Sociální demokracie pokračuje ve svém ohlášeném tahu na mladé, městské, liberální voliče. V čele bohulibého snažení stojí samozřejmě muž ze všech nejpovolanější, rytíř svobody, spravedlnosti a solidarity, ministr vnitra Chovanec.

V sobotu nám na videu ukázal svou bouchačku, aby stvrdil své odhodlání neohroženě hájit ze všech ohrožených práv a svobod to nejohroženější, totiž právo nosit zbraň, které by rád nechal pojistit ústavním zákonem.

Při pondělku si pak vyrazil na návštěvu do plzeňských ubytoven, obývaných zahraničními dělnicemi a dělníky. Demokrat, nejen sociální, by snad už chtěl zaplesat, že se konečně někdo povolaný zastane těchto lidí z nejutlačovanějších, lidí té nejlevnější práce v zemi, jíž je levná práce druhým jménem, lidí, kteří mohou často považovat za štěstí, pokud jim šejdířské pracovní agentury vůbec zaplatí.

Ne tak ministr Chovanec, ten se přijel ukazovat, jak si umí na cizáky došlápnout a kasal se, že na „naše ženy“ (kde jen jsme to ohavně majetnické spojení už slyšeli) nebude nikdo „halekat“.

Směšní, nechutní a trapní

Nový stranický kurs udržuje neochvějně rovněž nový ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Jan Chvojka. Němcům, kteří v zájmu práv transgender lidí pilotně testují v několika veřejných budovách společné záchody pro obě pohlaví, se posmívá, jaké že to řeší podružnosti. Sám jde místo toho rovnou k jádru věci.

S obojetným argumentem, že prý je „velmi těžko měřitelný“ (která kulturní politika není?) ruší projekt Hate Free, jež po dva roky se sympatickým úsilím a vynalézavostí sváděl boj s rasismem, hoaxy a nesnášenlivostí na internetu. Stejně tak Chvojka rychle zametá z dohledu návrh zákona, který by posílil pravomoci veřejné ochránkyně práv.

Takové je sebevědomí strany, která o sobě ještě před nedávnem tvrdila, že by chtěla být současnou levicí. Bez vlastního přesvědčení se upachtěně nechává vléct kulturní ofenzivou konzervativní pravice. Fašistům připadá směšná, liberálům nechutná a úplně všem trapná.

Tolik k fungujícímu státu. V spravedlivém pobouření nad špatně maskovaným zpátečnictvím ministra Chvojky by však nemělo zapadnout to, co bylo na HateFree nejproblematičtější: totiž právě to, že jej realizoval stát.

Proroků mnoho, zástupy žádné

Progresivní politiku nic neoslabuje závažněji, než je-li realizována shora. Celá polistopadová historie je toho důkazem. Chvojkovy řeči o tom, že kampaň je „ve slepé uličce“, protože „nejvíce pozornosti nakonec přitahuje její pozadí, financování a personálie s ní spojené, méně už její obsah,“ jsou zástupné. Mají ale racionální pozadí.

↗

HateFree se může osvědčit jako autentické jedině tehdy, pokud po  něm nezbyde jen prázdná pražská kancelář a pár hospod polepených růžovými samolepkami. Foto elPadawan

Spočívá v tom, že iniciativy realizované profesionálními kancelářemi bez autentické podpory široké základny jsou příliš snadno napadnutelné právě jako agenturní práce kdo-ví-kým placených profesionálů.

Řeč je o takzvaném „transakčním aktivismu“, typickém pro postkomunisticlé společnosti, rozložené až k atomizaci jak ducha umrtvující diktaturou, tak následným sobeckým neoliberálním kapitalismem. Aktivismu, který říká spíše „přispějte“ než „zapojte se“.

Je třeba si připustit, že v tomto smyslu snahy vybudovat v postsovětských zemích s pomocí zahraničních grantů autentickou „občanskou společnost“, tedy aktivní a pokrokovou politickou veřejnost, fatálně selhaly. Na vině ale není jen celková dynamika postkomunismu, nýbrž také pohodlnost aktivistů, kteří namísto namáhavého obstarávání věrohodné podpory komunit sklouzávají k pohodlnému byrokratickému vypořádávání grantové byrokracie a „realizacím“ dobře vypadajících komunikačních kampaní na internetu.

Příklad z praxe: dlouholeté úsilí ekologických organizací prosadit takzvaně „antifosilní“ zákon, který by Českou republiku zavázal ke každoročnímu snižování emisí, odkládá ministr Brabec k ledu. Jeho zastánci (mezi něž se bez zaváhání počítám) jsou náhle jako nazí v trní: pro zákon nechybí argumenty, chybí moc jej prosadit. Nemáme-li ale peníze jako strana-firma, k níž ministr životního prostředí patří, jediným zbývajícím zdrojem moci jsou lidé. A ti náhle chybí. Diagnóza chybné strategie je jasná: příliš mnoho lobbingu, příliš málo organizační práce.

HateFree projekt byl, v jistém smyslu, tohoto typu aktivismu vrcholem — nebyl již jen závislý na státu skrze dotace, nýbrž přímo „zestátněn“. Jeho likvidací se ohlašuje éra, v níž je třeba počítat s možností, že se pokrokový aktivismus stane opět vyloženě protistátním: Maďarsko tam směřuje a my směřujeme k Maďarsku.

Neuspějeme, pokud nebudeme schopní pravdivý díl jinak veskrze nespravedlivé kritiky „všemocných neziskovek“ pochopit a integrovat. To znamená mimo jiné prokázat nezlomnou ochotu v započaté práci pokračovat i na vlastní triko a v neplaceném čase.

HateFree se tak může osvědčit jako autentické jedině tehdy, pokud po něm, jak pochmurně předvídá přítel komunitní organizátor na sociální síti, nezbyde jen „prázdná pražská kancelář a pár hospod polepených růžovýma samolepkama“. Dokáže-li pokračovat i bez norských fondů a státního krytí, byť třeba v omezeném formátu, vytře svým kritikům zrak.