3. září tomu bylo právě rok, kdy se Ladislavu Vrabelovi a jeho iniciativě Česká republika na prvním místě podařilo shromáždit desetitisíce nespokojených občanů na Václavském náměstí. Od té doby se na české populistické a antisystémové scéně zformovalo hned několik více či méně úspěšných politických aktérů prahnoucích po moci. Prostor, který se snaží zaplnit, je ale omezený.

Už rok je v české politice přítomný do značné míry nový fenomén antisystémového protestu. Souběh covidové, ekonomické a energetické krize dal vzniknout řadě iniciativ, které se snaží využít nespokojenosti se současnou vládou i obecného pocitu ekonomické tísně. Od největší demonstrace 3. září 2022 jsme byli svědky ještě několika dalších událostí na podzim loňského roku, kde účastníci dávali najevo své obavy z přicházející zimy, po níž následovala jarní série akcí nazvaných Česko proti bídě, kterou organizovala již dříve vzniklá strana PRO Jindřicha Rajchla.

V průběhu celého roku akce provázely mediálně sledované incidenty, jako snaha o stržení vlajky z Národního muzea, zatčení muže, který své oblečení ozdobil nášivkou ruské Wagnerovy skupiny, nebo několik hrubých útoků proti novinářům. Časová osa ale ukazuje, že v průběhu roku aktivity postupně oslabovaly: zatímco na první zářijové akci můžeme bez přehánění mluvit o desetitisících nespokojených, v poslední předprázdninové fázi některé akce navštěvovali jen jednotlivci.

I údaje shromážděné v databázi ACLED, která mapuje mimo jiné také protestní aktivity, naznačují, že právě rok 2022 přinesl v České republice postpandemické vzedmutí mobilizace na náměstích. Za pozornost stojí, že většina akcí se konala hned na počátku loňského roku, ihned po uvolnění doznívajících protipandemických opatření. Čistě z kvantitativního pohledu se tak podzimní aktivity Ladislava Vrabela i dalších skupin staly spíše vyvrcholením akcí proti covidovým omezením a získaly si pozornost zejména v důsledku toho, že přinesly do celospolečenské debaty nový prvek: antisystémovost.

Antisystémová scéna mezi Vrabelem a Rajchlem

Na radikální scéně postupně vykrystalizovali dva vůdčí navzájem si konkurující lídři, kteří několikrát dokázali na Václavské náměstí přivést desetitisíce lidí: právě Ladislav Vrabel a jeho iniciativa Česká republika na prvním místě a Jindřich Rajchl a jeho strana PRO. Oba kolem sebe vytvořili prostředí plné dynamických vztahů a integračních, či naopak dezintegračních tendencí.

Vrabela od počátku opustila většina klíčových spolupracovníků, ostatně na první demonstraci participoval spolu s ním i třeba aktivista Jiří Havel nebo právě Rajchl, PRO má pak v posledních týdnech problém s rozpadem vlastního vedení. Nic to ale nemění na tom, že pro řadu politiků i politických stran se „platforma Václavák“ stala klíčovou pro jejich politickou budoucnost. Své současné aktivity s Vrabelem spojil i bývalý premiér Jiří Paroubek nebo celá kdysi silná komunistická strana.

Zatímco Vrabel se snaží v národoveckém prostoru zastávat roli „autentického“ nacionalisty, který se neštítí ostrých projevů, za které je ostatně toho času souzen, Rajchl se zejména po útoku na Národní muzeum pokouší udržet své příznivce na uzdě. Ačkoliv si v oslovování potenciálních voličů konkurují, každý z nich samostatně plní jinou roli a naplňuje odlišnou strategii.

Vrabel vsadil na roli mučedníka, který vládním politikům vše říká od plic. Součástí toho je antisystémový apel, který nevolá jen po konci Fialovy vlády, ale také po pádu celého současného režimu.

Nechal se slyšet, že jeho cílem je shromáždit širokou platformu nacionalistických sil na bázi iniciativy nebo sociálního hnutí. To by v praxi znamenalo volný přístup k členství i — spíše idealizované — přímé napojení na společnost.

Ačkoliv zpočátku nebylo jasné, co je Vrabelovým cílem, postupně se ukazuje, že i pro něj je lákavé sáhnout si na reálnou politickou moc: v posledních měsících například navštívil veřejné slyšení jedné z proticovidových iniciativ v Evropském parlamentu. To naznačuje, že jeho aktivita směřuje k volbám, které se na území celé Evropské unie budou konat v červnu.