Náckovské vystoupení Elona Muska při Trumpově inauguraci poněkud zastínilo zprávu o tom, že 6. ledna oznámil Justin Trudeau svou rezignaci na post premiéra Kanady i lídra Liberální strany. Obojí je však součástí téhož trendu, postupného posunu politických systémů k populistickému, korporátnímu a krajně pravicově konzervativnímu směřování, byť v Kanadě se to — jako obvykle — odehrává poněkud rozpačitě, s menší pompou a pozorností.

Trudeauova rezignace byla reakcí jednak na prudký pokles jeho popularity v souvislosti s vítězstvím Donalda Trumpa v amerických volbách a jeho hrozbou pětadvacetiprocentního cla na veškerý kanadský import, jednak na rezignaci vicepremiérky a ministryně financí Chrystie Freelandové. Trudeau vyjádřil svou loajalitu vůči zemi a jako hlavní důvod svého odstoupení uvedl, že pokud by zůstal v čele své strany, ještě by zvýšil předpokládaný náskok Konzervativní strany v nadcházejících federálních volbách. Jak se z kdysi obdivovaného „golden boye“ stal nepopulární symbol neschopnosti kanadské vlády?

Když mi byla v polovině roku 2019 při pohovoru na stipendium do Kanady položena otázka, co si myslím o kanadském premiérovi, opatrně jsem odpověděla, že ho mám docela ráda. Zjevně šlo o „správnou“ odpověď, protože následovalo nadšené přitakání: „Samozřejmě! Všichni milují Justina Trudeaua!“ Po příjezdu do Kanady jsem sice zjistila, že už v roce 2019 šlo o značnou hyperbolu, ale úřadující premiér byl stále považován za záruku toho, že politika se dá dělat více méně „slušně“ někde kolem mírně liberálního středu.

Kanada úspěšně sehrávala roli jakési „mladší sestry“, která ekonomicky těží ze všeho, čeho se Spojené státy americké dopouštějí, ale přitom se prezentuje jako jejich evropštější, progresivnější a sociálnější varianta: Kanaďané a lidé s trvalým pobytem v Kanadě mají například hrazenou základní zdravotní péči, vláda prosazuje velmi prorodinnou politiku, studium na univerzitách není zadarmo, ale stojí zlomek toho, co ve Spojených státech, a ochrana menšin proti diskriminaci je na poměrně vysoké úrovni. V zemi šestiměsíční zimy se tak v některých ohledech žije lépe než u bohatších sousedů. Alespoň dosud tomu tak bylo.

Když třiačtyřicetiletý Justin Trudeau vstoupil v roce 2015 do funkce kanadského premiéra, vzbuzoval mnoho nadějí. Jeho vláda v roce 2016 snížila daně pro střední třídu a zvýšila pro nejbohatší procento populace, zvýšila příspěvky na děti z nízko- a středněpříjmových domácností, investovala do narovnání vztahů s původním obyvatelstvem a v roce 2019 zavedla uhlíkovou daň, která zpoplatňuje emise z fosilních paliv a jejíž sazba se postupně navyšuje.

V roce 2016 Kanada legalizovala eutanazii a v roce 2018 jako druhý stát na světě a jeden ze tří států vůbec — po Uruguay a před Thajskem — legalizovala prodej a rekreační užívání marihuany. Kanada se za Trudeauovy administrativy otevřela rekordnímu počtu imigrantů, zejména od roku 2021 a 2022. Premiér se označuje za feministu: vždy hájil reprodukční práva žen a zřídil Národní komisi pro vyšetřování pohřešovaných a zavražděných žen a dívek z řad původního obyvatelstva.

Není divu, že Justin Trudeau čelil kritice zprava, ale poslední roky mu ubývala popularita i v progresivních kruzích. Podpora 65 procent obyvatel v roce 2016 se dnes smrskla na pouhých 22 procent. Značnou roli jistě hraje všeobecný posun západního světa k takzvaným konzervativním neboli populistickým pravicovým hodnotám: Liberální strana Justina Trudeaua vládla od roku 2019 v menšinovém kabinetu. Rovněž covidová pandemie a s ní spojená ekonomická nestabilita a inflace snížily popularitu vládnoucích stran po celém světě.