3. září tomu bylo právě rok, kdy se Ladislavu Vrabelovi a jeho iniciativě Česká republika na prvním místě podařilo shromáždit desetitisíce nespokojených občanů na Václavském náměstí. Od té doby se na české populistické a antisystémové scéně zformovalo hned několik více či méně úspěšných politických aktérů prahnoucích po moci. Prostor, který se snaží zaplnit, je ale omezený.

Už rok je v české politice přítomný do značné míry nový fenomén antisystémového protestu. Souběh covidové, ekonomické a energetické krize dal vzniknout řadě iniciativ, které se snaží využít nespokojenosti se současnou vládou i obecného pocitu ekonomické tísně. Od největší demonstrace 3. září 2022 jsme byli svědky ještě několika dalších událostí na podzim loňského roku, kde účastníci dávali najevo své obavy z přicházející zimy, po níž následovala jarní série akcí nazvaných Česko proti bídě, kterou organizovala již dříve vzniklá strana PRO Jindřicha Rajchla.

V průběhu celého roku akce provázely mediálně sledované incidenty, jako snaha o stržení vlajky z Národního muzea, zatčení muže, který své oblečení ozdobil nášivkou ruské Wagnerovy skupiny, nebo několik hrubých útoků proti novinářům. Časová osa ale ukazuje, že v průběhu roku aktivity postupně oslabovaly: zatímco na první zářijové akci můžeme bez přehánění mluvit o desetitisících nespokojených, v poslední předprázdninové fázi některé akce navštěvovali jen jednotlivci.

I údaje shromážděné v databázi ACLED, která mapuje mimo jiné také protestní aktivity, naznačují, že právě rok 2022 přinesl v České republice postpandemické vzedmutí mobilizace na náměstích. Za pozornost stojí, že většina akcí se konala hned na počátku loňského roku, ihned po uvolnění doznívajících protipandemických opatření. Čistě z kvantitativního pohledu se tak podzimní aktivity Ladislava Vrabela i dalších skupin staly spíše vyvrcholením akcí proti covidovým omezením a získaly si pozornost zejména v důsledku toho, že přinesly do celospolečenské debaty nový prvek: antisystémovost.

Antisystémová scéna mezi Vrabelem a Rajchlem

Na radikální scéně postupně vykrystalizovali dva vůdčí navzájem si konkurující lídři, kteří několikrát dokázali na Václavské náměstí přivést desetitisíce lidí: právě Ladislav Vrabel a jeho iniciativa Česká republika na prvním místě a Jindřich Rajchl a jeho strana PRO. Oba kolem sebe vytvořili prostředí plné dynamických vztahů a integračních, či naopak dezintegračních tendencí.

Vrabela od počátku opustila většina klíčových spolupracovníků, ostatně na první demonstraci participoval spolu s ním i třeba aktivista Jiří Havel nebo právě Rajchl, PRO má pak v posledních týdnech problém s rozpadem vlastního vedení. Nic to ale nemění na tom, že pro řadu politiků i politických stran se „platforma Václavák“ stala klíčovou pro jejich politickou budoucnost. Své současné aktivity s Vrabelem spojil i bývalý premiér Jiří Paroubek nebo celá kdysi silná komunistická strana.

Zatímco Vrabel se snaží v národoveckém prostoru zastávat roli „autentického“ nacionalisty, který se neštítí ostrých projevů, za které je ostatně toho času souzen, Rajchl se zejména po útoku na Národní muzeum pokouší udržet své příznivce na uzdě. Ačkoliv si v oslovování potenciálních voličů konkurují, každý z nich samostatně plní jinou roli a naplňuje odlišnou strategii.

Vrabel vsadil na roli mučedníka, který vládním politikům vše říká od plic. Součástí toho je antisystémový apel, který nevolá jen po konci Fialovy vlády, ale také po pádu celého současného režimu.

Nechal se slyšet, že jeho cílem je shromáždit širokou platformu nacionalistických sil na bázi iniciativy nebo sociálního hnutí. To by v praxi znamenalo volný přístup k členství i — spíše idealizované — přímé napojení na společnost.

Ačkoliv zpočátku nebylo jasné, co je Vrabelovým cílem, postupně se ukazuje, že i pro něj je lákavé sáhnout si na reálnou politickou moc: v posledních měsících například navštívil veřejné slyšení jedné z proticovidových iniciativ v Evropském parlamentu. To naznačuje, že jeho aktivita směřuje k volbám, které se na území celé Evropské unie budou konat v červnu.

Naproti tomu Rajchl přijímá jinou, umírněnější strategii. Pečlivě se snaží budovat struktury své strany PRO, která vznikla již během covidu. Vnitřní funkčností nápadně připomíná hnutí Trikolora, v němž se sám předseda dříve angažoval.

Rajchl otevřeně deklaruje, že povede kandidátku strany do Evropského parlamentu, přitom ale zjevně pomýšlí i na národní volby a pozici juniorního koaličního partnera pro další nacionalistické či nacionalizované politické subjekty. Na rozdíl od extrémních proudů odmítá vystoupení z Evropské unie či NATO, zároveň však svou propagaci v posledních týdnech směřuje silně euroskeptickým směrem.

Odbory bohužel vyklidily pole

Přestože jsou Rajchl i Vrabel mediálně exponovaní, ke kompletnímu obrázku protestních aktivit činných na českém území je třeba připočítat také klimatické hnutí, které o sobě dává čím dál častěji hlasitě vědět, ale také antipopulistickou mobilizaci Milionu chvilek nebo menší odborářské akce. Právě „tradiční“ odbory politicky propojené s českou sociální demokracií jsou na tomto poli spíše zklamáním — přes jednu říjnovou akci, která byla z hlediska počtu příznivců neúspěšná, se jim nepodařilo zvednout vlajku protivládního odporu, a zvýšit tak pravděpodobnost, že by kritika vlády na ulici oblékla konstruktivní politický háv.

Naopak, někteří odborářští předáci v čele s Bohumírem Dufkem akceptovali radikálnější pozici a dnes spolupracují s antisystémovým proudem. Právě oslabená role odborů je faktorem, který současnou protestní vlnu nejvíce odlišuje od té, jež nastoupila po roce 2010.

Tehdy se Česká republika ocitla uprostřed ekonomické recese, k moci nastoupila středopravicová vláda, a řada jejích kroků se stala mezi obyvateli značně nepopulárními. Tehdy otěže protestů držely právě odbory, svolávaly statisícové demonstrace a vytvářely na politiky tlak.

Po roce od první větší Vrabelovy demonstrace tak lze říct, že se českému antisystémovému prostředí povedlo vskočit do okna příležitosti, jež se otevřelo po nástupu Fialovy vlády, po ruské invazi na Ukrajinu. Už to samo o sobě je jejich velkým úspěchem.

Kořeny vzestupu antisystémové scény

Proto je třeba pochopit původ antisystémového protestu. Kořeny dnes nejviditelnějších aktivit sahají do období covidové pandemie, kdy se po opadnutí prvních vln shromáždily skupiny vystupující nejprve proti protipandemickým opatřením, posléze proti očkování.

Právě covidová krize do značné míry ovlivnila nejen aktivity loňského podzimu, ale pro velkou míru aktivistů, kteří se snaží obsadit radikální politický prostor, má význam dodnes. Například strana PRO Jindřicha Rajchla klade velký důraz na technokratická řešení, což má svůj původ právě v odporu proti odborníky navrhovaným opatřením.

Ve strukturách Rajchlovy strany má své místo i rada odborných garantů, která tvoří tým přímo podřízený předsedovi. Za stranu v médiích často vystupuje například Ondřej Dostál, expert na zdravotnické právo, pro nějž je covid pořád jedním z hlavních politicky relevantních témat.

Sám odpor proti opatřením a očkování ale dnes už politické body nepřináší. Za uplynulý rok se protestujícím aktérům do jisté míry podařilo přetavit právě covidovou agendu v obecnější sdělení, které lze aplikovat na více politických oblastí: nedůvěru v instituce. Tu v současné době ztělesňuje zejména radikální kritika současné Fialovy vlády.

Ta má totiž sama problémy se srozumitelnou komunikací směrem k občanům. Ostatně, je to i jeden z důvodů, proč se náměstí zaplnila hned zkraje loňského podzimu. Vláda v té době nedokázala věrohodně vysvětlit, jaká konkrétní opatření přijme před nástupem zimy.

Mezitím se mediálním světem linuly katastrofické scénáře o tom, jaké vážné problémy způsobí energetická krize, z nichž se naplnily jen málokteré. Všechny komunikační nedostatky umožňují aktivistům pojmenovat „bílá místa“ a zaplňovat je vlastním programovým sdělením. Na demonstracích se lídři stále více zaměřují na kritiku vládní pomoci Ukrajině, což je jedno z témat, které je protestujícími sympatizanty přijímáno nejbouřlivěji.

Rajchl kopíruje techniky Okamury a Babiše, zatím ale zůstává v jejich stínu

Na tomto místě je třeba uznat, že zejména Jindřich Rajchl a jeho strana si pilně buduje komunikační struktury založené na propagaci na sociálních sítích a „spanilých jízdách“ po republice, čímž zručně napodobuje politické počátky Andreje Babiše. Od guru českého populismu posledních let se Rajchl přiučil i několik dalších komunikačně vyspělých strategií — od sjíždění vlny mezigeneračního konfliktu až po okázalou pokoru, kterou svým příznivcům pravidelně směřuje.

Po popisu populistické a antisystémové sféry, která pořád do značné míry „drží ulici“, je ale třeba zaměřit se rovněž na důležitější aktéry, kteří se snaží obsazovat podobný prostor. Jedná se zejména o parlamentní hnutí, která pracují s nacionalistickými tématy a nezřídka rovněž s pseudokauzami rozdmýchávanými dezinformačními médii: ANO Andreje Babiše a SPD Tomia Okamury.

ANO se po prezidentských volbách, kdy se Andreji Babišovi podařilo nalákat velkou část nacionalistických voličů, a dokonce také okouzlit část organizátorů akcí na Václavském náměstí, pokouší dál předstírat, že je „hnutím pro všechny“. Zatímco Andrej Babiš stále udržuje čilé kontakty s Viktorem Orbánem, posílá liberální skupině kajícnou obhajobu svého politického liberalismu.

Přestože v některých důležitých otázkách ANO odmítlo podpořit antisystémovou scénu, například když se jednalo o dohodě s USA, rétorika některých politiků, které Andrej Babiš posouvá v rámci svého hnutí do popředí, není daleko od proslovů z pódia pod sochou svatého Václava. Andrej Babiš dnes spoléhá na princip „odloženého hlasu“ a doufá, že jeho hnutí budou i nadále podporovat všichni z těch, kdo akceptovali vnitřní kompromis, a podpořili jej v prezidentských volbách. ANO čeká v září ideová konference, která napoví, zda se nacionalistická cesta stane pro Babišovo hnutí hlavním plánem.

Verbální radikalizace je pak zjevná i u představitelů SPD, kteří tak reagují na dynamiku na politickém okraji. Tomio Okamura se některými nevybíravými výroky na adresu ukrajinských uprchlíků snaží vlamovat do už tak velmi těsného prostoru, zatímco někteří jeho spolustraníci se už ani netají otevřeně proruskými postoji.

Za povšimnutí stojí také jeho spojení s Trikolorou, které menší pravicovou stranu patrně zachránilo před krachem. I SPD se v reakci na Rajchla a Vrabela snaží obsazovat česká náměstí, je však nutné podotknout, že — ačkoliv se jedná o parlamentní stranu — s mnohem menším úspěchem.

Ačkoli loňská vlna zdánlivě opadla, pod povrchem dál doutnají hrozby

Jaká je situace dnes, rok od rázného vstupu nových aktérů do antisystémového prostoru? Poslední vývoj nasvědčuje tomu, že prvotní podzimní mobilizace posílená o Rajchlovy jarní aktivity opadla.

Ladislav Vrabel v květnu nalákal jen desítky svých příznivců se sovětskými vlajkami, kteří na Václavské náměstí přišli oslavovat výročí konce druhé světové války. Jindřich Rajchl zase oznámil prázdninovou pauzu, během které se pokusil sešikovat podporu odborářů a dalších klíčových osobností.

To, jak se mu to povedlo, budeme moci vidět na první z větších poprázdninových akcí. Na 16. září Rajchl svolal manifestaci Česko proti vládě. Televize ani internetová média však tentokrát nejsou plná katastrofických předpovědí navázaných na nadcházející zimu, zároveň se ale stále tematizuje ukrajinská migrace nebo vojenská dohoda se Spojenými státy.

Mezitím se prakticky nic nezměnilo na tom, že hlavními nositeli nacionalistických narativů jsou Andrej Babiš a Tomio Okamura a že obrovskou roli sehraje nejen to, komu se podaří na podzim obsazovat česká náměstí, ale i to, jaká bude dynamiku přelivů podporovatelů mezi těmito dvěma kohouty. Rezervoár elektorátu, ze kterého si mohou Babiš, Rajchl, Okamura i Vrabel brát, není bezedný.

Nejvarovnějšími jsou z hlediska zkušeností posledního roku dva aspekty. Tím prvním je fakt, že posílení antisystémového prostoru nijak zásadně nevedlo ke zlepšení komunikace současné vlády. Až příliš jejích členů má stále pocit, že o svých opatřeních s občany komunikují citlivě a až příliš automaticky očekávají, že bude všechno bez výhrad přijato.

Druhým varovným signálem je fakt, že odbory zatím nedokázaly výrazněji zasáhnout do politického dění. Jedno i druhé se mělo v reakci na zkušenosti posledního roku stát — a je třeba se ptát, jestli lze očekávat, že nastane změna.