„Kde jsou v otázce uprchlíků představitelé české kulturní fronty?“ zeptal se nedávno kamarád svých kontaktů na Facebooku. Jeho otázka byla jízlivá, řečnická a odpověď je nasnadě: doma, přece, za pecí. Zatímco napsat v demokratickém zřízení 21. století protestsong, jehož ústředním tématem je „politik je vůl“, je asi tak radikální jako namazat si chleba paštikou, vyjádřit svůj postoj k osudům obrovského množství lidí prchajících před válkou znamená vážně hazardovat s přízní publika.

„Já neříkám tak ani tak“ je v situaci, kdy je šance namíchnout si tři čtvrtiny populace, jednoznačně nejvýhodnější postoj, přestože poselstvím dosud nevzniknuvších písní, tanců nebo komentářů rozhodně nemusejí být tupě naivní nebo radikálně angažované postoje.

Je tu však jeden umělec, který se národa nebojí. Naopak, český národ je, zdá se, pod jeho ochranou. Tím statečným je Daniel Landa a z něj disociativně vydělená postava kouzelníka Žita, jež mu umožňuje nepřipouštět si nepochopení okolí. Jakkoliv se Žitova veřejná vystoupení dlouhodobě nabízejí jako skvělý materiál k parodii, zdá se, že také dosáhla mety, po níž je na místě lehce znervóznět. Humor je skvělá taktika, když člověk ví, že vyhrává — nikoliv tehdy, když neví, komu jím odpovídá a nač.

„Naše země je v zásadní etapě. Řekneme-li ano rozvratu, anebo ne. Problém totiž není jenom v uprchlíkách,“ hřímá Landův chraplák ze záznamu letňanského Velekoncertu, který proběhl v sobotu 13. září a měl nabídnout pohled do Landova psychického ledví. Záznam pořídil z hlediště návštěvník koncertu a pražská socialité Jakub Horák, jehož lze z množiny nekritických Landových příznivců vyjmout. Těch sice nebylo sto tisíc, jak umělec zamýšlel, ale i čtyřicet tisíc lidí, kterým přinejmenším nevadí hučení hrdé české krve v uších, je celkem dost.