Zajímavá úvaha, na které je dozajista mnoho pravdy. Její zásadní deficit ale spočívá v tom, že sugeruje, že postačí zvolit nějakého toho Sanderse (Corbyna, ...), a budeme mít rázem v ruce dokonalý prostředek jak proti onomu "systémovému násilí", tak ale i proti choutkám určitých vrstev společnosti vybíjet si svou životní frustraci na těch (ještě) slabších.

Tak za prvé: i kdyby se nakrásně stalo, že by Sanders byl zvolen (jako že je to krajně nepravděpodobné) - první věcí kterou by zjistil by bylo, že proti kumulované moci Kongresu ovládaného republikány nemá sebemenší šanci provést jakékoli zásadní změny stávajícího systému. Tedy onoho "systémového násilí".

Za druhé: i kdybychom se plně vznesli do říše snů a představili si, že vyhrál Sanders a že obě komory amerického Kongresu jsou ovládány (radikálně levicovými) demokraty - stejně tak by prezident Sanders nakonec nevyhnutelně zjistil to samé. Totiž, že s tím kolosem "systému" prostě nepohne. Že to soukolí kapitalistické produkce je daleko silnější, nežli jakékoli prezidentské dekrety, nežli jakékoli zákony, nežli jakákoli politika.

Tyto iluze o tom, jak je možno to systémové násilí změnit jenom jakýmisi "opatřeními" seshora, pramení znovu a znovu z ignorování zcela zásadní Marxovy téze o prioritě oné proslulé "materiální základny" nad "společenskou nadstavbou" - tedy v daném případě nad politikou.

Jenom v jednom jediném případě by tato politická opatření mohla mít proti tomuto "systémovému násilí" šanci: kdyby totiž stav věcí skutečně už byl takový, že starý systém už fungovat nemůže, a nový systém už jenom ve startovních blocích čeká na to, až mu nový výstřel z Aurory dá signál pro jeho vítězný a nezadržitelný vstup na světovou scénu.

Jenže, na tuto latentní přítomnost nového "systému bez násilí" věřil už v 19. století Marx, věřil na něj ve 20. století Lenin - ale dnes z této víry zbyly už jenom oči pro pláč.

Takže, jestli opravdu chceme vytvořit svět, kde člověk by nebyl vystaven onomu "systémovému násilí", nýbrž kde by opravdu mohl být pánem svého světa, pak si napřed musíme velice důkladně rozebrat a rozmyslet, v č e m vlastně vůbec toto "násilí" spočívá, zda je v ů b e c myslitelný reálný svět bez dominance "systému" nad člověkem, a jak zcela konkrétně zařídit a dosáhnout, aby daný ekonomicko-společenský systém a mechanismus měl alespoň v z á s a d ě humánní, a tedy vůči člověku nenásilný charakter.

Jisté je jedno: takovéhoto zásadního obratu od "systémového násilí" k "systémovému nenásilí" nikdy není možno dosáhnout jenom hrstkou nějakých prosociálních opatření, byť i napohled jakkoli radikálních.

Toto "systémové násilí" je možno odstranit, respektive alespoň v zásadě překonat jenom a pouze zcela komplexní systémovou změnou; ničím jiným. Ale na něco takového nestačí ani nějaký Sanders, ani Corbyn či - dnes už zcela zapomenutý - Varufakis.

--------------------------------------

A ještě poslední bod: tu zmíněnou tendenci jistých sociálních vrstev svou životní frustraci vybíjet na jiných, ještě slabších, sice můžeme aktuálně z m í r n i t tím, když těmto sociálním skupinám zlepšíme jejich materiální životní podmínky; to ale ještě zdaleka neznamená, že bychom tímto tyto jejich latentní životní postoje o d s t r a n i l i. Ty v nich zůstanou; a budou jenom vskrytu čekat na svou další příležitost, jak se ventilovat. Člověka (a zlo skryté v něm) není možno skutečně překonat jenom nějakými vnějškovými zásahy.

Celou věc - a její problémovost - je možno vyjádřit i kratším způsobem: nakonec tento způsob argumentace totiž směřuje k naprosté exkulpaci misantropických postojů.

To jest: jestliže je někdo nějakým způsobem vládnoucím systémem utlačován či znevýhodňován, pak je - podle daného podání - p o c h o p i t e l n é, že si svou frustraci vybíjí dejme tomu xenofobními výlevy. A když je to pochopitelné, tak je to tedy také jaksi o m l u v i t e l n é.

Dozajista: člověk zastávající levicové postoje se vždy automaticky staví na stranu těch "systémově utlačovaných". A velice často přitom propadá tendenci si tyto osoby či sociální skupiny idealizovat.

Jenže, nedá se nic dělat: tato misantropie nic neztrácí na své zavrženíhodnosti jenom proto, když se k ní uchyluje někdo kdo je sám vystaven násilí ze strany druhých.

Takže: ten poukaz na oprávněnou sociální frustraci určitých sociálních vrstev v kapitalismu sice může v y s v ě t l i t zvýšenou míru jejich nesnášenlivosti vůči jiným lidem (a jejich pocit nadřazenosti či přímo povýšenosti vůči těm ještě slabším) - ale v žádném případě to není omluvou.