Štěstí z šesti je skvělá rubrika. Je to takové terapeutické okénko. Každý z redaktorů si musí jeden víkend, jak říká jeden můj kamarád, „sednout sám se sebou“ a najít v uplynulém týdnu něco optimistického. Jak to tak bývá, je to hlavně terapie pro samotného autora.

A tak jsem si i já „sednul sám se sebou“ a listoval stránkami našeho deníku, abych našel něco, co nám všem udělá radost.

Nedávno jsem v jedné pardubické knajpě potkal svého kamaráda z dětství. Mám z takových setkání vždycky strach. Přijde řeč na Romy, přijde řeč na uprchlíky… a bude zle. Znám čísla veřejného mínění, znám úzkou a dlouhou cestu, která vede k  vítězoslavnému postoji „refugees welcome“. A vím, že tkvím v bublině, mimo hlavní mediální prostor, který je zcela v chapadlech senzacechtivých štváčů.

Kamarád, přestože je to pár dnů, kdy si ve svém životě sám zkusil spadnout na dno, mě ale nachytal u předsudku. „Lidi se chovají jak ubožáci. Říkám si, co když se to tady podělá a ty budeš muset taky zdrhat?“ Mluvil o tom, jak je těžké udělat si objektivní pohled. Že člověku nikdo neřekne, kde ho najít. Že každý z těch desítek úhlů pohledu na jedinou věc, vlastně má nějakou svou logiku.

A pak řekl něco, co ve mně od té chvíle rezonuje: „A když nevím, co si o těch věcech myslet, řídím se jedinou věcí. Možná je to naivní, ale z různých pohledů si vždycky vyberu takový, který se nejvíc podobá tomu, jak bych si přál, aby se věci měly.“ Je tohle opravdu naivita? Není to naopak ten nejrozumnější návod, jak se orientovat ve zmatené době, a zároveň zůstat člověkem?

Toužit po nejlepším možném světě není zázrak, ale přirozený pohon, na který se můžeme jako společnost posunout dál.

Uplynulý týden pro mě byl v mnoha bojích týdnem doufání. Každý jsme v jiné situaci, v jiném prostředí, v jiné životní etapě — někdo maturuje, jiný hledá zaměstnání, někdo se zase snaží probojovat s novorozenětem do světa, kdy jeho ratolest bude moct bezpečně  vyrůstat. Všichni jsme v nějakém smyslu věřícími. Ne snad proto, že bychom nutně věřili v existenci něčeho. Všichni ale věříme, že má smysl v něco doufat. A v tom doufání se musíme navzájem podpořit…

Žito chystá zázrak, kámo, zázrak

Týden začal optimisticky zejména pro fajnšmekry. Na naše stránky se vrátila nedostižná Audrey Hepburn české glosy, Zuzka Válková. K jejímu návratu ji přiměla touha smlsnout si na Žitovi.

Daniel Landa hluboko v srdci doufá, že si nikdo nevšimne, že se zbláznil. Dokud bude svoje vylomeniny vysvětlovat tarotovou symbolikou, bude se jeho šílenství vždycky moct schovat za okultismus. Je to jeden z pokusů nabídnout lidem ve zmatené době nějaký zajímavý mýtus.

Na jeho koncertě, který navštívily desítky tisíc lidí, zazněly otevřeně rasistické písně Orlíku i hodně vyprázdněný projev o tom, že Evropa je ve „válce“. Co můžeme od Landy ještě čekat?

Ne, Žito nám přeci neukazuje budoucnost, kterou bychom chtěli. Ukazuje nám konflikt a okolo něj omáčku štvavých nesmyslů. Neukazuje nám sílu, ale agresivitu a zlobu, které jsou naopak důkazem nízké sebedůvěry a slabosti.

Proč nejdou učitelé do stávky?

Saša Uhlová se v úterý věnovala českým učitelům. Vyzvala je, aby se postavili za lepší podmínky svojí náročné práce. Jako motto jim nabídla to od Jana Masaryka: Pamatuj, že dokud budeme generálům platit víc než učitelům, nebude na světě mír.

Ve svém textu se vypořádala s tradičními argumenty obhajujícími segregaci v českých školách. V Krásné Lípě na Šluknovsku otevřeli romskou a neromskou třídu. Problém je v tom, že situace, kdy se některé děti učí pomaleji a jiné rychleji, se po „etnickém vyčištění“ třídy přeci nezmění — stále tu budou bystřejší i méně nadaní. Ukazuje se, že segregační přístup je nekonečnou cestou do pekla.

I Sašino téma pěkně ilustruje, že jakmile někdo vkládá mezi lidské životy klíny, mělo by nám jeho počínání být podezřelým. Řešení nebývají jednoduchá, lepší svět se nerodí snadno. Ale pokud si svět bez rozdělení dokážeme vysnít, mělo by být naší povinností snažit se jej realizovat.

Kišiněv: nelajkujte na Facebooku, pojďme protestovat!

V týdnu jsme mapovali i svět za hranicemi české bublinky. Světové mediální téma číslo jedna byla i tento týden uprchlická krize. Na pozadí příběhů nově příchozích však v řadě evropských zemích pokračuje každodenní politika.

Naše sloupkařka Tania Dumbrava, která z Moldavska pochází, komentovala ve středu dění v Kišiněvě. Moldavsko je bizarní země. Přes sedm set tisíc, převážně mladých, Moldavanů žije v zahraničí. Absence opozice vychovala ze zbývajících Moldavanů politicky pasivní obyvatelstvo.

S o to větší nadějí lze nahlížet na poslední události: „Čtyřicet tisíc protestujících všech věkových skupin a politických vyznání se shromáždí každý den na náměstí Velkého národního shromáždění. Zde postavili stany, provizorní jídelny, sehnali teplé oblečení na přenocování a celé náměstí se přejmenovalo na „Městečko důstojnosti a pravdy“. Následně bylo zaplaveno slogany „Chceme zpátky svou zemi“, „Odstoupení“ (prezidenta republiky a všech státních představitelů, kteří jsou obviněni z praní miliardy dolarů), „Pryč s oligarchy“ a „Vítězství“.

Moldavsko může doufat, že se zablýsklo na lepší časy.

Corbyn mluví energicky také o energetice

Minulý víkend si britská Labour Party zvolila do svého čela charismatického Jeremy Corbyna. Strana práce by se pod jeho vedením měla posunout doleva od Eda Milibanda. Ředitel hnutí DUHA Jiří Koželouh vystavil Corbynovi vysvědčení z ekologie…

Corbynovo uvažování o energetice je progresivní. Varování konzervativců před Corbynovým znárodňováním se v jeho programu vůbec nenaplňují. Corbyn mluví jen o veřejné kontrole a o větší participaci do vlastnictví energetických zdrojů. To zní rozumně obzvlášť v Británii, kde šest firem drží 95 % energetického trhu. „Corbyn volá po tom, aby měli lidé, a potažmo družstva, právo vyrábět si vlastní energii, aby mohli jako primární zohlednit svou spotřebu.“

Očividně tedy můžeme jen doufat, že zkušený poslanec a aktivista „nakazí“ i českou sociální demokracii. Jeho energetická vize nezavání „starými časy“, jak halekají někteří čeští komentátoři, ale daleko spíš moderní, smysluplnou a udržitelnou budoucností.

Milujeme porno, ale ne ty, kdo v něm vystupují

Českým politickým světem zacloumal skandál mediálně známého zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty, Jakuba Jandy. Jako devatenáctiletý natočil krátké erotické video, které teď uniklo. Některá média se pokusila využít Jandova úletu k jeho diskreditaci.

V našich novinách jsme se pokusili na samotnou událost podívat kriticky. Jarda Bican se ve svém pátečním sloupku ptá: „V čem je horší v pornu hrát, než se na něj dívat?“

Jakub Janda není zrovna fanouškem Deníku Referendum, ani Deník Referendum není fanouškem Jakuba Jandy. Přesto bychom měli všichni doufat, že skandál osobně ustojí, abychom se mohli zase soustředit na boje v korektním světě — tedy na poli politiky a ideologie.

Pro zákaz kožešinových farem je čím dál víc lidí

Naše reportérka Zuzka Vlasatá vedla rozhovor s Lucií Moravcovou, předsedkyní organizace Svoboda zvířat.

Kožešinovými „velmocemi“ jsou dnes Čína a Rusko. V České republice je dnes registrováno celkem deset aktivních chovů kožešinových zvířat. Jinak ale kožešinovému byznysu u nás pšenka nekvete — ročně jsou tu dvě z farem zavřeny. Devětašedesát procent českých občanů navíc se zabíjením zvířat pro kožešinu nesouhlasí.

Rozhovor je sondou dekadence kožešinového průmyslu. Zvířata pěstovaná na kožku tráví svoje životy v utrpení. Ukazuje však i tváře vyspělejších společenství. Velká Británie, Rakousko, Holandsko nebo Slovinsko schválily úplné zákazy chovu všech zvířat na kožešiny.

Kožešina však z šatníků nezmizí sama od sebe. Petice za zákaz chovu kožešinových zvířat v České republice, která má k dnešku 26 tisíc podpisů, zároveň ukazuje, že v konkrétních politických bojích nestačí doufat, ale rovněž přiložit ruku k dílu, nebo aspoň prezentovat svůj názor všude tam, kde je to třeba.

Uplynulý týden nám dávkoval solidní množství zoufalství. Ale taky ukázal, že právě v takových časech zoufale potřebujeme doufat...