V Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně proběhla výstava světoznámé polské umělkyně Natalie LL. Vystavena byla její díla ze 70. let, kdy zkoumala, jak lze umělecký jazyk oprostit od sémantického obsahu dosazovaného naší každodenní zkušeností.

Když zmenšené makro fotografie pohlavního aktu poskládáme do nápisu NATALIA IST SEX, vznikne poetický ornament? Vidíme-li video dívky olizující banán bez jakéhokoliv dalšího kontextu, jaký význam si dosadí náš mozek?

Hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák i jeho náměstek Jaroslav Drozd v tom měli jasno. Jakmile si po třech měsících od otevření výstavy všimli, nechali ji obratem zavřít, protože podle jejich významové interpretace šlo o jasnou pornografii.

Zavřeli ji i na základě stížností dvou návštěvníků, kteří dospěli ke stejnému závěru. Přitom tato umělecká díla mají jasný feministický aspekt kritizující pornografii. Žena v těchto dílech ovládá situaci, ustavuje její rámec a klade otázky a tím se vůči světu pornografie s jednostranným pohledem na ženu jako sexuální objekt jasně vymezuje. 

Pánové padli Natálii hezky do pasti. Dosadili si k zachycenému sexuálního aktu (v tomto případě dokonce manželskému) svůj vlastní jednoznačný kontext.

Tento případ politického zásahu do činnosti umělecké organizace ukazuje několik obecných problémů české kulturní politiky. Stalo se zvykem, že v oblasti kultury politici (bez ohledu na jejich politickou příslušnost) zasahují do záležitostí a vyjadřují se k problémům, kterým nerozumějí a nepřikládají váhu názorům odborníků.

Ať jde o nerespektování doporučené památkové ochrany v případě havířovského nádraží ministrem dopravy, zasahování do udělování kulturních dotací v případě brněnských radních a jejich prosazování vlastního pojetí „kultury“ ve městě, rušení Činoherního studia a následné neodborné přidělování dotací v Ústí nad Labem — jde převážně o rozhodnutí nepoučených amatérů sledujících jiné zájmy. Kde vzali všichni ti chirurgové, zvěrolékaři, železničáři a manažeři pocit, že umění rozumějí?

Dalším problémem je hodnocení kvality uměleckých výstupů. Tedy přesněji řečeno jejich kvalitativní nehodnocení. Jedním z argumentů představitelů Zlínského kraje k uzavření výstavy Natalie LL na základě dvou stížností byla i její malá návštěvnost. Jediným hodnotícím měřítkem pro zřizovatele se totiž často stává pouze počet prodaných vstupenek.

A v tomto Zlínský salon mladých nikdy nepředčí právě probíhající výstavu panenek, kterou si krajští lídři tak pochvalují. To ale není důvod, proč by vyhraněné umělecké výstavy neměly vznikat.

Jejich úkolem není a nikdy nebylo bavit masy, ale rozvíjet společnost. A z tohoto důvodu by měly být kvalitní umělecké a kulturně-politické výstupy také náležitě dotovány státem.

Pokud se ale jedním z důležitých měřítek úspěšnosti stávají statistické výsledky Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu MKČR, které zpracovávají data kulturních institucí, dopracujeme se ke zcela neobjektivním výsledkům. Jde totiž pouze o kvantitativní výzkum.

U jednotlivých institucí tedy záleží na množství výstav a prodaných vstupenek (nejlépe na každou výstavu zvlášť) bez přihlédnutí k šíři, propracovanosti a kvalitě výstav. Vzniká tak spíše velmi pohodlný nástroj politiků k odvolávání nepohodlných ředitelů galerií.

Výstava Natalie LL byla nakonec po týdnu mediální diskuze znovu otevřena. Ředitel galerie se rozhodl uspořádat debatu o díle autorky a o problémech, které instalace přinesla, přímo v expozici.

Místnost byla naplněna návštěvníky a novináři a pod dominantní videoprojekcí hlavy Natalie, olizující střídavě banán, párek a plivající puding, se sešli ředitel Václav Mílek, kurátor Moravské galerie Ondřej Chrobák a publicista Mirek Vodrážka. Tématem byl feminismus, umění 70. let a také to, proč u nás před revolucí žádná výrazná feministická umělkyně nepůsobila.

K tomu, aby debata na určité úrovni vůbec mohla proběhnout, bylo potřeba, aby Mirek Vodrážka promluvil o tom, co je to feminismus a jakou roli hrál v minulém století v některých zemích při formování kulturně-politického diskurzu. Všichni s napětím poslouchali.

Nemohla jsem se ubránit pocitu jistého zadostiučinění. Natálie si v klidu olizuje banán, zatímco tři muži obhajují feminismus v sále plném pozorných posluchačů. Klubovna na kolejích, Francie, 1975.

Kdyby byl do diskuze přizván i stejný počet žen, řekla bych, že sice se čtyřicetiletým zpožděním, ale přece jen se u nás vztah k feminismu posunul. To se ale stále netýká některých českých politických představitelů a jejich tragicky zanedbaného povědomí o této základní společenské otázce.