Ještě než odešel s ostudou za obvinění ve věci zneužívání instituce vojenského zpravodajství, prohlásil počátkem roku 2011 tehdejší předseda vlády Petr Nečas směrem k otřásajícímu se Egyptu: „Právě například zkušenosti s ustavením některých institucí a procesů, které souvisejí s demokratizací země a transformací k plně demokratickému systému, je to, co Česká republika může nabídnout.“

Od té doby jsme zažili další příklady „fungování institucí a procesů“. Připomeňme třeba oblíbený „karetní průmysl“: Bémova open-card za miliardu a půl byla sice k ničemu, ale fakticky aspoň nahradila pražskou tramvajenku. To Drábkova s-karta za sto milionů už dokázala pouze rozvrátit systém výplaty sociálních dávek.

Poslanci a politici to od občanů slízávají posledním místem v prestiži povolání, nějaké větší vášně však podobné excesy nevzbuzují.

Co dokáže veřejnost skutečně nadzvednout ze židle? Aktuální kauza výstavy fotografií v knihovně Akademie věd naznačuje, že to může být paradoxně právě moment, kdy veřejná instituce zafunguje.

Akademie věd pořádá Týden vědy a techniky, popularizační akci pro veřejnost. Jedna z přednášek je věnována také technice z druhé poloviny 19. století, tvorbě fotografií prostřednictvím mokrého koloidového procesu. Karel Richter, přednášející a fotograf v jedné osobě, zhotovil zmíněnou technikou sadu dvanácti fotek. Výstava těchto fotografií instalovaná přímo v knihovně Akademie věd s názvem Women: Scenes in the library, byla také součástí programu celého týdne.

Genderová expertní komora ČR a Kongres žen se ohradily proti tomu, že zobrazení spoře oděných žen v sexualizovaných pozicích nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, v kontextu místa a akce degraduje ženy na sexuální objekty a zpochybňuje přínos vědkyň. V prohlášení se také píše, že fotografie si v jiných prostorách nepochybně najdou své vděčné publikum, ale posláním Akademie věd je podpora radosti z vědění s respektem k mužům i ženám.

Ředitel knihovny Akademie věd kritiku reflektoval a rozhodl se výstavu přesunout do prostor mimo veřejnou instituci. Zástupkyně a zástupci genderových organizací jeho krok ocenili.

O textu Ondřeje Neffa

Chybovat může každý, včetně akademiků. Důležité je nestrkat hlavu do písku. Tímto konstatováním by vše mohlo skončit, kdyby se v ten samý okamžik nezačala zvedat ze židle veřejnost na sociálních sítích a mnozí komentátoři v novinách. Reakce jsou zajímavější než kauza samotná. Nejzajímavější z reakcí je asi ta z devátého listopadu od Ondřeje Neffa v Lidových novinách s titulkem: Zrušení výstavy ženských aktů? Fanatický hovadismus a zbabělost.

Neff píše: „Konečně do třetice prohlašuji, že návaznost činnosti zmíněných aktivistek a Islámského státu beru velmi vážně — jde o ideologicky podložený útok na umění, na kulturu… jako jinoch jsem zažil padesátá léta. Škola tehdy byla zaměřena spíše k osvojení vědomostí než na svobodný rozvoj ducha… Cítím se jako znovuzrozený, jako mladíček s pletí broskvově ochmýřenou, když čtu v prohlášení Genderové expertní komory a Kongresu žen například takovou perlu: „Výstava nedává žádné odpovědi na palčivé otázky dneška ani historie. Nedává si za cíl představit unikátní historické techniky ani nenaznačuje nový úhel pohledu.“ Tyhle věty mohly vyjít v Rudém právu v roce 1955 a skvěle by zapadly do ducha doby. Příbuznost je zcela zjevná. Lze se tomu smát, ale zároveň z toho jde hrůza. Jako v roce 1955.“

Neffovi se podařilo vtěsnat do jednoho pytle feministky, padesátá léta i předáky Islámského státu. Aby to bylo možné, musel nejprve uměle vygradovat atmosféru, třeba titulkem o „fanatismu a hovadismu“. Po rozjitření chytře propojil feministky s předáky Islámského státu skrze „ironickou“ poznámku o „ruličkách trhavin“. Do padesátých let je to pak už jen krok, zvláště když Neff zamění citovaný oficiální popisek výstavy za vyjádření feministek. Ano, odstavec začínající „Výstava nedává žádné odpovědi,“ který Neff odhaluje jako typický jazyk Rudého práva z roku 1955, je z pozvánky Akademie.

O diskusi

Jinak je debata smutně typická. Začíná zpravidla tématem parazitování nevládních neziskových organizací na zdrojích vybraných z daní „spořádaných spoluobčanů“. Ve skutečnosti zaměstnanci a zaměstnankyně mnoha neziskovek podstupují díky „štědrosti“ státních financí něco jako permanentní survival. Že by někdo zmínil počty firem sídlících v daňových rájích, to nikoliv. Ani že neziskovky, včetně těch genderových, často suplují odpovědnost a závazky státu.

↗

Genderová expertní komora ČR a Kongres žen se ohradily proti tomu, že zobrazení spoře oděných žen v sexualizovaných pozicích nemá žádnou spojitost s vědou či výzkumem, v kontextu místa a akce degraduje ženy na sexuální objekty a zpochybňuje přínos vědkyň.  Foto facebook Knihovna snů

O českém feminismu jsme se dozvěděli, že je nepřiměřeně vyhrocený. I rozumnější diskutující, se kloní k tezi, že vyhrocenost ničemu neprospívá. Není však jasné, kde se vyhrocenost vzala. Z diplomaticky psaného textu Genderové expertní komory a Kongresu žen určitě nikoliv. A vyhrocenost zcela jistě není ani rysem československého a českého feminismu obecně. Naopak feminismus u nás nikdy nenabral na síle a nedostal k tomu vlastně ani příležitost.

Během národního obrození se budoval národ a později stát, čemuž musela otázka ženská ustoupit. Za komunistického režimu existoval společný nepřítel a opět nebyl prostor, aby se z postavení ženy stalo politikum. Po listopadu 1989 byl hlavní důraz upřen na ekonomickou transformaci a nějakou zprofanovanou rovností se nešlo zdržovat.

Do třetice se hodně mává hrozbou návratu totality. Situace kolem knihovny je líčena jako nesvobodný stav, kdy skoro není možné fotografovat, natož uspořádat výstavu. Taková interpretace kritiky, která se soustředila pouze na smysl funkce jedné z veřejných institucí, ukazuje, že s vlastní minulostí nejsme zdaleka vyrovnáni, sebevědomí svobodné společnosti nám dosud chybí.

Analýza virtuální diskuse by byla na samostatný text, tak ji jen stručně shrňme ve třech bodech:

1. Ve fotografických technikách z druhé poloviny 19. století se většina diskutujících orientuje více než v základních souvislostech rovných příležitostí žen a mužů.
2. Při diskusi na téma fotografické techniky i genderové rovnosti diskutující často volí nepublikovatelné misogynní výrazy, za které by se nemuseli stydět předáci Islámského státu.
3. Diskuse graduje, komentátoři se trumfují a čekání na shrnující bonmot z hradu se stává nesnesitelným.

O českých představách mužství

V genderové analýze je vždy dobré kombinovat společenský pohled s pohledem jedince. Vraťme se tedy k Petru Nečasovi. Příběh o zneužívání vojenského zpravodajství postupně vykrystalizoval v příběh o panovačné Janě a zneužitém Petrovi. Ne že by na tom něco nebylo, ale podivuhodně se vytratila odpovědnost plynoucí z pozice premiéra a jeho podřízené. Stejně jako odpovědnost otce početné rodiny, který si zakládá na křesťanských hodnotách.

Pokud u nás někdo systematičtěji prezentuje názory na mužství, jsou to mužské antifeministické organizace jako Český svaz mužů nebo K213. Další organizace, jako Liga otevřených mužů, se liší kultivovanějším projevem i zaměřením. Nezdůrazňují tolik upírání práv mužům, ale obavu o ztrátu mužnosti, kterou se snaží chránit. Viděno skrze vyjádření zástupců těchto organizací to s českými muži vypadá podobně jako s Petrem Nečasem: čelí tlaku a potřebují podporu.

Je to tak skutečně? Odpověď není jednoduchá. Americký sociolog Michael Kimmel na téma krize mužů říká, že muži jsou sice osobně bezmocní, zvláště kvůli omezenosti emocionálního života a vztahům k jiným mužům, ale kolektivně mocní. A v českých zemích obzvlášť: podle žebříčku Světového ekonomického fóra z roku 2014, se Česká republika umístila v hodnocení genderové rovnosti až na šestadevadesátém místě. Ostatně stačí se podívat na složení vlády nebo vedení firem.

Představa českého muže pro-feministy je natolik nepředstavitelná, že si kritici prohlášení Genderové expertní komory ani nevšimli, že dva muži jsou pod textem podepsáni. Museli by minimálně připustit, že i muži mohou být hysteričtí. Anebo dokonce, že pro ně může být feministické myšlení inspirativní, a že se i české představy o mužství se vyvíjejí.

Podle politologa Pavla Barši feministky odmítly přirozenost podřízeného postavení ženy vůči muži a trvají na tom, že o podobě vztahu mezi muži a ženami je nutné vyjednávat. Rozdíl mezi absolutistickým režimem a demokracií stojí právě na takových odmítnutích. V absolutistickém režimu jsou věci „přirozeně“ dané, odvíjí se od vůle vládce. V demokracii jsou takové problémy politizovatelné, tedy jsou předmětem vyjednávání a jsou potenciálně změnitelné.

Jak ukazuje kauza výstavy, ještě si stále neumíme uvědomit, jakým přínosem pro naši mladou demokracii feministické myšlení může být. Na místo toho raději skáčeme na špek politikům, kteří by se nejlépe cítili v pozici monarchy. A protože sebehoršímu králi se neodporuje, vylévá si veřejnost svou frustraci na těch nejslabších. Tradičně to jsou Romové, aktuálně migranti, a vždy když se ozvou, tak zcela zaručeně také feministky.

Autor je členem výboru Genderové expertní komory a vyučuje kurz Kritická mužská studia na FHS UK.