Ne, že by to bylo univerzální pravidlo, ale v našem kontextu se tomu tak děje — každá ze stran hlásících se k levému středu či důsledné levici, která se chystá opravdu vyhrát volby a zahájit nebo si udržet vládnutí, se musí přiklonit k jedné ze tří strategií: buďto se šikovně rozkročit a svést konečný boj ve středu o nerozhodnuté voliče jako naposledy sociální demokraté v Rakousku či socialisté ve Francii; nebo nabídnout úplný obrat a rozšířit elektorát o rozhořčené a radikály jako Syriza v lednu 2014 či Jeremy Corbyn letos v září; anebo sladit svůj postup s dalšími podobně orientovanými stranami — ať už ve formě pevné koalice jako v Itálii, nebo volebních dohod jako ve Skandinávii.

Aktuálně proběhlé volby v Kanadě přitom otevírají, zdá se, čtvrtou cestu. Tamním liberálům v čele s Justinem Trudeauem se totiž podařilo s velkým náskokem ukončit desetiletou vládu konzervativní pravice, a to především díky stylu a taktice kampaně.

Formou známou spíše z latinskoamerického prostředí navíc převálcovali liberálové i novodemokraty — druhou středolevicovou stranu, jež vedla v posledních několika letech kanadskou opozici a ještě v srpnu vítězila v průzkumech.

Podle prvních povolebních analýz stála strategie kampaně kanadských liberálů na úspěšném spojení tří prvků: výrazné, až showmansky zdůrazňované osobě lídra, příslibu několika zásadních konkrétních změn a vše prostupujícím optimismu.

Každý z těchto tří prvků vymezil liberály jak vůči konzervativcům zdůrazňujícím dojem solidnosti, stabilitu a bezpečnost, tak vůči novodemokratům stavícím na velebení občanské angažovanosti, slibu rozumné, ale mnohovrstevnaté změny a věcné kritice konzervativních politik.

Dosud vládnoucí konzervativní premiér Stephen Harper před volbami uvedl, že v základu nové profilace liberálů jsou „samé duhy a jednorožci“.

Jak ale připomíná John Barber v dnešním Guardianu, „nakonec se ukázalo, že přesně to Kanaďanům vyhovuje“.

Konkrétní taktika