Před pár dny vyšel průzkum agentury Ipsos, podle nějž je dvaačtyřicet procent obyvatel ČR nespokojeno s fungováním zdejší demokracie, mezi nimi takřka polovina je nespokojena zcela. Naopak spokojeno, a to velkou většinou jen vlažně, bylo jednatřicet procent. Co to znamená? Je to hrozba?

Interpretace je samozřejmě možná jen v určitých souvislostech. Jedná se o to, zda se naměřená míra nedůvěry zvyšuje, nebo snižuje, a také o to, co si lidé pod pojmem demokracie vlastně představují. Pohledy na ni a její hodnocení mohou být velmi rozdílné.

Někdo demokracii vnímá jako něco, co mu má zajistit zkrátka velmi dobrou životní úroveň, což se do jisté míry v krizových dobách nedaří. Legitimita státu a režimu také může záviset na obecné kvalitě fungování státu, dostupnosti základních služeb občanům. Vezmeme-li si v této souvislosti, jaké máme problémy s dostupností léků, že se patnáctileté děti nemohou dostat na střední školy a jejich rodiče netuší, co s tím, dává prohlubování nedůvěry v „demokracii“ logiku.

A pak je tu perspektiva, skrze niž demokracii vnímáme především jako fungování právního státu, dodržování zákonů, míru klientelistických vazeb a korupce. Kvalita institucí a schopnost vymáhat dodržování pravidel tedy ve vnímání demokracie také může hrát roli. Čili rozmanitost postojů, motivací a náhledů lidí je potřeba při čtení podobných průzkumů rozklíčovat, máme-li je interpretovat správně.

Do jaké míry je takto vysoká nedůvěra k demokracii již vinou současné Fialovy vlády?

Velmi do toho vstupují výše popsané roviny a problémy, které jsou dlouhodobějšího rázu. Myslím si ale, že u většiny lidí jde o dlouhodobý pocit, že stát nefunguje tak, jak by měl, a že lidé jsou sociálně rozdělení. Většina lidí má za to, že stát se chová nepřátelsky vůči určitým skupinám lidí, že jedna skupina doplácí na krizi více než ta druhá: chudí jsou ještě chudší a bohatí jsou naopak ještě bohatší.

Krom toho tu může být i pocit, že se člověk nemůže dovolat spravedlnosti a že je svým způsobem obětí těch mocných. Ale to už souvisí zase s jinou rovinou, tedy nízkou kvalitou institucí.

Ptám se i proto, že vláda Petra Fialy představila škrtací balíček, jehož součástí jsou omezení některých sociálních opatření a zvyšování některých daní. Obecně se však vláda pod patronátem premiéra Fialy a ministra financí Zbyňka Stanjury z ODS vyhýbá zatížení lidí a institucí s nejvyššími příjmy. Jedná se o to zatěžování demokracie sociálním rozdělením, o němž jste mluvila?

V momentě, kdy ekonomická situace není dobrá a je nutné přijmout opatření, samozřejmě na tom, jak je vnímána míra solidarity mezi různými skupinami občanů, velmi záleží. V této souvislosti se hodně řeší, že je balíček špatně komunikován. Ale jde tam samozřejmě i o jeho obsah.

Jeho analýza ukazuje, že dopady balíčku jsou větší na slabší sociální vrstvy. Lidé k tomu naopak vidí některé velmi majetné podnikatele, kteří do médií prohlašují, že když jim zdaníme zisky, tak své podnikání přesunou do zahraničí. Chovají se tak namísto toho, aby jako lidé, kteří na krizi velmi výrazně bohatnou, vyjádřili solidaritu a přiznali, že stát potřebuje pomoci a že musí sami přinést jisté oběti.

To vše, včetně pocitu nespravedlnosti spočívajícím v tom, že dopady krizí nejsou rozvrstveny napříč sociální strukturou, ve vnímaní demokracie lidmi hraje svou roli. Forma progresivního zdanění není penalizace za úspěch, jak často zaznívá, ale nástroj solidarity, kdy si to dotyční mohou dovolit bez větší újmy, zatímco naopak lidé v slabších sociálních vrstvách řeší každodenní přežívání v úplně jiném kontextu.

Proč vláda k takovým opatřením s cílem uchovat sociální smír nesáhla? Jde zkrátka o neschopnost překročit svůj, převážně pravicový, ideologický rámec?

Tady bych se skutečně držela banálního sdělení, že pravicová vláda bude vždycky vycházet z toho, že její voličská základna je mezi lidmi, kteří jsou bohatí, úspěšnější, proto bude sociální opatření spíše redukovat a zároveň minimalizovat daňovou progresi. Pokud občané volí pravicovou vládu, je třeba počítat s tím, že bude dělat pravicová opatření.

Nicméně mnozí lidé dvě opoziční koalice v roce 2021 nevolili kvůli pravicové ideologii, ale proto, že představovaly nejsilnější alternativu vůči populistickému, antidemokratickému bloku v čele s Andrejem Babišem.

Máte pravdu, skutečně část voličů dala hlas vládní koalici kvůli tomu, že ji vnímali jako volbu normálních, standardních, demokratických stran proti populistické politice a rétorice. Vláda zřejmě sází na to, že nehrozí, aby tito voliči přešli k Andreji Babišovi nebo Jindřichu Rajchlovi, a že maximálně k volbám nepůjdou.

Nemají tu dnes totiž myslitelnou alternativu, třeba i na levém středu. Kabinetu nahrává, že mnozí voliči českou politiku vnímají více právě popsanou perspektivou kvality právního státu a směřování politiky než skrze sociální otázky. Ale i tyto voliče by vláda mohla ztrácet kvůli strachu části lidí z toho, že ideově směřujeme příliš například k Polsku nebo Maďarsku.

Pravicové kabinety v krizích takzvaně „škrtaly“ už dříve. Tehdy však v opozici k nim stála primárně demokratická levice v podobě sociální demokracie. Naproti tomu nyní jsou to převážně antidemokratické a krajně pravicové síly částečně se mobilizující v ulicích, jako ANO, SPD nebo PRO Jindřicha Rajchla. Hrozí tu tedy po příštích sněmovních volbách posun k neliberální demokracii východního střihu?

Samozřejmě, že riziko tu je. Největší riziko pro vládu podle mne spočívá v tom, že její někdejší voliči ze zklamání už k volbám nepřijdou vůbec, a naopak populistický blok v čele s hnutím ANO bude stavět na mobilizovaných a radikalizovaných voličích. Neznamená to ale, že by se voliči mezi oběma bloky vůbec nepřelévali: umím si představit, že hnutí ANO s jeho nynější rétorikou o tradičních hodnotách a vlastenectví nebo Rajchlovo PRO nalákají část konzervativních či národoveckých voličů, které dosud tradičně oslovovala ODS nebo KDU-ČSL.

Relativně pohodlná většina, kterou vládní koalice má, stojí i na tom, že Přísaha a ČSSD těsně pětiprocentní hranicí neprošly. Kdyby obě získaly jen o procento víc, máme tu úplně jinou situaci. Bude rozhodovat mobilizace, ale je otázkou, zda mobilizace proti Andreji Babišovi bude tentokrát vládním stranám stačit. Hlavním tématem budou pravděpodobně vysoké zisky některých podnikatelů, nerovnoměrně rozdělená zátěž z krize a vysoké marže, což vláda dosud řešila velmi formálně.

Radikalizace části populace a hněv v ulicích dosahuje nové intenzity: v březnu se skupinka proruských demonstrantů pokusila násilně vniknout do budovy Národního muzea, aby z něj strhli ukrajinskou vlajku, před několika dny se pokusili podporovatelé dezinformátorky Jany Peterkové vniknout do soudní síně, kde s ní probíhal proces. Zněla tam slova jako „zákon jsme my“, s motivem „revoluce“ pracují i organizátoři protestů z Václaváku. Myslíte, že si i Česká republika může zažít svůj „Kapitol“?

Samozřejmě radikalizace je nebezpečná v tom, že často představuje jednoznačnou frustraci. Když sílí sociální napětí, stačí malá jiskra k propuknutí nepokojů. Jiná věc je, v jaký politický směr se budou dané nepokoje transformovat. České krajní pravici dlouho chyběl vůdce. Tomia Okamuru za něj nepovažuju, protože ten nemá žádnou zvláštní vizi, stačí mu držet si svých deset procent podpory.

Zato nově stoupající Jindřich Rajchl se zdá být člověkem, který dokáže mobilizovat a držet si podporu i jinak než marketingovým opakováním stále stejných několika vět dokola. Vzniká tam šance. Vidím tu poprvé reálné nebezpečí dlouhodobého etablování radikálního antisystémového hnutí.

V místě možné demokratické opozice k vládní koalici je dosud prázdno. Odchod Pirátů z pravicové vládní koalice není na pořadu dne a progresivní levicová frakce ve straně čelí čím dál ostřejšímu tlaku ze strany pirátského vedení. ČSSD čeká v červnu sjezd, byť s nejistým výsledkem, a na mnoha úrovních se stále drží spolupráce s Babišovým ANO.

Určitě je tu neobsazený volný prostor, ale je otázkou, zda by ten, kdo by měl ambici ho vyplnit, oslovil pouze nespokojené vládní voliče nebo i sociálně slabší voliče. Zatím se tu jeví prostor pro středolevicovou stranu schopnou oslovit střední vrstvy i nižší vrstvy, a která se současně nebude vyhýbat tématům, jako je rovnost příležitostí či sociální inkluze. Bez toho, aby oslovila i sociálně slabší vrstvy, jsou ale její šance malé. Tyto skupiny jsou z mého pohledu dnes politicky opuštěné.

Kdo by prázdný prostor demokratické opozice mohl podle vás nejlépe zaplnit? Je to nějaká z už existujících stran, zmátořená ČSSD, nebo úplně nová strana, jak jsme dříve mluvili například o Danuši Nerudové?

Stále je šance, že se vzpamatuje sociální demokracie, byť už se ta možnost skoro blíží zázraku. Je to stále historicky etablovaná strana s určitým potenciálem, podmínkou by ovšem bylo skutečně se odstřihnout od někdejších klientelistických struktur a nastavit vhodný program.

Sociálně demokratické strany mají po Evropě vesměs podobné problémy. Nikoho jiného se nabízejícího tu příliš nevidím, Danuše Nerudová se, zdá se, orientuje jiným směrem.

Jak zatím hodnotíte roli prezidenta Petra Pavla a jeho první měsíce v úřadu? Plní roli vládního konstruktivního oponenta, jak sliboval, nebo je poplatný vládním stranám, které ho podpořily v kampani?

Funkci prezidenta plní v rozsahu jejich pravomocí, tedy ani jako podporovatele vlády, ani jako jejího kritika. Hned zpočátku mandátu měl velmi těžký úkol v otázce snížení mimořádné valorizace důchodů, která mu přistála na stole k podpisu nebo vetu. Tam se myslím zachoval správně, protože prezident nemá rozhodovat za vládu, ekonomická opatření jsou v její gesci a ona za ně nese plnou zodpovědnost.

Veto by navíc v momentě, kdy má vláda ve sněmovně jasnou většinu, bylo pouhým gestem. Byť je samozřejmě otázkou, zda nemohl být k vládě kritičtější nebo zda by obecně i téma nedávného rozpočtového balíčku neměl do veřejného prostoru vnášet víc. Nicméně ekonomické záležitosti nejsou a nebyly příliš jeho tématem.

Spokojila bych se tedy s tím, že nevstupuje do prostoru, kam vstupovat nemá. Už to, že se chová vcelku racionálně, je u nás poměrně vzácná věc.

První větší konflikt se rýsoval kolem schvalování tří nových ústavních soudců.

Ano, jednání o obsazení ústavního soudu část senátorů pojala jako demonstraci toho, že prezidentovi nebudou vše automaticky schvalovat. Což je plně v legitimitě Senátu.

Na druhou stranu, chceme-li vnímat Senát jako demokratickou pojistku, byl způsob, jakým se ústavně-právní výbor ke kritice dvou kandidátů, Josefa Baxy a Daniely Zemanové, stavěl, velmi podivný. Když je vezmu z hlediska profesní autority, prostředí, z něhož vzešli, zkušeností, etické integrity, tak to byli jednoznační kandidáti.

Vyvolávalo to dojem, že senátoři, kteří kvůli těmto dvěma nominacím prezidenta nejhlasitěji kritizovali, chtěli udělat s Hradem jakýsi handl. Jako vyslaný signál prezidentovi, že výměnou za schvalování jeho návrhů Pavel navrhne také pár lidí, které mu doporučí senátoři. To přitom není v gesci senátorů, oni mohou kandidáty schválit či neschválit. Že na toto prezident odmítl přistoupit, považuji za velmi důležité.

V čem?

Praxe, která se to praktikuje dlouhodobě, a kvůli níž jsme mimochodem také vnímáni jako jeden z nejklientelističtějších států na světě, spočívá v tom, že vždy, když máme v České republice nějakou kontrolní instituci, která má dohledovou a vyvažovací roli, tak se strany domluví, koho si vzájemně podpoří, aby tam měly svoje lidi. Zejména u Ústavního soudu je nicméně důležité, aby tam byli lidé nezávislí, nominovaní pro svou odbornost.

Jistě, odborníci jsou také lidé a vždy budou orientovaní spíš levicově, liberálně, nebo třeba ultrakonzervativně. V této rovině však kritika Baxy ani Zemanové nezněla, nehledě na to, že lidé, kteří se k nim v Senátu stavěli odmítavě, ne vždy patřili k těm notoricky konzervativním kruhům.

Skutečně to působilo spíše jako snaha uzurpovat si gesci, na kterou Senát nemá formálně právo. Že na to prezident Pavel nepřistoupil, je dobrá zpráva.

VOJTĚCH PETRŮ