Jiří Pehe si tedy dělá starosti, budeme-li mít k dispozici dostatečné množství demokratů. Z hlediska obecné politiky či politologie otázka dozajista legitimní a pochopitelná; není vůbec předmětem, úkolem a účelem politologie (alespoň ne té v její současné podobě), aby si kladla nějaké hlouběji jdoucí otázky nežli kam sahá bezprostřední reflexe právě jsoucího stavu. Ovšem - právě v těch případech kde se v obecném obrazu společensko-politického dění něco zadrhne, když věci neběží podle standardních očekávání a pouček, ukazuje se jak limitovaná je tato politologická reflexe, a jak málo přesvědčivých odpovědí je možno nalézt, aniž by se provedla hloubkovější analýza nikoli pouhé politiky, nýbrž celého společenského kontextu a zázemí.

Zcela klasickým deficitem takovýchto úvah o demokracii a demokratech je, že se začne nikoli od počátku, nýbrž někde zprostředka, ne-li vysloveně od konce. Začne se pohazovat úvahami o tom, kolik je vlastně demokratů, a jak to že jich není více, když jsme přece s tak naprostou jistotou očekávali, že pravověrným demokratem by přece musel být každý svobodný občan. A přitom se vůbec neurči, co vlastně vůbec (liberální) demokracie je, odkud se dějinně vzala a proč, a jaký podivný živočišný druh je vlastně tento "demokrat". Zda tento postoj "být demokratem" odpovídá (evolučně vyvinuté) lidské přirozenosti, anebo zda naopak není pouhou anomálií, s jejímž výskytem můžeme počítat pouze za výjimečných okolností. A už vůbec se nijakým způsobem nepřezkoumává (tato otázka by byla ve slušné společnosti pokládána za naprosto nepřípustnou a nepřístojnou), zda onen habitus "být demokratem" odráží pozitivní, anebo ale negativní stránky lidské osobnosti, respektive vůbec samotného lidství.

Zde není prostor na to všechny tyto otázky rozebírat dopodrobna; zmiňme nicméně alespoň názor Platóna, podle něhož politické uspořádání demokracie je v sestupné, postupně stále více degradující linii státních uspořádání na předposledním, tedy na druhém nejhorším místě. S tím pak podle Platóna plně koresponduje osobní charakter průměrného občana této demokracie: ten už dávno jako nevítanou přítěž odložil veškerou odpovědnost jak vůči vyšším mravním i transcendentálním hodnotám, tak i vůči svému státu respektive své státní pospolitosti, a místo toho žije prakticky už jenom povrchním a poživačným konzumem.

Když se pak jenom trochu nezaujatě podíváme na stav současných demokracií, pak poznáme bez obtíží, že naprostá většina "demokratických" rozhodovacích procesů se točí kolem peněz: kdo jich má dostat více, kdo jich má dostat méně, kde je vzít a co za ně spotřebovat. Jinak řečeno: starý antický myslitel i po dvou a půl tisíciletích má naprostou pravdu v tom ohledu, že reálná demokracie není fixována na nic jiného, nežli na materiální konzum; na hon za stále vyšší produkcí a spotřebou.

O vítězství v "demokratických" volbách pravidelně rozhodují nikoli snad otázky etické a mravní, nikoli starost o možnosti všestranného rozvoje lidské osobnosti - nýbrž v prvé řadě to, od které příští vlády voliči očekávají více peněz ve vlastní kapse.

Položili jsme otázku, zda habitus demokrata vůbec znamená více pozitivních, anebo ale negativních, přízemně-egoistických lidských vlastností. Položme si tu samou otázku i ohledně demokracie samotné: má to skutečně být definitivním vrcholem lidských dějin, když o osudu státu má rozhodovat výhradně velká masa - totiž velká masa těch, kteří ve své naprosté většině nevykazují žádnou hlubší občanskou ani politickou kompetenci, a kteří se při svých volebních preferencích v naprosté většině nechají (s)vést jak svými ryze privátními materiálními zájmy, tak svými ideologickými, kritickým rozumem nijak nepřezkoumanými ideologickými předpojatostmi?...

Vraťme se k samotné úvaze J. Pehe. On hlavní problém spatřuje v tom, že vývoj k demokracii neprobíhá tak jednoduše lineárně, jak to svého času nalinkoval Ralf Dahrendorf. Nejenže obyvatelé postkomunistické východní Evropy v tomto vývoji k "dokonalým demokratům" stále zaostávají, ale co je mnohem horší: na samotném Západě - který by přece už dávno měl být veskrze demokratický - dochází k regresivním tendencím, k odklonům od principů liberální demokracie.

Právě na tomto místě se ukazují důsledky toho, že na samotném počátku vůbec nebylo definováno, co politický systém liberální demokracie vlastně je, jaké jsou jeho přednosti, ale jaké jsou jeho (její) limity respektive negativní stránky.

Jistě, není pochyb o tom že v současném světě (ať východním či západním, či tom třetím) mnohdy ještě není dosahováno ani té základní míry v zásadě solidní státní správy, jaká se obecně spojuje s liberální demokracií. V tomto ohledu je skutečně právem možno žádat nápravu.

Ale - druhá stránka věci je, že očekávat nějaký lineární vývoj k "čisté" demokracii jenom a pouze tím, že se nám rozmnoží dostatečný počet demokratů, je představa zcela naivní. Kteréžto naivní představě podlehl i Masaryk, se svým známým výrokem o tom, že "demokracii bychom tedy měli; teď jde jen o to mít ještě také nějaké demokraty".

Základní vada takovéhoto pohledu leží v tom, co Marx nazýval "stavěním věcí na hlavu". Společensko-politické fenomény se vykládají nikoli z reality společenských procesů, nýbrž jenom z jejich politického odrazu. Jinak řečeno: nikoli na základě toho, co lidé skutečně jsou, nýbrž pouze na základě toho, co si o sobě sami myslí, co si o sobě sami představují.

Základní chyba v logice zde spočívá v tom, že tato "demokracie" se postuluje jako jakési absolutum, jako transcendentální entita existující zcela mimo čas a dějiny. Místo toho aby se zkoumal výskyt demokracie v reálných dějinách, místo toho se dějiny poměřují na demokracii. A když reálné dějiny, reálné společenské dění této demokracii neodpovídá, pak je to prý vina reality. A nikoli chybného, respektive fiktivního konceptu demokracie.

Tato fiktivnost spočívá především - jak už naznačeno - v tom, že se zcela ignoruje reálný dějinně společenský kontext. To jest: zcela se opomíjí fakt, že současná liberální demokracie nakonec není nic jiného, nežli politickým výrazem, politickou formou - docela obyčejného kapitalismu!

Tento fakt vede k tomu, že občan této demokracie se pak nevyhnutelně dostává do zcela schizofrenní pozice. Na straně jedné se na něj apeluje, aby se choval jako řádný, uvědomělý, odpovědný občan - ale na straně druhé mu celý reálný modus jeho existence sděluje: chovej se jako soukromník, jako egoista hledící výhradně na své vlastní materiální zájmy!

Obloukem se tak dostáváme zpět ke zmíněnému Platónovi, kdy už on konstatoval, že občan v demokracii je mravně naprosto korumpován konzumně-poživačným způsobem své existence.

Abychom tedy ale dali odpověď Jiřímu Pehe: definitivně neexistuje žádný prostý, nekomplikovaný, lineární vývoj k "čisté" demokracii. Tato demokracie (respektive politické formy vůbec) bude vždy kopírovat reálný pohyb, reálné dění ve společnosti, v jejích základních strukturách a dynamismech. A dokud tímto základem bude zůstávat kapitalismus s jeho soukromovlastnickou (a tedy vždy přinejmenším latentně egoistickou) mentalitou, potud nikdy nebude možno očekávat, že se lidé ve své většině budou chovat jako odpovědní občané, hledící v prvé řadě nikoli na zájmy vlastní, nýbrž na zájmy státu a celé společnosti.

Jistěže neexistuje žádná prostá, nekomplikovaná, lineární cesta k "čisté" demokracii. Kdybychom ale podlehli totální skepsi, že demokracie je nám vzhledem k většinovému stavu mysli našich spoluobčanů odepřena, můžeme se místo každodenního snažení podle Masarykova receptu jít a oběsit se.

Bohužel, zase jste mimo jádra věci, paní Zemanová. Stále ještě sdílíte Masarykův omyl. To že v reálném světě je cesta k "pravé" demokracii obtížná a klikatá, věděl i on. Dokonce přiznal, že v současném světě tato "pravá demokracie" ještě neexistuje naprosto nikde. (!)

Tou "přímou cestou k demokracii" já mám ale na mysli tu představu, že demokracie je stav, ke kterému lidstvo jaksi samovolně a samozřejmě směřuje, a ke kterému dozajista jednou nevyhnutelně dospěje. Stačí si holt počkat, až nám k tomu ještě dorostou ti potřební demokraté.

Tato představa "přímé cesty k demokracii" by byla jenom tehdy reálná a legitimní, kdybychom mohli vycházet z předpokladu, že člověk je demokratem jaksi ze své nejvlastnější přirozenosti. To jest - že je samotnou evolucí vytvořen, formován jako demokrat.

Ovšem bohužel - nejsou naprosto žádné doklady, že by tomu tak bylo. Člověk je evolucí stvořen jako tvor, který - přirozeně a nutně - hledí v prvé řadě na uspokojení svých vlastních vitálních zájmů. Jako "demokrat" se bude chovat tedy jenom a pouze tehdy, když to bude v souladu s jeho osobními zájmy, nebo to s nimi přinejmenším nebude v rozporu.

Tato představa o "přirozené cestě k demokracii" (pokud se tedy chceme vyhnout matoucímu označení "lineární cesta k demokracii") má principiálně ten samý charakter jako Marxovo přesvědčení, že lidstvo ze své nejhlubší přirozenosti směřuje k pospolitému, tedy solidárnímu způsobu existence. Oba tyto klíčové ideové směry 20. století - marxistický komunismus a liberální demokracie - tedy spočívají na axiomech, které jsou zcela libovolně postulované, a které nelze žádným způsobem doložit.

Bylo by skutečně nutno se podivovat, jak i bezpochyby inteligentní lidé a velcí myslitelé mohli své modely společenského uspořádání postavit na natolik chabý fundament. Tady se ale opět jednou ukazuje, jak je lidské myšlení formováno (respektive vysloveně determinováno) jejich bezprostřední životní zkušeností. 19. století bylo profilováno velkým sociálním střetem, to jest formováním se velkých mas dělnictva bojujícím za své sociální zájmy. Na tomto základě mohl pak Marx ovšem snadno získat přesvědčení, že tato kolektivita, tato vzájemná pospolitost tehdejší pracující třídy je přirozeným stavem lidstva respektive člověka.

Ovšem - na straně druhé ovšem devatenácté století bylo stejně tak érou stále rostoucího sebevědomí individuální, a s tím i občanské samostatnosti, svébytnosti, a tedy i sebevědomí. Materiálně nezávislý soukromník se naučil bojovat za své zájmy - důsledkem pak byla politická forma liberální demokracie, tedy kolbiště pro všeobecný boj individuálních, soukromých respektive partikulárních zájmů. Byla to tedy opět naprosto reálná životní zkušenost, která vedla (mohla vést) k přesvědčení, že liberální demokracie je přirozeným stavem člověka a lidstva.

Při celkovém pohledu tedy společenská i životní realita byla rozštěpená do těchto dvou podob, do těchto dvou diametrálně rozdílných, protichůdných životních zkušeností. Tyto dvě rozdílné životní reality si pak vytvořily svůj ideový obraz a odraz v příslušných ideologiích, z nichž každá samu sebe považovala za "jedině přirozenou", a tu protichůdnou za falešnou, deformovanou a humánní substanci člověka škodící.

Současný stav je ten, že vrchu nabyla ona individuální, soukromovlastnická stránka existence člověka, a s ní i politický princip liberální demokracie. To ale nijak neznamená, že tento stav bude trvalý. Liberální demokracie znovu a znovu ukazuje, že se svým imanentním egocentrismem jejích účastníků není schopna uspokojivě řešit ani ty nejvitálnější zájmy a potřeby lidstva, jako je nutnost ekologického přežití. Je docela dobře možné, že už v historicky blízké budoucnosti se kyvadlo dějin přehoupne zase na opačnou stranu, a že - právě z nutnosti holého přežití - znovu získá na síle princip pospolitých forem společenského uspořádání, založených na primární odpovědnosti jedince vůči zájmům celku.

Politickým výrazem kapitalismu klidně může být i diktatura.

Diktatura se může odvolávat i na pospolitost a na zájem celku nadřazený zájmům jednotlivce.

Široká demokracie má tendenci degradovat do autoritářského populismu.

Naopak vláda elit či vláda "moudrých" se zvrhává do kastovního systému dříve či později ztrácejícího svou legitimitu.

Tak se mi zdá, že se tady pokoušíme o jakousi kvadraturu kruhu.

Jak p. Pehe, tak p. Poláček vidí řešení ve "zmoudření mas". Zatímco však p. Pehe sází na vzdělání, které v jeho pojetí připomíná PŠM k tomu správnému liberálnímu světonázoru, p. Poláček je skeptičtější a jde mnohem hlouběji, šanci nachází až v celkové změně společenského vědomí v důsledku nějakého existenciálního otřesu. Vyloučeno to není, ale obávám se, že si mezitím projdeme více či méně nedemokratickými režimy.