Ano, nedá se nic dělat, ale je to tristní fakt, na který se naráží znovu a znovu: ve srovnání se státy vyspělého Západu se v postkomunistických zemích stále ještě nevytvořila autentická občanská společnost v pozitivním progresivním smyslu. Pokud zde občas dojde k nějakému vzepětí, pak se daleko spíše jedná o nenávistné výlevy nacionalistické a šovinistické chátry.

Dokonale to svého času vystihl - v německém Mnichově žijící - ruský spisovatel (dříve sovětský disident) Vladimír Vojnovič, když někdy před deseti lety konstatoval o společnosti v dřívějším Sovětském Svazu, že "Sovětský Svaz se sice rozpadl, ale bude trvat snad ještě dalších sto let, než zmizí i samotný homo sovieticus". Tedy ten podivný lidský typus, který sice potichu brblá na poměry, ale ve skutečnosti se plně aranžoval se státní mocí, akceptoval její panství nad sebou, a sám jenom hledí na to, jak by se co nejlépe prochytračil ke svému vlastnímu osobnímu prospěchu. (Kdo by v tomto živočišném druhu "homo sovieticus" rozpoznal poměr dnešního průměrného Rusa k putinovskému režimu pseudodemokratického samoděržaví, asi by nebyl daleko od pravdy.)

Zkrátka: ta mentalita člověka totalitní společnosti se ukázala být mnohem trvanlivější, nežli samotný režim který ji zplodil. Životní mízou této mentality je jakási zapšklá nenávistnost vůči všemu progresivnímu; všemu, co překračuje ten omezený horizont vlastního osobního prospěchu. A bude trvat asi opravdu ještě velice dlouho, nežli se národům východní Evropy podaří toto neblahé dědictví totalitních časů opravdu překonat.