Nedávno Bezpečnostní informační služba (BIS) a nyní znovu i ministerstvo vnitra tvrdí, že pravicový extremismus je na ústupu, kdežto levicový extremismus se vzmáhá a začíná být demokracii nebezpečný. A mainstreamová média tato tvrzení přebírají, jakoby „bisoni“ a „vnitráci“ hlásali slovo boží.

Skutečnost se má ovšem jinak. A je smutné, že jsme si z předlistopadové doby nevzali poučení a necháváme sebou stále manipulovat, aniž by manipulátoři museli v tomto směru vykazovat větší námahu.

BIS a ministerstvu vnitra se díky neprofesionalitě některých novinářů a jejich neschopnosti přemýšlet daří udržovat v chodu mýtus o oslabení pravicového extremismu. A dlouholetá snaha obou institucí spojená s neustálou manipulací s fakty a následně i s konzumenty informací začíná sklízet úspěchy.

Nástroje manipulace

BIS a ministerstvo vnitra již roky užívají při manipulaci dva hlavní nástroje: V souvislosti s pravicovým extremismem hovoří výhradně či především o „neonacismu“. Český fašismus či vypjatý etnický nacionalismus, ultrakonzervatismus, rasismus, antisemitismus a xenofobii (jako samostatné ideologie) nezmiňují vůbec nebo jen okrajově.

To jim umožňuje nevšímat si extremistických projevů, které již několik let pronikají do běžného každodenního života — do demokratických politických stran, do médií, běžného vyjadřování politiků a odborníků na společenské vědy (a koneckonců i do státních institucí jako jsou BIS a ministerstvo vnitra či policie. Rasismus je dnes běžně přijímaný jako legitimní způsob uvažování a případně i návod pro řešení problémů. Násilí s ním spjaté přestává lidem vadit.

Přestože jde o současné největší nebezpečí namířené proti demokracii (nejen u nás, ale v celé Evropě), BIS ani ministerstvo vnitra se tím ve svých zprávách o extremistu nezabývají vůbec nebo jen velmi okrajově. Nehovoří podrobně o důvodech tohoto jevu ani o jeho souvislostech a způsobech, které mění demokracii v autoritářství či totalitu.

Jako svůj druhý hlavní manipulativní nástroj používají obě instituce již několik let tvrzení, že zatímco pravicový extremismus slábne, ten levicový naopak sílí. Teprve letos však k podložení takového tvrzení mají k dispozici jakousi anarchistickou buňku, která údajně zapaluje policejní automobily a prý také plánovala útok na vlak zápalnou lahví. Nechme se překvapit, BIS a vnitro nejsou důvěryhodnými institucemi, a z údajných levičáků se tedy nakonec mohou vyklubat policejní provokatéři či pravicoví extremisté, kteří od sebe chtějí odvracet pozornost.

Pokud skutečně jde o levicové extremisty, kteří používají násilí, je to samozřejmě stejně odsouzeníhodné jako počínání extremistů pravicových. Je tu jen jedna „záhada“. Zatímco některé žhářské útoky na obydlí romských rodin nechávala policie postupem doby nevyšetřené s tím, že se „nikomu nic nestalo“ (po psychické stránce přitom napadení nesporně trpěli), nyní stíhá pouhý úmysl hodit na vlak zápalnou láhev jako teroristický čin (přípravu na něj). Možná by to přestala vyšetřovat, kdyby v tom vlaku měli sedět samí Romové, pak by třeba nešlo o terorismus, ale o srandičku, při níž se „nikomu nic nestalo“.

Krajní pravice je součástí středního proudu

Akce neonacistů a dalších pravicových extremistů skutečně nejsou tak četné jako dříve, což má více důvodů. Krajní pravice je rozhádaná, z ideologických i osobních důvodů. Jedni by rádi sjednocenou Evropu pod říšským praporem, druzí zase vládu národních států, etnicky „řádně vyčištěných“. Jedni vidí své vůdce jako rváče jdoucího v čele pokusu o pogrom, druzí jako kravaťáka, který ochromuje parlament zevnitř.

K rozkladu krajní pravice také přispěl úřednický kabinet Jana Fischera, který jako jediný z dosavadních vlád bojoval proti pravicovému extremismu tak, jak je třeba: tvrdě a bez ustání. Hlavním důvodem úpadku je však paradoxně obrovský propagandistický úspěch pravicového extremismu za pomoci internetu. Jeho představitelé již nemusejí protestovat v ulicích, protože jejich myšlenky a metody se již nekrčí někde na okraji společenského spektra, ale pronikly do mainstreamu.

Témata krajní pravice se stala součástí veřejného diskursu jako nejen přijatelná, ale i vstřícně přijímaná lidmi, kteří se za extremisty nepovažují a které za ně nepovažuje ani vnitro a BIS. A to přesto, že jde o lidi, kteří říkají tatáž slova, za něž byli neonacisté ještě nedávno popotahováni policií a justicí. Příkladů pro to bychom mohli předestřít tisíce.

Vzpomeňme třeba na popírání romského holocaustu Tomiem Okamurou, které policie odložila s tím, že nešlo o spáchání trestného činu. Nebo na populistickou političku z ODS Ivanu Řápkovou, která v parlamentu prosadila zákon o vyhánění lidí z měst po opakování některých přestupků. Na senátory, kteří během svého jednání předvedli tolik nenávisti, rasismu a neznalosti problematiky, až se ctihodná parlamentní budova v základech otřásala (příklady myšlení dalších politiků ZDE, nebo ZDE).

A, abychom byli aktuální, připomeňme třeba i „sociálně demokratického radikála“ Zdeňka Škromacha, který je specialistou na „vypráskání kolaborantů“ a „vystřílení sudetských Němců“.

Neschopnost BIS a vnitra

Zastánci etnického nacionalismu a rasisti — či jejich ideje — nám najednou nepřipadají tak strašní, když se stávají součástí středního proudu. Kupříkladu: Před pár dny se zastal zpěváka Daniela Landy, díky němuž tu v 90. letech pravicový extremismus v podobě šovinismu, xenofobie a rasismu nabral na síle, i ministr kultury Daniel Herman.

Landa se při tom od své extremistické minulosti nikdy neodstřihl, nijak se nedistancoval od svých tehdejších názorů, své písně z té doby pořád hraje, a CD jeho tehdejší kapely Orlík je stále na trhu vyhledávané. Herman (a někteří další lidovci) nejspíše patří do skupiny otupělých lidí, kterým nacionalismus v jakékoli podobě vlastně ani tolik nevadí, protože dříve extrémní podoby těchto věcí jsou pro ně „dnes již normální“.

Jak již bylo řečeno, hlavní nebezpečí spočívá v tom, že zároveň s verbálním výlevy, kterými se dříve honosili pouze lidé z krajní pravice, přijímá mainstream pozvolna i jejich metody, tedy především násilí jako způsob „řešení“ věcí. Zatím většinou jen v úvahách. Ale nemusí dlouho trvat a tyto úvahy se zhmotní. I díky naprosto neschopným státním institucím jako jsou BIS a ministerstvo vnitra, které se namísto své práce věnují psaní pohádek či slohových cvičení.