„Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,

chaos a zmatek zaplavily svět,

valí se příliv krví potemnělý

a všude tone obřad nevinnosti.

Ty nejlepší už víra opouští,

ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.“

Tak praví Druhý příchod, temná vize jakéhosi apokalyptického přerodu, jež vyšla z pera irského básníka Williama Butlera Yeatse v pohnutých letech po první světové válce. Kolo dějin se otočilo a americký mediální monitor Factiva přišel již v srpnu s tím, že jen v prvních sedmi měsících loňského roku byl Yeats citován více, než kdykoli během přechozích tří dekád.

Drobnost sama o sobě nepodstatná snad částečně vystihuje ducha doby — rok 2016 se nesl ve znamení trudnomyslnosti. V záplavě špatných zpráv, v šoku z Brexitu a Trumpa, v hrůze z nekončících bestialit syrské války, v obavách z budoucnosti Evropy znejistělé extremismem islámským i protiislámským, tváří v tvář klimatickému chaosu a počínajícímu hromadnému vymírání druhů, hrozí nás zachvátit beznaděj a bezmoc.

Nevyhýbá se ani těm, kteří by ještě nedávno chtěli šířit dobrou zprávu o tom, že lepší svět je možný — tak i George Monbiota, jindy jednoho ze střízlivých hlasů britské kritické žurnalistiky, potkala slabá chvíle a neubránil se nutkání sestavit seznam třinácti nepřekonatelných krizí, které nás odsuzují k záhubě, a druhdy jasnozřivější hlas české mladé levice, Martin Vrba, nezmohl se na nic lepšího, než nadělit nám pod stromeček depresi.

Daří se pandám, tygrům, kapustňákům — a v něčem i lidem

Za prvé lze kontrovat vším, co dobrého se v loňském roce podařilo. Některá zvířata se z nejhoršího vylízala, což jen dokazuje, že vymírání druhů není neodvratným údělem, nýbrž že má složité, ale řešitelné příčiny. Jen kupříkladu nárůst počtu tygrů je vpravdě epochální úspěch: podařilo se tak obrátit sto let trvající úpadek. Cíl, počet tygrů do roku 2022 zdvojnásobit, se navzdory problémům zdá na dosah.

Odlesňování, jednu z příčin tygřího neštěstí, se ve vlasti nejvíce z nich — Indii — daří rovněž postupně řešit. Během největší zalesňovací akce v dějinách světa vysadili dobrovolníci 11. července na padesát milionů stromů a podobné programy přes svůj omezený a převážně teprve budoucí přínos ukazují, že lidé mohou Zemi (stejně jako ubývající úrodnou půdu) nejen ničit, ale i obnovovat.

Nepřekonatelný a nevyhnutelný není ani kolaps oceánů — může jej pomoci zastavit vytváření mořských rezervací. Právě letos vznikla mezi Novým Zélandem a Antarktidou ta vůbec největší a zásluhou Baracka Obamy také ta vůbec první v Atlantiku.

↗

Během největší zalesňovací akce v dějinách světa vysadili dobrovolníci 11. července na padesát milionů stromů. Repro DR

Takřka nikdo si již nevzpomene na děsivé rozměry historicky nejhorší epidemie krvácivé horečky ebola v západní Africe — podařilo se ji totiž díky mezinárodnímu úsilí prakticky zažehnat. Přejdeme-li od nemocí k válkám, jistě není malá věc to, že ta kolumbijská skončila v minulém roce po víc než padesáti letech mírem.

Také se změnami klimatu se to má ve skutečnosti podstatně méně apokalypticky, dost závdavků je i k naději. Především emise již po tři roky globálně nestoupají. Obnovitelným zdrojům se letos opět rekordně dařilo a skutečnost, že se tak děje jen s velmi omezenou podporou vlád (fosílie a jádro se dotují několikanásobně víc) dokazuje jen to, že by to mohlo jít i podstatně rychleji.

Kostarika dokázala uspokojovat své potřeby jen čistou elelektřinou víc než dva měsíce, Portugalsko čtyři dny a Německo několik hodin — symbolicky právě v době, kdy tisíce lidí z celé Evropy úspěšně vyřadili z provozu jeden z největších hnědouhelných dolů v zemi a blízkou elektrárnu.

Všechny ty cynismy a nihilismy každého jenom otravují

Jaký smysl ale celé to trumfování se výčty věcí zlých i dobrých dává? Nemusíme si vybírat mezi sebespokojeným ujišťováním se, že ještě nikdy nebylo tak dobře, a chmurným věštěním katastrofy. Jak se věci měly, posoudíme stejně až zpětně a i tehdy nedokonale.

Co ale jistě ještě nikdy nikomu z bryndy nepomohlo, je cynismus. Cynik o sobě tvrdí, že se na svět dívá zpříma, pravda je ale taková, že se svým škarohlídstvím již předem připravuje o zrak. A s naivním obyvatelem nejlepšího z možných světů má společné ruce, složené pohodlně v klíně.

Cynismus, to nustále kňourání na poměry, zvěstování apokalypsy s šibeničním šklebem ve tváři, bychom si měli zakázat. Skutečná síla spočívá v tom neztrácet tváří v tvář chmurné perspektivě odhodlání a nadšení pro věci, za které stojí bojovat. A připouštět si radost z malých úspěchů, aniž bychom se jimi nechávali ukolébat. Obojí, obavy i naděje, mohou stejně dobře mobilizovat i paralyzovat.

Ještě úplně jiná věc, než co se nám děje, je totiž to, jak k tomu budeme přistupovat a jak se rozhodneme s tím naložit. Na beznaděj není lepší lék než činnost. Ať už budeme překážet špinavému byznysu uhlobaronů, bránit nájemníky před vystěhováním, převědčovat lidi, aby nevolili Babiše, nebo pořádat sousedské slavnosti, oddávejme se jí v duchu převědčení o tom, že budoucnost je stále ještě otevřená. V duchu temného omptimismu, který ke konstatování, že se potápíme, nikdy neopomene dodat, že ode dna se nejlépe odráží.

Je tu totiž ještě jeden, docela praktický argument proti sýčkování. Že s hlasateli zoufalství lidé neradi byť jen sedí v kavárně, natožpak aby je chtěli někam následovat. A že zoufalí lidé dělají zoufalé činy, nejen v osobním, ale i v politickém životě.

Budeme-li podporovat dojem, že lidé si sami neodvratně připravují záhubu svým sobectvím, nesnášenlivostí a hloupostí, těžit z toho nakonec budou jedině ti, jejichž politika je na takových předpokladech přímo založená. Varovným příkladem nám může být sám autor úvodních veršů, William Butler Yeats, citlivá duše, kterou zoufalé očekávání druhého příchodu dohnalo až k hledání naděje u fašistů.