Gustav Husák si pořídí papouška. Ráno přijde do své kanceláře.

Papoušek: „Husssssáku, jsi blbec!“

Husák, se zarazí, ale pak mávne rukou, pomyslí si něco o hloupém papouškovi a jde pryč. Dalšího rána opět přichází do kanceláře.

„Husáku, jsi blbec!“

To už mu nedá: „Papoušku, moc mě neprovokuj, nebo tě nechám zavřít!“

Další ráno: „Husssáku, jsi blbec!“

Hlava státu vybuchne: „Papoušku, jestli mi ještě jednou řekneš, že jsem blbe, nechám tě zastřelit!“

Dalšího rána:

„Husssáku!“

„Co je?!“

„Však víš!“

Být politicky nekorektní mělo kdysi svůj půvab. Dnes nabývá politická nekorektnost mnohem odpudivějších podob. Každý den objevuje virtuálno své nové dno, stále roste vliv politických podnikatelů, kteří na tom dně hledají temnou perlu politické moci a stále více jich ji nachází.

Na druhém břehu nekorektní žumpy stojí zděšené měšťanstvo, které nechápe, jak vůbec mohou Trump nebo Zeman vyhrávat volby a vést v žebříčcích popularity. Liberální komentátoři se chytají za hlavu a pláčou nad úpadkem kritického myšlení, které bylo vystřídáno horkokrevným populismem. Jak se vlastně mohlo stát, že pravda a fakta tak devalvovaly? A co je vlastně tak přitažlivého na tom být politicky nekorektní?

Protože kritické nahlédnutí vlastního diskurzu je vždy nejtěžší, snaží se praví i leví liberálové hledat původ politické nekorektnosti a jejího nástupu na těch nejbizarnějších místech: tu v Kremlu, tu na americkém jihu, onde třeba ve vzdělávacím systému. Možná jsou na vině sluneční erupce. Možná jsou lidé jednoduše zlí a zkažení moderním světem.

Anebo je politická nekorektnost a její vzestup systémovým jevem. Boj s politickou nekorektností a především s jejími nejhoršími projevy v podobě rasistických a sexistických útoků pak bude muset začít důslednou systémovou analýzou, jejímž vyústěním musí být intervence do struktury systému, který se porouchal.

Násilí

Politické nekorektnosti se hrozí i proto, že může motivovat subjektivní násilí. Vytlučená okna obchodu, který podporoval Hate Free jsou ale až tím úplně posledním článkem celého řetězu. Násilí totiž není pouze subjektivní. Slavoj Žižek mluví kromě násilí subjektivního o násilí objektivním, systémovém. Tedy o násilí, které bylo institucionalizováno a které je nutné pro provoz společenského systému. Když vám přijde soudní příkaz k zaplacení deset let starého dluhu, který se z pár stokorun rozrostl na několik desítek tisíc, je to moment, kdy se vám naše společnost snaží nacpat hlavu do záchodové mísy a vy s tím reálně nic moc nemůžete dělat.

Připustíme-li, že existuje systémové násilí, musíme si následně položit otázku, v čí prospěch se takové násilí děje a kdo má nad jeho formami a výkonem kontrolu. Nepřekvapivě to bude ten, kdo má kontrolu nad celým společenským systémem. A právě tady začíná náš příběh politické nekorektnosti…

Naše společnost se deklaruje jako demokratická, tedy založená na podílu všech svých subjektů na výkonu moci. Ale to, že realita je někde malinko jinde, si v koutku duše připustí i skalní fanoušci Evropských hodnot. Společnosti vládne ten, kdo vládne kapitálu, tedy abstraktní práci vyvlastněné od těch, kdo ji vytvářejí. A kapitál jednoduše pod demokratickou kontrolou není. Poslední pokusy o jeho demokratickou kontrolu a regulaci po roce 2008 selhaly. Úzká suita světových superboháčů vlastní polovinu všech peněz světa a představa, že si nechá diktovat od nezaměstnaného dělníka v Detroitu, jak se svými penězi nakládat, je směšná.

Běžný člověk jednoduše nad systémovým násilím demokratickou kontrolu nemá, nebo jen velmi omezenou a v podstatě symbolickou. Bouřit se proti systémovému násilí je nebezpečné a pro jednotlivce to nikdy nekončí dobře. Násilí jako prostředek odporu proti společnosti bylo z našeho diskurzu definitivně vyloučeno. Násilí je dnes privilegiem systému a jemu loajálních odborníků.

Liberální společnost je jako opilá myšlenkou nenásilí a jakýkoli společenský postoj či myšlenku, která je podpořena násilím pocházejícím „zezdola“, tvrdě a nekompromisně odsoudí. Když se antifašisté pokusí konfrontovat pochod nacistický pochod, tím prvním, kdo proti nim zakročí a snaží se je zpacifikovat, není policie, ale liberálové, kteří se přišli pochlubit svým pevným mravním postojem. Pokud však proti stejnému pochodu zasáhne policie, pacifistu to nechá v klidu. To se přece od policistů očekává — profesionální násilí je náplní jejich práce.

↗

Slavoj Žižek mluví kromě násilí subjektivního o násilí objektivním, systémovém. Tedy o násilí, které bylo institucionalizováno a které je nutné pro provoz společenského systému. Foto thetruthaboutguns.com

Síla rozporů

Běžný člověk tedy nemá přístup k násilí. Protože ale dynamika rozporů současného systému sílí a v mnoha ohledech dozrává čas radikální společenské přeměny, musí systém sílu potenciálního a nekontrolovaného násilí nějak usměrnit. Abych parafrázoval klasika, násilí je porodní bábou nové společnosti, která se zrodila uvnitř společnosti staré a selhávající.

A něco takového si systém nemůže dovolit. Energii skutečného násilí tedy sublimoval do násilí symbolického — do politické nekorektnosti. Když vás štve šéf v práci a nevíte, jestli ze své výplaty zaplatíte nájem a opravu rozbité pračky, jednoduše si zanadáváte „na ty černý nefachčenka na sociálních dávkách“ — a trošku se vám uleví. Politická nekorektnost je ventilem frustrovaného člověka zbaveného svobody kontrolovat svůj život. Zároveň má jednu unikátní funkci: pokud se nerozroste do naprosto extrémních rozměrů, nedokáže změnit vůbec nic.

Je vlastně jako KSČM v našem politickém systému: takový odpadkový koš, do kterého odhodíte svůj vztek a ten tak dál neohrožuje monopol vládců na systémové násilí. Protože odpadkové koše nemají žádná pravidla, nemá žádná pravidla ani politická nekorektnost. Pod její gilotinu se dostane kdokoli, kdo může být jen trochu vhodným objektem úlevného kopnutí. Ženy, Romové, uprchlíci, onkologicky nemocní, turisté, pejskaři, cyklisté, děti, důchodci… Seznam je nekonečný.

Jenže to je jen polovina příběhu. Symbolické násilí tu bylo vždy, proč ale právě v posledních několika letech tak nabírá na síle? Potíž je v tom, že běžný člověk si zvykl na to, že prostor vymezený politickou nekorektností byl jedním z mála opravdu svobodných míst, kde mohl uplatnit svou agresi a tak manifestovat svou svobodu. Pravda, svobodu iluzorní, ale pořád jedinou svobodu, kterou kdy poznal. A do tohoto stavu přijde náš liberální pacifista. A jako správný vysloužilý předseda třídy a služba na nošení třídní knihy si stoupne na stupínek a našemu nešťastníkovi, který neví, jestli vyjde s výplatou, začne vysvětlovat, že „černý nefachčenka“ se neříká. V podstatě má pravdu, jenže ke svému A by měl dodat i B: Tedy, co má říkat místo politicky nekorektních výkřiků. A jak má svou frustraci ze systému ventilovat.

Prokletí liberalismu

Jenže liberál B nikdy neřekne. Myslet B je pro něj něco nepřijatelného, téměř vulgárního. Pokud je někdo frustrován, je na vině jen on sám, nikdy ne systém, který je přece tím nejlepším z nejlepších, jaké se kdy v historii objevily. Jediným výsledkem liberálního apelu na politickou korektnost je zmenšování prostoru pro ventil frustrace za současného udržování a posilování rozporů, které frustraci způsobují. Ti, kteří se prokapali až na společenské dno nebo kousek nad něj, to vnímají především jako útok na svůj malý kousek svobody. A tak ze zoufalství zapálí pochodeň politické nekorektnosti a hodí svůj hlas Trumpovi, který jim slibuje, že jim jejich ztracenou svobodu vykřičet se z nespravedlnosti systému vrátí.

A tím se dostáváme k B. Politickou nekorektnost je možné porazit či zásadně oslabit jen tehdy, když budou odstraněny rozpory současného systému. Zároveň je nutné, aby na takovém procesu mohla participovat celá společnost, tedy aby obyčejný člověk nabyl možnost ovlivňovat společenské dění. Apel na politickou korektnost a respekt k ostatním lidem musí jít ruku v ruce s respektem i k subjektu samotnému. Místo iluzorní nihilistické svobody politické nekorektnosti nastoupí svoboda skutečná.

Že to může fungovat, ukázala například kampaň Bernieho Sanderse. Ten ve svém politickém poselství zašel v prosazování témat politické korektnosti ze všech kandidátů zdaleka nejdál. Přesto dokázal fascinovat davy voličů. Část Trumpových voličů v zemědělských oblastech Spojených států připustila, že kdyby proti miliardářskému synkovi kandidoval právě Sanders, volili by jeho. Sanders totiž ve své kampani nikdy neodděloval politická práva od práv sociálních. Klíč k porážce politické nekorektnosti se neukrývá uvnitř liberálních sefespaců, ale v demokratické solidaritě.