Současný západní svět je zachvácen „tekutým hněvem“, který je zdrojem politických úspěchů populistů různých odstínů. Tekutost tohoto hněvu se projevuje tím, že často nemá jednoznačný terč a obvykle nezískává ani pevnou politickou strukturu.

Jeho rysem je jakási celková naštvanost na „systém“, aniž by kdo přesně věděl, jak a v co systém změnit. Paradoxem je, že „systém“ přitom nějakým zcela zásadním neselhává. Západ celkově nikdy nebyl tak bohatý jako dnes, nezakoušíme zásadní ekonomickou krizi podobnou té, která stála kupříkladu u zrodu nacismu ve třicátých letech minulého století.

Co je tedy zdrojem tekutého hněvu?

↗

Nová doba vytváří nové pocity nespravedlnosti a úzkosti, jakož i nové nároky, které jsou jen těžko uspokojitelné. Výsledkem je frustrace a hněv. Foto Bring Back Words

Bezmoc

Za prvé je to pocit bezmoci. Ten má sám přitom několik zdrojů. Tím prvním je, že liberální demokracie se snaží tradičními prostředky řešit problémy, které se zavedeným způsobům řešení stále více vymykají.

Svět se v posledním čtvrtstoletí ekonomicky, komunikačně a technologicky globalizoval, ale politika se nestačila přizpůsobit. Zůstala „uvězněna“ na úrovni národních států, přičemž pokusy pozvednout ji na nadnárodní úroveň, jako je tomu v případě Evropské unie, narážejí v národních státech na odpor související s identitou a tradicemi.

S tím, jak se množí globální výzvy, které už svoji podstatou transcendují národní hranice, naráží lokálně či národně ukotvená politika na svoje limity. Lidé chtějí, aby politici tyto nejrůznější výzvy — od nadnárodního terorismu přes masovou migraci až po rostoucí moc nadnárodních korporací a finančních trhů — řešili, ale ti k tomu nemají na národní úrovni dostatečně efektivní prostředky.

Mohli by je získat, pokud by se globalizovala i politika, jenže tento proces je pomalý. A navíc je právě on terčem populistických hnutí, která využívají strachu voličů z toho, že poté, co jejich státy ztratily kvůli globalizaci kontrolu nad řadou jevů, odevzdají kamsi „nahoru“ i kontrolu nad politikou. Jako alternativu nabízejí politickou cestu zpět do minulosti, kdy státy, opevněné za vlastními hranicemi, měly zdánlivě svoje osudy ještě pod kontrolou.

Sílící pocit, že tradiční politika je bezmocná proti nejrůznějším globálním výzvám, zvyšuje nedůvěru nejen k demokratickým politikům, ale i k některým institucím liberální demokracie. Do jisté míry po právu, protože kupříkladu politické strany zformované podle tradičních ideologií a dál cílící na dnes mizející sociální skupiny stále častěji nenacházejí ve svých zastaralých ideologických receptářích odpovědi na nové problémy.

Dění v ekonomice i technovědě se v důsledku akcelerující globalizace nesmírně zrychlilo, ale tradiční strany, se svými aparáty, zůstávají těžkopádné a pomalé. Podobně pomalé jsou i rozhodovací procesy obecně spojené s liberální demokracií. Každé závažnější rozhodnutí musí projít složitým systémem posuzování a vzájemných institučních kontrol i vyvažování, což vzbuzuje vzhledem k urgentnosti, kterou některé globální výzvy vzbuzují, pocit paralýzy celého systému.

Nesrozumitelnost

Tekutý hněv se zdá být do jisté míry poháněn i jakousi celkovou tekutostí a nepřehledností současného světa. Jsme ve víru možná nejzásadnějších proměn lidského světa od jeho počátku, což souvisí jak s akcelerujícími pokroky technovědy, tak s obrovským rozvojem komunikačních prostředků.