Štěstí z šesti je skvělá rubrika. Je to takové terapeutické okénko. Každý z redaktorů si musí jeden víkend, jak říká jeden můj kamarád, „sednout sám se sebou“ a najít v uplynulém týdnu něco optimistického. Jak to tak bývá, je to hlavně terapie pro samotného autora.

A tak jsem si i já „sednul sám se sebou“ a listoval stránkami našeho deníku, abych našel něco, co nám všem udělá radost.

Nedávno jsem v jedné pardubické knajpě potkal svého kamaráda z dětství. Mám z takových setkání vždycky strach. Přijde řeč na Romy, přijde řeč na uprchlíky… a bude zle. Znám čísla veřejného mínění, znám úzkou a dlouhou cestu, která vede k  vítězoslavnému postoji „refugees welcome“. A vím, že tkvím v bublině, mimo hlavní mediální prostor, který je zcela v chapadlech senzacechtivých štváčů.

Kamarád, přestože je to pár dnů, kdy si ve svém životě sám zkusil spadnout na dno, mě ale nachytal u předsudku. „Lidi se chovají jak ubožáci. Říkám si, co když se to tady podělá a ty budeš muset taky zdrhat?“ Mluvil o tom, jak je těžké udělat si objektivní pohled. Že člověku nikdo neřekne, kde ho najít. Že každý z těch desítek úhlů pohledu na jedinou věc, vlastně má nějakou svou logiku.

A pak řekl něco, co ve mně od té chvíle rezonuje: „A když nevím, co si o těch věcech myslet, řídím se jedinou věcí. Možná je to naivní, ale z různých pohledů si vždycky vyberu takový, který se nejvíc podobá tomu, jak bych si přál, aby se věci měly.“ Je tohle opravdu naivita? Není to naopak ten nejrozumnější návod, jak se orientovat ve zmatené době, a zároveň zůstat člověkem?

Toužit po nejlepším možném světě není zázrak, ale přirozený pohon, na který se můžeme jako společnost posunout dál.

Uplynulý týden pro mě byl v mnoha bojích týdnem doufání. Každý jsme v jiné situaci, v jiném prostředí, v jiné životní etapě — někdo maturuje, jiný hledá zaměstnání, někdo se zase snaží probojovat s novorozenětem do světa, kdy jeho ratolest bude moct bezpečně  vyrůstat. Všichni jsme v nějakém smyslu věřícími. Ne snad proto, že bychom nutně věřili v existenci něčeho. Všichni ale věříme, že má smysl v něco doufat. A v tom doufání se musíme navzájem podpořit…

Žito chystá zázrak, kámo, zázrak

Týden začal optimisticky zejména pro fajnšmekry. Na naše stránky se vrátila nedostižná Audrey Hepburn české glosy, Zuzka Válková. K jejímu návratu ji přiměla touha smlsnout si na Žitovi.

Daniel Landa hluboko v srdci doufá, že si nikdo nevšimne, že se zbláznil. Dokud bude svoje vylomeniny vysvětlovat tarotovou symbolikou, bude se jeho šílenství vždycky moct schovat za okultismus. Je to jeden z pokusů nabídnout lidem ve zmatené době nějaký zajímavý mýtus.