Historie je nádherná, ale dovede být i lstivá a záludná. Hlavní dějinné proudy jsou samozřejmě zachyceny a vykládány vítězi. Historie je psána především tak, aby vytvářela interpretační základ pro potřeby současnosti.

A tak je to i s pohledem na násilí v lidských dějinách. Dětem se již odmalička dostává informací, že na začátku lidského vývoje stálo násilí a zločin. Konečně i v křesťanství vidí některé proudy člověka jako od přírody špatného a jako důkaz používají biblická vyprávění o prvotním hříchu, vyhnání z ráje a kainovské bratrovraždě.

V posledních dekádách se však pohled na lidskou prehistorii mění. Ukazuje se, že prostý popis člověka jakožto násilníka není tak jednoduché odůvodnit. Archeologické vykopávky posledních let ukazují, že mnoho civilizací bylo naopak mírových, že společenství vedli společně muži a ženy, nebo že dokonce ženy hrály důležitější roli.

Nejde o to, že bychom měli přijmout nějaký nový jednotící výklad starých kultur a vzniku moderních civilizací. Je ovšem dobré zamyslet se nad těmito objevy a přehodnotit náš postoj nejen k historii, ale především k současnosti. Neboť jak říká profesor Tim Jackson: „Na piedestal vůdců přírody nás přivedla schopnost efektivně kooperovat."

Říci, že u zrodu civilizovaného člověka nestálo násilí a hromadění majetku, ale naopak spolupráce a rovnostářství, vypadá v Čechách jako bolševická propaganda. Protože tou správnou vírou je individualismus, sobectví a obohacení na úkor druhých. A i když v přírodě už sám mnohobuněčný organismus ukazuje, že silou je právě spolupráce, historiografie po staletí vyzdvihovala nad sílu společenství a spolupráce sílu individua a násilného ovládání.

I když mnozí historici a archeologové poukazovali již dlouho na rovnostářství a nenásilnost prehistorických kultur, byly tyto hlasy marginalizovány.