Zpohodlnělí revolucionáři, nebo demokratická levice?

Jiří Dolejš

KSČM je nejsilnější opoziční subjekt. Uplynulý víkend si komunisté prošli sjezdem. Strana s nejstarší členskou základnou se chystá na generační obměnu. Mediální rámování se zaměřilo na personální spory, programová a ideová diskuse zapadla.

Minulý víkend se pozornost médií upínala především k personálnímu souboji na devátém sjezdu KSČM, méně už ke konkrétnímu utváření obsahu politiky tohoto aktuálně nejsilnějšího opozičního politického subjektu. Přitom vezmeme-li v potaz že svět, Evropská unie i naše domácí politická scéna se dostávají na určitou křižovatku, mělo by nás zajímat, s jakým myšlenkovým vybavením se touto křižovatkou chystají projet komunisté.

Nové vedení odráží inkriminovaný personální souboj. V posjezdových dozvucích se tak lze setkat jak s obavami příznivců, tak s nadějemi konkurentů, že rivalita mezi kandidáty bude pokračovat, že do dalšího sjezdu hrozí straně dvojkolejnost a vzájemné naschvály a pomluvy, jejichž příklady bychom nemuseli dlouho hledat ani v ostatních stranách.

Pochopitelnou oficiální reakcí KSČM je, že nové vedení musí fungovat jako kompaktní tým opřený o kolektivní rozhodování celého Výkonného výboru. Nejde ale jen o pochopení reputačního rizika permanentních sporů jako „trojského koně“.

Sjezd především v programové rovině rozhodl o tom, že se žádný programový obrat a „bolševizační“ změna směru nekoná. Svým personálním rozhodnutím také podtrhl význam politiky vyvažování různých názorových proudů pro vnitřní stabilitu i co nejširší oslovení voličů.

Ačkoli zvítězila kontinuita vývoje, neznamená to, že vítěz kádrového souboje bere vše. Aby byla strana atraktivnější pro mladé, nestačí salonní levičáctví, kterému z holínek beztak čouhají leda zkostnatělá normalizační klišé…

×