Soudružské prostředí
Ondřej VaculíkNa mnoha pracovištích stále vládne chlapácké, soudružské prostředí. Jestliže nezměníme některé vžité stereotypy na pracovištích a uvnitř všech společenských rozkolů, které prožíváme, bude sílit samotný rozkol mezi ženami a muži.
Zahlédl jsem v televizi reportáž, v níž velmi kvalifikovaná lékařka-vědkyně vysvětlovala, proč opustila vědecké a pedagogické prostředí fakultní nemocnice a fakulty a založila si soukromou praxi: už nechtěla dále snášet platovou diskriminaci. Její kolegové, tedy muži, měli na stejné pozici při srovnatelném pracovním vytížení i výkonu podstatně vyšší plat než ona. Ihned mě napadlo, kdoví jak to je, jestli ona není nějaká problémová a tak dále: že by v akademickém prostředí docházelo k diskriminaci žen? Proč?
Trochu jsem si ověřil, nepřímo a přes známé (Zákon 106 o svobodném přístupu k informacím se na takto osobní informace nevztahuje), že k tomu vskutku dochází a nikoli výjimečně (o pravidlo snad nejde), prostě leckde se to na akademické půdě děje. Což je podle mého přímo v rozporu s ideou „akademismu“. Je to jeho závada a elementární nedostatek. Co to máme za rektory, děkany a ředitele? Když to je v tak výsostně humánním prostředí, co jinde?
Pak jsem se dozvěděl, že on je to jakýsi zvyk, protože v České republice průměrný plat ženy činí 77 procent mužského. Američtí vědci to zkoumali dále. (Když Jiří Suchý seznamoval své publikum s něčím dosti vtipným, podotýkal, že to nevymyslel on, ale vědci.) Když vyloučili různé jiné důvody nižších platů, například vliv kratší pracovní doby a tak dále, dospěli k rozdílu dvaceti procent v hodinové mzdě v neprospěch žen.
Vyloučíme-li vliv feminizovaného prostředí — ani nejlepší učitelka nemá srovnatelný plat s nejhorším programátorem -, pak mezi stejně kvalifikovanými muži a ženami na srovnatelných pozicích panuje devítiprocentní rozdíl v platech. Podle mého ona „feminizovaná prostředí“ (jako školství) jsou již důsledkem diskriminace žen, nikoli její příčinou.
Diskriminace žen má u nás tradici. Výdělky žen v rámci rodiny byly vždy považovány za doplňkové, šlo o to, aby se ženy takříkajíc zapojily do společnosti. Totalitní režim v padesátých letech minulého století přirozenou touhu žen vybřednout z měšťáckého zajetí domácností zaměnil za jejich angažovanost při budování komunismu.
Americká firma, v které pracuji, bude teď v Praze dost nabírat - hlavně programátory a testery. Máme striktní pravidla proti diskriminaci a pro dodržování zákoníku práce, a celkově, dost fajn kolektiv.
A jak píšete, i diskriminovaný programátor je na tom stále lépe než nediskriminovaná učitelka.
"Podle mého ona „feminizovaná prostředí“ (jako školství) jsou již důsledkem diskriminace žen, nikoli její příčinou."
A podle mého ženy konkrétně programování prostě moc asi dělat nechtějí. Už jsem to lépe rozebíral pod články Ivany Recmanové. Skoro mám podezření, jako by platil pravý opak - skoro na každé jiné pozici (u nás ve firmě) se myslím více diskriminuje (a muži jsou šovinističtější) než na pozicích programátorů, přesto se tam žen moc nehlásí, a chtějí dělat ty jiné pozice (jako třeba management). Naopak kdejaká slečna chce být modelka nebo aspoň herečka, což jsou asi tak nejvíc objektifikující zaměstnání, jaká mohou být.
Nedává mi to smysl. Strašně rád bych věřil všem těm feministickým teoriím, jak jsou "gendery kulturním konstruktem patriarchátu", ale bohužel to zkrátka nepřežívá střet se skutečností. A mohlo by mi to být vlastně jedno, protože když někdo něco dělat nechce, proč ho/ji nutit, je to zkrátka jeho/její věc, a co je mu po tom, že by měl být teoreticky poměr mužů a žen 50/50.
Jenže - všechno děláme nejlépe jak umíme a přesto máme žen v programování zoufale málo. I v p*** Indii je ta situace lepší (nebo horší? - možná je to tam jeden z mála dobře placených oborů, a proto je v něm víc žen tak nějak z donucení). Je to podobný pocit, jako když je někdo hrozně na všechny milý, ale stejně mu skoro nikdo nepřijde na narozeninovou párty.