Mír na počátku civilizace

Tomáš Tožička

Státem uznávaná a vyučovaná historie je psána především tak, aby její interpretace vyhovovala podpoře současných mocenských struktur. Proto není divu, že do začátku civilizace klade boj a násilí, i když fakta mluví jinak.

Historie je nádherná, ale dovede být i lstivá a záludná. Hlavní dějinné proudy jsou samozřejmě zachyceny a vykládány vítězi. Historie je psána především tak, aby vytvářela interpretační základ pro potřeby současnosti.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

A tak je to i s pohledem na násilí v lidských dějinách. Dětem se již odmalička dostává informací, že na začátku lidského vývoje stálo násilí a zločin. Konečně i v křesťanství vidí některé proudy člověka jako od přírody špatného a jako důkaz používají biblická vyprávění o prvotním hříchu, vyhnání z ráje a kainovské bratrovraždě.

V posledních dekádách se však pohled na lidskou prehistorii mění. Ukazuje se, že prostý popis člověka jakožto násilníka není tak jednoduché odůvodnit. Archeologické vykopávky posledních let ukazují, že mnoho civilizací bylo naopak mírových, že společenství vedli společně muži a ženy, nebo že dokonce ženy hrály důležitější roli.

Nejde o to, že bychom měli přijmout nějaký nový jednotící výklad starých kultur a vzniku moderních civilizací. Je ovšem dobré zamyslet se nad těmito objevy a přehodnotit náš postoj nejen k historii, ale především k současnosti. Neboť jak říká profesor Tim Jackson: „Na piedestal vůdců přírody nás přivedla schopnost efektivně kooperovat."

Říci, že u zrodu civilizovaného člověka nestálo násilí a hromadění majetku, ale naopak spolupráce a rovnostářství, vypadá v Čechách jako bolševická propaganda. Protože tou správnou vírou je individualismus, sobectví a obohacení na úkor druhých. A i když v přírodě už sám mnohobuněčný organismus ukazuje, že silou je právě spolupráce, historiografie po staletí vyzdvihovala nad sílu společenství a spolupráce sílu individua a násilného ovládání.

I když mnozí historici a archeologové poukazovali již dlouho na rovnostářství a nenásilnost prehistorických kultur, byly tyto hlasy marginalizovány.

K zásadní změně došlo v šedesátých letech, kdy archeolog James Mellaart v oblasti turecké Anatolie započal vykopávky neolitického osídlení — Catalhöyük. Osídlení, které můžeme s klidem nazvat městem, pochází z doby mezi osmým a pátým tisíciletím před naším letopočtem a žilo v něm cca sedm tisíc lidí.

Mellaart přišel na základě vykopávek s teorií, že se jednalo o matriarchální společenství, které uctívalo mateřskou bohyni — bohyni matku. Ian Hodder, který vede nové vykopávky v Catalhöyüku, Mellaartovu interpretaci částečně zpochybňuje. Tehdejší společnost nevidí jako matriarchální, ale rovnostářskou a důkazy pro kult bohyně matky se mu zdají slabé.

Nicméně i v jiných neolitických oblastech došli archeologové k podobným závěrům jako John Mallaard. Megalitické civilizace na Maltě či Krétě jsou také posuzovány jako rovnostářské — v jednotlivých hrobech a obydlích nejsou patrny majetkové rozdíly. I zde výzkumníci dokazují, že společenství uctívala bohyni matku.

Ke stejnému názoru se pak hlásí mnoho dalších vědců, například feministická archeoložka Marija Gimbutasová a antropoložka Ruth Tringhamová, která z feministické archeologie vychází.

Široké popularizace se těmto myšlenkám dostalo také díky popularizačním dílům. Robert Graves ve svých Starořeckých mýtech poukazuje na jejich matrifokální kořeny a důležitost bohyně matky, které novější mýty přepisovaly. Z jeho tezí pak vychází i spisovatelka Mary Renaultová, která je dále rozvíjí především ve svých románech o Théseovi.

Hlavním popularizačním dílem se však stala kniha Riane Eislerové Kalich a dýka. Eislerová zde upozorňuje nejen na vykopávky prokazující neolitické nenásilné soužití, ale i na mýty s tím spjaté. Biblická legenda o vyhnání z ráje mluví o místě plném pokoje a míru, který předcházel věku mužské nadvlády; stejně jako čínský mýtus Tao The Ching popisuje idylický stav, kdy ženský princip nebyl ovládán mužským a matky byly oslavovány.

Zajímavý je také její výklad vzniku pojmu matriarchát. Když v devatenáctém století vědci přišli na to, že existovala a existují společenství, která nejsou vedena dominantními muži, nazvali je matriarchálními — jako opak patriarchátu. Podle nich byla prostě jedna dominance nahrazena druhou. To koneckonců známe i z mýtů o dívčích válkách či Amazonkách, s nimiž se můžeme setkat na všech kontinentech a které jsou sebepotvrzovacími mýty vznikajícími jako zdůvodnění pro potlačování rovnostářských civilizací s dominantními mateřskými božstvy. Taková představa matriarchátu však neodpovídá realitě. Tyto tzv. matriarchální společnosti se totiž nevyznačovaly dominancí žen, ale rovným postavením obou pohlaví. Opakem patriarchátu tedy není matriarchát, ale společenství.

Pokus o vysvětlení konce tohoto rovnostářského společenství, které můžeme nazvat podle Eislerové gylanickým (vládou žen a mužů), nebo matrifokálním — zdůrazňujícím roli ženy-matky, poskytl James DeMeo ve své knize Saharasia. Hlavním hybným momentem jsou dle něj klimatické změny, ke kterým došlo mezi 5 000—4 000 lety před Kristem. S tím je spojen úbytek půdy a nastávají pohyby kmenů, které se snaží dobýt zbývající úrodná území.

S tímto příchodem kočovníků vidí spojen nárůst válečnické kultury, mužské dominance, otroctví a akumulace majetku, násilí na dětech a ženách v domácnosti. Pod těmito nájezdy mizí pokojná a prosperující společenství a násilnická a hierarchická dominance se stává hlavním znakem civilizace, která devastuje vše, co neodpovídá jejímu modelu zřízení a vlády.

Samozřejmě ne všichni souhlasí s těmito názory a především v posledních letech se množí práce, které se snaží dokázat, že války a násilí tu byly vždy a jsou skutečně součástí lidského bytí. Nejznámějším dílem je kniha Války před civilizací, kterou napsal Lawrence Keeley. Na prehistorických vykopávkách a nálezech se snaží dokázat, že válečnické struktury tu byly již v době neolitu a ještě dříve.

Dokazuje to především na opevněních, kterými měla být pravěká sídla obehnána. Nejstarším opevněným městem, které známe, je Jericho. Ovšem i tady se ukazuje na sporu archeologů, že není zcela jasné, k jakým účelům mělo opevnění sloužit. Zda se jednalo skutečně o obranu proti nájezdům, nebo jen o ohrazení pozemků města jako ochrana domácího zvířectva a proti divoké zvěři. U Catalhöyüku se žádné relevantní opevnění nenašlo a u jiných prehistorických sídel v Evropě jsou i vědci stojící mimo tento spor na rozpacích, zda se skutečně jednalo o obranné valy, nebo jen vymezení osídlení a součást terénních úprav.

Zajímavý spor se vede o interpretaci jeskynních maleb především z Iberského poloostrova. Skupiny lidí s luky jsou zde interpretovány buď jako záznam bitvy, nebo jako obraz loveckého kultického tance.

Situaci nepomáhá definitivně vyřešit ani etnografie. I zde nalézáme primitivní společenství žijící patriarchálním hierarchickým způsobem. I tady je však možno hledat vysvětlení v expanzivní kultuře těch společenství, která nedokáží udržitelně žít ve svém prostředí a jsou závislá na expanzi. Důstojný život malé části je tak závislý na útlaku a vykořisťování zbytku. Naopak i tam, kde je život skutečně složitý, ale lidé se naučili i v těžkých podmínkách přežít, nalézáme matrilineární společenství, jako například Tuaregy.

I když je zřejmé, že definitivního poznání kultury doby kamenné se nedočkáme, ukazuje se, že mnohem více než na násilí a dobývání jsou základy lidské civilizace postaveny na více méně pokojném soužití, spolupráci a rovném přístupu ke zdrojům. Neolitická revoluce přinesla základní obrat ve vývoji lidstva. Základy zemědělství, pěstování domácích zvířat, osídlení, zpracování látek a mnoha dalšího. A archeologie nám ukazuje, že se tak dělo spíše v míru.

Naproti tomu nás historie učí, že každá válka znamená ekonomický propad. Ten však znamená již příprava na ni, která váže obrovské lidské i materiální kapacity, které by mohly být využity k obecnému prospěchu.

Úvodem do historického pohledu na válečnictví a mírové společnosti jsem nechtěl říci, že svět byl kdysi dávno mnohem lepší. Chtěl jsem ukázat především na to, že válečnická historiografie, která do počátků lidstva klade boj a válku, je jen a jen jedním z konceptů. Samozřejmě je to koncept, který se hodí vládnoucím vrstvám prezentujícím boj, konkurenci, soupeření jako nezbytný předpoklad rozvoje. Evidentně je ale stejně možný koncept, který by nás i naše děti učil, že za naším rozvojem stojí především spolupráce, solidarita a hledání společného dobra.

    Diskuse
    SH
    May 23, 2011 v 18.3
    Lidská přirozenost.
    Fundamentem interpretace dějin coby toku násilí a válek, je tvrzení, že přirozeností člověka je agrese, zcivilizovaná kupříkladu dneska na soutěžení. Vždycky jsem tvrdil, že agresivita není PŘIROZENOSTÍ člověka, ale jeho PŘÍRODNOSTÍ. Nikoliv přirozenost, ale pozůstatek přírodnosti v lidstvu. Naopak skutečnou přirozeností člověka je spolupráce, kooperace, život ve společenstvích od tlup počínaje. Bez toho by ani nevznikla řeč, onen grandiózní urychlovač lidských dějin. Horší na všem je, že sobectví je plodem nedostatku přírodních zdrojů. Pokud lidstvo nenastoupí cestu k nezávislosti na přírodních zdrojích, zanikne sebezničením.