Zahlédl jsem v televizi reportáž, v níž velmi kvalifikovaná lékařka-vědkyně vysvětlovala, proč opustila vědecké a pedagogické prostředí fakultní nemocnice a fakulty a založila si soukromou praxi: už nechtěla dále snášet platovou diskriminaci. Její kolegové, tedy muži, měli na stejné pozici při srovnatelném pracovním vytížení i výkonu podstatně vyšší plat než ona. Ihned mě napadlo, kdoví jak to je, jestli ona není nějaká problémová a tak dále: že by v akademickém prostředí docházelo k diskriminaci žen? Proč?

Trochu jsem si ověřil, nepřímo a přes známé (Zákon 106 o svobodném přístupu k informacím se na takto osobní informace nevztahuje), že k tomu vskutku dochází a nikoli výjimečně (o pravidlo snad nejde), prostě leckde se to na akademické půdě děje. Což je podle mého přímo v rozporu s ideou „akademismu“. Je to jeho závada a elementární nedostatek. Co to máme za rektory, děkany a ředitele? Když to je v tak výsostně humánním prostředí, co jinde?

Pak jsem se dozvěděl, že on je to jakýsi zvyk, protože v České republice průměrný plat ženy činí 77 procent mužského. Američtí vědci to zkoumali dále. (Když Jiří Suchý seznamoval své publikum s něčím dosti vtipným, podotýkal, že to nevymyslel on, ale vědci.) Když vyloučili různé jiné důvody nižších platů, například vliv kratší pracovní doby a tak dále, dospěli k rozdílu dvaceti procent v hodinové mzdě v neprospěch žen.

Vyloučíme-li vliv feminizovaného prostředí — ani nejlepší učitelka nemá srovnatelný plat s nejhorším programátorem -, pak mezi stejně kvalifikovanými muži a ženami na srovnatelných pozicích panuje devítiprocentní rozdíl v platech. Podle mého ona „feminizovaná prostředí“ (jako školství) jsou již důsledkem diskriminace žen, nikoli její příčinou.

Diskriminace žen má u nás tradici. Výdělky žen v rámci rodiny byly vždy považovány za doplňkové, šlo o to, aby se ženy takříkajíc zapojily do společnosti. Totalitní režim v padesátých letech minulého století přirozenou touhu žen vybřednout z měšťáckého zajetí domácností zaměnil za jejich angažovanost při budování komunismu.

Ženy roztáčely kola průmyslu v továrnách i na stavbách. Jejich mzda činila sotva polovinu mzdy mužské, protože přeci byly slabší. Od toho ale byly odvozeny jejich platy i v institucích - v rámci platové rovnosti žen v různých odvětvích (vždyť ženy v průmyslu byly budovatelky) -, kde fyzická síla už nerozhodovala. Jako by byly i duševně slabší než muži. (Ostatně hledisko fyzické síly bylo přeceňovánu už v době, kdy opravdu o fyzickou sílu šlo.)

Když jsme byli malí, moje maminka nepracovala a neustále se po ní žádala jakási doplňková, bezplatná angažovanost - je přeci doma a nemá co dělat. Měla chodit doučovat slabší žáky, jejichž rodiče na ně neměli pro samé budování čas. Argumentovala, že zadarmo to dělat nebude. Ale soudružko, tady přeci nejde o peníze, ale o společnost!

Vyvozuji-li, že rovnostářský, takzvaný komunistický režim je kolébkou novodobé mzdové diskriminace žen, v levicovém čtenáři zajisté kypí hněv: Ta diskriminace nebyla záměrem, ale průvodním jevem velikých společenských proměn — také ve prospěch žen. A správně mi připomene, že výzkum platové nerovnosti nečiní Jiří Suchý, aby pobavil obecenstvo, ale američtí vědci v americkém prostředí, z komunismus rozhodně nepodezřelém.

Co na to říci. Jediné: že diskriminace žen je prostě v povaze mužů v každém režimu, který oni vytvářejí.

↗

Ženy roztáčely kola průmyslu v továrnách i na stavbách. Jejich mzda činila sotva polovinu mzdy mužské, protože přeci byly slabší. Foto Pinterest

Pozitivně přemýšlím nad tím, v jakém prostředí k platové diskriminaci žen nedochází. Rozhodně v určitých složkách veřejné správy. Jde o systemizovaná, tabulková místa státní správy s určeným mzdovým tarifem. Hlásí se o ně ženy i muži. Zajímavé ale je, že ženy jsou pravidelně ve značné převaze. Asi cítí tu rovnost — to je lepší výklad. Horší je ten, že pro ně to sice šance je, pro muže spíše východisko z nouze - jen když nemají něco lepšího. Pozitivní snad je, že mužů přibývá, takže šance se (velice mírně) vyrovnávají.

Také například v prostředí Českého rozhlasu, veřejnoprávní instituci, panuje v běžných, dělných pozicích platová rovnost mužů a žen. Zajímavé ovšem je, že manažery jsou převážně (v drtivé většině) muži. Muži si neustále osobují práva mít lepší postavení ve společnosti než ženy, a to zejména prostřednictvím veřejných institucí, protože v privátním sektoru už to tak neplatí. Například celá rada Středočeského kraje jsou jenom muži.

Pak vzniká jakési papalášské, podivně chlapácké prostředí, kde necítí se dobře ani muž, jenž zrovna není alfa samcem, natož ženy. Pánové vytvářejí soudružské prostředí (platí pro celé politické spektrum včetně ODS), v němž si spiklenecky poklepávají na ramena, podobně jako činívali Hamouz, Kempný, Kapek ba i Colotka s Lenártem, nebo kdo. Soudruzi, leží to všechno na našich bedrech. — Jenže ono je to, právě jak to tak leží na těch vašich bedrech, nějaké odpudivé, víte…

Proto je mi (napříč politickým spektrem) líto například pražské primátorky Krnáčové nebo i té Vitáskové (nebo jak to tenkrát hodili na Parkanovou, že). Krnáčová by pochopitelně normálně obstála, kdyby jí muži kolem pomohli. Muži ženy ve vyšších funkcích, jak jsem vypozoroval, nepodporují, ani trochu jim nepoklepávají po ramenou, spíše jim škodí, ledaže mají nějaký osobní zájem. V takovém prostředí obstát může jen žena alfa lvice, pro nás omega samce ovšem poněkud bestie, takže není o co stát.

Tohle však žádný antidiskriminační zákon nevyřeší. Jestliže tyto vžité stereotypy nezměníme, uvnitř všech společenských rozkolů, které prožíváme, bude sílit rozkol ženy versus muži. Cítíme ho.

Když jsem jezdil s nákladním autem, sjel jsem jednou s plně naloženou pragovkou do hlubokého příkopu, vůz se pravým bokem opřel o břeh za příkopem. Míjeli mě řidiči velkých aut, které jsem žádal o pomoc. - Jó mladej, to je na jeřáb. Z toho tě nikdo nevytáhne. — To se opakovalo několikrát.

Až sám zastavil plně naložený trambus, z nějž vystoupila asi padesátiletá podsaditá šoférka a nabízela mi pomoc. — Z toho mě nikdo nevytáhne, to je na jeřáb, odmítal jsem ji. — Ale já tě vytáhnu. Zásada je, že jak to šlo tam, musí to ven, to přeci znáš. — Z kabiny vytáhla ocelové lano a kázala, abych je uvázal za zadní nápravu. Když seznala mou neohrabanost, proměnila se z almary v lasici a zmizela s lanem pod mým autem.

Zavázala je a přesně mi řekla, co mám dělat. A vskutku mě pozadu vytáhla. — Jak se vám mám odvděčit? — Normálně mi dáš hubana a jedeš dál. — Že jsem se k tomu neměl, dala mi hubana a jela dál.

Systémově bych zavedl zvláštní přípalek za ženskost.