↗

Příznivci hnutí suverénních občanů jsou přesvědčeni, že nemusí dodržovat místní zákony, protože neuznávají státní autoritu, která je vydala. Některé antisystémové proudy tohoto druhu mají podobu sekty. A to i v České republice. Foto Vojtěch Petrů, DR

Soudní jednání s bývalou novinářkou Janou Peterkovou, které skončilo uložením podmínky za šíření poplašné zprávy, vyvolalo velkou pozornost médií i odborníků na dezinformace, mezi jejichž šiřitele se odsouzená řadí. Dav jejích příznivců přímo v průběhu narušil soudní líčení a poškodil dveře od jednací síně. Záběry z chodby soudní budovy připomněly, jakou sílu má extrémní forma radikalizace spojená s psychologií davu.

Jana Peterková byla minulý týden odsouzena ke dvouleté podmínce za šíření zprávy o smrtelných následcích očkování, které podle ní měly nastat v jednom z pečovatelských domů ve středočeských Měšicích. Údajná zaměstnankyně tohoto zařízení, která měla být zdrojem této informace, uvedla, že si vše vymyslela.

Jana Peterková se zařadila vedle Ladislava Vrabela nebo Lubomíra Volného mezi proponenty české extremistické scény, kteří byli v poslední době souzeni za tzv. verbální trestné činy. Případ Jany Peterkové však poukázal na víc než jen na problémy některých příznivců konspiračních teorií se zákonem.

Hnutí „legitimního věřitele ČR“

Peterková se u soudu domáhala československého občanství. Ve svém vyjádření poskytnutém médiím přímo v soudní budově se tak fakticky přihlásila k hnutí suverénních občanů, jež všude po světě oslovuje tisíce příznivců. To, původně importované do Evropy ze Spojených států, odmítá legitimitu v současnosti definovaného státního zřízení, včetně všech jeho státních institucí. Pro příznivce to v praxi znamená, že nemusí dodržovat místní zákony, protože neuznávají státní autoritu, která je vydala.

V českém případě se toto hnutí již delší dobu soustřeďuje kolem Jana Macháčka, který se sám označuje za „legitimního věřitele České republiky“. Jádro jeho argumentace tvoří představa, že jemu a jeho příznivcům, kteří se k hnutí přihlásí a podstoupí proces začlenění do spolku, český stát dluží více než miliardu korun.

Dle zprávy ministerstva vnitra, které činnost spolku monitoruje, lze skupinu považovat za fakticky sektářskou. Po Macháčkovi samotném je vyhlášeno celostátní pátrání. Média počátkem května informovala o případu, kdy se asi dvacetičlenná skupina hlásící se k tomuto hnutí dostavila do budovy ministerstva financí a požadovala nejen „navrácení“ majetku, ale i přiznání československého občanství.

Nic nestojí mezi mnou, Janou Peterkovou, a Bohem

V médiích se zatím neobjevily informace o tom, že by Peterková byla s Macháčkovou skupinou v kontaktu či se na činnosti „legitimních věřitelů“ spolu s Pavlem Zítkem, který se stal jedním z jejích nejhlasitějších příznivců, přímo podílela. Myšlenky však sdílejí prakticky totožné: současnou Českou republiku Peterková v rozhovorech označila za korporaci a neopomněla připomenout, že „nic nestojí mezi mnou, Janou Peterkovou, a Bohem“.

Peterková sama není v českém extremistickém prostředí neznámou postavou. V 90. letech byla sama redaktorkou „mainstreamové“ TV Nova, ještě nedávno se objevovala na demonstracích svolávaných aktivistou Ladislavem Vrabelem na Václavském náměstí.

Sám Vrabel po soudním líčení Peterkové vyjádřil svou podporu. Naopak za „blázny“ označil její příznivce Jindřich Rajchl, další z lidí, kteří se snaží ve svůj prospěch využívat radikální atmosféry u části společnosti kritizující zejména současnou vládu.

USA: hnutí je větší hrozbou než islamisté

Ministerstvo vnitra ve zprávě zmiňuje, že myšlenka „suverénního občanství“ dorazila do Evropy — nejen do České republiky — ze Spojených států. Tam státní úřady a tajné služby takové aktivity monitorují delší dobu. V roce 2013 dokonce americké akademické a nevládní instituce, které provádějí dlouhodobé výzkumy zaměřené na extremistické aktivity, uvedly, že se dle jejich poznatků pro americkou bezpečnost jedná o větší hrozbu, než jakou jsou spící islamistické buňky.

Jak je zjevné z jimi zveřejněných materiálů, ale i z vydaných odborných studií, je složité aktivity postihnout i terminologicky. Americké státní úřady mluví o „group of individuals“, čímž se snaží vyhnout jakémukoliv formalizovanějšímu označení.

Mimo úřední dokumenty, zejména ve výzkumech a monitorujících zprávách se pak běžně — do jisté míry pro účely jisté terminologické redukce — používá nejčastěji pojem „hnutí“, v obecně přijímaném slovníku odkazujícím k volné vnitřní struktuře.

Počátky suverenistů

První aktivity spojené s hnutím amerických „suverenistů“ byly zaznamenané v 70. letech na americkém středozápadě, kde se projevily ve strukturách Posse Comitatus, domobraneckých oddílech, jejichž původním úkolem bylo zasahovat silou ve chvílích, kdy se dělo bezpráví a stát nemohl zasáhnout kvůli potřebě zaručení občanské a lokální suverenity.

Zatímco v druhé polovině 19. století zákon upravující fungování comitatus přímo reagoval na silné zásahy armády do civilního fungování v době občanské války a následné rekonstrukce, ve 20. století se vágně definované opatření proměnilo v lákadlo pro extremistické a antisemitské skupiny, které chtěly vzít zákon do vlastních rukou, často v odporu vůči sílící migraci a desegregaci menšinových skupin obyvatel.

V konfrontaci s požadavky moderní společnosti se navíc role domobran ustanovených v době utváření moderní podoby Spojených států zcela logicky upozaďovala, zůstala však pro nevelkou část současných suverenistů platformou pro delegitimizaci amerických institucí.

Majoritní část příznivců suverénních občanů se ve Spojených státech rekrutuje z prostoru extrémní pravice. Za jejich vyznavače se totiž pokládá mnoho tzv. white supremacists, příznivců bílé nadřazenosti.

Jejich vliv v americké společnosti obecně sílí konstantně už od zvolení Baracka Obamy. V posledních letech to soustavně dokládají aktivity trumpistů a příznivců radikálně konzervativních republikánských politiků. Nelze sice tvrdit, že by všichni příznivci suverénního občanství byli rovněž trumpisty nebo radikálními konzervativci, nicméně nejen v USA, ale i v Evropě tyto skupiny tvoří dominantní proud.

Když se však podíváme do struktur amerického „suverenistického“ hnutí hlouběji, nalezneme v něm i skupiny obyvatel, u nichž by nás taková aktivita mohla překvapit víc. Podle Southern Powerty Law Center, které dlouhodobě monitoruje extremistické aktivity v americkém prostoru, se totiž mezi asi 300 000 příznivci myšlenky objevuje zhruba 6 tisíc afroamerických členů.

Mnoho přívrženců amerických suverenistů totiž vnímají hnutí nejen jako politickou aktivitu doplňující jejich nenávist k cizincům a státu, který podle nich dostatečně nebrání migračnímu tlaku. Spojené státy označují za nelegitimní korporaci, která vůči nim jako individualitám nemá vůbec žádná práva a nemůže v žádné podobě vymáhat občanské povinnosti.

V jádru argumentu je velmi kreativní výklad amerických právních předpisů, na základě něhož suverénní občané tvrdí, že od roku 1933 na americkém území neexistuje legitimní stát nazvaný „Spojené státy americké“, ale pouze stejnojmenná obchodní korporace. Oním přelomem, který měl v roce 1933 nastat, bylo opuštění zlatého standardu — tedy měny kryté zlatem — americkou vládou v době ekonomické krize.

Mnohdy se v konfrontaci s americkou justicí dostávají příznivci myšlenky až do bizarních situací, se kterými se americké soudy musejí vypořádávat. Stejně jako všem ostatním se jim totiž může celkem snadno stát, že na ně pro drobné přečiny ruka zákona přece jen dosáhne. Nemusí se nutně jednat o velké násilné nebo hospodářské trestné činy — byť i několik takových případů bylo zaznamenáno.

Výzvy k násilí a přímé násilné akce

Stačí, když se příznivce dostane do střetu se státem například za nezaplacené parkování nebo překročení povolené rychlosti. Někteří se v rámci odporu proti americkým institucím snaží státní úřady zahltit podáváním desítek až stovek stížností na procesní postupy.

O dikci takových stížností svědčí to, že adresáti — státní úředníci jsou v nich například oslovováni „vážení soudní hadi“, místní soudce označen za „idiota persona non grata“ a „pokud nezruší své dementní rozhodnutí, bude popraven“ a podobně. Jiní zase podávají falešná obvinění z daňových úniků na nepohodlné úředníky.

Ve Spojených státech mají příznivci myšlenky, nejčastěji ti napojení na krajní pravici, za sebou i násilné trestné činy. Za oběť jejich politicky motivovaného násilí padlo několik příslušníků státních úřadů nebo bezpečnostních složek, kteří pro radikály představují nelegitimní formu výkonu moci. Činy, mezi kterými se v posledních letech čím dál více objevují i výzvy k násilí sdílené prostřednictvím skupin na sociálních sítích, se klasifikují jako tzv. domestic terrorism a jsou vyšetřovány podobně jako případy střeleb ve školách nebo rasově motivované útoky.

Z USA do Kanady a Británie

V posledních letech si myšlenka našla své příznivce i v mimoamerickém prostoru. Kromě několika skupin v Kanadě, které mají kontakt přímo s americkým prostředím, byla jejich činnost zaznamenána například ve státech, kde se v určitých historických fázích silně projevila nedůvěra ke stávajícímu státnímu zřízení.

V srpnu 2021 se například pod hlavičkou antivakcinačních protestů odehrála velmi specifická událost ve skotském Edinburghu. Skupina asi dvaceti protestujících se pokusila obsadit tamní monumentální hrad s argumentem, že tak naplňuje ustanovení jednoho z článků Magna Charty z roku 1215.

Několik stoupenců, svolávajících menší akce přes sociální sítě, si hnutí našlo i v Severním Irsku. Obě tyto oblasti spojuje dlouhodobý boj nacionalistických skupin, reprezentovaných i vlastními národními politickými stranami, proti britské nadvládě.

Němečtí Říšští občané

Nedávno se v našem regionu upřela pozornost na německé vyznavače suverenistické myšlenky, kteří si říkají Reichsbürger — Říšští občané. Stejně jako jejich kolegové ze zahraničí odmítají existenci současného státního zřízení: dominantní proud uznává pouze historické hranice z roku 1937, tedy z doby, kdy zemi vládli nacisté, což také předznamenává napojení nemalé části příznivců na německou neonacistickou scénu.

Říšští občané poukazují na to, že německý Základní zákon ustanovující současné německé instituce nemá legislativní váhu ústavy. Integrální součástí argumentační výbavy německých říšských občanů je rovněž permanentní boj: podle nich totiž válečný stav dosud neskončil, protože po druhé světové válce nebyla s Německem podepsána mírová dohoda. Tvrdí, že současný státní celek je stále západními Spojenci okupovaným územím.

Říšští občané se dostali do širšího povědomí zejména po rozsáhlé razii státních úřadů proti jejím příznivcům v prosinci loňského roku. Během ní bylo zatčeno několik osob, a to včetně lidí přímo napojených na extrémně pravicové politické strany. Zároveň byly zabaveny zbraně, které měly sloužit k realizaci státního převratu.

Fungování německých suverenistů je historicky spojeno s několika výraznými postavami. Jednou z nich je pravicový extremista Manfred Röder, který sice svou politickou kariéru začal v mládežnické organizaci konzervativní CDU, ale pak zasvětil svůj život boji proti západoněmeckému politickému systému extrémními prostředky.

Několikrát byl odsouzen za popírání holocaustu, byl známý i pro své další neonacistické aktivity. V 90. letech neúspěšně kandidoval do Bundestagu za neonacistickou stranu NPD a udržoval kontakty s lídrem ruských fašistů Vladimirem Žirinovským.

Dalším byl Peter Fritzek, který se prohlásil za legitimního německého krále. Ustanovil vlastní hnutí, které tisklo peníze, a v roce 2017 byl uvězněn za nelegální provoz vlastní banky. Kolem své osoby vytvořil uzavřenou sektu, která se soustředila v okolí sasko-anhaltského Witternbergu. Jeho myšlenka „paralelního státu“ si našla tisíce příznivců.

Starší osamělí lidé toužící po mystériu

Několik odborníků v německém prostoru se pokusilo sestavit psychologicko-kriminalistické profily těch, kteří se k suverénnímu občanství hlásí. Jedná se o unikátní vhled do uzavřené skupiny těch, kteří se snaží deklarovat svou absolutní nezávislost.

Jednu ze studií prezentoval před dvěma lety forenzní psycholog Jan-Gerrit Keil a přinesla velmi zajímavé výsledky. Potvrzuje, že část příznivců lze pokládat za pravicové extremisty, ale hnutí láká i spoustu „neobčanů“ s jiným profilem. Někteří z nich se víc než cokoliv jiného cítí osamělí a mají extrémní cit pro formalismus, v tomto případě vyjádřený neustálým používáním právního jazyka.

Své myšlenky a následné kroky se snaží obhájit si hledáním kliček v právních předpisech, což je pro ně svého druhu mysteriózní prvek jejich života. Zjednodušeně řečeno: důvěra v tuto myšlenku vyvolává v hlavách těchto příznivců podobné psychologické procesy jako vjem daný konzumováním konspiračních teorií. Jedná se o něco záhadného a individualita nebo jen malá skupinka lidí je tak výjimečná, že odhalila spiknutí vedoucí k dalšímu bezpráví.

Keil stejně jako američtí badatelé postřehli specifickou demografickou souvislost. V posledních letech se sice mluví o sílící radikalizaci v online prostoru posílené procesem celebritizace extremistických vůdců, avšak v případě německých Reichsbürger ani amerických suverénních občanů nejde dominantně o mladé lidi. Právě naopak. V americkém prostředí se lídři a „nositelé pravdy“ rekrutují z věkové skupiny mezi šedesáti až sedmdesáti lety. V Německu jde zejména o lidi staršího produktivního věku.

Papírový terorismus

V souvislosti s aktivitami suverénních občanů se objevuje také pojem tzv. papírového terorismu. Ten se definuje jako specifický typ aktivity, který zahlcuje státní úřady nesmyslnými formalistickými požadavky, jejichž účelem je znemožnit chod státních institucí.

Ačkoliv je takové chování zaznamenáno u velké části těch suverénních občanů, kteří kdy měli jakýkoliv konflikt se zákonem, využitím tohoto nástroje se sami dostávají do argumentační pasti: automaticky totiž vstupují do čilé komunikace s někým, koho vůbec nepokládají za legitimního.

V americkém i evropském prostředí jsou aktivity suverénních občanů sice okrajovou součástí politického spektra, nebezpečí však ve všech případech pro demokratický řád představují zejména ve dvou situacích.

Tou první je sbírání příznivců prostřednictvím styčných myšlenek, které je propojují s jinými radikálními skupinami. Jedná se zejména o extrémní nedůvěru v instituce, jejíž je suverénní občanství jen do absurdna dovedená forma. Druhou jsou činy fanatiků a často psychicky nemocných lidí, kteří se dopouštějí aktů politického násilí. Zatímco zátěž způsobená papírovým terorismem by měla být dobře fungujícími institucemi demokratických států bez větších problémů zvládnutelná, reálné útoky, ať už na úrovni vražd nebo masového teroristického činu, představují pro demokratické společnosti vážné riziko, které není na místě podceňovat.