Pseudofeminismus, který předvádí černošská zpěvačka Rihanna ve svém klipu, Lukáš Senft trefně označuje jako „terminální stadium falešného feminismu“. Síla ženské hrdinky zde spočívá v mučení bělošského manželského páru a převzetí jejich bohatství. Chce být stejně krutá jako muž, který ji okradl.

Takový odboj odpovídá i charakteristice koloniální situace v knize Černá kůže, bílé masky od Frantze Fanona: „Neexistuje žádný původní obyvatel, který by alespoň jednou denně nesnil o tom, že zaujme místo osadníka.“ Černý muž si však — jak Fanona dále interpretuje Homi Bhabha —  chce zároveň ponechat pomstychtivost vyvěrající z jeho původního postavení. Tento „mstící hněv otroka“ Rihanna sdílí i s westernovým hrdinou Djangem. Věřím, že podobný resentiment mohl být ve hře také při antikoloniálních povstáních.  

V případě žen však jde spíše než o masivní feministický proud o mokré sny některých mužů a o další způsob, jak ženu svléci a sexualizovat. To jsou touhy, které Rihanna svým videem reprezentuje. Ženy, které se skutečně dostaly na „mužské“ pozice a chovají se k ostatním ženám nesolidárně, ovšem zpravidla netouží mstít se mužům. 

Proč taky?Jsou kolaborantkami se vším všudy. To znamená, že jsou prvními oběťmi daného systému. Jsou podobné dívkám, které se smějí sprostým sexistickým vtipům, aby byly svými kamarády brány jako jim rovné. Nebo jako Martiničan z Fanonovy knihy, kterého jeho bílí přátelé neustále ujišťuj: „Jsi jedním z nás — nejsi jako oni.“ Nechávají kritizovat a ponižovat marginalizovanou skupinu, z níž pocházejí, jen pro toto pochybné privilegium — aby mohli být bráni jako čestná výjimka z pravidla.  

Ani diferenční feminismus nepovažuji za šťastnou cestu, přestože považuji legitimizaci tradičních ženských zaměstnání jako možné volby za velmi důležité. Domnívám se, že „manažerský feminismus“ na tuto možnost zapomíná. V kapitalistické společnosti nebudou mít neplacené domácí práce stejný společenských status jako dobře placená povolání.   

A návrh Judith Butler na faktické zrušení konceptu genderu a nastolení svobodné performativity je nereálný. Jeho extrémnost z  něj činí elitářský a naivní projekt. Inspirativní je pro mě však jiná část její knihy Gender Trouble. Než se Butler dostane k závěru o svobodě, kritizuje vůbec samotnou představu svobody a identity subjektu jako něčeho reálného. Není tomu totiž tak, že by muži byli na rozdíl od žen svobodní. 

Muži jsou konstruováni a podmíněni od svého narození sebou samými a svým okolím. Stejně jako ženy. Jsou jen shodou okolností na mírně výhodnější pozici a mají propracovanější iluzi svobody.

Jak tedy z této slepé uličky? Postavení žen nezlepší pouze kvóty, ale také upuštění od kulturních zvyklostí. To se týká i výroků, kterými vychováváme naše děti. Známe je všichni: „Nebreč, jsi přece chlap!“ nebo „Chovej se jako malá dáma!“ Vliv má i důsledné genderování inzerátů typu „hledá se manažer“ či „přijmeme prodavačku“. 

Byla jsem svědkyní toho, jak recepční v jedné firmě prohlásila, že pro kandidátky (na rozdíl od kandidátů) na vysoké pozice nemusí připravovat oběd. Vždyť „se stejně do druhého odpoledního kola nedostanou.“  

Právě to jsou ony performativy, které ovlivňují veřejný prostor tváříce se, že pouze popisují a že nezasahují do našeho přemýšlení. Možná jsou tedy kvóty jediný způsob, jak se zbavit takového tlaku.  

Přesto na tom my, bílé ženy bohatého světa, nejsme tak špatně. Mám snad jakousi „svobodu být mužem“. Ale má muž svobodu být ženou? Stačí si jen uvědomit, o kolik větší životní prohrou je být pokladním  v Tescu nežli pokladní.