Ne, že by to bylo univerzální pravidlo, ale v našem kontextu se tomu tak děje — každá ze stran hlásících se k levému středu či důsledné levici, která se chystá opravdu vyhrát volby a zahájit nebo si udržet vládnutí, se musí přiklonit k jedné ze tří strategií: buďto se šikovně rozkročit a svést konečný boj ve středu o nerozhodnuté voliče jako naposledy sociální demokraté v Rakousku či socialisté ve Francii; nebo nabídnout úplný obrat a rozšířit elektorát o rozhořčené a radikály jako Syriza v lednu 2014 či Jeremy Corbyn letos v září; anebo sladit svůj postup s dalšími podobně orientovanými stranami — ať už ve formě pevné koalice jako v Itálii, nebo volebních dohod jako ve Skandinávii.

Aktuálně proběhlé volby v Kanadě přitom otevírají, zdá se, čtvrtou cestu. Tamním liberálům v čele s Justinem Trudeauem se totiž podařilo s velkým náskokem ukončit desetiletou vládu konzervativní pravice, a to především díky stylu a taktice kampaně.

Formou známou spíše z latinskoamerického prostředí navíc převálcovali liberálové i novodemokraty — druhou středolevicovou stranu, jež vedla v posledních několika letech kanadskou opozici a ještě v srpnu vítězila v průzkumech.

↗

Předseda liberálů Justin Trudeau vstoupil do politiky v roce 2000, krátce po smrti svého otce, slavného expremiéra Pierra Trudeaua. Foto archiv PrinceArthurHerald.com

Podle prvních povolebních analýz stála strategie kampaně kanadských liberálů na úspěšném spojení tří prvků: výrazné, až showmansky zdůrazňované osobě lídra, příslibu několika zásadních konkrétních změn a vše prostupujícím optimismu.

Každý z těchto tří prvků vymezil liberály jak vůči konzervativcům zdůrazňujícím dojem solidnosti, stabilitu a bezpečnost, tak vůči novodemokratům stavícím na velebení občanské angažovanosti, slibu rozumné, ale mnohovrstevnaté změny a věcné kritice konzervativních politik.

Dosud vládnoucí konzervativní premiér Stephen Harper před volbami uvedl, že v základu nové profilace liberálů jsou „samé duhy a jednorožci“.

Jak ale připomíná John Barber v dnešním Guardianu, „nakonec se ukázalo, že přesně to Kanaďanům vyhovuje“.

Konkrétní taktika

Jak už zmíněno výše, vedla v Kanadě v posledních letech opozici i průzkumy moderně středolevicová Nová demokratická strana (NDP). Konzervativci premiéra Harpera byli zpravidla těsně druzí, novodemokraté a liberálové si ale soustavně přetahovali voliče, a tak zůstávala pravice ve výhodě.

Tvůrci vítězné taktiky liberálů se proto rozhodli pro výpad na všech frontách. Nejprve vyšli ze základních programových pozic konzervativců a zdůraznili jejich negativní rozměr. Ze solidnosti harperovské pravice se tak stala odtrženost od obyčejných lidí, z příslibu stability dlouhodobé neřešení problémů a z bezpečnosti šíření a následně využívání atmosféry strachu.

Svou vlastní kampaň pak postavili liberálové na protivách těchto negativních dimenzí. Klipy, letáky i předvolební výstupy strany zaplnila jednoznačně pozitivními hesla jako „Vy“, „Změna“ a „Naděje“.

V souboji s novodemokraty zase liberálové využili jisté suchopárnosti vystupování soupeřů, složitostí v jejich programu a obav novodemokratů ze zastrašení středostavovského voliče. A tak zatímco lídr novodemokratů Thomas Mulcair vysvětloval reformu sociální péče, hájil výhody patnáctidolarové minimální mzdy a přemýšlel, jak co nejlépe zapojit do politiky širokou veřejnost, vyzýval Justin Trudeau jednoho z konzervativců k zápasu v boxu, volal po stažení kanadských vojáků z operací vedených Spojenými státy a sliboval tři proinvestiční (tedy schodkové) rozpočty.

Rozdíl v náboji kampaně novodemokratů a liberálů vystihují hezky následující předvolební videa:

Že se kanadské volby rozhodly právě kampaní, dokazuje už naznačený průzkumový skok — liberálové byli skutečně ještě v srpnu s výrazným odstupem třetí. Nakonec získali 184 parlamentních míst z 338 celkových. Polepšili si tak o 148 míst, zatímco konzervativci ztratili 60 a novodemokraté 51.

V novém kanadském parlamentu zasedne ještě deset poslanců Quebeckého bloku a jedna zástupkyně Zelených. Ti však vládnutí už příliš neovlivní.

Kampaň byla tentokrát v Kanadě rekordně dlouhá — jedenáct měsíců. A liberálové toho využili naplno. Díky devíti měsícům postupného a dvěma intenzivního průniku svých hesel a zářícího Justina Trudeaua do veřejného prostoru se vyšvihli poprvé v kanadské historii z pozice třetí strany do postavení, v němž mají v parlamentu jednobarevnou většinu.

Kandidáti liberálů porazili v řadě obvodů i dosavadní či stínové ministry, a to včetně úřadujícího ministra pro přistěhovalectví či ministra financí. Novodemokraty tak připravili o první reálnou šanci vést vládu a konzervativcům uštědřili jednu z největších porážek.

Reálná změna?

Fakt, že triumf liberálů stojí především na strategii kampaně, naznačuje jakoby prázdnost a falešnost strany, z nichž nic dobrého neplyne. To však nemusí být nutně pravda.

Kanada se stala za vlád konzervativců Stephena Harpera nejvěrnějším zahraničněpolitickým spojencem Spojených států s výjimkou Izraele, ustupovala zájmům velkopodnikatelů a blokovala snahy o klimatickou dohodu. To vše chce Trudeau a liberálové teď změnit.

Vedle již zmíněného stažení vojáků a proinvestičního zadlužení slibuje nový premiér přijmout 25 tisíc syrských uprchlíků, investovat 250 milionů dolarů do zdokonalení azylového systému, revizi protiteroristického zákona, přeorientování intervenční politiky na humanitární, konec diskriminace muslimů, inuitů a dalších menšin nebo legalizaci regulovaného prodeje marihuany.

Podle kritiků je ovšem Liberální strana zároveň provázaná s ropnými společnostmi a chce z rozpočtových schodků dotovat například i průzkum živičných ložisek. Také v protiteroristické a propodnikatelské legislativě hlasovali liberálové v minulých letech často s vládou.

Teprve se tedy ukáže, do jaké míry úspěch liberálů Kanadu změní. První velkou zkouškou projde Trudeauova důvěryhodnost podle pozorovatelů na klimasummitu v Paříži přibližně za měsíc.

Jedno je ale jisté už nyní — z hlediska stylu a taktiky ukázaly kanadské volby levici další z použitelných cestu k vítězství. V latinskoamerickém populismu častá kombinace lídr — obecný optimismus — slib několika konkrétních zásadních změn dokáže zjevně zapůsobit i na jiný typ voliče — typ, který sdílejí Kanada s Evropou.

Nejde o onen žádoucí levicový populismus, po němž volal už před rokem Seumas Milne jako po odpovědi na úspěchy národoveckých demagogů, tedy o populismus založený na kritice sociálních nerovnosti a moci korporací namísto populismu minimálních daní, zavírání hranic a strašení cizinci.

Jde tu o populismus ve formě. Bude zajímavé sledovat, zda-li a jak se tato nově vyzkoušená forma podepíše na konkrétní politice — jak se projeví „duhy a jednorožci“ v obsahu.