V posledních týdnech se ve střední Evropě odehrály dvoje zásadní volby. Na Slovensku sestaví vládu s partnery Robert Fico, jenž založil kampaň na útocích vůči Ukrajině, Západu, Evropské unii, občanské společnosti, nezávislým institucím i menšinám. V Polsku dosud vládnoucí stranu Právo a spravedlnost, jež omezovala nezávislé soudnictví, média i lidská práva, po osmi letech vystřídá opozice v čele s Donaldem Tuskem. O tom, jak aktuálnímu vývoji ve středoevropském regionu rozumět, jsme hovořili s politoložkou Petrou Guasti.

Co vypovídají nejnovější volby v Polsku a na Slovensku o stavu demokracie? Lze je chápat jako skóre liberální demokracie versus autoritářské tendence 1:1?

V Polsku byly volby nevýhrou pro obě strany. Ti, kteří slavili vítězství liberální demokracie v Polsku, byli příliš optimističtí. Volební vítězství opozice je sice jasné a podtržené tím, že se zvýšila volební účast a Právo a spravedlnost prohrálo v konečných číslech i na venkově. Opozici se dařilo mobilizovat varováním před ohrožením liberální demokracie, tematikou reprodukčních práv i ekonomickou situací v zemi.

Volby nicméně musí ještě schválit soudy, které jsou pod kontrolou Práva a spravedlnosti. Pokud se tak stane, nastane kohabitace opoziční vlády s prezidentem, přičemž vláda nebude mít mandát k přehlasování prezidentského veta. Půjde o široce ideologicky rozkročenou koalici, navíc ne všichni její aktéři jsou profesionální politici. Vládnutí tak bude velmi složité.

Voliči opozice si během mobilizace vytvořili různě motivovaná velká očekávání a teď je nutně čeká zklamání. I pokud se vládu podaří sestavit, bude se muset vypořádat s dědictvím Práva a spravedlnosti.

Ať už jde o Polskou televizi, která byla kompletně v područí vládní strany a sloužila její propagandě, tištěná média a distribuční síť zakoupené státní firmou Orlen nebo prorůstání struktur vládní strany do státních institucí a soudů. Tedy takzvaný unesený stát, což rezonuje celým regionem — v České republice po vládě hnutí ANO, na Slovensku s vládou SMERu, stejně jako v  Maďarsku Viktora Orbána.

Zato na Slovensku jde o jednoznačnou prohru prozápadního liberálnědemokratického tábora.

Ano, na Slovensku nastal silný obrat jiným směrem a tábor Roberta Fica získal velmi silný mandát. Minimálně během příštího roku tam bude muset spolupracovat vláda, vykazující výrazné iliberální tendence, s liberálnědemokratickou prezidentkou Zuzanou Čaputovou. To bude velmi obtížné. Vláda nicméně — na rozdíl od Viktora Orbána v Maďarsku — nemá ústavní většinu, což zabrání zásadnější erozi demokracie na Slovensku. Vývoj to je ale jak pro Slovensko, tak mezinárodní politiku vážný.

Zdá se, že tam, kde se povedlo autoritářské vládní strany odstřihnout od moci, se demokratické strany posléze zdiskreditovaly: na Slovensku v podobě chaotické vlády Igora Matoviče a Eduarda Hegera, v České republice má vláda Petra Fialy rekordní nedůvěru. Může to v Polsku být jinak?

Koaliční vládnutí velkého množství ideově různorodých stran je komplikované. Velkou roli v nich mají menší aktéři, tudíž moc není rozdělena proporčně podle volebních výsledků. Jednotliví vládní aktéři také mají velmi různorodé cíle, které se mohou měnit podle aktuálního kontextu a volebních preferencí.

Liberální voliči — ve smyslu stoupenců liberální demokracie, nikoliv neoliberálního pohledu na ekonomiku — jsou velmi kritičtí, nároční a mají vysoké požadavky. Krom toho hraje roli řada externích faktorů, jako je válka na Ukrajině a s ní spojená energetická krize. Vlády, které nahrazují dosavadní autoritářské držitele moci, jsou často jako poslepované lodě na rozbouřeném moři a mají problém shodnout se na kurzu.

Problémem polských, slovenských i českých voleb před dvěma lety je jejich podzimní termín, což je doba, kdy se řeší rozpočet na příští rok. Nová vláda s rozpočtem schváleným ještě starou vládou nemá prostor první rok realizovat své rozpočtové záměry a vůbec naplno rozvinout svou politiku. Zároveň noví členové vlády vždy potřebují nějaký čas na zorientování ve svých resortech, což je v nesouladu s očekáváním velkých změn a přirozenou nedočkavostí voličů.

Populismus také proměnil nároky voličů na komunikaci politiků. Zmíněným kritičtějším, liberálnějším, informovanějším voličům už tiskové konference nestačí. Od politiků se očekává přímá, vysoce frekvenční komunikace.

Jsme tedy ve střední Evropě odsouzeni vybírat mezi lidmi opojenými mocí a jejich nekompetentními oponenty?

Já tu v zásadě vidím dva konflikty: jeden redistributivního rázu — mezi levicovými a pravicovými pohledy na ekonomiku, a druhý mezi konzervativní a progresivní identitou. Na Slovensku vidíme zřetelně kombinaci obojího: Robert Fico se hlásí k ekonomické levici, ale zároveň prezentuje křiklavě konzervativní nabídku.