↗

Legitimní požadavky školských odborů se mísily s obecným, v podstatě politickým protestem Českomoravské konfederace odborových svazů, a vše znehodnotila účast představitelů proruské a dezinformační scény na pozvání Asociace samostatných odborů. Foto FB Josef Středula

Před nedávnou demonstrací českých odborářů uveřejnil na první straně jeden z celostátních deníků článek s obřím titulkem „Pondělí, den hněvu“. Dost přesně tak popsal, o co v demonstraci šlo, ale přesnější by bylo mluvit o „dni tekutého hněvu“.

Jedním z nejvýraznějších znaků hněvu v současné české společnosti vůči vládě, politice i celkovým poměrům u nás, je totiž právě jeho nestrukturovanost. Lidé jsou obecně naštvaní, panuje zase jednou „blbá nálada“. Když se ale pokusíme vyjasnit, z čeho se přesně tento hněv skládá a co ho způsobuje, proteče nám nemalá část této v současnosti výrazné společenské emoce mezi prsty.

Tekutý hněv samozřejmě není české specifikum. Jsou jím dnes postiženy téměř všechny západní demokracie. Důvodů je mnoho. Psal jsem o nich na stránkách tohoto deníku už před šesti lety v dodnes aktuálním textu Odkud pramení tekutý hněv.

Tekutý hněv po česku

Česká situace je specifická tím, že současná česká politika nenabízí téměř žádné „přetlakové ventily“, které by umožnily nahromaděný hněv upouštět. Politika nenabízí strukturovanou diskuzi o společenských a ekonomických problémech nejen proto, že je obecně slabá a neukotvená v občanské společnosti, která je rovněž slabá, ale i proto, že se v podobě, do níž se u nás z různých důvodů vyvinula, topí v často bezobsažném překřikování a heslech.

Stejně jako v několika dalších postkomunistických zemích našeho regionu i u nás fakticky zkolabovala demokratická levice anebo, řečeno lépe, ještě se na troskách postkomunistické levice jako relevantní síla nevytvořila. A možná ani nevytvoří.