnosti světa přitom existovala i na druhé straně železné opony. Lidé v naší části světa sice neměli občanské a politické svobody srovnatelné se Západem a komunistický Východ zaostával i ekonomicky, ale zároveň to byl svět jistot.

Tato přehlednost a srozumitelnost se po roce 1989 zhroutila, a to nejen v zemích bývalého sovětského bloku. Do pohybu se dal proces revolučních změn, který za pouhé čtvrtstoletí zásadním způsobem proměnil celý svět.

Není přitom jasné, kam vývoj směřuje. Netýká se to jen příštího politického uspořádání světa, ale dokonce i otázek ohledně samotné budoucnosti lidského druhu, který se sám ocitá pod náporem vědeckých objevů v oblastech genetiky, robotiky a umělé inteligence.

Přímo před našima očima se kupříkladu mění povaha práce. Té, v níž lidé hráli roli strojů nebo jim asistovali, rapidně ubývá. Dá se předpokládat, že během několika let či desetiletí robotika a umělá inteligence kompletně ovládnou celá odvětví, což zásadně změní poměr mezi „prací“ a volným časem. Společnost na tyto změny přitom není „mentálně“ připravena.

Nerovnosti

Změnila se i povaha nerovností a distribuce bohatství. Svět jako celek v posledních letech nepřetržitě bohatne. Globální hrubý produkt se zvýšil dokonce i v roce 2008, kdy Západ zasáhla finanční krize.

Jinak než v minulosti se ale rozděluje koláč globálního bohatství. Více z něho získávají prudce rostoucí ekonomiky mnohých dříve zaostalých zemí, méně — v relativních měřítkách — západní společnosti. Ty sice v absolutních měřítkách nechudnou, ale rychle se zmenšuje jejich dříve jednoznačná převaha nad zbytkem světa, což působí v částech západních společností nevoli.

Globalizované finanční trhy, které nejsou pod kontrolou politiky, mají zároveň poměrně volnou ruku v různých „účetních“ operacích probíhajících v globálním měřítku (tedy jakoby nad hranicemi národních států), takže umožňují těm nejbohatším, aby se vyhýbali v daňových rájích placení daní, a zároveň umožnují velkým korporacím, aby vyváděly svoje zisky ze zemí, kde fyzicky podnikají.

Globalizovaná ekonomika také umožnuje nadnárodním korporacím, aby v méně rozvinutých a regulovaných zemích beztrestně praktikovaly určité typy „vykořisťování“ a neekologických postupů, které mají v domovských západních státech zapovězeny. Zároveň jim možnost vyrábět levněji a bez příslušných standardů umožňuje zpětně útočit na vyspělé západní země pod praporem boje s údajně přeregulovaným ekonomickým prostředím a „přežilým“ sociálním státem. Když vypukne pod tímto tlakem v nějaké zemi finanční krize, jako tomu bylo v Řecku, ukáže se, že globalizované trhy mají moc přeměnit takovou zemi v jakýsi ekonomický „protektorát“.

To vše vytváří nové pocity nespravedlnosti a úzkosti, jakož i nové nároky, které jsou jen těžko uspokojitelné.

Komunikační hojnost kupříkladu činí u veřejnosti poměrně známými metody, jimiž vznikají nové druhy nerovnosti a s jejichž pomocí stále menší skupina globálně superbohatých lidí získává stále větší podíl na světovém bohatství, ale zároveň sílí pocit, že se s tím nedá vlastně nic dělat. Obecně pak dnes neexistuje k současnému systému žádná skutečně významná ideová alternativa. Dokonce ani na úrovni utopie. Globální kapitalismus je dokonale antiutopický.

Jiný druh nerovností existuje v pohledu na svět rozdělený na bohatý Sever a chudý Jih. Dostupnost komunikačních technologií dnes umožňuje lidem i v těch nejchudších částech světa, kupříkladu v některých afrických zemích, aby si z pozic jakéhosi „obecenstva“ mohli udělat dosti přesný obrázek o životní úrovni v západních zemích, k němuž ovšem nemají fyzický přístup.

To neobyčejně zvyšuje tlak na migraci za touto lepší životní úrovní, což zase naopak probouzí nové frustrace a hněv v západních zemích, kam migranti ve stále větších počtech směřují.

Lehkost

Nové technologie náš svět také stále více „virtualizují“ a činí ho v jistém slova smyslu méně hmotným, lehčím. Více než dvě generace mladých lidí na Západě už vyrostly ve světě, v němž stále větší roli hraje internet, sociální sítě, videohry. Tato virtuální realita ale stále méně koresponduje s reálným světem.

Nejenže si žije podle svých vlastních pravidel, ale vytváří i nereálná očekávání. Srážky těchto nereálných očekávání s reálnou politikou i „fyzickým“ společenským provozem jsou pak dalším zdrojem frustrací a  tekutého hněvu.

Svět moderních komunikací vytváří iluze, že „kdyby se chtělo“, problémy by se daly pružně řešit. Nabízí také každému iluzi, že jeho názor je relevantní, protože komunikace se ponejvíce odehrává v rámci do sebe uzavřených názorových ghett a bublin. Srážky převažujících názorů z těchto „bublin“ s politickou realitou, která je z definice komplexnější a těžkopádnější, pak nejen připívají k tekutému hněvu, ale jsou aktivně zneužívány populisty.

Povaha moderních komunikačních technologií a s nimi spjatá informační hojnost či přesycenost také vymazávají stále více hranici mezi reálnými, ověřitelnými fakty a těmi „virtuálními“. Ta si často žijí vlastním životem a přispívají k matoucímu pocitu, že skutečná pravda neexistuje. Nemluvě o tom, že i tento jev je snadno zneužitelný nejrůznějšími populistickými výrobci „alternativních faktů“, či dokonce jako prostředek v rukou autoritářů k útokům na politické systémy demokratických zemí.

Nový svět komunikací také mění povahu občanské společnosti, která se přesouvá stále více do kyberprostoru. Na jedné straně komunikace na sociálních sítích umožnují snadnější mobilizaci, na straně druhé nevytvářejí pevné sociální struktury. Byli jsme tak v posledních letech svědky „revolucí“, které začaly na sociálních sítích, ale které poté, co úspěšně svrhly ten či onen autoritářský režim, nebyly schopné vytvořit vlastní demokratické instituce.

Dopady

Tekutý hněv vytváří tekutou politiku. Vznikají nejrůznější ad hoc politická hnutí, která využívají nejrůznějších společenských frustrací a úzkostí, ale nenabízejí reálná řešení. Většina nových populistických hnutí je založena na obchodu se strachem.

Vyděšeným částem západních veřejnosti buď slibují návrat do jakési „bájné“ minulosti, v níž měl národní stát a jeho politici věci ještě do jisté míry pod kontrolou. Množí se hesla o učinění „naší země“ opět velkou, o deglobalizaci, o návratu za hranice či o znovuvytvoření průmyslových odvětví, která v procesu globalizace zmizela do levnějších destinací.

Druhou větví populismu jsou sliby o expertním řízení společnosti. Politika prý už nefunguje, země je třeba řídit jako firmy, a odevzdat se tudíž do rukou úspěšných podnikatelů, kteří „to už dokázali“. Heslem je antipolitka.

Jisté je, že si současná vlna tekutého hněvu v západních společnostech vynutí změny ve fungování liberálních demokracií. Ty nejsou samy o sobě zatím ohroženy „na životě“, ale budou muset hledat způsoby, jak rozhodovat flexibilněji a jak začlenit do hlavního proudu politického provozu nejrůznější politická i občanská hnutí, která se pasují do role rozhněvaných mas. Čeká nás značně „tekutá“ politická budoucnost.