Dobrá akvizice Ivo Vondrák

Vojtěch Petrů

Bývalý místopředseda ANO Ivo Vondrák našel svůj nový politický domov v hnutí STAN. Je to pokračování příběhu české bezhodnotové politiky, která proměňuje stranické struktury v pouhý výtah k moci.

Slovo dalo slovo. Hodnoty a ideje jsou vedlejší. Foto FB Ivo Vondrák

Bývalý hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák bude v nadcházejících krajských volbách obhajovat svůj zastupitelský post jako lídr hnutí STAN. Hnutí ANO, kde působil i jako místopředseda, Vondrák opustil v únoru tohoto roku — poté, co v prezidentské volbě veřejně podpořil Petra Pavla, protikandidáta Vondrákova tehdejšího stranického předsedy Andreje Babiše.

V červnu pak Vondráka jeho kolegové v zastupitelstvu zbavili postu hejtmana, kde ho nahradil loajálnější stranický kádr Jan Krkoška. „Potkávali jsme se ve výboru a jednou slovo dalo slovo a já se ho zeptal, jestli by neměl o spolupráci s námi zájem. Na jednání vedení strany jsem jej zmínil jako možnost k velmi zajímavé akvizici. Když to vypadalo, že je to na dobré cestě, přesměroval jsem ho na naše kolegy z Moravskoslezského kraje. Michaela Šebelová už s ním dotáhla dohodu do cíle,“ popsal námluvy místopředseda hnutí STAN Jan Lacina.

Pro STAN je tedy Ivo Vondrák jistě dobrou akvizicí. Pro nás, pozorovatele české politiky, je však politická cesta Iva Vondráka koncentrovanou ukázkou oligarchizace a vyprázdněnosti zdejších politických stran, kterou jsme běžně zvyklí uvědomovat si pouze ve velmi omezeném rámci a především v kontextu působení hnutí ANO agrobarona Andreje Babiše.

V zajetí stranických lídrů

Česká republika podobně jako další země bývalého východního bloku dlouhodobě doplácí na diskreditaci členství v politických stranách či organizacích občanské společnosti. Politika je vnímaná především jako mocenské centrum pro kořistníky a členství ve stranách je nahlíženo prizmatem členství v předlistopadové státostraně KSČ i pojetím politiky, které prezentovala klausovská ODS a zemanovská ČSSD.

České politické strany — a stejně tak jejich mládežnické organizace — mají až na vzácné výjimky omezenou členskou základnu. Nejvíc členů má v českém kontextu dlouhodobě KSČM, v posledních letech kolem dvaceti tisíc, rychle jí ale ubývají. Další tradičně silní jsou lidovci, kterým členové ubývají přece jen výrazně pomaleji. Přes deset tisíc členů si drží už pouze ODS a SPD. Sociální demokraté loni měli sedm a půl tisíce členů, ostatní subjekty už své členy počítají spíše ve stovkách.

Obecně platí, že čím masovější politické strany, tím hůře jsou ovladatelné velkým byznysem. A naopak strany postavené na silném lídrovi a s omezenou členskou základnou bývají cíleně nastavené tak, aby z toho profitovalo úzké vedení. Tam, kde chybí ideová vazba ke straně, otevírá se prostor pro lidi, kteří stranické struktury chápou především jako cestu k moci a jdou tam, kde je to momentálně nejvýhodnější: až už to v průběhu času byla KSČ, ODS, ČSSD nebo ANO.

Tu a tam se to projeví při odhalení lokálních korupčních chobotnic, jako byl pražský Dozimetr, brněnská Stoka, aktuální kauza manipulace zakázek lidmi kolem bývalého primátora Martina Charváta (ANO) v Pardubicích či kauza korupce kolem dopravních zakázek na hejtmanství Olomouckého kraje.

Slabá stranická a obecně demokratická struktura se po pádu komunismu v českém prostředí setkala s dalšími globálními trendy, s nimiž se ve větší či menší míře potýkají také konsolidované západní demokracie.

Jedním z nich je personalizace politiky, která je v českém kontextu nejkřiklavější v případě hnutí ANO Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury, Přísahy Roberta Šlachty či hnutí PRO Jindřicha Rajchla. Strany jsou stále více jen prázdné schránky bez obsahu, které nepojí ideologie a hodnoty, ale populární lídr, jenž se se svými loajálními partnery rozdělí o část slávy a bohatství. Taková strana je ale odsouzena padnout spolu se svým lídrem nebo čekat na lídra jiného.

Ještě mnohem silnější personalizaci politických stran nalezneme na Slovensku. Jen v posledních letech si expremiér Peter Pellegrini po odchodu z domovského SMERu založil vlastní stranu Hlas, jiný expremiér Eduard Heger založil po odchodu z hnutí OĽaNO Igora Matoviče vlastní stranu Demokrati, europoslanec Milan Uhrík využil struktur hnutí Republika, původně — pod jiným názvem — spojeného s Ivanem Gašparovičem, k odchodu z hnutí Mariana Kotleby, europoslankyně Lucia Ďuriš Nicholsonová dala dohromady vlastní stranu Jablko.

Existence velkého množství kandidátek bez lokálních struktur, širší členské základny a historie vede k atomizaci slovenského parlamentu, již jsme mohli sledovat v předchozím volebním období.

Místo idejí marketing

Strany stojící na lídrovi, který hraje hlavní roli v komunikaci a prezentaci strany, způsobují, že politiky vnímáme spíše jako celebrity, které tu jsou od vytváření zábavy na sociálních sítích a v bulváru. Moderní marketingové trendy pak drtivě převažují nad skutečným obsahem.

Není nutné zjednodušeně poukazovat pouze na hnutí ANO. Vzpomeňme si na červnový „rebranding“ ČSSD, která se přejmenovala na Sociální demokracii a změnila svou vizuální identitu.

Co na tom, že veškeré strukturální změny straníci na sněmu vzápětí zamítli, že strana v senátu či na lokální úrovni kooperuje s oligarchií a krajní pravicí nebo že se její současný předseda situačně spojuje s předsedou hnutí Přísaha Robertem Šlachtou. Namísto toho, aby strana autenticky změnila obsah své politiky či osobnosti, které ji reprezentují, prodělala zkrátka jen po firemním vzoru viditelný „rebranding“.

Tam, kde strany neplní funkci stabilního a člensky početného demokratického stimulu, ale spíše mocenský výtah skrytý za marketingovou vějičkou, otevírá se prostor pro politické turisty, schopné měnit stranickou legitimaci podle potřeby.

Nejde jen o Ivo Vondráka, který se po letité účasti na Babišově oligarchickém únosu státu rozhodl přejít na druhý břeh ke konkurenční pětikoalici, ale už o celou soupisku „expertů“ hnutí SPD, kteří byli dříve spojeni s ČSSD či ODS: exministra vnitra Martina Pecinu, exposlance Zdeňka Koudelku, děkana Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Miroslava Ševčíka či bývalého europoslance Petra Macha.

Stejně tak to platí pro všechny Babišovy akvizice z počátků hnutí ANO: Pavla Teličku, Martina Stropnického i Jiřího Zlatušku, všechny bývalé členy ODS či ČSSD v řadách poslanců hnutí ANO, nebo pro Radku Maxovou, bývalou ředitelku jakosti v Kosteleckých uzeninách, posléze Babišovu poslankyni a europoslankyni, kterou po odchodu z hnutí ANO předloni získala sociální demokracie.

I hnutí Starostové a nezávislí jakožto stále poměrně nová — a protestní — síla na české politické scéně má s akvizicemi svou zkušenost. Velmi podobným způsobem, jako získali Vondráka, do svých řad naverbovali před posledními krajskými a posléze sněmovními volbami bývalého hejtmana Plzeňského kraje Josefa Bernarda, který v té době čerstvě opustil svoji domovskou sociální demokracii.

Přestože se hnutí STAN v poslední době prezentuje jako liberální, moderní a proevropské, stále nese stopy svého někdejšího vágního ideového zakotvení, což tu a tam vybublá na povrch. Například loni na veřejnost unikla nahrávka starosty Poděbrad a tehdy ještě člena STAN Jaroslava Červinky, který se na jednání městského zastupitelstva chlubil, že před lety vyzýval ke střílení Romů.

V době pandemie se z tehdejšího poslance hnutí STAN Petra Pávka pro změnu vyklubal antirouškař. A konečně teprve loni řady hnutí STAN opustil senátor Zdeněk Hraba, který by se svou rétorikou o „genderové ideologii“, lacinými kulturními válkami a útoky na občanskou společnost snadno zapadl v SPD.

Pokud na bezhodnotové, handlířské a čistě mocenské pojetí politiky přistupují struktury kolem hnutí ANO, SPD, ODS a Sociální demokracie, těžko nás to překvapí.

Pokud ale po odpadlíkovi z hnutí ANO Ivu Vondrákovi dychtivě sahá hnutí STAN, které se snaží prezentovat jako liberální síla, a přitom nad ní stále visí stíny Dozimetru, vyvolává to z hlediska české politické kultury jen další chmury a frustraci.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
PK
November 23, 2023 v 10.11
Chmury a frustraci

z toho, jaká nová generace novinářů nám tu dorůstá, vyvolává čtení podobných článků.

Nazvali byste toho, kdo opustí sektu, odpadlíkem ze sekty?

Autor nazývá Vondráka odpadlíkem z ANO. Tím ANO legitimizuje a staví ho na stejnou úroveň s demokratickými stranami, což autora naprosto diskvalifikuje.

Druhá možnost pak je ještě horší: autor to "odpadlictví" má panu Vondrákovi skutečně za zlé. Má mu za zlé, že se otevřeně postavil proti opičákovi v prezidentské volbě.

PK
November 23, 2023 v 10.22

Jinak už z názvu "Starostové a nezávislí" je zřejmé, že jestli se něco pro pana Vondráka přirozeně nabízí, je to právě tento subjekt.

Mimochodem, jakýpak je STAN výtah k moci? Jeho výsledek v příštích volbách je velmi nejistý a pravděpodobně nebude nijak závratný.

Jestli je něco výtah k moci, tak je to stále sekta ANO, která se těší 35 procentní oblibě a zcela jistě vyhraje příští volby. V ANO by měl svoje jisté.