Ta představa, že chudák patriarcha musí živit rodinu, zatímco jeho ženy jen sedí doma a starají se o děti, je poněkud zjednodušená. I v patriarchálních společnostech bylo vždycky známo, že žena je užitečný živočich a má v domácnosti mnohostranné využití. I v patriarchátu má žena svou hodnotu a rodina od ní očekává spoustu práce: vždycky jde v rodině o dělbu práce mezi muži a ženami, a vždycky to ve funkční, úspěšné rodině musí vyjít tak nějak napůl, způsob dělby práce mezi pohlavími se mezi patriarchální, matriarchální a rovnoprávnou společností liší jen povahou práce, jaká připadá na jednotlivá pohlaví, nikoliv množstvím.

Věno pro dcery je skutečným problémem jenom v degenerované indické společnosti, která se dusud plně nevzpamatovala z britské koloniální nadvlády. Stejná nadvláda se podobně krutě podepsala i na sousedních islámských společnostech, vděčíme jí za úpadek vzdělanosti ve všech koloniích a konkrétně v islámských společnostech například za fanatické zahalování žen, ale protože následky evropského kulturního vandalismu se přece jen společnost od společnosti liší, zjistily muslimské rodiny v Indii, že s věnem pro dcery si nemusí dělat starosti, že dcery na vdávání jsou vynikající vývozní artikl například do Saudské Arábie. Muslimové jsou si vědomi, že žena má svou cenu, ustanovení Koránu, že žena stojí o stupeň pod mužem je sice překážkou rovnoprávnosti, ale k jeho správnému pochopení je nutné si uvědomit, že ne o dva stupně nebo víc (a že například na více místech Koránu Mohamed ostře brojil proti předislámské tradici vraždění dcer), v islámské kultuře neplatí otec ženichovi za to, že ho zbaví dcery, ale ženich nastávajícímu tchánovi za to, že mu dá dobrou manželku.

V tradiční patriarchální rodině při feudálním výrobním způsobu měla žena na starost dost velkou část práce na rodinném hospodářství, aby postavení patriarchy zodpovědného za obživu rodiny nebylo pro muže nijak neúnosné. Kapitalistický výrobní způsob tuto rodinu rozbil a například Vladimír Neff ve své zfilmované románové pentalogii od „Sňatků z rozumu‟ dále pěkně zachytil, jak tato změna v základně přispěla ke zrovnoprávnění žen v nadstavbě, když se průkopnice feminismu z lepší rodiny pyšní, že je první pracující ženou v Praze, a její přítel, levicový novinář, ji sice uznává a obdivuje, ale úplně jí zkazí radost faktickou poznámkou: „Ale vy nejste první pracující žena v Praze. Všechny dělnické ženy musí pracovat, aby uživily rodiny.‟ (Omlouvám se, že nevím, ve které přesně je to knize, a ještě k tomu cituji nepřesně, po paměti, a podle televizního seriálu.) Ještě dřív, než se ženy přiblížily aspoň na dohled rovnoprávnosti, bylo zavedeno i školní vzdělávání žen, jenom ty školy byly jiné pro ženy než pro muže, ženy byly vzdělávány pro podřízenou roli v patriarchální společnosti, pro práce považované touto společností za ženské.

Jediné, co skutečně musí muž v patriarchátu nést, je zodpovědnost. To je stejné jako s monarchií, tam je král také zodpovědný za svůj lid, zatímco na vlastní obživě, jakož i obživě krále, pracuje lid sám. Navíc, a to je zásadní problém jak patriarchátu, tak monarchie, ono „musí‟ je teoretický ideál, žádný neporušitelný zákon, ono je to spíš „měl by‟. Aby to fungovalo, musí patriarchové, stejně jako monarchové, zodpovědnost přijmout, musí plati zásada „Žádná moc bez zodpovědnosti‟. Proto v současnosti fungují lépe jak čínský konfuciánský kapitalismus s komunistickou ideologií, tak Putinův ruský novocarismus, než euroamerická tržní demokracie.

Klíčová je zodpovědnost. Patriarchát a monarchie jsou přitažlivé pro jednodušší mysli tím, že je v nich přehlednější než v rovnoprávné společnosti, kdo jakou zodpovědnost má. Západní demokracie trpí tím, že politici se dokázali vyvléct ze zodpovědnosti vůči voličům, zaměstnavatelé odmítají zodpovědnost jak vůči zaměstnancům, tak vůči státu, obchodníci unikají zodpovědnosti vůči zákazníkům a bankéřům se podařilo přenést všechna rizika na drobné střadatele a zodpovědnost na stát. Když se ztratí zodpovědnost, nefunguje nic.

Nést zodpovědnost, ať už jako hlava rodiny nebo hlava státu, není jednoduché, ale není to zas taková tragedie. Jsme přímo biologicky, na biochemické úrovni uzpůsobeni pro boj a pro vítězství. Vítězným samcům, ať je to člověk, nebo třeba rak, stoupá hladina mužských hormonů, které podporují růst svalů i mozkových spojů. Každé vítězství zlepšuje naše předpoklady pro další vítězství; zatímco porážka naopak. Úspěch, ať u žen nebo v práci, dělá muže silnějšími, chytřejšími, bojovnějšími a výkonnějšími. Neúspěch vede k depresi, ochablosti a ztrátě vůle i intelektu. Kdo má, tomu bude dáno, čert nosí vždycky na větší hromadu. Co skutečně ničí muže, není ani tak patriarchální zodpovědnost za rodinu, jako spíš kapitalistická konkurenční společnost, která vítěze odměňuje a poražené trestá.

Nevím jistě, jak dalece se lidská biochemie hodí pro rovnoprávnou společnost. Je možné, že bojovat a vítězit za rodinu bude nakonec opravdu mužská práce a pro ženy je skutečně vhodnější role týlového zabezpečení. Ale měl by se k tomu vyjádřit někdo povolanější, kdo se v té naší biochemii vyzná lépe naž já. Určitě vím, že porážka, zvlášť ve společnosti, která klade důraz na soutěž a na vítězství, je stejně zničující jak pro muže, tak pro ženy. Syndrom naučené bezmocnosti, kterým trpí jak pokusné krysy týrané v unfair bludišti, tak bezdomovci a dlouhodobě nezaměstnaní, všichni, které společnost odsoudila a hodila přes palubu, se týká mužů i žen, není ničí patriarchální výsadou.