Projekt HateFree Culture a jeho nedávno ohlášený konec/nekonec vzbudil značné emoce. Ministr pro lidská práva je toho názoru, že se projekt ocitl ve slepé uličce, protože přesvědčuje přesvědčené a cílí pouze na mladé namísto všech lidí ve společnosti. Leckdo jásá, někdo lituje. Škála názorů je pestrá. Ty, kteří smýšlejí pravicově, mnohdy dráždí, že by jim úředníci měli určovat, koho mít rád a koho ne, levicové veřejnosti jsou zase proti mysli úředníci, kteří nemohou být autentickou silou v boji proti nenávisti. Kde se ti úředníci i celé HateFree vůbec vzalo?

Hlavně ne další kampaň proti rasismu

První úvahy o „Kampani proti rasismu a násilí z nenávisti“ se objevily v roce 2011. Spouštěčem byly pouliční protesty v Janově na Mostecku roku 2008. V té době se staly české neonacistické bojůvky definitivně pouze terčem posměchu. Najednou však přišly protiromské nepokoje, jichž se nebývale velkou měrou účastnili běžní občané.

Odpovědí na ně měly být aktivity, které se měly pokusit zabránit tomu, abychom se ocitli zpět v počátcích devadesátých let:

• Obce a města se musí naučit lépe řešit problém sociálního vyloučení, aby nedocházelo ke zvyšování napětí, které neprospívá nikomu. Existuje již řada dobrých praxí, které by se měly sdílet.
• Je potřeba důkladně popsat migraci chudých živenou kroky místních samospráv, které své nechtěné občany vytlačují mimo své hranice na úkor dalších obcí a dále tak znesnadňují jejich cestu z chudoby a sociálního vyloučení.
• Byť se policie zdokonalila v potírání takzvaného extremistického násilí, nedostatečně se potýká s nenávistnými projevy, které nemají na extremistické skupiny vazbu. Chybí důkladnější pochopení dopadu těchto činů na oběti a ohrožené skupiny a orientace na ně.
• Zárodky konfliktů vznikají často ve školách a poté se šíří za jejich zdi.
• Do nepokojů ze významně zapojili mladí, jejich sympatie k extrémně pravicovým stranám rostou.
• Obecně převládá názor, že problémem je extrémismus. Až 80 procent násilí z nenávisti však páchají lidé z běžné populace.

To vše se nakonec zhmotnilo v jednotlivé projektové aktivity pod jednou střechou. Mezi ně patřila i takzvaná mediální kampaň zaměřená na mladé lidi, která později dostane značku HateFree. Fondy zemí EHP (či zjednodušeně Norské fondy) nabídly, že je finančně podpoří. To znamenalo celkový rozpočet 40 milionů na tři roky a příležitost udělat něco velkého a dlouhodobého. To, že se chystá další „kampaň proti rasismu“, však nikde příliš nadšení nebudilo, naopak. Reakce by se daly shrnout veskrze do věty: „Jak tenkrát byly ty spoty vysmívající se náckům, to bylo vtipné, ale jinak nic smysl nemělo a mít nebude“.

Úředníci, nebo aktivisté?

Do zásahu speciálního policejního útvaru na Úřadu vlády zbýval rok. U moci byla stále Nečasova vláda a za nitky tahala premiérova přítelkyně. Tedy prostředí, v němž „protirasistická“ kampaň nebudila zvláštní pozornost, natož nadšení. Díkybohu. S výjimkou Agentury pro sociální začleňování, pod kterou projekt spadal, převládal nezájem. Hlavně s tím moc neotravovat a neudělat průšvih. Nasměrování projektu na sociální sítě pak uvolnilo zakladatelům ruce při plánování. Facebook byla přece taková ta věc pro holky, co samy sebe fotí.