Krátce poté, co byl Justin Trudeau zvolen kanadským premiérem, odletěl na klimatickou konferenci do Paříže. Jeho vystoupení na jejím plénu sklidilo hřmotný potlesk: „Kanada je zpět, přátelé... a jsme tu, abychom pomohli,“ ujišťoval usměvavý Trudeau delegáty.

Doma i v zahraničí vzbuzoval mladý novopečený lídr obrovské naděje. Rozhodná zelená rétorika z nejvyšších míst byla něčím, čemu Kanaďané již odvykli. Po necelou dekádu vládli Kanadě „ropáci“ z Konzervativní strany Stephena Harpera. Těžilo se bezohledně a bezostyšně. Zdálo se, že nástup Trudeaua představuje vytoužený průlom.

Takřka přesně o rok později leží takové vyhlídky v troskách: Trudeau v televizi oznámil rozhodnutí své vlády dobudovat za Harpera naplánované ropovody, které mají pumpovat ropu z dehtových písků v Albertě k tankerům na západním pobřeží, v Britské Kolumbii. Jakmile došlo na lámání chleba, Trudeau se rozhodl pokračovat tam, kde Harper skončil. Hořce by se chtělo poznamenat, že ten druhý alespoň nic nepředstíral.

Čím menší EROEI, tím větší Mordor

Dehtové písky Athabaské pánve: měli-li bychom soudit podle fyzických rozměrů, jedná se bezpochyby o největší památník Harperova vládnutí. Uprostřed boreálních lesů Alberty otevřely ropné korporace s vládní podporou pekelnou jámu.