Česká společnost se topí v tekutém hněvu

Jiří Pehe

Odborový protest doprovázející stávku pedagogických pracovníků nenabídl řešení problémů, jimž česká společnost čelí, ale spíše potvrdil zmatenost, v níž se nacházíme. Legitimním požadavkům se nedostalo patřičné pozornosti.

Legitimní požadavky školských odborů se mísily s obecným, v podstatě politickým protestem Českomoravské konfederace odborových svazů, a vše znehodnotila účast představitelů proruské a dezinformační scény na pozvání Asociace samostatných odborů. Foto FB Josef Středula

Před nedávnou demonstrací českých odborářů uveřejnil na první straně jeden z celostátních deníků článek s obřím titulkem „Pondělí, den hněvu“. Dost přesně tak popsal, o co v demonstraci šlo, ale přesnější by bylo mluvit o „dni tekutého hněvu“.

Jedním z nejvýraznějších znaků hněvu v současné české společnosti vůči vládě, politice i celkovým poměrům u nás, je totiž právě jeho nestrukturovanost. Lidé jsou obecně naštvaní, panuje zase jednou „blbá nálada“. Když se ale pokusíme vyjasnit, z čeho se přesně tento hněv skládá a co ho způsobuje, proteče nám nemalá část této v současnosti výrazné společenské emoce mezi prsty.

Tekutý hněv samozřejmě není české specifikum. Jsou jím dnes postiženy téměř všechny západní demokracie. Důvodů je mnoho. Psal jsem o nich na stránkách tohoto deníku už před šesti lety v dodnes aktuálním textu Odkud pramení tekutý hněv.

Tekutý hněv po česku

Česká situace je specifická tím, že současná česká politika nenabízí téměř žádné „přetlakové ventily“, které by umožnily nahromaděný hněv upouštět. Politika nenabízí strukturovanou diskuzi o společenských a ekonomických problémech nejen proto, že je obecně slabá a neukotvená v občanské společnosti, která je rovněž slabá, ale i proto, že se v podobě, do níž se u nás z různých důvodů vyvinula, topí v často bezobsažném překřikování a heslech.

Stejně jako v několika dalších postkomunistických zemích našeho regionu i u nás fakticky zkolabovala demokratická levice anebo, řečeno lépe, ještě se na troskách postkomunistické levice jako relevantní síla nevytvořila. A možná ani nevytvoří.

Politické spektrum je u nás téměř groteskně rozštěpeno mezi strany, které údajně brání demokracii, na jedné straně, a nacionální populisty, kteří jsou s demokracií na štíru, na straně druhé. Tradiční dělení mezi levici a pravici nebo alespoň mezi konzervativce a liberály zcela zmizelo.

Všechny strany, jejichž politickou identitu bychom mohli za normálních podmínek někam umístit na politické škále tradičních politických filozofií, jsou ze strachu před vládou nacionálních populistů napěchovány do vládní pětikoalice. Kdyby vládu tvořily kupříkladu jen konzervativní strany současné koalice Spolu, zatímco opozici nebo její podstatnou část by tvořilo liberální hnutí STAN a levicově liberální Piráti, byla by kritika vládních kroků srozumitelnější už proto, že by opozice nabízela v kritice vládních kroků recepty vycházející ze srozumitelných premis.

V současném modelu ale opozici tvoří jen nacionální populisté ve dvou autokraticky organizovaných stranách. Ti nenabízejí jako alternativu k dosti katastrofální vládní politice ucelená řešení vycházející z nějaké srozumitelné politické filozofie, ale pouze výkřiky. Pracují převážně s emocemi.

Hněv je jedna z nich. Jeden zdroj tekutého společenského hněvu u nás tak souvisí právě s povahou politické opozice. Výstupy jejích představitelů se opakovaně zvrhávají v nestrukturované tirády, které se snaží vytěžovat především nejrůznější společenské předsudky.

Koho volit

Populistická opozice soustředěná ve Sněmovně do dvou vůdcovských stran pracuje podprahově s premisou, že celý polistopadový vývoj u nás byl chybný a že jej napraví. Od zdrcující kritiky ekonomické a politické transformace v podání „tradičních stran“ pak lze plynně přejít k nestoudným výrokům o existenci jakési „nové totality.“

Tato politika čerpá na jedné straně, v případě hnutí ANO, do velké míry z emocí a frustrací postkomunistického elektorátu, který se nikdy plně neztotožnil s liberální demokracií. Na straně druhé, v případě SPD, pak z emocí lidí, kteří jsou z různých důvodů proti „establishmentu“ a zakotvení České republiky v západních strukturách.

Hněv ale existuje ale i v druhé polovině politického spektra. Je to na jedné straně obecný hněv hraničící s opovržením vůči té části společnosti, která plně nepřijala liberální demokracii a o politice dokáže debatovat jen z pozic svých frustrací a nestrukturovaných emocí. Na straně druhé je to ale i rostoucí hněv vůči vládě složené ze stran, které se dosti nesourodě daly dohromady, aby vystavily hráz populistům.

Tento hněv souvisí s tím, že pro „demokratickou“ část společnosti neexistuje u nás za současných poměrů alternativa. Za normálních okolností by část voličů frustrovaných vládní politikou prostě přešla k demokratické levici nebo k nějaké jiné demokratické straně, pokud by taková v naší opozici byla. V současné situaci, ale není ke komu přejít.

Nejvíce frustrovaná část voličů vládní koalice nakonec koketuje s hnutím ANO, jak naznačují průzkumy volebních preferencí. Takové rozhodnutí ale nemůže vedle jistého uspokojení z toho, že tak tito lidé protestují proti tomu, co vnímají jako neschopnost vládní koalice, nepřinést zároveň i jistou frustraci z toho, že tak činí za cenu příklonu ke straně, která je na štíru s demokracií.

Nulová spokojenost

Spokojený s politikou je tak u nás málokdo. Jak ukazují průzkumy, nemalá část voličů stran vládní koalice z voleb v roce 2021 je z vlády rozčarovaná, ale nemá kam odejít, což jen prohlubuje jejich frustraci. Voliči opozičních stran jsou naopak už přímo definováni hněvem vůči vládě pětikoalice. A to nezbytně nikoliv kvůli jejím výkonům na poli ekonomické a sociální politiky, ale prostě proto, že reprezentuje polistopadový „establishment“.

Obě části společnosti jsou v klinči, emocemi navíc míchají ještě události na mezinárodním poli — od války na Ukrajině až po konflikt mezi Izraelem a Palestinci. A také celková nepřehlednost současného světa, který čelí celé řadě globálních výzev.

Jistým ventilem v této situaci by mohla být média, která u nás ovšem bohužel dost kopírují dělicí čáry v politice. Není to přitom jenom proto, že Andrej Babiš donedávna vlastnil dva významné celostátní deníky a že si vláda neumí poradit s dezinformační scénou, ale i proto, že platná legislativa nutí média veřejnoprávní, aby se chovala „vyváženě“ i v situaci, kdy jedna strana politického spektra je zjevně na štíru s liberální demokracií.

Jelikož tato média musí povinně zvát do svých pořadů zástupce všech politických stran ve Sněmovně, zvrhávají se debaty v nich často jen v jakési kopie politického překřikování a výronů tekutého hněvu, které vidíme na politické scéně. Média tak jen posilují frustraci společnosti, protože ve většině případů nejsou schopná nabídnout kvalifikovanou oponenturu.

Situace, v níž ve společenském „papiňáku“ nekontrolovatelně stoupá tlak, který vše uvnitř mění v nestrukturovanou tekutost hrozící explozí, je velmi nebezpečná. Dokladem toho byla i úvodem zmíněná odborová demonstrace.

Nejenže odboráři nenabídli srozumitelné řešení problémů, které dle nich generuje politika současné vlády, ale režie jejich akce jako by chtěla potvrdit, jak zmatená současná česká společnost je. Legitimní požadavky školských odborů se mísily s obecným, v podstatě politickým protestem Českomoravské konfederace odborových svazů, a vše znehodnotila účast představitelů proruské a dezinformační scény na pozvání Asociace samostatných odborů. Byl to bohužel dokonalý obrázek současných poměrů v české společnosti a politice, který z druhé strany potvrdil premiér Petr Fiala dosti nejapnými výroky na adresu odborářské akce.

Prosíme, podpořte naši práci

Společně jsme přispěli ke konci éry Andreje Babiše. Nikdy by to nebylo možné bez vás. Naše práce ale není u konce. Denně budeme dohlížet na to, aby se slibované změny opravdu staly.

Vaše podpora určuje naši sílu.

Spolu #jsmeDR.

Diskuse
JP
December 1, 2023 v 11.54

Což o to, rozpad klasického pravo-levého politického schématu by vůbec nemusel být negativním fenoménem; mohlo by to případně znamenat, že se lid obecný přece jenom začíná postupně osvobozovat ze svých ideologických předpojatostí. Totéž by - čistě teoreticky - mohlo platit i o příklonu k "nepolitické politice".

Zde je ovšem problémem ten fakt, že namísto pozitivního překonávání politického dogmatismu se spíše jedná o nevědomou snahu utéci před objektivními protiklady tohoto světa do zdánlivě ryze věcné správy veřejných záležitostí. Tato fikce zdánlivě hodnotově neutrální respektive nesvázané "nepolitické politiky" ovšem takto nemůže natrvalo fungovat, a výsledkem je pak nevyhnutelně pocit frustrace a vnitřního napětí z neřešených (a ani netematizovaných) problémů života společnosti. Kterážto frustrace pak vede k výronům "tekutého hněvu".